Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Josef KAINAR

* 29. 6. 1917, Přerov 
† 16. 11. 1971, Dobříš 
 
Básník
 Pocházel z rodiny železničáře; po rozvodu rodičů (1927) žil s otcem v jeho novém manželství. Gymnazijní studia započal v rodišti (1928–1934), jeden rok dojížděl do Olomouce a poté, co se rodina 1935 přestěhovala do Ostravy, je dokončil v Hlučíně (kvintu a sextu opakoval, maturita 1938). 1934 se v sebevražedném pokusu postřelil. Přispíval od 1936 do Studentského časopisu, kde se seznámil s jeho redaktorem Hanušem Bonnem a jeho prostřednictvím s Františkem Halasem (v edici První knížky jím řízené pak debutoval) i s řadou začínajících básníků své generace.
1938 začal na FF UK studovat češtinu a francouzštinu, po násilném zavření vysokých škol v listopadu 1939 se přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy a pracoval – s výjimkou 1941, kdy byl zaměstnán na pile v Ostravici – na nádraží Ostrava-Přívoz (do 1945). Sezonně (1940–1941 v Ostravě, 1942–1943 ve Zlíně) působil také jako kytarista a houslista Doležalova tanečního orchestru. V této době navázal úzké vztahy se Skupinou 42; do Prahy dojížděl zejména za malíři Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem a teoretikem Jindřichem Chalupeckým, do Brna za básníky Ivanem BlatnýmOldřichem Mikuláškem. Po válce už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně (zpočátku bydlel u Ivana Blatného), kde 1945–1947 pracoval v redakci komunistického deníku Rovnost a kde se 1947 oženil; zároveň byl kmenovým autorem pražského Divadla satiry po celou dobu jeho trvání (1945–1949). Od 1947 spisovatel z povolání. 1956 odešel do Prahy a podruhé se oženil, bydlel však většinou v Domovech spisovatelů v Dobříši a na Ždáni na Slapském jezeře. Na počátku normalizace přijal 1970 funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů, brzy však zemřel na infarkt.
 Publikoval zejména v periodikách Studentský časopis, Moravskoslezský deník (Ostrava), Kritický měsíčník, Lidové noviny, Rovnost, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Kultura, Mateřídouška, Plamen, Svět práce; posmrtně v Divadelní revui (1989 zde hra Ubu se vrací s tit. Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou). – Československý rozhlas natočil inscenaci nedokončené hry Širín (připr. Miroslav Plešák, 1987). – Kainar užíval pseudonymů Abel, Kain a šifer air, ar, -ar, j. k., nar.
 Kainar uplatnil své nadání v tvorbě hudební (činnost reprodukční i skladatelská), výtvarné (kresba, fotografie) i na pomezí jednotlivých oblastí (kreslená anekdota, texty k taneční hudbě, jazzová inspirace veršů), hodnotově však v této široké tvůrčí aktivitě dominovala literatura: divadelní hry, publicistika a zvláště poezie. Zde Kainar postupně vstřebal mnohé individuální vlivy (v začátcích zejména Rainera Marii Rilka a Vladimíra Holana, za války a těsně po ní Langstona Hughese, Edgara Lee Masterse, Thomase Stearnse Eliota, na zlomu 40. a 50. let Vladimira Majakovského a české lidové písně), trvaleji ho zasáhla poetika Františka Halase, civilizační mytologie Skupiny 42 a povaha černošského blues. V kontextu českého básnictví 40. až 60. let Kainar působil především jako básník originálně a mnohostranně vyslovující existenciální i sociální determinovanost člověka (skrze pudy, atavismy, civilizační a politické tlaky apod.), ale zároveň i širokou škálou pokusů s touto determinovaností se vyrovnat (od možnosti naprosto se poddat základní určenosti až po možnost ji posvětit). Autentický prožitek života jako pasti a skepse vůči praktické realizovatelnosti jedincovy svobody vedly Kainara k osobitě chápané rovnosti lidí a posléze k hořké lásce k člověku nucenému uzavírat kompromis s vlastním údělem. Schopnost odstupu, deziluzivnost pohledu a sklon podávat postavy skrze jejich příběhy se promítly do dvou základních tendencí Kainarovy lyriky: objektivace a groteskního nazírání. V prvním období, běžně považovaném za nejoriginálnější (Příběhy a menší básně, Osudy, Nové mýty), navázal Kainar na mocné oživení epického živlu v české poezii na rozhraní 30. a 40. let. Zatímco v prvotině mělo náznakové dešifrování baladických příběhů utajených v obyčejné existenci lidí a věcí ještě demonstrovat magické schopnosti básnického tvoření, v následujících Osudech se už příběhovost osamostatnila, monograficky vyhranila a stala nositelkou podobenství o tragické nadčasové jednotě všeho lidstva: staré příběhy vyprávěné dějinami, legendami nebo mýty byly nazřeny jako naléhavě aktuální, a naopak příběhy Kainarových současníků byly vyloženy jako variace příběhů cizích a v tradici už dávno vyslovených. Naproti tomu obsahem další Kainarovy knihy se stala tvorba „nových mýtů“, tj. konkrétních výjevů a příběhů ze života moderního městského člověka, které symbolizují jeho existenciální podrobenost brutalitě civilizačních a dějinných mechanismů; zcivilnění námětu bylo provázeno prozaizací verše.
