Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 DIKOBRAZ 

 1945 - 1990 
 
 Satirický a humoristický týdeník vycházející původně v odborářském nakladatelství Práce, od srpna 1957 ve vydavatelství ÚV KSČ Rudé právo (na sklonku roku 1989 vydavatelství správu orgánů KSČ odvrhlo); 1990 list uváděl jen copyright (Delta, Praha) a deklaroval se jako nezávislý týdeník. Jeho název údajně navrhl Jaroslav Seifert (jako redaktor Práce se účastnil příprav). 1945-46 časopis řídila redakční rada ve složení Václav Lacina, Ondřej Sekora (výtvarný redaktor), Zbyněk Vavřín (odpovědný redaktor 1947-50, v redakci až do 1957) a Jaroslav Vojtěch (odp. red. 1945-47); od července 1946 do 1951 jej s redakčním kruhem řídil Zdena Ančík (do redakční rady nastoupil už 1945), krátce v redakci působili i Jindřich Plachta (1945) a Jaroslav Žák (1946). Po Ančíkovi časopis řídili (s red. kruhem) Pavel Kohout (1951-52) a Evžen Seyček (1953-54). Dalšími šéfredaktory byli Václav Jelínek (1954-57), Ota Šafránek (1957-61), Ctibor Štolovský (1962-65), Antonín Růžička (1965-70), Jindřich Bešta (od února 1971 až do 1989; 1970-71 uváděn jako zástupce šéfredaktora; v mezidobí od č. 27/1970 časopis řídila jmenovitě neuvedená redakční rada). Funkci zástupce šéfredaktora zastávali Zdeněk Jirotka (1966-70, členem redakce byl také na počátku 50. let) a Jiří Bartoš (1973-89); sekretáři redakce byli Eduard Littman (1966-70) a Jiří Ševčík (1980-90), v 70. letech měla redakce tajemnici (Vlasta Smržová). Koncem roku 1989 kolektiv listu pověřil řízením redakce Zdeňka Dvořáka (1986-89 odpovídal za literární část listu) a vedením výtvarného oddělení Jiřího Daniela (v redakci od 1971, od 1986 odpovídal za výtvarnou část). Od 1990 se v tiráži objevuje ještě Petr Juřena a vedoucí grafik Miloš Kánský. V redakci vedle toho působili Jan Beran (v 50. letech řídil vnitropolitické oddělení), grafik Dušan Motyčka a mnozí další.
 

Ve 40. letech dominovala obsahu satirická reflexe války, fašistické okupace a osvobození: objevovala se tematika kolaborace, osídlování Sudet, rozkrádání majetku národními správci, dále oslava slovanské vzájemnosti, vítězné Rudé armády atp., v letech 1946-47 také téma dvouletky. Vedle anekdot (např. rubrika Světlé chvilky z temných dob Jaroslava Vojtěcha) se objevují epigramy (Vítězslav Kocourek), aktuální publicistika (JindřichPlachta), veršovaná satira (Miroslav Jaroš, Václav Lacina – cyklus satir s panem Jéminkem, Zbyněk Vavřín) a humoristická próza (Zdena Ančík, František Janura, Hanuš Karas, Radovan Krátký, Milan Krejčí, Karel Kyncl, Josef Mráz, František Pilař, Václav Šafr, Václav Zeman; příspěvky Jaroslava Žáka doprovázel kresbami Vlastimil Rada). Kresleným humorem a karikaturami přispívali mj. Josef Bidlo, Jiří Brdečka, Otakar Fuchs, Lev Haas, Adolf Hoffmeister, JiříHochman, Josef Kainar, Kamil Lhoták, JaroslavLukavský, OtakarMašek, Miloš Nesvadba (pokusy o comics), JosefNovák, Arnošt Paderlík, Antonín Pelc, Ondřej Sekora, Karel Vaca, Josef Žemlička (1948 na pokračování ideologicky zabarvený comics s postavou komorníka Jeana). Rozběhlo se také vydávání knižnice Dikobrazu (jako 1. sv. vyšel 1946 Hlas lidu Jaroslava Vojtěcha). Byl publikován rovněž zahraniční kreslený humor (rubrika Čemu se smějí jinde). Vzácně, obvykle polemicky, byla reflektována literatura a publicistika odlišné ideové orientace (rubrika Z naší galerie, pod pseudonymem Z. Emannová účtování s politiky Zenklem Drtinou, „Pavlem Šakalidem“ a „Ferdinandem Dneškem“).

V 50. letech se list stal nástrojem satiry usměrněné v duchu dobových ideologických a propagandistických schémat. V pojetí témat se ustavila zřetelná geopolitická polarizace Východ-Západ, kladně byly reflektovány domácí politické události jako znárodňování průmyslu a kolektivizace venkova. Příslušnost k stalinskému bloku se projevovala přetiskováním textů i kreseb ze sovětských zdrojů (např. z knihy Sovětská karikatura v boji za mír). Vedle protiamerických výpadů (karikování Marshallova plánu, politiků a generálů spojených s válkou v Koreji) se prosazovala komunální satira (nákupní horečky vyvolané nedostatkem zboží: rubriky Vyhrňme si rukávy, Ohlasy ostnů, Na ostny apod.). Zejména za redakce Pavla Kohouta pronikaly do Dikobrazu i vážnější literární žánry (mj. scéna z Kohoutova dramatu Dobrá píseň, č. 16/1952, verše téhož autora – např. Zpěv rozhodné víry v monotematickém čísle k Stalinově smrti, Tauferovy překlady Majakovského aj.) a také texty písní a častušek doprovázené i notovým záznamem. Dikobraz také propagoval čtenářský Fučíkův odznak a připomínal výročí literárních celebrit (Marie Majerová, Ivan Olbracht). Ve veršované satiře se prosadil zejména Karel Bradáč (mj. cyklus básní o panu Dutohlavovi), dále pak Ilja Bart, Kamil Daneš, Jaroslav Dietl, Zdeněk Jirotka, Emanuel Mandler, Jan Noha, Jiří Robert Pick, Antonín Pokorný, Michal Sedloň, Zikmund Skyba, Ljuba Štíplová, Marie Zaplatílková a další. Prózami přispívali mj. Jaroslav Dietl, Achille Gregor, Jiří Hronek, Václav Jelínek, Zdeněk Jirotka, Pavel Kohout, Radovan Krátký, Václav Lacina, Jarmila Loukotková, Jiří Marek, Vladimír Rohlena. Ke kmenovým kreslířům se přiřadili Jaroslav Malák, Otakar Mrkvička, Josef Molín, Jaroslav Pop, Vilém Reichmann, Otakar Štembera, Bohumil Štěpán, Jiří Žentel aj. Vzácně se objevovaly fotografie (Miroslav Hák). Přetiskována byla rovněž starší humoristická i satirická tvorba (rubrika Dikobraz na táčkách u mistrů satiry). 1956 byla vyhlášena Májová soutěž Dikobrazu, preferující prózu z pracovního prostředí. Ve druhé polovině 50. let se projevila mírná liberalizační tendence, postupně se začala rozšiřovat tematická i žánrová škála. Mezi publicisty se objevil mj. Jiří Ruml, prózy uveřejňovali Stanislav Bubeníček, Rudolf Čechura, Norbert Frýd, Josef Kainar, Vítězslav Kocourek, Marie Kubátová, Jiří Kubka, Milena Majorová, Josef Novák aj., dvojice Jelínek-Born parodovala comicsové seriály o Supermanovi, postupná žánrová diferenciace se projevila i mezi kreslíři (koláže Jaroslava Maláka, kresby Josefa Kainara Karla Nepraše).

