Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan DRDA

* 4. 4. 1915, Příbram  
† 28. 11. 1970, Dobříš  
 
Prozaik, publicista, dramatik a scénárista
 Pocházel z neurovnaných rodinných poměrů a dětství prožil ve velmi chudobném prostředí. Po smrti matky (1921) a zmizení otce (1925) žil u známých a příbuzných, z nichž rozhodující význam pro jeho výchovu měla babička z otcovy strany, která se ho ujala v roce 1928. Díky ní dokončil gymnázium v Příbrami (maturita 1934). V roce 1938 absolvoval studium srovnávacích dějin literatur a klasické filologie na FF UK. V letech 1937–1942 byl redaktorem kulturní rubriky Lidových novin. Po válce patřil k těm, kteří horlivě prosazovali komunistickou představu o proměně kulturního života. Od roku 1945 byl redaktorem deníku Práce, 1948–1952 šéfredaktorem Lidových novin (1948 krátce ještě s názvem Svobodné noviny), 1949–1956 předsedou Svazu československých spisovatelů (SČSS). V letech 1948–1962 působil jako poslanec a politický činitel (kandidát, od 1952 člen ÚV KSČ, předseda kulturní komise Národního shromáždění). V roce 1968 se veřejně postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. V říjnu 1968 obnovil týdeník Svět práce a do září 1969 byl jeho šéfredaktorem.
 

Od roku 1931 přispíval zejména do Studentského časopisu, Kultury doby, Lidové kultury, Mladé kultury, Lidových novin, Práva lidu, Rudého práva, Tvorby, Hvězdy československých paní a dívek (zde pod pseud. Petr Plavec 1937 na pokračování román Stříbrná oblaka), časopisu U. Po osvobození publikoval rovněž v týdenících KvětenSvět práce, v Právu lidu, Práci, Kulturní politice, Kytici, Svobodných (od 1948 Lidových) novinách (zde 1951–52 na pokračování nedokončený román Hospodáři), Literárních novinách, Nové době, Novém životě aj. Během studia na UK redigoval univerzitní časopis Rozbor.
S filmem začal Drda spolupracovat již ve čtyřicátých letech. Psal původní scénáře (Znamení kotvy, 1947, režie František Čáp, scénář + Frank Tetauer; literární adaptace Drdova scénáře od V. P. Mlejnka vyšla 1948 v sešitové edici Večery /Bratislava/) a podílel se zejména na filmových adaptacích vlastních literárních předloh: Děvčica z Beskyd (1944, pod pseud. Petr Plavec, r. František Čáp), Z růže kvítek (1945, podle námětu Ladislava Kháse, r. František Čáp, sc. Jan Drda spolu s Vladimírem Vlčkem), Němá barikáda (1949, r. Otakar Vávra), Hrátky s čertem (1956, r. Josef Mach), Dařbuján a Pandrhola (1959, r. Martin Frič), Vyšší princip (1960, r. Jiří Krejčík). Podle Drdova námětu byly natočeny filmy Stříbrná oblaka (1938, sc. a r. Čeněk Šlégl), Druhá směna (1940, r. Martin Frič, sc. Karel Steklý, Karel Baroch a Vilém Werner) a Městečko na dlani (1942, r. Václav Binovec, sc. Josef Mach, Karel Steklý a Karel Hašler). Na FAMU vznikly podle povídek ze souboru Němá barikáda krátké filmy Nenávist (1960, r. Hynek Bočan, sc. Vladimír Goldmann) a Stopy (1960, r. Jaromil Jireš, sc. Jan Hartmann, podle povídky Vesnická historie), jež doplnil třetí krátký film Hlídač dynamitu (1963, r. Zdeněk Sirový, sc. Pavel Juráček), jenž propůjčil svůj titul pro společné uvedení do distribuce (1963). Podle Drdovy povídky vznikl televizní film Byly noci májové (1970, sc. a r. Jaroslav Novotný). V roce 1976 natočil týž režisér podle vlastního scénáře televizní film Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Podle pohádky Zlaté kapradí natočil 1963 Jiří Weiss stejnojmenný film (sc. J. Weiss a Otomar Krejča) a v roce 1984 pohádku téhož názvu se scénářem Evy Košlerové režírovala Věra Jordánová. Pohádky J. Drdy se opakovaně stávaly náměty televizních pohádek, například O hruškách ušatkách a jablíčku parohátku (1979, sc. Helena Sýkorová, r. Libuše Koutná), Motanice (1988, sc. Eva Košlerová, r. Vlasta Janečková) nebo O hloupé havířce (1990, sc. a r. Vlasta Janečková). Podle pohádky O princezně Jasněnce a ševci, který létal vznikl celovečerní film O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987, r. Zdeněk Troška, sc. Karel Steigerwald), na motivy pohádky Český Honza byla natočena filmová pohádka Z pekla štěstí (1999, sc. a r. Zdeněk Troška; filmové zpracování uvedl do stejnojmenné knižní podoby Pavel Vrána /2001/), pohádky O Matějovi a MagdalénceO princezně, která hádala, až prohádala jsou námětem k filmu Nejkrásnější hádanka (2007, sc. a r. Zdeněk Troška). Pohádku Hastrmani pro dětské soubory zdramatizovala Zdena Josková (v souboru Vrabčáci a hastrmani, 1980), pohádku Zlaté kapradí upravila jako loutkovou hru Ivana Faitlová (1994). Československý (Český) rozhlas nastudoval vedle četby na pokračování řadu dramatizací: Romance o Oldřichu a Boženě (1953, sc. Dalibor Chalupa, r. Jiří Horčička), Hrátky s čertem (1954, rozhl. úprava a r. Josef Bezdíček), Vyšší princip (1956, sc. Jan Pour, r. Miloslav Disman), Jak princezna hádala, až prohádala (1958, sc. František Pavlíček, r. Karel Weinlich), Zapomenutý čert (1959, František Pavlíček, rež. Karel Weinlich), Jsou živí, zpívají (1961, sc. Dalibor Chalupa, r. Oldřich Hoblík), Zlaté kapradí (1961, sc. František Pavlíček, r. Jan Berger; 1979, sc. a r. Jan Berger), Jak Kuba parohatou princeznu léčil (1980, sc. Helena Sýkorová, r. Jan Berger), O Matějovi a Majdalence (1980, sc. František Pavlíček, r. Karel Weinlich), Profesor Sokrates (1984, podle povídky Vyšší princip napsal Peter Gregor, r. Viliam Sýkora), Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1986, sc. Jiří Hubička, r. Jan Lorman), A pak že nejsou hastrmani (1993, sc. Václava Ledvinková, r. Karel Weinlich), O princezně Jasněnce a ševci, který létal (1993, sc. František Pavlíček, r. Maria Křepelková), Zapomenutý čert (2006, sc. Helena Sýkorová, r. Dimitrij Dudík). Pohádky upravené pro rozhlasový pořad Hajaja se vysílaly pod názvy Zapomenutý čert (1989), Dařbuján a Pandrhola, Jak šel Honza do Lenoráje, O hloupé havířce, Konec Skoupé Lhoty (vše 1991) ad. – Drda užíval pseudonymů J. Drak, Petr Plavec, Áda Vlach a šifer jd, J. D.

 

Své mimořádné fabulační nadání a vypravěčskou pohotovost uplatnil Drda již za studií v žánru novinové povídky (výbor Nedaleko Rukapáně). Pod pseudonymem psal v tomto raném období před nástupem žurnalistické dráhy také romány populárních žánrů: špionážní příběh pro chlapce Cirkusák Vincek, pes Matyáš a opička Brunhilda, tematizující ohrožení republiky nacistickým Německem, a melodramatický studentský román Stříbrná oblaka. V Lidových novinách se brzy po svém příchodu do redakce etabloval jako pokračovatel tradice čapkovského fejetonu a dovedný soudničkář (Svět viděný zpomaloučka, Milostenky nemilostivé). Čtenářskou oblibu a uznání si získal svým prvním „oficiálním“ románem Městečko na dlani, přibližujícím se jak humorným, optimistickým laděním, radostí z vyprávění a smyslem pro živý mluvený jazyk, tak i jednoduchou skladbou a kresbou postav lidové tradici. Milostný příběh „lásky s překážkami“ zasadil Drda do hornického městečka, které vykreslil se znalostí maloměstského života i citem pro lokální kolorit. V následujících prózách ovlivněných tísnivou okupační atmosférou zesílily v jeho tvorbě prvky alegorizace a psychologizující zaměření. Ústřední postavou románu Živá voda je mladý umělec, jenž hledá smysl a podstatu tvůrčí činnosti; Drdova naturalisticky smyslová výpověď zde směřuje k duchovní symbolice. Román Putování Petra Sedmilháře rozvíjí symbolický motiv životní pouti chlapce, hledajícího neznámého otce, v syžet, v němž se střídá rovina skutečnosti a snu. Po válce se Drda jako jeden z prvních pokusil zachytit dobu okupace i pražské povstání (povídková kniha Němá barikáda). Zobrazením nezlomených charakterů jednajících v hodnotově zjednodušeném světě poetizovalo a patetizovalo jeho zhuštěné akční vyprávění hrdinství českého člověka v boji proti okupantům.
Jako spisovatel a čelný funkcionář spisovatelského svazu byl obecně vyzdvihován jako vzorový představitel socialistického realismu. Ideologickému schematismu, vyrůstajícímu z iluzivního vztahu k životu, Drda podlehl v povídkovém souboru Krásná Tortiza. Pokus smířit vlastní živelný vypravěčský dar s poetikou stalinistické kultury a napsat velkou socialistickorealistickou prózu o združstevňování vesnice však skončil nezdarem (nedokončený román Hospodáři). Cestu z tvůrčí krize poté Drda hledal v žánru cestopisu (Horká půda), v modernizaci lidových pohádek, báchorek a pověstí (České pohádky, Posvícení v Tramtárii), v rodové kronice Odkud přicházíme a satirické kocourkiádě Nejstarší pověsti Nikdášovska (obě díla, k nimž se až do konce života vracel, nikdy nedokončil, úryvky z pozůstalosti přinesl výbor Nedaleko Rukapáně).
Obdobný byl i vývoj Drdovy tvorby dramatické. Po šrámkovsky koncipované komedii Magdalenka a psychologické hře Jakož i my odpouštíme, jež zpracováním tématu usmířené viny umírajícího nese zřetelné rysy vlivu Čapkova Povětroně, dosáhl bezprostředně po válce úspěchu komediální alegorií Hrátky s čertem, jejíž forma lidové báchorky opět prokázala schopnost pohlížet na život člověka z úhlu blízkého folkloru. Sklon ke zjednodušující ilustrativnosti a iluzivnímu znázorňování tezí se pak projevil jak v Drdově dramatice budovatelské (Romance o Oldřichu a Boženě), tak částečně i v další pohádkové hře (Dalskabáty, hříšná ves). Přímočaré spojování charakterových vlastností postav s jejich sociálním zařazením poznamenalo i hru s námětem z květnové revoluce (Jsou živí, zpívají).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Cirkusák Vincek, pes Matyáš a opička Brunhilda (pseud. Áda Vlach, P pro ml. 1937); Zachránění Matěje Řezáče (1939, soukromý neprodejný tisk k Novému roku 1940); Městečko na dlani (R 1940); Druhá směna (1940, propagační výklad k filmu); Jakož i my odpouštíme (D 1941, prem. 1940); Magdalenka (D 1941, i prem.); Živá voda (R 1941); Putování Petra Sedmilháře (R 1943); Svět viděný zpomaloučka (FF 1943; 2015 třetí, upravené a doplněné vydání); Hrátky s čertem (D 1946, prem. 1945; pro loutky upravil J. Vrchlický, rozmnož., 1960); Listy z Norimberka (FF 1946); Němá barikáda (PP 1946; rozšíř. s tit. Němá barikáda a jiné povídky, 1957); Znamení kotvy (film. sc., rozmnož., 1947, s F. Tetauerem); Kuřák dýmky (F 1948); Krásná Tortiza (PP 1952); Romance o Oldřichu a Boženě (D 1953, i prem.); Dětství soudruha Stalina (P pro děti, 1953); Horká půda (Rp 1955); Za literaturu životní pravdy (ref. na 2. sjezdu spisovatelů, 1956); Jednou v máji (P pro ml., 1958); České pohádky (1958); Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (D 1960, prem. 1959; nová verze, rozmnož., 1961); Jsou živí, zpívají (D 1961, i prem.); Bitva o výchovu (1962, příležitostný tisk); Posvícení v Tramtárii (pohádky, 1972); Hastrmani (pohádky, 1973); České lidové hádanky v podání J. Drdy (pro děti, 1984); scénicky: Dodekanesie (1933); Kolumbus (1933).
Výbor: Nedaleko Rukapáně (PP a fragmenty, 1989, ed. J. Janáčková a M. Masáková); Milostenky nemilostivé. Soudničky 1939–1940 (1995, ed. P. Drda). Ostatní práce: Sochař Jan Kavan (1943); Malíř Karel Černý (1943).
Příspěvky ve sbornících: Dvanáct poutí světem (1941); Milostný kruh (1946); Památník pražského povstání 1945 (1946); Ročenka Května 1947 (1946); Účtování a výhledy (sb. příspěvků z 1. sjezdu českých spisovatelů, 1948), Knihy do rukou lidu! (1949).
Uspořádal a vydal: G. de Maupassant: Příběhy plné lásky (výbor, 1969).
Zvukové záznamy (výběr): Hastrmani (1988, 2004); Zlaté kapradí (1991); Dařbuján a Pandrhola (1997); Zapomenutý čert v Dalskabátech (1997); Zapomenutý čert + Vodník v pivovaře (1997); Český Honza (1998); Jak Kuba parohatou princeznu léčil (1998); Z pekla štěstí (2000); O hloupé havířce (2009); České pohádky (2014).