Utilitárněji se některé výrazové schopnosti Kainarovy poezie (grotesknost vidění, sarkastické deklasování vznešeného a metafyzického, skeptická filozofie lásky, černý humor) uplatnily v jeho poválečné satirické dramatice, účtující jak s nacismem a přežitky okupační demoralizace (podíl na kolektivní hře Cirkus plechový), tak s apokalyptickými náladami plynoucími z existence atomové bomby (Akce Aibiš) a s odpůrci politiky komunistické strany. Nejvýznamnější z Kainarových dramat je jedna z prvních českých absurdních her Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou, používající postav a jazykových postupů Jarryových grotesek k satiře na amorálnost lačnosti po moci a na občanskou konformitu a zbabělost. V době vzniku (1947) neuvedená hra Ubu pokračuje pak aplikovala prvky jarryovské dramatiky na domácí politické poměry. Na grotesknosti situací a absurdní komice založil Kainar také svou první sbírku veršů pro děti Říkadla.
V dalším období se Kainar stal básníkem přitakání společenským proměnám odstartovaným v únoru 1948 (Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád). Jeho předchozí pochyby o možnostech a smysluplnosti lidské aktivity překonal v těchto sbírkách patos vítězné moci a optimismus prvních kroků. Napětí, vznikající mezi jedincovými nároky vůči životu a světu a jejich skutečným naplněním, bylo zrušeno ve jménu jeho splynutí s lidem nebo zakotvením v revoluční tradici. Niterná dramatičnost existenciálních situací byla nahrazena monumentalizací dovršeného třídního boje s buržoazií a vizemi právě nastoupené a bezproblémové budoucnosti. Místo tvorby „nových mýtů“ potvrzovaly se mýty hotové a předepisované. Básně Veliké lásky použily k potírání politické i básnické „dekadence“ úderné rétoriky školené na Vladimiru Majakovském a jednoduché agitační symboliky a frazeologie. Poetika Českého snu, podávajícího skutečnost formou idylických žánrových obrázků, došla svého zklidnění příklonem k tradiční veršové faktuře tzv. klasické poezie druhé poloviny 19. století a lidové slovácké písně. Řadou básní sbírky Člověka hořce mám rád vytvořil Kainar svéráznou, optimistickou variantu tzv. poezie všedního dne. Tutéž filozofii hořké lásky k lidem vyslovil Kainar paralelně i veršovanou komedií Nebožtík Nasredin s titulní postavou tureckého taškáře a mudrce, jenž je přes své zásluhy o obecné blaho ubit vrtkavým a chtivým davem.
Poslední období Kainarova básnického díla (Lazar a píseň, Moje blues, posmrtně sebrané verše z časopisů 1966–1971 Včela na sněhu) charakterizuje navázání na některé tendence obsažené v jeho prvních sbírkách. V knize Lazar a píseň vytvářel básně jako monografické a epizující samoznaky životních příběhů lidí přepadených něčím, co je nad jejich síly, ale schopných reflektovat vlastní situaci i vyvodit z této sebereflexe svou lidskou povinnost. Básně z 60. let potvrdily legitimnost blues v Kainarově poezii. Zatímco jeho raná blues z 30. a 40. let (některé básně tehdy nevydané prvotiny Tulák spí na louce, písňové texty na klasické nápěvy, vydávané s velkým zpožděním v různých edicích) dbala, aspoň náznakově, na podobnost s motivickou a formální výstavbou černošských blues, básně jeho zralého období korespondovaly s blues koncepčně: základní náladou smutku a pojetím pohrom, jimiž život – a speciálně láska – deptá jedince, jakožto neštěstí, jehož přijetím skrze vyslovení se s ním jedinec vyrovnává. Blues se nyní stalo tóninou jak Kainarovy zpovědní lyriky sebeironického životního bilancování, tak jeho „nových mýtů“, vyprávějících své nelítostné pravdy o současném člověku básněmi uvolněné stavby, prozaizovaného volného verše a provokativní metaforiky. Na sklonku svého života se také vrátil k psaní písňových textů (Kuře v hodinkách). V tomto období Kainar také navázal na veršovou fakturu a absurdní komiku raných Říkadel cyklem Říkanky pro dospěláky (in Včela na sněhu) a vrátil se k pěstování veršované satirické publicistiky (komentáře z let 1968–1971 shrnul do knihy Rozhlásky).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Příběhy a menší básně (BB 1940); Cirkus plechový (D 1946, s dalšími, prem. 1945); Nové mýty (BB 1946; přeprac. 1967); Osudy (BB 1947); Říkadla (BB pro děti, 1948; přeprac. a rozšíř. 1961); Veliká láska (BB 1950); Zlatovláska (D pro děti, 1953, prem. 1952); Jen podej loutce malík (1954, bibliofilie); Taková láska (B 1955, bibliofilie); Český sen (BB 1953; rozšíř. 1957); Zlatovláska (B pro děti, 1958); Jižní Morava (BB 1958, fotografie K. O. Hrubý); Nebožtík Nasredin (D 1959, i prem. s tit. Nasredin); Člověka hořce mám rád (BB 1959); Lazar a píseň (BB 1960); Nevídáno – neslýcháno (BB pro děti, 1964); Moje blues (BB 1966); Miss Otis lituje... (písňové texty, 1969); Rozhlásky (veršované komentáře ke dni, 1971); Indiáni (B pro děti, leporelo, 1971, 1993); Včela na sněhu (BB 1982, čas. publikované verše 1966–1971, ed. M. Pohorský); Stará blues (písňové texty, 1982, ed. M. Pohorský; poté in Stará a nová blues); Stará a nová blues (BB, písňové texty, 1984, ed. M. Pohorský); Posmíval se konipásek (B pro děti, leporelo, 1985); scénicky: Akce Aibiš (1946); Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949); Ubu pokračuje (1988).
Výbory (z poezie): Poezie (1960); Třináct kytar (1967); Bláznův kabát (1972, ed. J. Opelík); Královský večer (z milostné poezie, 1974); Tento svět hořce mám rád (výbor – scénické pásmo, rozmn. 1977, ed. V. Jelínek); Básně a blues (1978, ed. M. Pohorský); Básně (1981, ed. M. Pohorský); Nikdy nejsem sám (1982, ed. V. Kún); Čas nečas (pro ml., 1984, ed. K. Suda); Netrpěliví motýli (1988, ed. V. Falada); Mám svoje malý nebe (1997, ed. K. Sýs); Bledej gentleman (2002, ed. J. Sedláček); Synkopy (2003, ed. V. Justl).
Souborná vydání: Vybrané spisy (Čs. spisovatel, 1987–1990, 3 sv., ed. M. Pohorský; v 1. sv. Příběhy, osudy a mýty: verše, 1987, poprvé rukopisná prvotina Tulák spí na louce z 1935 a oddíl knižně netištěných básní z 1934–1947; 2. sv. Veliké lásky a sny, 1989, 3. sv. Poslední blues, 1990).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Jarní almanach básnický 1940 (1940); Podání ruky (1943).
Korespondence
: Kde básníci hledají inspiraci. Korespondence Josefa Kainara a Hanuše Bonna s Hanou Steinerovou (Přerov 2003, zájm. náklad, ed. J. Lapáček).
Překlad: P. Zvon: Tanec na pláčem (1965).
Zvukové nosiče (LP, CD, MC): Chvíle lásky (1969); Světové evergreeny s texty Josefa Kainara (1970); M. Prokop: Město Er (1971, 2000); Flamengo: Kuře v hodinkách (1972, 1998); Bláznův kabát (1972); Český sen a jiné básně (1973); V. Mišík a Etc.: Stříhali dohola malého chlapečka (1976, 1996); Obelisk (1977); Nebožtík Nasredin (1980); Jakoubku, cos měl s tím andělem? (1982); Zlatovláska (1994); Obelisk (2000); K. Plíhal: Nebe počká (2004).
Notoviny: J. Šust: Píseň o straně (1959); J. Feld: 6 písniček dětem na slova F. Halase a J. Kainara (1963, rozšíř. s titulem 9 písniček..., 1972); J. Podešva: Klavír říká říkadla (1964); J. Matys: Lyrické melodramy op. 22 (1971); Písně Josefa Kainara (1987); Písně na Josefa Kainara (1988).

LITERATURA

Knižně: Josef Kainar (Knihovna Jiřího Mahena, Brno 1977); M. Blahynka: Člověk Kainar (monografie, 1983); Nebe počká: Setkání s Josefem Kainarem po třiceti letech (regionální tisk, Přerov 2001).
Studie a články: J. Trefulka: Básnické dílo Josefa Kainara, NŽ 1958, s. 217; V. Karfík: doslov, in Třináct kytar (1967); J. Hrabák: Verš Kainarovy Zlatovlásky, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury, sv. 12, 1968, s. 125, též in O charakter českého verše (1970); J. Opelík: komentáře, předmluva, in Bláznův kabát (1972); H. Žalčík: Černý sen za tebou ze sklepů ruku vztáhne, Melodie 1972, č. 2 + Chvíle lásky básníka Josefa Kainara, Gramorevue 72, č. 8 (obojí o Kainarových textech k nahrávkám rockové hudby); J. Rumler: Skica k portrétu Josefa Kainara, LM 1978, č. 3; P. Zajac: Hudba a lyrika, Romboid 1980, č. 6; L. Zajícová: Kainarův typ poezie pro děti, ZM 1980, s. 540; F. Všetička: Kainarova absolutně skutečná báseň (o básni Stříhali dohola malého chlapečka), ZM 1981, s. 480; S. Havlíček: Můj spolužák Josef Kainar, Tvorba 1983, č. 48, příloha Kmen; K. Suda: doslov, in Čas nečas (1984); B. Svozil: Poznámky k dnešnímu kainarování, Tvorba 1985, č. 5, příloha Kmen; J. Holý in sb. Poetika české meziválečné literatury (1987), též in Problémy nové české epiky (1995); M. Pohorský: doslovy, in Vybrané spisy Josefa Kainara, sv. 1, 2, 3 (1987, 1989, 1990); J. Pavelka: Josef Kainar a formování mladé básnické generace 1938–1940, ČL 1988, s. 495; Z. Pešat: Literatura Skupiny 42, LM 1990, č. 2; V. Just in Divadlo plné paradoxů (1992); J. Trávníček in Poezie poslední možnosti (1996); Z. Kožmín – J. Trávníček in Na tvrdém loži z psího vína (1998); P. Blažíček: Skupina 42 – nové směřování poezie, ČL 1998, s. 152; V. Macura in Český sen (1998); E. Petrová – Z. Pešat in Skupina 42 (1998); J. Svoboda: Kainarovy Nové mýty a Osudy: Jejich dobová kritická reflexe, in sb. Rok 1947; L. Tvrďoch: Kainarovy adaptace Zlatovlásky, Ladění 1999, č. 4; M. Chocholatý: Kainarova cesta k dětské poezii, Ladění 2001, č. 4; V. Karfík in Literatura je čitelná (2002); M. Uhde: Josef Kainar, Proglas 2005, č. 1; I. Málková: Vilém Závada, Josef Kainar a proměna jejich poetik v 50. letech 20. století, Tvar 2005, č. 10; L. Engelking: Nový mýtus, staré rituály: O básni Josefa Kainara Stříhali dohola malého chlapečka, ČL 2005, s. 361.