V 60. letech se žánrové a tematické rozrůznění ve zřejmé souvislosti s liberálnějším společenským klimatem dále prohlubovalo. Vedle satirických a humoristických veršů (Ilja Bart, Kamil Bednář, KarelBradáč (též jako Baďura), Karel Čejka, Lubomír Černík, Miroslav Jaroš, Antonín Jiráček, Luboš Johanis, Václav Krofta, KarelKyncl, Václav Lacina, Vladimír Martínek, Vlastimil Pantůček, J. R. Pick, Antonín Pokorný, Vladimír Rohlena, Václav Sábl, Erich Sojka, Ivan Steiger, Jiří Suchý, LjubaŠtíplová, Miloslav Švandrlík, Vladimír Vališka, Vladimír Vlášek aj.) se objevují aforismy (KarelBradáč, Václav Lacina, Gabriel Laub, Jan Lukáš, Milan Růžička, Josef Strouhal, Antonín Štubňa, Vlastimil Zábranský, Vladimír Zeman, v překladech Stanisław Jerzy Lec) i epigramy (Kamil Bednář, Karel Trinkewitz). Oblibě se těšila cestopisná publicistika (Arnošt Černík, Jiří Hochman, Karel Kyncl, Václav Lacina Náš člověk v cizině, Zdeněk Nýč, Radovan Selucký, EvženSeyček, Václav Straka, Věra Šrámková, Karel Trinkewitz aj.). Výrazněji jsou zastoupeni zahraniční satirici a humoristé jako Robert Benchley, Art Buchwald, Dino Buzzati, O. Henry, Efraim Kishon, Jerome Klapka Jerome, Stephen Leacock, Sławomir Mrożek, H. H. Munro, Karlludwig Opitz, G. Northcote Parkinson (výňatky z knihy Zákony profesora Parkinsona), Raymond Price, Sempé, H. Allen Smith, Frank Sullivan, James Thurber, Mark Twain, Michail Zoščenko aj.

Velkou část obsahu tvořily v 60. letech původní prozaické texty (kvalitativně velmi různorodé drobné povídky, soudničky apod.), k jejichž autorům patřili Ilja Bart, Jiří Bartoš, Helena Benešová, Bohumil Bezouška (1968 z knihy Abeceda divadelního humoru), Vratislav Blažek, Ilona Borská, Karel Bradáč, Jiří Brdečka, Stanislav Bubeníček, RudolfČechura, Arnošt Černík, Danielle Dušková, Miloslav Fikejz, Jiří Franěk, Ivan Foustka, Norbert Frýd, Achille Gregor (mj. 1970 z knihy Muž v zástěře), Jiří Hájek, Karel Hájek, Pavel Hanuš, Milan Hendrych, Josef Hlinomaz, Jiří Hochman, Milan Jariš, Karel Jelínek, Zdeněk Jirotka (1966 na pokrač. detektivní příběh Korunní svědkyně nemá čas), Josef Kainar (krátké povídky a soudničky doprovázel obvykle vlastními kresbami), Vašek Káňa, Vítězslav Kocourek, Josef Koenigsmark, Josef Krátký, Ivan Kraus, Vladimír Kubelka, Ivan Kulhánek, Václav Lacina, Gabriel Laub, Eduard Littman, Břetislav Marek, Jiří Marek, Jan Mareš, Vlastimil Maršíček, Jiří Melíšek, Hana Míková, Emil Němeček, Ivan Osvald, Barbora Osvaldová, Luděk Pachman, Vlastimil Pantůček, Jiří Peška, J. R. Pick, Josef Podaný, Vladimír Přibský, Karel Ptáčník, Vladimír Rohlena, Stanislav Rudolf, Jiří Růžička, Lubomír Selinger, Milan Sobotík, Jiří Suchý (mj. 1968 o divadle Semafor), Jiří Sýkora, Jaroslav Šimek, Jaroslav Štembera, Jiří Štuchal, Jaromír Švamberk, Miloslav Švandrlík, Milan Tarant, Jaromír Tomeček, Karel Urbánek, ZbyněkVavřín, Jaromír Vojkůvka, Pavel Vonka, Ivan Vyskočil, Jan Werich, Bedřich Zelenka, Václav Zeman, Jaroslav Žák, Jiří Žák, Vladimír Ženíšek. Zveřejněna byla i část televizního scénáře Jaroslava Dietla Eliška a její rod (1966) a v přetiscích vycházely prózy literárních klasiků (Josef Čapek, Jaroslav Hašek, Karel Poláček). Žánrový a kvalitativní rozptyl je stejně jako v humoristické a satirické próze patrný také v otiskované publicistice (Jiří Bartoš, Jiří Franěk, Jiří Hochman, Karel Kyncl, Antonín Petřina, Ivan Rehák, Radovan Selucký, Vlasta Smržová, Jan Vítek aj.). Oproti uniformním počátkům časopisu nacházela v 60. letech osobitější styl řada jeho kmenových kreslířů. K nejvýraznějším patřili Adolf Born, Haďák (pseud. Miroslava Liďáka), Stanislav Holý, Oldřich Jelínek, Vladimír Jiránek, Pavel Kantorek, Vladimír Renčín, Ivan Steiger, Vlasta Švejdová, Jan Vyčítal, Jiří Winter-Neprakta, V. Zábranský, vedle nich však do Dikobrazu přispívali např. Ludvík Báča, Bape, Miroslav Barták, Jan Bernat, J. Bidlo, Josef Brožek, Bohumil Ceplecha, Vladimír Cetkovský, J. Daniel, Alena Dostálová, Věra Faltová, Vladimír Hlavín, Richard Holub, BohumírKandler, Karel Káš, Milan Kratochvíl, Kudra-Kučera, Alena Ladová, Milan Lipovský, Jiří Lochman, Jaroslav Malák, Josef Molín, D. Motyčka, Miloš Nesvadba, Josef Novák, Jiří Petrák, Jaroslav Pop, Josef Pospíchal, Miroslav Reich, Evžen Seyček, Cyril Smolka, Smolmen (Walter Mende Václav Smolka, později pouze Mende), Ivo Šedivý, Evžen Vaněk, Milan Vavro, Zdeněk Žáček, Josef Žemlička a mnoho dalších. Oldřich Jelínek pokračoval v comicsové tvorbě (např. Toman a lesní panna, 1967); časté byly pokusy o uplatnění kolážových postupů a fotomontáží (Adolf Born, Karel Fron, Haďák, Vladimír Hlavín, Oldřich Jelínek, Jaroslav Malák, Lubomír Matoušek, Vladimír Renčín, Otakar Štembera, Karel Trinkewitz, Miloš Vrbata-Burda, Jan Vyčítal). Z archivních kreseb se objevovala dílka Jiřího Trnky z r. 1938. Přestože první stranu obálky nadále ovládala primitivní propagandistická satira (Jaroslav Pop, Jiří Žentel a mnozí jiní), zejména v průběhu Pražského jara byla traktována i závažnější témata (demokracie, cenzura, lednové plénum KSČ). Domácí kreslenou produkci doplňovaly ukázky kresleného humoru ze slovenského Roháče a zahraničních časopisů.

V 60. letech se v listu objevila řada rubrik, z nichž mnohé ve „znormalizované“ podobě setrvaly v Dikobrazu i v 70. a 80. letech (Život tropí hlouposti, popř. Život tropí hlouposti a my je fotografujeme, Ohlasy ostnů, Kýho výra, Dnes vypráví anekdoty, popř. To vám jednou, Ze soudních síní a předsíní, Naše recesarium – bizarní kreslené předměty, Dikobrazovka – kreslené anekdoty komentující aktuální témata, Jarmark zvláštností – autentické dokumentární rarity z úředního styku, Naši dovedové – soudničky, v roč. 1968 také Malý obrodník – citáty z tisku s komentářem k událostem Pražského jara).

V 70. a 80. letech zrcadlil Dikobraz atmosféru normalizačního bezčasí. Pravidelně připomínal režimní výročí („Vítězný únor“, květnové osvobození Rudou armádou, VŘSR) a mezi těmito dějinnými mezníky periodicky reagoval na řadu témat kulturních i hospodářských (měsíc knihy, Mezinárodní den žen, příprava ročního či pětiletého plánu, žně atp.). Celek doplňovala bezzubá komunální satira (nešvary v obchodě a službách, zmetky, nedostatkové zboží atd.). Řada autorů se zapojila do politických kampaní režimu (např. v roč. 1971 cyklus Proč budu volit kandidátku NF, v němž autoři Dikobrazu v reprezentativní sestavě vyjádřili podporu totalitnímu establishmentu). Do této předvolební akce se jednou ze svých posledních básní zapojil i Josef Kainar (Volební rozhlásek). Podobný ideový základ měla i kampaň Karikatura v boji za mír nebo publicisticko-beletristické aktivity související s Chartou 77 (mj. Jindřich Bešta, Iason Urban Vladimír Vlášek: Ozvěny na kohoutí písně, Píseň chartlivá). Znovu se vynořil xenofobně interpretovaný sudetoněmecký problém, do centra pozornosti se dostávali úřadující američtí prezidenti, Pinochet, neutronová bomba, jihoafrický apartheid apod. Nekonfliktní satirické a humorné básně s komunální či milostnou tematikou publikovali v tomto období mj. Václav Bárta, KarelBradáč, KarelČejka, Miroslav Florian, Jiří Mečíř, Vlastimil Pantůček, Antonín Pokorný, Milan Vašíček, Vladimír Vlášek, Jiří Žáček aj. Autory původních prozaických příspěvků, vesměs sotva průměrných, byli Helena Benešová, Bohumil Bezouška (na pokrač. Jak jsem proskotačil život), BohumilCeplecha (cestopisy na pokrač. Jezevčík za velkou louží Japonsko na vlastní kůži), Jaroslav Čejka, Pavel Dočekal, Josef Dubský, Oldřich Dudek, Danielle Dušková, Z. Dvořák, František Fišer, Norbert Frýd, Achille Gregor, Ilja Hurník, F. Janura, Antonín („strýček“) Jedlička, Josef Kainar, Jan Kozák, I. Kulhánek, Jiří Lamberk, E. Littman, Jiří Melíšek, Jiří Noha, Antonín Pokorný, Pavel Rozvald, Josef Rubeš, František Stavinoha, Jiří Suchý (na pokrač. Diko-tingl-tangl, Abecedník lásky), Zdeněk Šimanovský, Miroslav Šourek, Jiří Štuchal, Miloslav Švandrlík, Karel Trinkewitz, Jiří Vostrovský, Zdeněk Zábranský, Bedřich Zelenka, V.Zeman a další.

Také okruh kreslířů se podstatně nezměnil (zmizelo ovšem např. jméno Pavla Kantorka, který emigroval). Vedle již jmenovaných do Dikobrazu kresbami a kreslenými vtipy přispívali Jiří Bartoš, Václav Petr Herinkovi, Michal Hrdý, Oldřich Dufek, Josef Hlinomaz, P. Juřena, Miroslav Kerles, Petr Lander, Lubomír Lichý, Mikl (Karel Klos, Václav Mikolášek), Dušan Pálka, Petr Pazderka, Vladimír Pergler, Marie Plotěná, Josef Pospíchal, Pavel Rak, Miroslav Slejška, Jiří Srb, Ondřej Suchý, Jiří Šrámek. Na pokračování vycházely i komunálně satirické comicsové příběhy (mj. Bape, B. Ceplecha, J. Kerles, V. Švejdová, Neprakta-Švandrlík). Dikobraz v 70. a 80. letech pěstoval Haškův kult (Haškova Lipnice, cestopis J. Bešty J. Daniela Dva pod jednou čepicí po stopách J. Haška v Rusku, Radko Pytlík: Jaroslav Hašek. Kapitoly z praktické švejkologie). V překladu vycházel na pokračování román Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. Pro začínající autory byla zřízena rubrika Klíčení.

