Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jindřich CHALUPECKÝ

* 12. 2. 1910, Praha 
† 19. 6. 1990, Praha 
 
Výtvarný a literární kritik a teoretik
 

Otec, univerzitní profesor MUDr. Jindřich Chalupecký (1864–1918), byl vedle odborných prací z oboru očního lékařství i autorem knih Heinrich Heine (1909) a Hudba barev (1916); matka se po jeho smrti podruhé provdala za MUDr. Kamila Fialu (1880–1930), který kromě svého povolání působil jako překladatel a hudební a literární kritik spjatý s časopisem Moderní revue.
Chalupecký po maturitě na reálném gymnáziu v Praze-Novém Městě v Křemencově ulici (1928) studoval do roku 1932 na FF UK filozofii, estetiku a dějiny umění, státní ani doktorské zkoušky však nesložil. V roce 1934 nastoupil jako interní smluvní učitel u Školního výboru obchodních pokračovacích škol Grémia pražského obchodnictva, roku 1937 se stal ředitelem pokračovací školy obchodní a ve školství zůstal až do roku 1944, kdy dobrovolně odešel s cílem věnovat se výhradně psaní. Za války začal úzce spolupracovat s Výtvarným odborem Umělecké besedy a redigoval její časopis Život. V poválečném tříletí se jeho činnost na krátkou dobu výrazně zpolitizovala a v této souvislosti se také věnoval kulturněpolitickým návrhům na reorganizaci oboru výtvarnictví. Pracoval v centrálním orgánu ROH, poté na ministerstvu informací, v roce 1946 se stal členem Státní publikační komise. V témže roce založil a až do roku 1948 redigoval čtvrtletník pro umění a filosofii Listy. V letech 1946–1949 působil jako tajemník Českého bloku výtvarníků a v roce 1948 se stal tajemníkem Akčního výboru československých výtvarníků. Hrál také významnou roli na dobříšské konferenci mladých spisovatelů, konané v březnu 1948, kde moderoval diskusi o umělecké pravdě a umělecké svobodě. Pro svoje názory se ovšem záhy ocitl na periferii veřejného života a těžko hledal pracovní uplatnění, publikační možnosti neměl v této době žádné. V letech 1952–1953 byl zaměstnán ve výstavním oddělení Ústředí lidové umělecké výroby, od roku 1954 pracoval v národním podniku Textilní tvorba jako poradce-výtvarník, v období 1959–1965 jako vedoucí teoretického oddělení Ústavu bytové a oděvní kultury; naposledy, před odchodem do důchodu v roce 1970 jako vedoucí Špálovy galerie. Byl autorem řady souborných výstav soudobých českých malířů (např. Františka Janouška a Zdeňka Rykra) a reprezentativních výstav českého umění v cizině (např. 1966 Západní Berlín, 1969 Řím a Haag) a přispěl do řady katalogů. V druhé polovině šedesátých let byl také předsedou ediční rady nakladatelství Obelisk a redakční rady časopisu Výtvarná práce a členem předsednictva Svazu československých výtvarných umělců. Jeho monografie Jiřího Balcara a Františka Janouška, odevzdané do nakladatelství Odeon na konci šedesátých let, však už nesměly vyjít a v následných dvou desetiletích byly jeho publikační možnosti opět značně omezené (pouze na samizdat, popř. exilová a zahraniční periodika). Zůstal však i nadále činorodý: stal se jednou z centrálních osobností neoficiální výtvarné scény, pořádal různá diskusní setkání, besedy apod. a především se věnoval psaní; jeho texty z tohoto období však byly vesměs publikovány až posmrtně. – Jeho manželkou byla básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (sňatek 1950).

