Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jindřich CHALUPECKÝ

* 12. 2. 1910, Praha 
† 19. 6. 1990, Praha 
 
Výtvarný a literární kritik a teoretik
 Manžel básnířky a překladatelky Jiřiny Haukové (sňatek 1950). Otec, univerzitní profesor MUDr. Jindřich Chalupecký (1864–1918), byl vedle odborných prací z oboru očního lékařství i autorem knih Heinrich Heine (1909) a Hudba barev (1916); matka se po jeho smrti podruhé provdala za MUDr. Kamila Fialu, který kromě svého povolání působil jako překladatel a hudební a literární kritik spjatý s časopisem Moderní revue.
Chalupecký po maturitě na gymnáziu v Praze-Novém Městě (1928) studoval do 1932 na FF UK, státní ani doktorské zkoušky však nedělal. Zaměstnán byl pak jako učitel a ředitel učňovské školy, většinou však v řadě organizací těsněji či volněji souvisejících s výtvarnictvím (např. tajemník Českého bloku výtvarných umělců, umělecké rady Svazu československých výtvarných umělců, výstavnického oddělení Ústřední lidové a umělecké výroby, vedoucí výtvarník Textilní tvorby, vedoucí teoretického oddělení Ústavu pro bytovou a oděvní kulturu, naposledy, před odchodem do důchodu, vedoucí Špálovy galerie, 1965–1970). Chalupecký byl členem literárního odboru Umělecké besedy (1945–1948), Svazu československých výtvarných umělců (od 1949), Svazu českých spisovatelů (od 1969) a Association internationale des critiques d’art (od 1964). Byl autorem řady souborných výstav soudobých českých malířů (např. Františka Janouška a Zdeňka Rykra) a reprezentativních výstav českého umění v cizině (např. 1966 Západní Berlín, 1969 Řím a Haag) a přispěl do řady katalogů.
 Od 1930 (debut v Lumíru) přispíval kritikami (nejprve literárními, pak výtvarnými), studiemi a eseji zejména do časopisů Lumír, Čin, Světozor, Listy pro umění a kritiku, Život, Program D 40 a D 41, Volné směry, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Umění, Sešity pro literaturu a diskusi, Literární noviny, Listy, Literatura na świecie (Varšava), Listy (Řím), Rozmluvy (Londýn), Proměny (New York), Critique (Paříž), Studio International (Londýn); posmrtně byly jeho práce tištěny v časopisech Česká literatura, Fragment K (Bratislava), Souvislosti a Literární noviny. Dále publikoval ve sbornících a v řadě katalogů malířských výstav doma i v zahraničí. Redigoval časopis Život (1942–1943, s dalšími) a Listy (1947–1948, roč. 2, s Janem Grossmanem); v obou otiskl své zásadní teoretické stati (např. 1942 Generace, 1947 Konec moderní doby). – Jako příloha exilového časopisu Revue K vyšla Chalupeckého studie Histoire de Jiří Kolář (1977), o rok později pak s Chalupeckého příspěvkem vyšla péčí téže edice obrazová publikace Jiří Kolář (1978). – V samizdatu vyšly Chalupeckého studie: Marcel Duchamp a osud moderního umění (1975); Na hranicích umění (b.d., 70. léta); O dada, surrealismu a českém umění (1976); Cesta Jiřího Koláře (1977); Duchampovské meditace (1978); Richard Weiner a český expresionismus (1979); JakubDeml (1981); Nesrozumitelný Weiner (1987); Obhajoba umění (výbor, 1988); Ladislav Klíma (1989) a Nové umění v Čechách (1989). V různých opisech vycházela Chalupeckého stať Intelektuál za socialismu, které byla dlouho považována za tzv. politickou závěť Františka Halase; takto vyšla také několikrát časopisecky i samostatně (Londýn, BBC 1949) v exilu. Chalupecký též redigoval strojopisný sborník textů Jakuba DemlaSen jeden svítí (b.d.) a přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků Pohledy 1 (1976); Pocta Jiřímu Johnovi (1978); Zdenkovi Palcrovi, sochaři a příteli (1978); A co socialismus? K 30. výročí smrti Františka Halase (1979); Památce Alberta Kutala (1984); Svět sochařky Věry Janouškové (1984); Památce Jiřího Padrty (1985, 1987); Karlu Srpovi k padesátinám (1986); Památce Václava Nebeského (1986); Památce Václava Navrátila (1987); Památce Olega Suse (1988); Pocta Vladimíru Boudníkovi (1988, 1989). – Užíval pseudonymu Jaroslav Dítě a šifer Ch., Chal., J. Ch.