Recenze: Příběhy a menší básně: J. Pilař, Venkov 28. 12. 1940; AMP (= A. M. Píša). Národní práce 19. 1. 1941, též in K vývoji české lyriky (1982); J. Kopecký, KM 1941, s. 371 * Cirkus plechový: J. H. (= J. Hájek), RP 22. 9. 1945; jk (= J. Kopecký), KM 1946, s. 460 * Akce aibiš: AB (= A. Bernášková), Svobodné noviny 19. 11. 1946; Břz (= B. Březovský), Národní osvobození 19. 11 1946; J. H. (= J. Hájek), RP 20. 11. 1946 * Nové mýty: G. (= F. Götz), Národní osvobození 16. 5. 1946; A. M. Píša, Práce 1. 8. 1946, též in K vývoji české lyriky (1982); L. Kundera, List Sdružení moravských spisovatelů 1946, s. 240; K. Bodlák, Listy 1, 1946/1947, s. 115; V. Černý, KM 1947, s. 308 * Osudy: M. D. (= M. Dvořák), Akord 14, 1947/1948, s. 191; lk (= L. Kundera), Rovnost 1. 4. 1948; G. (= F. Götz), Národní osvobození 4. 4: 1948 * Veliká láska: V. Pekárek, LidN 25. 3. 1951, též in Díla a osobnosti (1977); V. Dostál, Tvorba 1951, s. 191; V. Závada, Květy 1951, č. 4 * Zlatovláska: J. Skácel, Rovnost 31. 1. 1953; E. Kollár, Čs. loutkář 1953, s. 113 a 127 * Český sen: V. Závada, RP 23. 3. 1954; M. Červenka MF 13. 5. 1954; F. Buriánek, NŽ 1954, s. 241; J. Studený, HD 1954, s. 17 * Nebožtík Nasredin: J. Hájek, Divadelní noviny 2, 1958/1959, č. 17/18; J. Opavský, RP 6. 3. 1959; S. Machonin, LitN 1959, č. 9; Z. Heřman, HD 1959, s. 186 * Člověka hořce mám rád: M. Vacík, RP 21. 10. 1959; V. Pekárek, LitN 1959, č. 48, též in Díla a osobnosti (1977); J. Petrmichl, Tvorba 1959, s. 1083; A. Jelínek, Plamen 1960, č. 1; D. Šajtar, Červený květ 1960, s. 23 * Lazar a píseň: M. Vacík, RP 11: 12. 1960; V. Dostál, Kultura 1960, č. 48; F. Vrba, LitN 1960, č. 47 + 1961, č. 4; dále polemika s F. Vrbou: J. Hájek, LitN 1961, č. 2, 3, též in Osudy a cíle (1961) + LitN 1961, č. 5; J. Trefulka, LitN 1961, č. 5; M. Hájková, Plamen 1961, č. 1; J. Opelík, Plamen 1961, č. 2, též in Nenáviděné řemeslo (1969) * Říkadla: F. Tenčík, Rovnost 9. 6. 1962; B. Polan, ZM 1962, s. 248 n; J. Dewetter: Jak děti rozveselily smutného básníka (o K. poezii pro děti), ZM 1962, s. 492 * Zlatovláska Nevídáno – neslýcháno: A. Hájková, Komenský 87, 1962/1963, s. 366 + Komenský 89, 1964/1965, s. 317 * Moje blues: M. Vacík, RP 25.11.1966; O. Sus, Rovnost 26.2.1967; M. Blahynka, Kulturní tvorba 1967, č. 2; J. Trefulka, HD 1967, č. 3 * Třináct kytar + Moje blues: Z. Pešat, LitL 1968, č. 8 * Miss Otis lituje...: O. Sus, HD 1970, č. 7 * Rozhlásky: MB (= M. Borský), Svět práce 1971, č. 24; M. Blahynka, Tvorba 1971, č. 43 * Vybrané spisy 1: M. Uhde: Hořký plod zlého, Most atd. 1989, č. 1.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis: R. Hamanová, 1979; dodatky neuspořádány).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Autor hesla: Jiří Opelík (1994)
Aktualizace hesla: 26. 9. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu