Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Karol  SIDON

* 9. 8. 1942, Praha 
 
 
Prozaik, dramatik, esejista, filmový scenárista
 Jeho otec se za protektorátu stal obětí holokaustu. Sidon žil od roku 1944 jen s matkou, která se v roce 1948 znovu provdala. Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) pracoval jako zemědělský dělník a kulisák. V letech 1960–1964 studoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU (absolvoval prací Tvář Ingmara Bergmana). V letech 1964–1965 potom externě působil v Čs. rozhlase (redakce pro mládež), v letech 1965–1967 byl dramaturgem animovaných filmů ve Studiu kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky, poté byl redaktorem časopisu Literární listy i navazujících Listů. Od roku 1969 byl ve svobodném povolání, v letech 1972–1973 pracoval jako prodavač tisku ve stánku Poštovní novinové služby, v letech 1973–1975 jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje a od roku 1975 znovu jako prodavač v trafice. Po podpisu Charty 77 byl však i z tohoto místa propuštěn a stal se topičem. V polovině 70. let se začal učit hebrejsky, studoval židovskou tradici a tóru a společně se skupinou přátel (Leo Pavlát, Jiří Daníček, Helena Přívorová aj.) vydával čtvrtletní židovský Kalendář. Roku 1978 konvertoval k židovské víře a přijal další jméno Efraim, od začátku osmdesátých let byl činný v pražské Židovské obci. V roce 1983 odešel do exilu. Žil v Heidelbergu (SRN), kde na Hochschule für jüdische Studien studoval judaistiku. Roku 1990 se vrátil do Československa a v letech 1990–1992 svá judaistická studia uzavřel absolvováním rabínského semináře Ariel na Harry Fischel Institute v Jeruzalémě (disertace Ježíš Antikrist). Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem (s výjimkou období mezi červnem 2004 a listopadem 2005, kdy byl po sporech s předsedou Židovské obce z funkce pražského rabína a rabína Staronové synagogy odvolán; spor byl řešen i rabínským soudem v Izraeli). – Dcera Kateřina Sidonová (*1964) je překladatelka, dcera Magdalena Sidonová (*1970) je herečka.
 

V roce 1964 debutoval v měsíčníku Tvář, dále přispíval do časopisů Literární noviny (Literární listy, Listy), Film a doba (1969 zde filmový scénář Ptáčkové, siroty a blázni), Slovenské pohľady (Bratislava), Sešity pro mladou literaturu (1966 zde rozhlasová hra Páté přikázání), Filmové a televizní noviny, Divadlo, Orientace, Studie a úvahy (1968 zde rozhlasová hra Samotka); po roce 1989 psal do Světa a divadla (1991 zde rozhlasová hra Dvojí zákon) a Literárních novin. – Jeho práce byly tištěny v samizdatových sbornících Jakémusi Alexandru K. (1979, věnovánu Alexandru Klimentovi), O čem bych psal, kdybych měl kam (1974, věnováno Bohumilu Hrabalovi) a v souborech Československý fejeton/fejtón 1976/77 (1977), Hodina naděje (1978), Písačky pro Dominika Tatarku (1983), Fandovi (1979, věnováno Františku Pánkovi), Přátelům (1989). V samizdatu byla rovněž vydána většina Sidonových próz a divadelních her, vznikajících v 70. a 80. letech: Shapira (1972); Hry (1974; obsahuje: Shapira, Zpívej mi na cestu, Labyrint. Cirkus podle Komenského), Evangelium podle Josefa Flavia (1974), Boží osten (1975), Brány mrazu (1977), Starý příběh. Dvě rozhlasové hry (1977; obsahuje: Starý příběh, Třináct oken); Návrat Abrahamův (1980); samostatně vyšel v samizdatu též rozhovor z knihy Jiřího Lederera České rozhovory (smz. 1979). – Sidon je autorem rozhlasových her Páté přikázání (1966, r. Vladimír Semrád), Cyril (1967, r. Antonín Moskalyk; SRN 1969), Samotka (1968, r. Antonín Moskalyk; SRN 1970), Dvojí zákon (1969, r. Jiří Horčička; Slovensko 1996), Paní Svět (1970, r. Jiří Horčička; NDR 1970), Třináct oken (1991, r. Jiří Horčička). Československý rozhlas uvedl též dramatizace Sidonových próz Sen o mém otci (1990, r. Jaroslav Pacovský) a Sen o mně (1991, r. Mária Křepelková). Jeho rozhlasové hry byly uvedeny též v Belgii a Holandsku. – Pro Čs. televizi adaptoval díla Ivana Sergejeviče Turgeněva (Otcové a děti, 1971, r. Eva Sadková) a Nikolaje Gavriloviče Černyševského (Co dělat, 1972, r. Jiří Bělka). Televizní hra Adam a Gabriel (1972, režie Jaroslav Balík) byla uvedena v Itálii. S režisérem Jurajem Jakubiskem spolupracoval jako scenárista na jeho filmech Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, siroty a blázni (1969) a Na shledanou v pekle, přátelé... (1970), další připravené scénáře KurážMlýn již zůstaly nerealizovány. Knížku pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků publikoval pod jménem své manželky Marcely Třebické.