 Od počátku 30. let psal Chalupecký literární kritiky věnované především české poezii a články o výtvarném umění; později publikoval teoretické stati o filozofických a tvárných otázkách soudobého umění. (Z recenzí básnických sbírek a teoretizujících článků z let 1934–1948 byl, ještě za Chalupeckého aktivní účasti, uspořádán výbor Obhajoba umění). Chalupeckého reflexe se od počátku soustřeďovaly jednak k otázce, co je umění (respektive co činí autora skutečným umělcem), jednak k vymezování smyslu a postavení umělecké tvorby v moderní průmyslové společnosti. Přátelské styky s malíři (zejména s Václavem Bartovským, Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Rykrem) jej vedly rovněž k úvahám o budoucích perspektivách uměleckého, hlavně pak výtvarného projevu (Smysl moderního umění); tématem se mu stala situace evropských avantgard a jistý útlum, k němuž dospěly po etapě surrealismu. Chalupeckého stanovisko se vyhranilo na počátku 40. let: tehdy se pokusil – odmítaje přebujelou metaforičnost moderního umění – definovat hlavní rysy tematičnosti obnovované postavantgardní tvorbou (eseje Svět, v němž žijeme, Generace). Představa umění jako „svědka života“ a proklamace návratu k dramatické podstatě lidské každodennosti, které v té době formuloval, souzněla s uměleckým programem básníků a výtvarníků Skupiny 42, jejímž teoretickým mluvčím i organizátorem se Chalupecký stal.
Jeho eseje a články z poválečných let reagovaly v teoretické rovině na aktuální kulturněpolitické podněty, jež přinášela doba (problémy vztahu mezi Západem a Východem, marxismem a uměleckými avantgardami, kulturními hodnotami minulosti a revoluční společností, svobodou a vázaností uměleckého projevu aj.). V této době k nám Chalupecký uváděl (hlavně prostřednictvím revue Listy, jíž vtiskl jako redaktor myšlenkově vyhraněnou koncepci) tvorbu francouzského existencialismu, včetně jeho filozofických předchůdců a souputníků. Po politicky vynucené odmlce (od 1949), kdy se mohl věnovat jen otázkám průmyslového výtvarnictví, se Chalupecký k úvahám o soudobém výtvarném umění vrátil během 60. let: předmětem jeho zájmu byly opět tendence směřující od abstrakce k novému zvěcnění (pop art, vizualismus, happening aj.). Informativní pojednání o vývoji avantgard od expresionismu a rozbor situace soudobého experimentujícího umění podal v knize Umění dnes. V následné době, kdy Chalupecký opět nemohl doma publikovat, napsal řadu „příběhů“ postmoderních českých a slovenských výtvarníků 70. a 80. let, kteří rozrušili hranice autonomní oblasti umění a pokusili se – každý svým způsobem – proniknout do sféry „životního konání“ (Na hranicích umění). Zvláštní pozornost opakovaně věnoval výtvarníkovi a básníkovi Jiřímu Kolářovi. V této době se začal také opět intenzivněji zabývat českou literaturou první poloviny 20. století, kterou posuzoval v kontextu myšlenkových i tvárných tendencí středoevropského umění (O dada, surrealismu a českém umění). Chalupeckého zájem platil zejména originálním a na první pohled nesnadno zařaditelným osobnostem; natrvalo jej zaujal zejména Richard Weiner, kterému již ve válečných letech věnoval monografický esej, pokoušející se o celistvý výklad autora a jeho čtenářsky nesnadno přístupné tvorby. Kniha, materiálově využívající spisovatelovy literární pozůstalosti, byla koncipována jako úvod k dvousvazkovému výboru a měla čtenáři naznačit cestu k proniknutí do díla. Pro Chalupeckého se pak stala východiskem k prohlubujícím se interpretacím, v nichž později sledoval jak Weinerovo filozofické pojetí světa a vztah k proudům evropského myšlení (od Kierkegaarda až k existencialismu), tak také individuální charakter jeho básnického vyjadřování, motiviky, obraznosti a jejich jazykové realizace. V 70. letech věnoval Weinerovi dvě velké samizdatové studie, aby nakonec výsledky svých úvah shrnul v portrét, zařazený do čela knihy Expresionisté. Tato kniha však obsahuje i konečné verze prací o dalších osobnostech vymykajících se tendencím lokálního vývoje (Jakub Deml, Ladislav Klíma a Jaroslav Hašek). Ohlas vyvolala Chalupeckého studie o Františku Halasovi Poezie a politika (1985 v londýnském časopise Rozmluvy), v níž odmítl obraz této osobnosti tak, jak je podávají Paměti Václava Černého. Svůj výklad založil na rozboru vztahu mezi metafyzickou a sociální linií básníkovy tvorby a vyhrotil ho v polemickou tezi proti vnášení ideologizujících kritérií do hodnocení uměleckého díla.

BIBLIOGRAFIE

Eseje, studie a úvahy o umění a literatuře: Smysl moderního umění (E 1944); Veliká příležitost. Poznámky k reorganizaci českého výtvarnictví (1946); Kultura a lid (přednáška, 1947); Richard Weiner (monografie, 1947); Umění dnes (EE 1966); O dada, surrealismu a českém umění (studie, Jazzová sekce 1980; pův. samizdat 1977); Na hranicích umění (EE, München 1987; 1990); František Janoušek (monografie, 1991); Expresionisté. Richard Weiner, Jakub Deml, Ladislav Klíma, Podivný Hašek (EE 1992); Nové umění v Čechách (1994; v samizdatu 1989); Úděl umělce: Duchampovské meditace (1998); Evropa a umění (EE 2006).
Výbory: Obhajoba umění (1991, ed. autor, M. Červenka a V. Karfík; samizdat 1988); Tíha doby (1997, ed. J. Hauková a M. Červenka); Cestou necestou (EE 1999, ed. Z. Trochová a J. Rous).
Překlady: T. S. Eliot: Pustá země (1947, s J. Haukovou); W. Sypher: Od renesance k baroku (1971, pod pseud. Jaroslav Dítě).
Příspěvky ve sbornících: Literární archiv (1966); Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 2, Křemencová ul., 1871–1946 (1946); Skupina 42 (1946); Skupina Ra (1988); Jiří Kolář (1993).
Uspořádal a vydal
: F. Halas: Potopa, Hlad (básně z pozůstalosti, 1965); Eva Kmentová in memoriam (Jazzová sekce 1982, s Jiřím Šetlíkem a Polanou Zoubkovou); J. Deml: Sen jeden svítí (výbor, 1991).
Korespondence: M. Špirit (ed.): „Neobyčejný Jindřich“, RR 1995, č. 29, s. 74–110 (dopisy zaslané z let 1939–1947 od: J. Grossman, F. Halas, J. Hanč, V. Holan, R. Jakobson, J. Kainar, J. Kolář, O. Králík, K. Lhoták, J. Orten, J. Patočka, L. Radimský, J. Vladislav); Plíšková sobě (2000; ed. M. Špirit; korespondence N. Plíškové s J. Chalupeckým s. 222–228); M. David: Dopisy Jindřicha Chalupeckého Miladě Součkové in: Neznámý člověk Milada Součková (2001), s. 109–111; Ročenka Československého dokumentačního střediska 2003 (korespondence J. Vladislava s J. Chalupeckým z let 1985–1999).

LITERATURA

Bibliografie: P. Bregantová – K. Dostálová: Bibliografie prací J. Ch., Výtvarná kultura 1990, č. 3.
Studie a články: E. Petrová a kol.: Skupina 42 (1998); J. Pistorius: „Předexistencialisté“ a civilisti, KM 1947, s. 419; M. Langerová: Dva osudy (o Ch. weinerovských studiích), ČL 1991, s. 346; P. Blažíček, Skupina 42 – nové směřování poezie, ČL 1998, s. 152.
Recenze: Richard Weiner: I. Slavík, Vyšehrad 3, 1947/1948, s. 212; J. Pistorius, KM 1948, s. 148 * Umění dnes: L. Novák, Estetika 1967, s. 175; Z. Pešat: Literatura skupiny 42, LM 1990, č. 2 * Podobizna umělce v atomovém věku (Duchampsovská meditace): J. Hlaváček, Výtvarná kultura 1990, č. 3; J. Rauvolf, Rolling Stone 1992, č. 2; J. Cieslar, Respekt 1999, č. 20; M. Finsternich, Nový Prostor 2001, č. 35 * Na hranicích umění: Z. Heřman, Tvar 1991, č. 33; J. Šulc, LitN 1991, č. 8 * Obhajoba umění: V. Lahoda, LidN 7. 5. 1992; M. Langerová, LitN 1992, č. 12; L. Merhaut, ČL 1992, s. 535; M. Petříček, Tvar 1992, č. 15; N. Savický, NK 1992, č. 5; M. Kubínová, Filozofický časopis 1994, s. 323 * Expresionisté: B. Balajka, NK 1993, č. 3; J. Trávníček, Tvar 1993, č. 19; M. Nakonečný, LitN 1993, č. 31 * Nové umění v Čechách: J. Pešek, Dějiny a současnost 17, 1995, č. 6 * Tíha doby: V. Bezdíček, NK 1997, č. 12; J. Chuchma, MFD 8. 4. 1997 * ref. Cestou necestou: A. Haman, NK 2000, č. 12; V. Papoušek, Tvar 2000, č. 10; M. Topinka, LitN 2000, č. 33; V. Novotný, Dobrá adresa 2000, č. 5.
Polemiky: L. Jehlička: Chalupecký a pravice (polemika s Ch. článkem Poezie a politika), Rozmluvy 1986, č. 6; P. Fidelius: Hašek posel naděje? (polemika s Ch. studií Podivný Hašek), Kritický sborník 1992, č. 2.
K životním jubileím: J. Šetlík, Výtvarná kultura 1990, č. 2, příloha Teorie; J. Suk, NK 2000, č. 6.
Nekrology: Z. Urbánek, LitN 1990, č. 14; J. Hlaváček, Ateliér 1990, č. 15; J. Rous, Přítomnost 1990, č. 3.
Vzpomínky: J. Hauková: Byli moji přátelé (interview), RR 1994, č. 25; J. Hauková, K. Gebauer, Z. Beran aj. in Výtvarné umění 1995, č. 3/4; J. Hauková: Záblesky života (1996).
Archiv: LA PNP: Osobní fond, uspořádáno v 1. stupni evidence; Archiv Národní galerie: Osobní fond (prozatímní inventární seznam J. Janišová)

Autor hesla: Ludmila Lantová (1995)
Aktualizace hesla: 27. 5. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu