Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Miroslav HOLUB

* 13. 9. 1923, Plzeň  
† 14. 7. 1998, Praha 
 
Básník, prozaik, esejista
 

Narodil se v rodině právníka, dlouholetého zaměstnance plzeňského ředitelství státních drah; rozhodující intelektuální vliv na Holuba měla ovšem matka, středoškolská učitelka jazyků. Jeho první manželkou byla herečka Věra Koktová (* 1925). Syn Radovan Holub (* 1949) je filmový žurnalista. – Obecnou školu a klasické gymnázium Holub vychodil v rodišti. Maturoval v roce 1942 a do konce války pracoval jako pomocný dělník ve skladu řeziva a na překladovém nádraží. (Od roku 1944 se datují jeho první pokusy o básnickou tvorbu, inspirované francouzskou poezií v překladech Karla Čapka a surrealismem Vítězslava Nezvala.) Roku 1945 se v Praze zapsal na Přírodovědeckou fakultu, 1946 však přestoupil na Lékařskou fakultu UK (MUDr. 1953). Při studiích byl zároveň (1945–1952) pomocnou vědeckou silou v Ústavu pro filozofii a historii přírodních věd řízeného prof. Otakarem Matouškem, jehož semináře také navštěvoval. Docházel i na přednášky z logiky, filozofie a literární historie. Působil ve vysokoškolské organizaci Mladá generace československých přírodovědců. V letech 1953–1954 pracoval jako patolog v pražské nemocnici na Bulovce, odtud přešel do Biologického (později Mikrobiologického) ústavu ČSAV, kde se věnoval především imunologii. V roce 1970 byl z politických důvodů propuštěn, po krátké době však přijat do nově založeného Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze-Krči. Výsledky svých výzkumů z oblasti imunologie publikoval od roku 1958 doma i v zahraničí v řadě vědeckých studií i rozsáhlejších knižních publikací. Dosáhl hodnosti CSc. (1958), DrSc. (1991) a doktorátu honoris causa na univerzitě v Oberlinu (USA, 1985). V 60. letech a znovu od konce 70. let hojně cestoval či hostoval v zahraničí, povětšině s cíli vědeckými, též však literárními (mj. navštívil Anglii, SRN, Francii, Irsko, Řecko, Čínu, Indii, Izrael, Austrálii, Mexiko). Jako vědec i literát často a dlouhodoběji pobýval v USA (1962, 1963, 1965–1967, od konce 70. let pravidelně každý třetí rok).