 

Sidonovo literární dílo navazuje na tradici české válečné a poválečné existencialistické prózy. Již v prvotině Sen o mém otci se projevily charakteristické rysy autorovy tvorby, především jeho orientace na vypravěče, který se ve své trýznivé zpovědi a sebeanalýze pokouší do detailu rozpoznat a definovat sebe sama, a tím vstoupit i do smysluplné komunikace s druhými lidmi. Sidonovu dospívajícímu a vyzrávajícímu hrdinovi se svět jeví jako chaos, jehož nesrozumitelnost a roztříštěnost se snaží překonat hledáním nadčasových, transcendentních hodnot, určujících obecné principy společnosti i příběhy jednotlivých individuí. Ve výpověď, v níž se subjektivní prožitek stává analogií osudu celého lidského společenství, přerůstá osobní zpověď rovněž v próze Sen o mně. Úzkost z vědomí existence limitů lidského pobytu na zemi zachycuje esejisticky koncipovaná životopisná kniha Evangelium podle Josefa Flavia, která již předznamenává Sidonův budoucí obrat k judaismu. Autor zde přichází s originální tezí o vzniku biblické postavy Ježíše Krista; ten je mu však především živým člověkem, jehož myšlení a jednání bylo limitováno historickým kontextem i osobními vlastnostmi. V exilových prózách Boží ostenBrány mrazu je patos autorova neustálého hledání smyslu života a světa již opřen o víru v existenci tajemného řádu univerza. Zejména frekventovaný motiv smrti Sidona podněcuje k soustavnému nastolování základních etických problémů moderního člověka, mj. otázky božství a lidské religiozity. – Podobná tematika je příznačná i pro autorovy divadelní a rozhlasové hry (Shapira, Labyrint, Zpívej mi na cestu, Třináct oken), zpravidla komponované podle principu paraboly: např. v Labyrintu nalézáme – s odkazem na Jana Amose Komenského – podobenství o samotě a osamění. Sidonově dramatice je společný důraz na univerzální analogie, jimiž se demonstruje existenciální trauma lidského bytí; postupně do ní výrazně proniká i inspirace tradiční židovskou mytologií, v níž autor shledává stále přesvědčivější paralely s přítomností (ze starožidovské etiky vychází text dramatu Třináct oken). Sidonův styl se vyznačuje dualitou modernosti a tradice. Charakterizuje ho úsilí o zkratku, o pohotové a přiléhavé pojmenování, zároveň však (zvláště v pozdějších dílech) se v řeči vypravěče nebo postav stále častěji setkáváme s litanickými pasážemi a s použitím biblického jazyka ve funkci obřadní promluvy. Zejména po své konverzi k judaismu Sidon rozsáhle uplatňuje klasické prvky hebrejské symboliky a vnáší do textu starozákonní a chasidské paraboly. Tyto postupy mu umožňují interpretovat problematiku lidské existence s její vznícenou citlivostí vůči dezintegrující každodenní skutečnosti prostřednictvím odkazů k archetypálním hodnotám života. Osou textů se posléze stávají filozofické reflexe a metafyzické motivy. Ve spolupráci s Karlem Hvížďalou vydal tři knihy volně navazujících rozhovorů (Když umřít, tak v Jeruzalémě, Červená kráva, 7 slov), v nichž od popisnějších biografických pasáží postupně přechází k niterně založené osobní výpovědi, na jejímž základě čtenáři zprostředkovává vhled do oblasti židovské tradice, víry i obecných dějin a jejich vztahu k současnosti, dotýká se transcendentních pojmů, jakými jsou paměť, svědomí, iluze, smysl života, čas, pravda, smrt, láska aj., a vyslovuje i své názory na dění v současném světě (mj. na události 11. září 2001, které chápe jako projev střetu hodnotového systému Západu a islámu).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sen o mém otci (P 1968); Sen o mně (P 1970); Pohádky ze čtyř šuplíčků (pro děti, 1979, pod jménem M. Třebické); Dvě povídky o utopencích (PP, Kolín n. R. 1988; obsahuje: Boží osten, Brány mrazu); Shapira (D, rozmnož. 1990, i prem.); Labyrint. Cirkus podle Komenského (D, rozmnož. 1990, prem. 1991); Třináct oken (rozhl. hra, rozmnož., 1990); Evangelium podle Josefa Flavia (E 1991); Boží osten (R 1991, první část otištěna in Dvě povídky o utopencích); scénicky: Dvojí zákon (Gottwaldov 1970); Latríny (Praha 1973); Ester (Praha, Židovská obec 1980); Popurin (Praha 1993).
Rozhovory: Když umřít, tak v Jeruzalémě (1997, s K. Hvížďalou a V. Vondrou); Červená kráva (též úvahy, 2002, s K. Hvížďalou); 7 slov (též úvahy, 2004, s K. Hvížďalou).
Souborná vydání: Sen o mém otci, Sen o mně (PP 1992); Labyrint, Shapira, Třináct oken (DD 2005).
Překlad: S pomocí Boží nová pražská pesachová Hagada (1996).
Ostatní práce: Návrat Abrahamův (1995).
Příspěvky ve sbornících: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (něm. s tit. Stunde namens Hoffnung. Almanach tschechischer Literatur, Luzern 1978; česky: Toronto 1980); J. Jařab: Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého 1991–1996 (1998); Židé a Morava (2000); Motýlí efekt aneb Sametové dny (2001).
Uspořádal a vydal: Starci a klarinety (1965).