 Debutoval a posléze často publikoval v týdeníku Samostatnost, dále uveřejňoval kritiky, studie a eseje v časopisech Lumír, A-Zet, Čin, Světozor, Listy pro umění a kritiku, Přítomnost, Život, Program D 40 a D 41, Volné směry, Lidové noviny (příloha Literární pondělí), Lidová kultura, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Umění, Sešity pro literaturu a diskusi, Literární noviny, Listy, Listy (Řím), Rozmluvy (Londýn), Proměny (New York); posmrtně byly jeho práce tištěny v časopisech Česká literatura, Fragment K (Bratislava), Souvislosti a Literární noviny či Revolver Revue (v č. 45/2001 poprvé otištěna stať Umění a transcendence). Od šedesátých let uveřejňoval své texty také v zahraničních periodikách, zejména Opus international (Paris), Studio International (London) a Flash Art (Milano) a dále: Arts in Society (Madison, USA), Critique (Paris), Les Lettres nouvelles (Paris), Literatura na świecie (Warszawa). Publikoval také ve sbornících a v řadě katalogů malířských výstav doma i v zahraničí. Redigoval časopisy Život (1942–1943, s dalšími) a Listy (1947–1948, roč. 2 s Janem Grossmanem); v obou otiskl své zásadní teoretické stati (např. Generace, 1942; Konec moderní doby, 1946). – Jako příloha exilového časopisu Revue K vyšla Chalupeckého studie Histoire de Jiří Kolář (1986), o rok později pak s Chalupeckého příspěvkem vyšla péčí téže edice obrazová publikace Jiří Kolář (1987). – V samizdatu vyšly Chalupeckého studie Marcel Duchamp a osud moderního umění (1975); Na hranicích umění (b. d., 70. léta); O dada, surrealismu a českém umění (1976); Cesta Jiřího Koláře (1977); Duchampovské meditace (1978); Richard Weiner a český expresionismus (1979 + jako dodatek Richard Weiner a skupina Grand Jeu); Jakub Deml (1981); Nesrozumitelný Weiner (1987); Obhajoba umění (výbor, 1988); Ladislav Klíma (1989) a Nové umění v Čechách ([1988]). V různých opisech vycházela Chalupeckého stať Intelektuál za socialismu, která byla dlouho považována za tzv. politickou závěť Františka Halase; takto vyšla také několikrát časopisecky i samostatně (Londýn, BBC 1949) v exilu. Chalupecký též redigoval strojopisný sborník textů Jakuba Demla Sen jeden svítí (b. d.) a přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků Pohledy 1 (1976); Pocta Jiřímu Johnovi (1978); Zdenkovi Palcrovi, sochaři a příteli (1978); A co socialismus? K 30. výročí smrti Františka Halase (1979); Památce Alberta Kutala (1984); Svět sochařky Věry Janouškové (1984); Památce Jiřího Padrty (1985, 1987); Karlu Srpovi k padesátinám (1986); Památce Václava Nebeského (1986); Památce Václava Navrátila (1987); Památce Olega Suse (1988); zastoupen je též ve sbornících Pocta Vladimíru Boudníkovi (1988, 1989). V roce 1980 uspořádal Petr Rezek k Chalupeckého sedmdesátinám samizdatový sborník J.u Ch.ému 12. 2. 1980 (včetně Ch. bibliografie). – V roce 2009 Michael Špirit pro Revolver Revue č. 29 edičně připravil blok Chalupeckého dopisů zaslaných v letech 1939–1947 různým osobnostem dobového kulturního života; v edici Marka Vajchra byly tamtéž v č. 75/2009 otištěny ukázky z Chalupeckého korespondence jeho pařížské přítelkyni, překladatelce tehdejších neoficiálních českých tvůrců do francouzštiny, Marie-Christine Morinové. Tomáš Hylmar publikoval v časopise Umění komentované edice Chalupeckého dopisů Ladislavu Zívrovi (č. 4/2013) a Jiřímu Kotalíkovi (č. 1–2/2019).– Užíval pseudonymu Jaroslav Dítě a šifer –alu–, Ch., Chal., J. Ch.
 