V prosinci 1989 se náplň Dikobrazu výrazně změnila: na pokračování začal vycházet dříve zapovězený román Miloslava Švandrlíka Černí baroni a v posledním ročníku byl do hlavičky Dikobrazu začleněn emblém Občanského fóra. Vedle dlouholetých stálic kresleného humoru (Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín) se prosadil např. Petr Urban (Pivrnec).

 

Od 60. let vydávala redakce (zčásti periodicky, zčásti jako příležitostné publikace) Magazíny Dikobrazu; některé byly monotematické, některé byly uspořádány jako pestrý výběr čtení i kresleného humoru. V letech 1974-1985 vycházel Minikalendář Dikobrazu.

Volným pokračovatelem Dikobrazu se stal Nový Dikobraz (Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit, 1990-1993, šéfredaktor Zdeněk Rosenbaum, později Václav Hradecký), na nějž bezprostředně navázal list s původním titulem Dikobraz (Euromedia, 1993-1995, šéfredaktor Alexandr Malý). Po delší přestávce se o obnovení tradice pokusilo pražské nakladatelství Star production, tento Dikobraz však vycházel jen necelý rok (2004-2005).

 
Periodicita: Týdeník. – I (21 č., 1945, od 25. 7.), II-XV (po 52 č., 1955 a 1959 po 53 č., 1946-59), XVI-XXVI (po 52 č., 1960-70, dvojčíslo 21-22/1969), XXVII-XLV (po 52 č., 1971-89, dvojčíslo 33-34/1975), XLVI (11 č., 1990, do 14. 3.).
Podtituly: Satirický týdeník (1945-66), Satirický a humoristický týdeník (1967-89), Nezávislý satirický a humoristický týdeník (1990).
Členové redakční rady: (uvedena jen 1966-68): K. Kyncl (1966-68), V. Lacina (1966-67), J. Novák (1966-68), I. Osvald (1966-68), J. R. Pick (1966-67), V. Rohlena (1966-68), E. Seyček (1966-68), J. Žemlička (1966-68).
Technické informace: A4 (č. 1-12/1945), 35-37x27-28 cm (č.13/1945-č. 34/1975), 31-33,5x23-24 cm (č. 35/1975-1990); 4-16, nejčastěji 8 str. (včetně obálky, 1945-75; 1971-72 + 8 str. měsíční příloha Nášup), 16 str. (včetně obálky, 1976-90); paginace přetržitá (1945-51, 1959-90), průběžná (1952-58).
Grafická úprava a výtvarný doprovod: D. Motyčka (1971), J. Daniel (1971-90, od 1986 odpovědný za celou výtvarnou část) .
Náklad: 220 000 (1948).

LITERATURA

J. Pernes: Dějiny Československa očima Dikobrazu (Brno 2003) * J. Lišková: Jindřich Bešta (rozhovor s šéfredaktorem), RP 7. 8. 1982, příl. Haló sobota, č. 31; Z. Malý: Pozdrav čtenářům Nové svobody od čtyřicátníka..., Nová svoboda 24. 8. 1985; E. Světlík: Dobré zvyky, Tvorba 1985, č. 30, příl. Kmen; M. Peterová: Němci v české karikatuře (Přerov 2001); J. Pernes: Humor, nebo nenávistný úšklebek?, LidN 23. 1. 2004; I. Hanousek: Good bye, Dikouši!, LidN 30. 1. 2004; B. Hemelíková: Časopis Dikobraz jako historický pramen, ČL 2004, č. 4.
Autor hesla: Richard Svoboda (2002)
Aktualizace hesla: 31. 5. 2006 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 31. 12. 2005 (mlp)
zpět na hlavní stranu