LITERATURA

Bibliografie: Z. Šmídová: J. D. Personální bibliografie (Okresní knihovna Příbram, rozmnož., 1990).
Studie a články: -G- (F. Götz): Prvek estetické hry v české próze, Národní osvobození 30. 1. 1947; J. Hrabák: K jazykové výstavbě D. Krásné Tortizy, SaS 1956, č. 1; M. Jungmann: doslov, in Němá barikáda (1961); J. Voráček: České pohádky J. D. a jejich vztah k lidové tradici, Acta Universitatis Carolinae 1961, Slavica Pragensia 3 (1962); B. Polan in Život a slovo (1964); J. Nejedlá: Dvě studie o stylu v próze J. D., Acta Universitatis Carolinae – Slavica Pragensia 12 (1970); V. Dubský: ...z všech čertů!, neboli tři postavy dábelské a jeden Kristus, Záběr 1970, č. 26 (ad inscenace Hrátek s čertem a tv-adaptace); I. Klimeš: Městečko na dlani, Iluminace 1996, č. 4 (k filmové adaptaci); P. Hrubý, in Osudné iluze. Čeští spisovatelé a komunismus 1917–1987 (2000); P. Janoušek: Pohádka... nic víc, nic míň, Divadelní noviny 2000, č. 20 (ad Hrátky s čertem); J. Staněk: Z korespondence J. Drdy, in: Zlatá šedesátá (2000); E. Gilk: Trojí maloměsto před první světovou válkou, ČL 2001, č. 2 (ad Městečko na dlani); J. Černý: 1953, Divadelní revue 2001, č. 4 (přehledová stať) + 1954, Divadelní revue 2002, č. 2 (přehledová stať) + 1945, Divadelní revue 2003, č. 2 (přehledová stať); J. Holý: Vyšší princip a Vyšší princip po deseti letech, in: J. Holý: Možnosti interpretace (2002); F. Černý: Pět českých divadelních her, in: Přednášky 46. běhu Letní školy slovanských studií (2003; ad. Hrátky s čertem); P. Janáček: Robert David pro ženy, Dějiny a současnost 2003, č. 6 (ad Stříbrná oblaka); M. Zabierzewska-Kucharska: Nurt heroizacyjny i deheroizacyjny w czeskiej prozie wojennej, Bohemistyka 2002, č. 1; I. Klimeš: Filmaři a komunistická moc v Československu, Iluminace 2004, č. 4 (nepublikované postoje J. Drdy na zasedání ideologické komise ÚV KSČ v listopadu 1959); J. Knapík in V zajetí moci (2006); M. Bauer in Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století (2009); P. Lachmann: Vypravěč a řečník Jan Drda, LidN 25. 10. 2013.
Recenze: Jakož i my odpouštíme: kd (E. Konrád) , LidN 10. 2. 1940 * Městečko na dlani: B. Jedlička, LidN 3. 6. 1940; V. Černý, KM 1940, s. 326; A. M. Píša, Národní práce 9. 6. 1940 * Živá voda: K. Polák, KM 1942, s. 241 * Putování Petra Sedmilháře: p. (A. M. Píša), Národní práce 30. 8. 1943 * Hrátky s čertem: J. Hájek, RP 3. 1. 1946; I. Kříž, Rovnost 30. 8. 1946 * Němá barikáda: V. Černý, KM 1947, s. 348; K. P. (K. Polák), PL 1. 4. 1947; G. Bareš, RP 8. 5. 1947; F. Buriánek, LitN 1957, č. 32; J. Hrabák, HD 1961, č. 11 * Krásná Tortiza: J. Hrabák, NŽ 1953, č. 11, s. 1336–1347; V. Běhounek, Práce 21. 4. 1953; M. Jungmann, OL 15. 5. 1953; J. Hrabák, Slovo a slovesnost 1956, č. 1; České pohádky: Z. Kožmín, ZM 1958, č. 9, s. 285–286; R. Pytlík, ČL 1960, č. 4, s. 493–495 * Dalskabáty, hříšná ves: J. Císař, Tvorba 1960, č. 3; M. Smetana, DivN 1960, č. 12 * Nedaleko Rukapáně: A. Fetters, Tvar 1990, č. 12 * Milostenky nemilostivé: M. Jungmann, NK 1995, č. 33.
Rozhovory: R. Zachovalová, MF 6. 4. 1947; J. Lederer, VP 5. 4. 1958; M. Jungmann, LitN 1958, č. 34; J. Wenig, NK 1961, č. 33; B. Blažek, LitN 1967, č. 7.
Nekrology: vf (= V. Falada), MF 1. 12. 1970; J. Adam, ZN 3. 12. 1970; (dš) (= D. Šafaříková), Práce 4. 12. 1970; red., Svět práce 1970, č. 48; red., Tvorba 1970, č. 48.
Vzpomínky: V. Maršíček, in Nezval, Seifert a ti druzí... (1999).
K životním jubileím: ns (= N. Sieglová): Hravé báchorky Jana Drdy, Ladění 2000, č. 4; J. Martinec: Spisovatel Jan Drda by se 4. dubna dožil 90 let. Obrys-Kmen 2005, č. 14; Z. Lebl: Jan Drda: milovaný i nenáviděný, Naše rodina 2015, č. 15.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis K. Bílek – E. Boháčová, 2000 a 2001, ev. č. 107 a 1116; L. Šolcová, 2013, ev. č. 1291).

Autor hesla: Aleš Haman (1995); Radko Pytlík (1995); Pavel Janáček (2008)
Aktualizace hesla: 26. 11. 2015 (av)
Aktualizace bibliografie: 26. 11. 2015 (av)
 
zpět na hlavní stranu