Od počátku třicátých let psal Chalupecký literární kritiky věnované především české poezii a články o výtvarném umění; později publikoval teoretické stati o filozofických a tvárných otázkách soudobého umění. (Z recenzí básnických sbírek a teoretizujících článků z let 1934–1948 byl, ještě za Chalupeckého aktivní účasti, uspořádán výbor Obhajoba umění). Chalupeckého reflexe se od počátku soustřeďovaly jednak k otázce, co je umění (respektive co činí autora skutečným umělcem), jednak k vymezování smyslu a postavení umělecké tvorby v moderní průmyslové společnosti. Přátelské styky s malíři (zejména s Václavem Bartovským, Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Rykrem) jej vedly k úvahám o budoucích perspektivách uměleckého, především výtvarného projevu (Smysl moderního umění); tématem se mu stala situace evropských avantgard a jistý útlum, k němuž dospěly po etapě surrealismu. Chalupeckého stanovisko se vyhranilo na počátku čtyřicátých let: tehdy se pokusil – odmítaje přebujelou metaforičnost moderního umění – definovat hlavní rysy tematičnosti obnovované postavantgardní tvorbou (eseje Svět, v němž žijeme, Generace). Představa umění jako „svědka života“ a proklamace návratu k dramatické podstatě lidské každodennosti, které v té době formuloval, souzněla s uměleckým programem básníků a výtvarníků Skupiny 42, jejímž teoretickým mluvčím i organizátorem se Chalupecký stal.
Jeho eseje a články z poválečných let reagovaly v teoretické rovině na aktuální kulturněpolitické podněty, jež přinášela doba (problémy vztahu mezi Západem a Východem, marxismem a uměleckými avantgardami, kulturními hodnotami minulosti a revoluční společností, svobodou a vázaností uměleckého projevu aj.). V této době k nám Chalupecký uváděl (hlavně prostřednictvím revue Listy, jíž vtiskl jako redaktor myšlenkově vyhraněnou koncepci) tvorbu francouzského existencialismu, včetně jeho filozofických předchůdců a souputníků. Po politicky vynucené odmlce (od roku 1949), kdy se mohl věnovat jen otázkám průmyslového výtvarnictví, se Chalupecký k úvahám o soudobém výtvarném umění vrátil během šedesátých let: předmětem jeho zájmu byly opět tendence směřující od abstrakce k novému zvěcnění (pop art, vizualismus, happening aj.). Informativní pojednání o vývoji avantgard od expresionismu a rozbor situace soudobého experimentujícího umění podal v knize Umění dnes. V následné době, kdy Chalupecký opět nemohl doma publikovat, napsal řadu „příběhů“ postmoderních českých a slovenských výtvarníků sedmdesátých a osmdesátých let, kteří rozrušili hranice autonomní oblasti umění a pokusili se – každý svým způsobem – proniknout do sféry „životního konání“ (Na hranicích umění). Zvláštní pozornost opakovaně věnoval výtvarníkovi a básníkovi Jiřímu Kolářovi.
Cíleným zaměřením na opomíjené umělecké osobnosti (jeho první soustředěný zájem patřil např. výtvarníku Zdeňku Rykrovi) a okrajové či dosud neprobádané fenomény často sehrával roli průkopníka: byl první, kdo v polovině šedesátých let zaznamenal akční umění Milana Knížáka, a později jako jeden z mála teoretiků věnoval pozornost specifické otázce umění žen (mj. Evy Kmentové), byť ji v duchu svého přístupu nevnímal jako otázku politickou, nýbrž estetickou a v konečném důsledku především existenciální. Rozsáhlá stať Moskevský deník, publikovaná poprvé anglicky v roce 1973 v londýnském časopise Studio International (česky knižně in Cestou necestou), jako jedna z prvních informovala o neoficiálním ruském výtvarném umění. Průkopnictví mu přináleželo také v oblasti výstavní praxe, a to i v mezinárodním kontextu: v roce 1969 např. uspořádal v pražské Galerii Václava Špály první výstavu Marcela Duchampa v tehdejším tzv. východním bloku.
V době normalizace se začal opět intenzivněji zabývat českou literaturou první poloviny 20. století, kterou posuzoval v kontextu myšlenkových i tvárných tendencí středoevropského umění (O dada, surrealismu a českém umění). Chalupeckého zájem platil zejména originálním a na první pohled nesnadno zařaditelným osobnostem; natrvalo jej zaujal zejména Richard Weiner, kterému již ve válečných letech věnoval monografický esej, pokoušející se o celistvý výklad autora a jeho čtenářsky nesnadno přístupné tvorby. Kniha, materiálově využívající spisovatelovy literární pozůstalosti, byla koncipována jako úvod k dvousvazkovému výboru a měla čtenáři naznačit cestu k proniknutí do díla. Pro Chalupeckého se pak stala východiskem k prohlubujícím se interpretacím, v nichž později sledoval jak Weinerovo filozofické pojetí světa a vztah k proudům evropského myšlení (od Kierkegaarda až k existencialismu), tak také individuální charakter jeho básnického vyjadřování, motiviky, obraznosti a jejich jazykové realizace. V sedmdesátých letech věnoval Weinerovi dvě velké samizdatové studie a výsledky svých úvah nakone shrnul v portrét, zařazený do čela knihy Expresionisté. Tato kniha však obsahuje i konečné verze prací o dalších osobnostech vymykajících se tendencím lokálního vývoje (Jakub Deml, Ladislav Klíma a Jaroslav Hašek). Ohlas vyvolala Chalupeckého studie o Františku Halasovi Poezie a politika (1985 v londýnském časopise Rozmluvy), v níž odmítl obraz této osobnosti tak, jak jej podávají Paměti Václava Černého. Výklad založil na rozboru vztahu mezi metafyzickou a sociální linií básníkovy tvorby a vyhrotil ho v polemickou tezi proti vnášení ideologizujících kritérií do hodnocení uměleckého díla.
Své celoživotní tázání po smyslu umění v moderním světě, resp. přesvědčení o jeho nezastupitelné roli při prostředkování zkušenosti transcendence, shrnul Chalupecký v opusu Podobizna umělce v moderním věku (Duchampovské meditace), který posléze rozdělil na dvě části a v této podobě bylo dílo také posmrtně vydáno: ve svazku Evropa a umění sleduje v širokých souvislostech otázku transcendence a imanence (tyto pojmy přitom vnímá především v návaznosti na Karle Jasperse) v dějinách umění nejen (křesťanské) Evropy, ale i zemí asijských, a na tomto pozadí pak načrtává, jakou úlohu má, resp. by z jeho pohledu mělo mít umění v moderním světě. Pojetí moderního umění jako takříkajíc profánního náboženství ilustroval Chalupecký zejména na tvorbě Marcela Duchampa, jejíž reflexi je věnován svazek Úděl umělce (Duchampovské meditace).

BIBLIOGRAFIE

Eseje, studie a úvahy o umění a literatuře: Smysl moderního umění (E 1944); Veliká příležitost. Poznámky k reorganisaci českého výtvarnictví (1946); Kultura a lid (přednáška, 1947); Richard Weiner (monografie, 1947); Umění dnes (EE 1966); O dada, surrealismu a českém umění (studie, Jazzová sekce 1980); Na hranicích umění (EE, Mnichov 1987; 1990); František Janoušek (monografie, 1991); Expresionisté. Richard Weiner, Jakub Deml, Ladislav Klíma, Podivný Hašek (EE 1992); Nové umění v Čechách (1994); Úděl umělce: Duchampovské meditace (1998); Evropa a umění (EE 2005).
Výbory: Obhajoba umění (1991, ed. autor, M. Červenka a V. Karfík); Tíha doby (1997, ed. J. Hauková a M. Červenka); Cestou necestou (EE 1999, ed. Z. Trochová a J. Rous).
Překlady: T. S. Eliot: Pustá země (1947, s J. Haukovou); W. Sypher: Od renesance k baroku (1971, pod pseud. Jaroslav Dítě).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Literární archiv (1966); Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 2, Křemencová ul., 1871–1946 (1946); Skupina 42 (1946); Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Jiří Kolář (1993, výtvarná monografie); České umění 1938–1989: Programy / kritické texty / dokumenty (2001); Konference mladých českých autorů (2002, vyšlo jako příl. časopisu Tvar: Tvary sv. 17 + 18, řada A); Západ, nebo Východ? České reflexe Evropy 1918–1948 (2016); Čtení o Richardu Weinerovi: dimenze (ne)rozumění 1917–1969 (2017); Čtení o Jiřím Kolářovi: portréty a syntézy (2018).
Uspořádal a vydal: F. Halas: Potopa, Hlad (básně z pozůstalosti, 1965); Eva Kmentová in memoriam (Jazzová sekce 1982, s J. Šetlíkem, O. Zoubkem, P. Zoubkovou-Bregantovou; též přísp.); J. Deml: Sen jeden svítí (výbor, 1991).
Korespondence: Plíšková sobě (2000; ed. M. Špirit; korespondence N. Plíškové s J. Chalupeckým); Ročenka Československého dokumentačního střediska 2003 (korespondence J. Vladislava s J. Chalupeckým z let 1985–1999); R. Hamanová (ed.): „Jsi těžká jak hrom / poezie...“: vzájemná korespondence Jiřího Koláře a Jindřicha Chalupeckého, in Bohumil Hrabal – Jiří Kolář : průsečíky, paralely i mimoběžky života a díla (Literární archiv 2014, sv. 46).

LITERATURA

Bibliografie: P. Bregantová – K. Dostálová: Bibliografie prací J. Ch., Výtvarná kultura 1990, č. 3.
Knižně: Z. Brdek: Obhájce moderního umění: Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století (2017, včetně výboru Ch. textů a bibliografie 1930–1948).
Studie a články: J. Pistorius: „Předexistencialisté“ a civilisti, KM 1947, č. 17/18, též in Doba slovesnost (2007); Z. Pešat: Literatura skupiny 42, LM 1990, č. 2, též in Tři podoby literární vědy + in E. Petrová a kol: Skupina 42 (1998); J. Hlaváček: Chalupeckého summa, Výtvarná kultura 1990, č. 3, též in Výpovědi umění (1991); M. Langerová: Dva osudy (o Ch. weinerovských studiích), ČL 1991, č. 4; P. Blažíček, Skupina 42 – nové směřování poezie, ČL 1998, č. 2, též in Kritika a interpretace (2002); J. Jiroušek: „Ale jak si potom vysvětlit jejich konání?“: Nad předúnorovou statí Jindřicha Chalupeckého o kultuře a politice – úvaha kulturně-sémiotická + J. Goszczynska: Jindřicha Chalupeckého weinerovská monografie, in Rok 1947 (sb. 1998); P. Pečinková: Doslov, in Úděl umělce (1998); J. Šetlík: Doslov, in Cestou necestou (1999); M. David: Dopisy Jindřicha Chalupeckého Miladě Součkové + A. Haman: Dopisy Milady Součkové Jindřichu Chalupeckému, in Neznámý člověk Milada Součková (sb. 2000); M. Langerová: Chalupeckého Weiner, in Weiner (2000); Z. Kožmín: Existencialismus a filozofie J. Chalupeckého, ČL 2003, č. 6; V. Papoušek in Existencialisté (2004); P. Volf: Causa Jindřich Chalupecký, Reflex 2006, č. 13; V. Papoušek: Neklid a dějiny, in Gravitace avantgard (2007); T. Glanc: Chalupeckého Moskevský deník: poválečná avantgarda v Rusku a její vazby na českou situaci, in M. Langerová, J. Vojvodík, A. Tippnerová, J. Hrdlička: Symboly obludností (2009); P. Kosatík: Dělat to jinak: Jindřich Chalupecký, Respekt 2010, č. 11, též in Česká inteligence (2011); M. Klimešová: „Teď víc než umění je třeba umělce“. Jindřich Chalupecký v počátcích normalizace – dopisy Zbyňku Sekalovi, in Wittlichovi. Sborník žáků k 80. narozeninám Petra Wittlicha (sb. 2012); M. Pachmanová: Mlčení o feminismu a ženskost jako výtvarná hodnota. České umělkyně očima Jindřicha Chalupeckého, Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 2013, č. 14; R. Hamanová: Z historie jedné spolupráce: Jiří Kolář – Jindřich Chalupecký, Tvar 2014, č. 14; N. Macurová: Písemná pozůstalost Jindřicha Chalupeckého, Literární archiv 2015, sv. 47; Z. Brdek: Moderní primitivismus: od Jindřicha Chalupeckého po Vladimira 518, in Polidštěné zvíře: kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře (sb. 2017); M. Langerová: Obraz a skutečnost + V. Papoušek: Drolící se monolity, zakřivené horizonty a hledání nového slovníku, in V. Papoušek a kol.: Pokušení neviditelného. Myšlení moderny (2019).
Recenze: Smysl moderního umění: J. Patočka, Česká mysl 1944, č. 3/4, též in Umění a čas II (2004) * Richard Weiner: I. Slavík, Vyšehrad 1947/1948, č. 13; J. Pistorius, KM 1948, č. 7/8, též in Doba slovesnost (2007) * Umění dnes: B. M. (= B. Mráz) + V. Zykmund, Výtvarná práce 1967, č. 4; L. Novák, Estetika 1967, č. 2; K. Bednář, RP 7. 6. 1967, též in Střepiny, o které jsem se sám pořezal (1969); M. Klivar, RP 11. 8 1967; B. Doležal, Křesťanská revue 1968, č. 1 * Na hranicích umění: J. Šulc, LitN 1991, č. 8; Z. Heřman, Tvar 1991, č. 33 * František Janoušek: L. Kundera, NK 1991, č. 49 * Obhajoba umění: M. Langerová, LitN 1992, č. 12; J. Červinka, Proglas 1992, č. 4; V. Lahoda, LidN 7. 5. 1992; L. Merhaut, ČL 1992, č. 5; M. Petříček, Tvar 1992, č. 15; N. Savický, NK 1992, č. 5; M. Kubínová, Filosofický časopis 1994, č. 2 * Expresionisté: B. Balajka, NK 1993, č. 3; M. Pokorný, LD 9. 2. 1993; J. Sedláček, Labyrint 1993, č. 2; J. Trávníček, Tvar 1993, č. 19; M. Nakonečný, LitN 1993, č. 31 * Nové umění v Čechách: J. Pešek, Dějiny a současnost 1995, č. 6 * Tíha doby: V. Bezdíček, NK 1997, č. 12; J. Chuchma, MFD 8. 4. 1997 * Úděl umělce: Duchampovské meditace: J. Rauvolf, Rolling Stone 1999, č. 2; J. Cieslar, Respekt 1999, č. 20; M. Finsternich, Nový Prostor 2001, č. 35 * Cestou necestou: A. Haman, NK 2000, č. 12; V. Papoušek, Tvar 2000, č. 10; M. Topinka, LitN 2000, č. 33, též in Hadí kámen (2007); V. Novotný, Dobrá adresa 2000, č. 5 * Evropa a umění: V. Šlajchrt, Respekt 2006, č. 38, též Neviditelný pes [online] 28. 9. 2006, též in Putování pomezím (2010); M. Pokorný, Souvislosti 2006, č. 4; B. Pražan, Týdeník Rozhlas 2006, č. 50; J. Med, Katolický týdeník 2007, č. 17, příl. Perspektivy, č. 9.
Polemiky: L. Jehlička: Chalupecký a pravice (polemika s Ch. článkem Poezie a politika), Rozmluvy 1986, č. 6; P. Fidelius: Hašek posel naděje? (polemika s Ch. studií Podivný Hašek), Kritický sborník 1992, č. 2.
K životním jubileím: J. Šetlík, Výtvarná kultura 1990, č. 2, příl. Teorie; J. Suk, NK 2000, č. 6.
Nekrology: Z. Urbánek, LitN 1990, č. 14; J. Hlaváček, Ateliér 1990, č. 15; J. Rous, Přítomnost 1990, č. 3.
Vzpomínky: J. Hauková: Byli moji přátelé (interview), RR 1994, č. 25; J. Hauková, K. Gebauer, Z. Beran aj. in Výtvarné umění 1995, č. 3/4; J. Hauková: Záblesky života (1996).
Archiv: LA PNP: Osobní fond, zpracováno ve 2. stupni evidence – N. Macurová: Jindřich Chalupecký (2015); Archiv Národní galerie: Osobní fond (prozatímní inventární seznam J. Janišová).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografické databáze ÚČL AV ČR
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Lexikon české literatury
Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů /asi 1800–2008/

Autor hesla: Ludmila Lantová (1995); Veronika Košnarová (2020)
Aktualizace hesla: 27. 3. 2020 (vk)
 
zpět na hlavní stranu