LITERATURA

Studie a články: L. Pistorius: Zpráva o Karlu Sidonovi, Svět a divadlo 1991, č. 3; H. Kosková: Fenomén rozostřené hranice v současné české próze, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); K. Hvížďala: Karol Sidon, Reflex 2004, č. 35; J. Lopatka in Posudky (2005).
Recenze: Sen o mém otci: Z. Kožmín, HD 1968, č. 6; J. Lopatka, Tvář 1969, č. 4 * Sen o mém otci, Sen o mně: V. Karfík, Orientace 1970, č. 4; H. Kosková in Hledání ztracené generace (Toronto 1987; 1996); Dvě povídky o utopencích: M. H. (M. Hybler), Svědectví (Paříž) 1989, č. 86 * Evangelium podle Josefa Flavia + Boží osten: P. Bílek, LidN 30. 1. 1992, příloha Národní 9, č. 5 * Když umřít, tak v Jeruzalémě: M. Masáková, Tvar 1998, č. 4 * Shapira: R. Hrdinová, Právo 15. 12. 1998; V. Hulec, MFD 29. 12. 1998; B. Mazáčová, DivN 1999, č. 1 * Latríny: J. Kerbr, LidN 27. 12. 1999; M. J. Švejda, DivN 2000, č. 1 * 7 slov: J. Chuchma, MFD 7. 5. 2004.
Rozhovory: J. Lederer in České rozhovory (Kolín n. R. 1979; 1991); V. Hora, Právo lidu (Wuppertal) 1986, č. 3; K. Král, Svět a divadlo 1991, č. 3; J. Jařab in Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého 1991–1996 (1998); K. Hvížďala, MFD 24. 11. 2001.
Autor hesla: Vladimír Papoušek (1998)
Aktualizace hesla: 25. 3. 2012 (lj)
 
zpět na hlavní stranu