Slovník české literatury po roce 1945

Bohumil HRABAL

* 28. 3. 1914, Židenice (dnes Brno-Židenice)

† 3. 2. 1997, Praha

Prozaik

Narodil se jako nemanželský syn Marie Kilianové a první tři roky byl vychováván jejími rodiči v Brně. Po matčině sňatku (1917) s Františkem Hrabalem žili společně v Polné, kde jeho adoptivní otec pracoval jako účetní v pivovaru, a od 1920 v Nymburku, kde byl Hrabalův otčím správcem a posléze ředitelem pivovaru. 1924 se k nim na dlouhá léta přistěhoval otcův bratr Josef (Pepin), inspirující „múza“ a jedna z výrazných postav Hrabalovy literární tvorby. V Nymburku Hrabal vychodil obecnou školu a po roce studia na gymnáziu v Brně (1925–26) zde navštěvoval i státní reálku (1926–34). Středoškolská studia ukončil 1934 zkouškou dospělosti a po následujícím roce studia latiny 1935 dodatečnou maturitou na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Během studia na Právnické fakultě UK (1935–39) navštěvoval rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filozofie na FF UK a začal se pokoušet i o literární tvorbu. Hojně cestoval (Německo, Polsko, Estonsko, Finsko, Švédsko a znovu Německo); na tyto cesty navázal až v 60. a pozdějších letech, kdy postupně navštívil celou řadu evropských zemí i USA. Po uzavření vysokých škol byl písařem na notářství v Nymburku a skladníkem Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců tamtéž. Od jara 1942 do podzimu 1945 postupně pracoval jako traťový dělník či asistent traťmistra; po absolvování odborného kursu v Hradci Králové pracoval na železniční stanici Bobrovice a vposledku jako výpravčí na stanici v Kostomlatech (mezi Lysou nad Labem a Nymburkem). Pak se vrátil do Prahy, aby dokončil studia práv (JUDr. 1946), právnickou kariéru však odmítl. 1946–47 byl pojišťovacím agentem u Živnostenského starobního a invalidního fondu v Praze, poté obchodním cestujícím s drogistickým zbožím a hračkami pražské firmy K. H. Klofanda, po únoru 1948 zaměstnanec firmy Drobné a spotřební zboží n.p. 1949 byl zaměstnán v národním podniku Zdar. Ve smyslu teorie tzv. umělého osudu, experimentální snahy utvářet svůj život proti svým přirozeným dispozicím, a zjednávat tak předpoklady umělecky naléhavé tvorby, odešel v červnu 1949 na brigádu do Spojených oceláren na Kladně; setrval tam až do července 1952, kdy utrpěl těžký úraz. Po více než roční léčbě se od října 1954 opět vrátil do kladenských hutí, poté se živil jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici. 1959–61 byl kulisákem a příležitostným statistou v libeňském Divadle S. K. Neumanna. 1963 se stal spisovatelem z povolání. – Od 1935 se datuje Hrabalovo celoživotní, v Nymburku vzniklé, lidsky i umělecky významné přátelství s hudebníkem a básníkem Karlem Maryskem; jejich zájem o literaturu vedl 1945 ke společnému Manifestu neopoetismu. Na počátku 50. let se sblížil s řadou literárních osobností, které různou měrou zapůsobily na utváření jeho životních i uměleckých postojů: s Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Jiřím Weilem, Emanuelem Fryntou aj., zejména však s Egonem Bondym a experimentátorským grafikem Vladimírem Boudníkem. Častým místem setkání s těmito a dalšími tvůrci i bohémskými přáteli byl svérázný byt, bývalá kovárna ve starém domě na libeňské periferii v ulici Na hrázi, kde Hrabal žil a tvořil od konce 40. do počátku 70. let.

1937–39 přispíval verši a články do regionálních Občanských listů (Nymburk) a zejména do Nymburských listů. Znovu začal časopisecky publikovat v roce 1959 v Květnu, dále přispíval do Plamene, Kulturní tvorby, Hosta do domu, Tváře, Knižní kultury, Impulsu, Literárních novin (Literárních listů, Listů), Orientace, Nových knih, Květů, Tvorby, Kmene aj., v 70. a 80. letech i do exilových periodik Svědectví (Paříž) a Listy (Řím). Je rovněž autorem velkého počtu drobných tisků, které uveřejňoval oficiálně, bibliofilsky, jako příležitostné neprodejné tisky i v samizdatu (podrobně v Bibliografii Bohumila Hrabala). Na základě dlouholetého zájmu o výtvarné umění a úzkých kontaktů s výtvarníky a uměleckými fotografy napsal texty k výstavám a tvorbě Karla Chaby, Jana Smetany, Jiřího Koláře, Kamila Lhotáka, Josefa Jíry, Jiřího Anderleho, Zdeňka Bouše aj. 1948 byla rozmetána sazba Hrabalovy básnické sbírky Ztracená ulička, 1959 zastavena výroba povídkové knihy Skřivánek na niti. Většinu beletristických prací vzniklých v 70. a 80. letech vydal nejprve v samizdatových edicích, poprvé obvykle v edicích Petlice a Expedice (Obsluhoval jsem anglického krále, 1973; Městečko, kde se zastavil čas, 1974; Postřižiny, 1974; Něžný barbar, 1974; Příliš hlučná samota, 1977; Tři teskné grotesky, 1978, Svatby v domě + Vita nuova + Proluky, 1986; Pražská ironie, 1986; Životopis trochu jinak, 1986; Kličky na kapesníku, 1987), od roku 1986 převzala péči o strojopisná vydání zejména nově vzniklých rukopisů edice Pražská imaginace (soupis zde), existuje však mnoho různých opisů a neautorizovaných výborů z Hrabalova díla. Samizdatová vydání často přebírala exilová nakladatelství, která Hrabalovy knihy mj. i kvůli snazšímu pašování do Československa někdy vydávala bez tiráže a jakýchkoli "identifikačních" údajů. Pro oficiální vydání Hrabal některé v samizdatu vydané knihy upravoval či překomponoval v nový celek.
Podle jeho próz vznikl povídkový film Perličky na dně (1965, Smrt pana Baltazara, r. Jiří Menzel; Podvodníci, r. Jan Němec; Dům radosti, r. Evald Schorm; Automat Svět, r. Věra Chytilová; Romance, r. Jaromil Jireš), středometrážní snímky Fádní odpoledne (1964, r. Ivan Passer) a Sběrné surovosti (1965, r. Juraj Herz), dále pak celovečerní filmy režisérů Petra Kolihy (Něžný barbar, 1989, sc. Václav Nývlt), Dušana Kleina (Andělské oči, 1994, sc. Václav Nývlt a Dušan Klein), Věry Caisové (Příliš hlučná samota, 1995, sc. Věra Caisová), a především Jiřího Menzla (Ostře sledované vlaky, 1966, 1967 odměněno Oscarem; Skřivánci na niti, 1969, prem. až 1990, 1991 odměněno Zlatým medvědem na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně; Postřižiny, 1980; Slavnosti sněženek, 1983 a Obsluhoval jsem anglického krále, 2006, film získal Cenu kritiky na festivalu Berlinale 2007).
V ještě větším počtu se Hrabalovy prózy dočkaly zpracování pro divadelní jeviště: Ostře sledované vlaky (dramatizace Saša Lichý, prem. 1966; dramatizace Václav Nývlt, prem. 1979; dramatizace Ivo Krobot, prem. 1990), Pábení (dramatizace Karel Semerád, prem. 1970), Postřižiny (dramatizace Zdenek Potužil, prem. 1977), Bambini di Praga (dramatizace Václav Nývlt, prem. 1978), Post postřižiny (dramatizace Zdenek Potužil a Svatopluk Vála, prem. 1980), Něžný barbar (dramatizace Václav Nývlt, prem. 1981), Pábitelé (dramatizace Jiří Vondráček, prem. 1982), Hlučná samota (dramatizace B. Hrabal a Evald Schorm, prem. 1984), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (dramatizace Václav Nývlt, prem. 1984, rozmn. 1984, televizní záznam inscenace divadla Semafor 1991; dramatizace Petr Oslzlý a Ivo Krobot, prem. 1992), Na hrázi věčnosti (dramatizace Josef Kovalčuk, Zdenek Potužil a Svatopluk Vála, prem. 1984), Rozvzpomínání (dramatizace Petr Oslzlý a Ivo Krobot, prem. 1985, rozmn. 1989), Obsluhoval jsem anglického krále (dramatizace Petr Oslzlý a Ivo Krobot, prem. 1989, text v programu ND Praha 1998; dramatizace Petr Palouš, prem. 1989), Una solitudine troppo rumorosa (Příliš hlučná samota, dramatizace G. Pressburger, prem. Terst 1992), Morytát o strýci Pepinovi (dramatizace Zdenek Potužil, prem. 1995), Harlekýnovy milióny (dram. Ivo Krobot a Zora Vondráčková, prem. 1997). Některé Hrabalovy texty byly inscenovány též jako monodramata. Povídka Bambini di Praga se stala podkladem i buffo-baletu-pantomimy Jaromíra Podešvy (1969). – Rozhlasové dramatizace některých povídek uvedl Český rozhlas (Podvodníci, 1991 aj.). – Televizní dokument o B. Hrabalovi natočil v cyklu GEN Jiří Menzel (1994).
Životem a dílem Bohumila Hrabala se zabývají samostatně publikované samizdatové studie Aleše Hamana (Otázky H. smíchu; pseud. H. Rak, 1975); Václava Černého (Za hádankami B. H.; 1975, tiskem ve Svědectví 51/1976); Jiřího J. Trávníčka (B. H., filozof a básník něžného barbarství; 1983); Jaroslava Kladivy (B. H., život a dílo; 1984, knižně Frankfurt n. M. 1984), Václava Kadlece (Bázlivý hrdina B. H.; 1989), a sborníky O čem bych psal, kdybych měl kam (ed. Ludvík Vaculík, 1974), Rozbitá zrcadla (ohlasy díla B. H. v zahraničí, ed. V. Kadlec, 1988) a Hrabaliana (1989, ed. Milan Jankovič a Josef Zumr). Hrabalovským studiím, vzpomínkám a dokumentům byl věnován původně samizdatový časopis Haňťa press (1989–1995); od roku 1999 dosud vychází časopis Nymburský pábitel.

Hrabal se prosadil v první polovině 60. let jako jedna z nejvýraznějších osobností české novodobé prózy, přitom však zveřejňování jeho děl nebylo totožné, ba ani paralelní s jeho faktickým tvůrčím vývojem. Již koncem 30. let psal Hrabal básně něžného naladění, jež byly ovlivněny i dekadencí, a vysloveně lyrický charakter měly i jeho první pokusy prozaické. Umělecky svébytné polohy poprvé dosáhl v básnických imaginativně realistických eposech z přelomu 40. a 50. let (Bambino di Praga, Krásná Poldi), k poezii se však rád vracel i později (Adagio lamentoso; ve verších byla napsána i první ze tří variant novely Příliš hlučná samota). Ačkoliv básnický a lyrický živel zůstával v jeho tvorbě stále přítomným protipólem epického principu, těžiště Hrabalova tvůrčího úsilí se poměrně záhy přesunulo k próze. Od tvůrčího sebenalézání na konci 40. a počátku 50. let, kdy vznikly texty zcela odlišné (existenciálně zaměřená novela Kain, syrově realistická povídka Jarmilka, „zápis“ vyprávění strýce Pepina Utrpení starého Werthera aj.), se Hrabalova prozaická tvorba setrvale vyznačuje různorodostí a také proměnlivostí. Povídky jeho prvních knih vydaných v 60. letech (Perlička na dně, Pábitelé) měly převážně orální, skazový charakter. Souviselo to s povahou postav, Hrabalem objeveného typu tzv. pábitelů, kteří o sobě a svém euforicky bájivém postoji ke skutečnosti nechávají vědět zejména tím, co a jak vyprávějí. Jejich způsob mluvy, ale též jejich explozivně přerývaný způsob jednání je přitom zajedno s montážně aditivní osnovou Hrabalových próz. Do krajnosti autor tento postup vystupňoval v experimentátorském textu Taneční hodiny pro starší a pokročilé (opřeném o Utrpení starého Werthera), který je jedinou jakoby nekonečnou větou, motivicky bezuzdným monologem zestárlého, vychloubačného pábitele. Naproti tomu ve směšnohrdinském příběhu z protektorátní doby Ostře sledované vlaky (vytvořeném na základě textů Kain a Fádní stanice) dokázal Hrabal své výbušné vypravěčství zkrotit do ukázněné povídkové stavby. Také ostatní práce z 60. let představují stále nové polohy a podoby Hrabalovy tvorby. Sbírka povídkových próz Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se rozprostírá mezi téměř reportážní věcností a básnivým vizionářstvím. V knize Toto město je ve společné péči obyvatel doprovodil Hrabal soubor fotografií Prahy specifickým textem, v němž přivedl ke krajnosti svou oblibu v koláži. Morytáty a legendy jsou souborem disparátně zaměřených a též geneticky rozdílných prací autorsky dokumentárního, polemického a z podstatné míry legendárního a morytátního charakteru. – Po roce 1970 Hrabal nesměl několik let publikovat, avšak na skličující společenské i literární poměry odpověděl novým tvůrčím vzmachem. Ačkoliv i dříve vycházel z vlastní empirické zkušenosti, z míst a prostředí, kde žil, a z osudu lidí, které zblízka poznal, jako novinka v jeho díle zapůsobily rozsáhlejší stylizovaně vzpomínkové prózy, tematicky a situačně spjaté s nejužším rodinným okruhem a vlastním životem v „rodném“ Nymburku (Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony). Sílící autobiografičnost vyústila v tvárně různorodou trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky, výrazně však sjednocovanou vypravěčem, kterým je zde autorova manželka. Vzpomínkový i esejisticky meditativní charakter má „pedagogický“ text o Hrabalově příteli Vladimíru Boudníkovi Něžný barbar. Širší výpověď o životě, včetně dimenzí společensko-historických, určuje naproti tomu bilanční román Obsluhoval jsem anglického krále a novelu Příliš hlučná samota. Od konce 80. let Hrabal soustavně pěstoval specificky založenou esejistickou fejetonistiku povětšině utvářenou do podoby veřejných dopisů (Listopadový uragan, Ponorné říčky, Růžový kavalír, Aurora na mělčině, Večerníčky pro Cassia). Hojně rovněž publikoval glosy a drobné úvahy s tvůrčí problematikou a s komentáři k vlastnímu dílu a stejně hojně poskytoval rozhovory; jeden z nich se rozrostl do rozměru knihy (Kličky na kapesníku). V průběhu času se změnila nejen celková tematicko-tvárná faktura i poloha a pocitové ladění Hrabalovy prózy, ale i její jednotlivé komponenty. Zvlášť patrné je to na postavách pábitelů, kteří nabývají nejrůznějších podob, od tlachalů přes prášily a nezřízené snivce až po meditativně založeného Haňtu z Příliš hlučné samoty. Do bohaté a variabilní galerie pábitelů nakonec vstoupili nejen Egon Bondy a protagonista Něžného barbara Vladimír Boudník, ale v životopisné trilogii i sám autor jako jejich příznačný pravzor.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Hovory lidí (PP 1956, příloha Zpráv Spolku českých bibliofilů; 1989); Perlička na dně (PP 1963; rozšíř. 1964); Pábitelé (PP 1964; rozšíř. 1964); Taneční hodiny pro starší a pokročilé (P 1964); Ostře sledované vlaky (P 1965); Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (PP 1965); Kopretina (P pro děti 1965); Toto město je ve společné péči obyvatel (text-montáž k fotografiím M. Peterky, 1967); Morytáty a legendy (texty, PP 1968); Domácí úkoly (úvahy, rozhovory, 1970, náklad zabaven); Poupata (BB, PP z let 1938–1952, 1970, náklad zabaven; Kolín n. R. 1982, 1992); Postřižiny (P 1976); Slavnosti sněženek (PP 1978); Městečko, kde se zastavil čas (P, Innsbruck 1978 s tit. Městečko, ve kterém se zastavil čas; Toronto 1989; 1991); Krasosmutnění (PP 1979); Obsluhoval jsem anglického krále (R, Kolín n. R. 1980 s tit. Jak jsem obsluhoval anglického krále; poté v Jazzpetitu 1982, poté in Tři novely, 1989, samostatně 1990); Příliš hlučná samota (P, Kolín n. R. 1980; 1989); Harlekýnovy miliony (R 1981); Kluby poezie (P, montáž z Příliš hlučné samoty a Něžného barbara, 1981); Něžný barbar (P, Kolín n. R. 1981 s tit. Něžní barbaři; 1990); Domácí úkoly z pilnosti (EE, glosy a rozhovory, 1982); Hlučná samota (D rozmn. 1985, prem. 1984); Život bez smokingu (EE, PP 1986); Proluky (R, Kolín n. R., Purley, Toronto 1986; 1991); Svatby v domě (R, Toronto 1987; 1991); Vita nuova (R, Toronto 1987; 1991); Majitelka hutí (P 1989, bibliof.); Z rukopisu (1989, nakl. tisk Čs. spisovatele, úryvky z prózy Proluky); Kličky na kapesníku (rozhovor L. Szigetiho s B. H., 1990); Bambino di Praga, Barvotisky, Krásná Poldi (BB 1990); Kouzelná flétna (esejistické FF v dopisech, 1990); Listopadový uragan (esejistické FF v dopisech, 1990, ed. K. Dostál); Ponorné říčky (esejistické FF v dopisech, 1991, ed. K. Dostál a V. Kadlec); Ztracená ulička (BB 1991); Růžový kavalír (esejistické FF v dopisech a rozhovory, 1991, ed. K. Dostál a V. Kadlec); Slavná Vantochova legenda (P 1991, bibliof.); Křik (část textu Naivní fuga, soukr. tisk 1992); Aurora na mělčině (esejistické FF v dopisech a text Naivní fuga, 1992, ed. V. Kadlec a M. Vodičková); Večerníčky pro Cassia (esejistické FF, 1993, ed. K. Dostál a V. Kadlec); Texty (FF, úvahy, glosy, soukr. tisk 1994, ed. T. Mazal); Historický a poetický průvodce (1995); Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny (fragment vzpomínek, 1998, ed. T. Mazal).
Výbory: Automat Svět (1966, ed. E. Frynta); Každý den zázrak (1979); Hovory lidí (1984, ed. R. Pytlík); Můj svět (1988, ed. V. Rzounek); Chcete vidět zlatou Prahu? (1989, ed. J. Pelc); Kdo jsem (pásmo úryvků s autobiografickou tematikou, bibliof. 1989, 1990, ed. K. Dostál); Schizofrenické evangelium (1990, ed. V. Kadlec); Krajina/y Bohumila Hrabala (pásmo úryvků s tematikou krajiny, 1990, ed. K. Dostál); Atomová mašina značky Perkeo (texty z let 1949–1989, 1991, ed. V. Kadlec); Buďte tak hodná, vytáhněte rolety! (výbor z milostné korespondence, 1999, ed. P. Zdražil); Drobky z hostiny (výbor citátů, 2003, ed. C. Pereires); Večerníčky pro Cassia (2006, ed. O. Horák); Setkání (2008).
Souborná vydání: Městečko u vody (1982, tzv. Nymburská trilogie, obsahuje: Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy miliony); Tři novely (1989, obsahuje: Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Obsluhoval jsem anglického krále); Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Příliš hlučná samota (1992).
Spisy Bohumila Hrabala (nakl. Pražská imaginace, 1991–1996): 1. Básnění (1992, ed. M. Červenka); 2. Židovský svícen (1991, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 3. Jarmilka (1992, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 4. Pábení (1993, ed. J. Zumrová); 5. Kafkárna (1994, ed. ed. K. Dostál, C. Poeta a V. Kadlec); 6. Obrazy v hlubině času (1994, ed. J. Zumrová); 7. Obsluhoval jsem anglického krále (1993, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 8. Rukověť pábitelského učně (1993, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 9. Hlučná samota (1994, ed. M. Jankovič); 10. Nymfy v důchodu (1994, ed. M. Chlíbcová); 11. Svatby v domě (1995, ed. J. Janáčková, M. Chlíbcová, M. Jankovič a V. Kadlec); 12. Kdo jsem (1995, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 13. Dopisy Dubence (1995, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 14. Pojízdná zpovědnice (1996, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 15. Domácí úkoly (1995, ed. V. Gardavský, C. Poeta, K. Dostál a V. Kadlec); 16. Naivní fuga (1995, ed. K. Dostál a V. Kadlec); 17. Kličky na kapesníku (1996, ed. V. Gardavský, C. Poeta a V. Kadlec); 18. Ze zápisníku zapisovatele (1996, ed. V. Gardavský, C. Poeta a V. Kadlec); 19. Dodatky, rejstříky, bibliografie (1996, ed. C. Poeta a V. Kadlec).
Uspořádal a vydal: Bohumil Hrabal uvádí... (výbor české prózy, 1967); Bohumil Hrabal uvádí: Pražské pavlačové anekdoty (1994).

LITERATURA

Bibliografie: V. Kadlec, C. Poeta in Spisy BH, sv. 19 Dodatky, rejstříky, bibliografie (1996).
Knižní monografie: J. Kladiva: B. H., Život a dílo (Frankfurt n. M. 1988) + Literatura B. H. (1994); R. Pytlík: B. H. (1990) + ...a neuvěřitelné se stalo skutkem (1997); S. Rothová: Hlučná samota a hořké štěstí B. H. (1993, přel. M. Špirit, zde též bibliografie a úplný seznam překladů, pův. německy, Bern 1986); M. Jankovič: Kapitoly z poetiky B. H. (1996); M. Zgustová: V rajské tahradě trpkých plodů (1997); J. Pelán: B. H. – Pokus o portrét (2002); M. Slavíčková: Hrabalovy literární koláže (2004); T. Mazal: Spisovatel B. H. (2004).
Sborníky: Hommage a H. (pásmo citátů z H. textů s autobiogr. tematikou a sb. studií a vzpomínek, Frankfurt n. M. 1989, ed. S. Rothová); Hrabaliana (sb. studií a vzpomínek k 75. narozeninám, smz. 1989; 1990, ed. M. Jankovič a J. Zumr); Nad Hrází Věčnosti (2004, ed. T. Květák); Bohumil Hrabal /1914–97/ (Londýn 2004, ed. D. Short); Hrabaliana rediviva (2006, ed. A. Cosentino, M. Jankovič, J. Zumr).
Studie a články: V. Havel in sb. Život je všude (smz. 1956; 2005); F. Benhart: Pan H. to má dobrý, Plamen 1964, č. 12; M. Suchomel: O potřebě mýtů, Plamen 1965, č. 1; rozšíř. s tit. O potřebě mýtů a klaunů + Hráči, Orientace 1967, č. 5, obojí též in Literatura z času krize (1992); A. Brousek: Ostře sledovaný H., Divadlo 1966, č. 5; O. Sus: Obnažení metody, HD 1966, č. 3; P. Blažíček in sb. Příběhy pod mikroskopem (1966); R. Pytlík in sb. Struktura a smysl literárního díla (1966); J. Lopatka in sb. Podoby 2 (1966), též in Předpoklady tvorby (1991); E. Frynta: doslov in Automat Svět (1966); E. Frynta: doslov in 3. vyd. Pábitelé (1969); J. Škvorecký: předmluva in The Death of Mr. Baltisberger (New York 1973, London 1980, pod jm. Daniel S. Miritz); V. Černý: Za hádankami B. H., Svědectví (Paříž) 13, 1976, č. 51; J. Škvorecký: předmluva in Closely Watched Trains (New York 1980); J. Kolár: K poetice H. „světa naruby“, Estetika 1980, s. 121; K. Chvatík: Fenomén H., Proměny (New York) 1985, č. 1; S. Richterová in Slova a ticho (Mnichov 1986; 1991); S. Rothová: doslov in Proluky (Toronto 1986); B. Svozil: doslov in 2. vyd. Městečko u vody (1986); H. Kosková in Hledání ztracené generace (Toronto 1987); M. Jankovič: doslov in Příliš hlučná samota (1989); V. Novotný: doslov in Něžný barbar (1990); J. Kroutvor: doslov in Ztracená ulička (1991); M. Jankovič in Nesamozřejmost smyslu (1991); J. Chuchma: H. zase na okraji, Respekt 1993, č. 4; M. Jankovič: Proud vyprávění, proud hovoru, psaní proudem: Hrabalovská pozorování, ČL 1994, s. 23; B. Svozil in Próza obrazná i věcná (1995); M. Exner: Nad lyrickými básněmi B. H., Tvar 1995, č. 18; F. Benhart: Paradoxy B. H., Tvar 1997, č. 19; M. Špirit: B. H. v roce 2000, KP RR 2002, č. 24; T. Mazal, Samoty krajin i ducha Bohumila Hrabala a Jacka Kerouaka, Tvar 2004, č. 6; M. Jankovič: Motivy-šifry pozdního Hrabala, ČL 2006, č. 2/3.
Recenze: Perlička na dně: J. Opelík, Kulturní tvorba 1963, č. 9; M. Jungmann, LitN 1963, č. 9; P. Den, Proměny (New York) 1965, č. 4 * Pábitelé: J. Opelík, Kulturní tvorba 1964, č. 21; J. Vohryzek, LitN 1964, č. 38 * Taneční hodiny pro starší a pokročilé: J. Lopatka, Tvář 1965, č. 1 * Ostře sledované vlaky: A. Jelínek, LitN 1965, č. 19; J. Lopatka, Tvář 1965, č. 8 * Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet: M. Jungmann, LitN 1965, č. 51–52; M. Suchomel, HD 1966, č. 4; O. Sus, LitN 1966, č. 15 * Morytáty a legendy: J. Lopatka, Tvář 1968, č. 2; V. Karfík, Orientace 1968, č. 5; M. Pohorský, Impuls 1968, s. 488 * Toto město je ve společné péči obyvatel: J. Opelík, LitN 1968, č. 27 * Krasosmutnění: ra (=V. Macura), ZN 30. 6. 1979 * Harlekýnovy miliony: J. Lukeš, SvSl 20. 5. 1982 * Svatby v domě, Vita nuova, Proluky: V. Novotný, MF 3. 5. 1991; M. Špirit, LitN 1991, č. 36 * Listopadový uragán: P. Janáček, LidN 14. 4. 1990; M. Němcová-Banerjee, Proměny (New York) 1991, č. 2.
Archiv: LA PNP: Osobní fond uspořádaný v 1. stupni evidence.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česká literatura v exilu 1948–1989
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963

Autor hesla: Bohumil Svozil (1995)

Aktualizace hesla: 31. 10. 2008 (mlp)

Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2008 (mlp)

zpět na hlavní stranu