Jan WEISS

 Weissovo dílo se pohybuje ve dvou základních, vzájemně se proplétajících polohách: v linii prózy fantaskní a prózy dušezpytné. Ve 20. letech debutoval sbírkou expresivních povídek, inspirovaných válečnými zážitky (Barák smrti) a současně již přinášejících – pro celou Weissovu poetiku příznačné – prolínání reality a snové fikce. Při vykreslování psychických stavů válečných zajatců autor konfrontoval život v táborech s halucinačními vizemi, vyvolanými tyfem. Technika prolínání snu a skutečnosti, vstupující do kontaktu s principy surrealismu, určila také fabulační rámec prózy Dům o tisíci patrech, v níž se sen nemocného zajatce proměňuje ve fantastický příběh o zrůdném odlidštěném světě, ovládaném tajemným diktátorem, alegorii chaotické stavby soudobé společnosti. Postupů prózy s tajemstvím, jejíž dobrodružná fabule vyrůstá z duality reality a fikce, užil Weiss rovněž ve svých dalších pracích, například v souboru Zrcadlo, které se opožďuje, jehož jednotlivé povídky staví na motivu zdvojení a rozštěpení osobnosti (Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami), paralelních světů (titulní povídka, samostatně vydaná próza Meteor strýce Žulijána) nebo i na kontrastu mezi „realitou“ natáčení a „pseudorealitou“ filmového děje (povídka Rádio – růže – ruka). Zájem o společenské dění vnesl do Weiss románů z 30. let kritiku dobového politikaření (Mlčeti zlato) a směřování k sociální problematice, k tématu nezaměstnanosti (Spáč ve zvěrokruhu). – Během okupace se Weiss soustředil na psychologické zobrazení lidských citů a vášní, nadále se však často vracel k motivu snu (Povídky o lásce a nenávisti). Proti racionalizaci lidské existence vystoupil příběhem situovaným do malého krkonošského městečka v době před první světovou válkou a vyprávějícím o oživené tradici mytické postavy Krakonoše (Přišel z hor). – Po válce Weiss svůj styl přizpůsobil dobovým estetickým koncepcím a zobrazoval proměny a vnitřní boje člověka uprostřed společnosti směřující k socialismu (Příběhy staré i nové). K fantastické literatuře se vrátil ve druhé polovině 50. let, kdy svou tvorbou spoluutvářel v rámci české literatury žánr sci-fi. Jeho tázání se po podobě světa a člověka přineslo utopie, v nichž fantastický motiv sloužil k vyslovení ideálu a přesvědčení o budoucí harmonii, kterou přinese dovršení socialismu (O bílém koni). Weissovy variace na ideologické koncepty „nového člověka“ a jeho nového vztahu k práci, která bude radostí, vykreslovaly budoucí psychologické a morální problémy, nové podoby kladných i negativních vlastností a potenciálních konfliktů. Autorova fantazie a obraznost tu však nestačila překonat schematičnost axiomů (Země vnuků, Družice a hvězdoplavci, Hádání o budoucím).