 V letech 1947–1948 Holub debutoval několika básněmi ve Svobodném slově, Ohnici a Kytici. Od první poloviny 50. let otiskoval populárně vědecké články ve Vesmíru (zde dlouholetá, soustavná spolupráce, v letech 1951–1965 byl jeho výkonným redaktorem), poté postupně přispíval do Května, Kultury, Kulturní tvorby, Tvorby, Literárních novin (Literárních listů, Listů), Hosta do domu, Plamene, Orientace, Listů Klubu přátel poezie aj. Po roce 1970 nesměl publikovat, 1971 byla rozmetána sazba knihy básní Stručné úvahy; v letech 1972–1985 Holub uveřejňoval na zapřenou (pod značkou M. H. anebo bez ní) tematicky různorodé sloupky v časopise Věda a technika mládeži. Souběžně byla Holubova básnická tvorba hojně překládána a dosáhla značného ohlasu v zahraničí. Výrazněji publikovat i doma začal opět od poloviny 80. let (kromě Vesmíru přispíval publicistikou, cestopisnými črtami, eseji i básněmi zejména do Tvorby Kmene). V samizdatu mu pod titulem Drmolení červů popela vyšlo souborné básnické dílo; Holub přispěl do samizdatových sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971), Přátelům (1989, ed. Pavla Piňosová) a Tak co, pane Vyskočil (1989). Po roce 1989 publikoval v Lidových novinách, Svobodném slovu, Tvaru, Nových knihách, Labyrintu, Technickém magazínu aj.
 Přestože jeho přínos české literatuře spočívá především v poezii, jeví se Holub jako mnohostranný tvůrčí typ, schopný zvládat několik žánrových a slovesných poloh a zasahovat do více literárních oblastí. Avšak ani jeho poezie – ač jednolitá v základním uměleckém principu – není tvárně a významově jednostranná a monotónní. Jako básník se Holub vyhranil v druhé polovině 50. let v kontextu skupiny časopisu Květen. Poučen znalostí poetiky a estetiky Skupiny 42 a ze světových básníků zaujat zejména civilismem Jacquesa Préverta, spoluutvářel koncept tzv. poezie všedního dne (Denní služba, Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře, Kam teče krev, Tak zvané srdce, Zcela nesoustavná zoologie). Směřování k evokaci životního dění v jeho konkrétnosti a každodennosti, která je zbavena apriorní ideové odtažitosti, přitom nejen teoreticky formuloval (v programní stati Května 1956, č. 1 – Náš všední den je pevnina), ale vlastní tvorbou i svébytně naplňoval, modifikoval a překračoval. Výrazným potlačením subjektivního rozměru básnické výpovědi zradikalizoval generační sklon k postihování především vnější reality. V profesně blízkém prostředí, v nemocnicích a výzkumných laboratořích, ve vědě a vědecké terminologii nalezl trvalou možnost zcivilňující aktualizace básnické promluvy i opodstatnění své vůle po uplatnění intelektu v poezii. Tvárná schematizace a básníkem favorizovaný typ aktivního, morálně pevně zacíleného člověka se přitom postupně vyhrotily do podoby autorské výpovědi jako pořádajícího činitele a do pojetí lidské svobody jako sebeřízení člověka, „uskutečňování vyšších forem souvislostí a závislostí“. Výmluvným dokladem toho je Holubova vrcholná kniha 60. let Ačkoli. Tento soubor básní a lyrických mikroesejů je však v jeho tvorbě i určitým předělem, neboť básník zde s krajní ironií odhaluje prázdnotu reality, tj. vytrácení se smyslu věcí, řeči, lidského života a dějin v důsledku rozmáhající se neuspořádanosti světa. Drastickými, až boschovsky temnými metaforami a vizemi pak reaguje na posrpnovou skutečnost roku 1968. Obrazy děsu z odlištění světa se vyznačují také básně ze Spojených států ve sbírce Beton, která svědčí i o postupné univerzalizaci Holubova tvůrčího vědomí. Ztemňující se horizont jeho poezie se projevuje významovou zašifrovaností a drásavostí pohledu na konfliktnost i paradoxnost situace člověka a společnosti. Ve sbírce z druhé poloviny 80. let Interferon čili O divadle, obsahující i oddíl scénických básní, pak Holub s patrným vlivem Vladimíra Holana, T. S. Eliota a Samuela Becketta dochází k dalšímu popření někdejší významové transparentnosti verše nebývalým zvrstvením výrazu a mnohoznačností. Proti dřívějšímu Holubovu pojetí světa jako řádu hodnot se zde prosazuje theatrum mundi zasahované chorobnými procesy, zlem, zmatečností i absurditou. Typicky holubovské ovšem zůstává osvícenské chápání umění jako účinné obrany před nepřízní reality. Naproti tomu Holubova tvorba z počátku 90. let svědčí o návratu k výchozímu sdělnému typu poezie, reagujícímu i na zcela konkrétní společenské problémy (Syndrom mizející plíce). Sbírka Narození Sisyfovo, která vyšla už posmrtně, shrnuje Holubovy básně z let 1989 – 1997. Autor zde pokračuje v konfrontacích soudobých civilizačních motivů s relikty archaických duchovních hodnot a kulturních tradic. – Částečnou analogií k pohybu Holubovy básnické tvorby jsou jeho dvě knihy prozaické, čerpající z pobytu ve Spojených státech a výrazně překračující běžnou představu o cestopisu či cestopisné reportáži. Zatímco Anděl na kolečkách při veškeré lyrizaci a metaforizaci především vyhrocuje barvitou empirii do ostrých kontrapunktů, v později vzniklém cestopisném meditativním eseji Žít v New Yorku autor přináší i zobecnění a otvírá až metafyzický průhled do skladby americké skutečnosti. – Humanistickým laděním a intelektuálně zaměřeným humorem zapadají do celku autorova díla i početné sloupky (K principu rolničky, Skrytá zášť věku). V jeho brilantní esejistice pak převažuje zájem o problematiku vědy, civilizačních procesů a zvláště o vztah poezie a vědy, jehož analýzy jsou i nepřímou reflexí Holubovy vlastní básnické praxe (Tři kroky po zemi, Maxwellův démon čili O tvořivosti aj.).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Denní služba (BB 1958); Achilles a želva (BB 1960); Slabikář (BB 1961); Jdi a otevři dveře (BB 1961); Studie k problémům poezie (B 1962, tisk k 10. výročí Literárních novin); Kam teče krev (BB 1963, s fotografiemi J. Paříka); Zcela nesoustavná zoologie (BB 1963, k fotografiím K. Přibyla); Tak zvané srdce (BB 1963); Anděl na kolečkách (básnický cestopis, 1963; rozšíř. 1964); Tři kroky po zemi (sloupky, EE 1965); Ačkoli (BB 1969); Žít v New Yorku (E cestopis., 1969); Beton (BB 1970); Události (BB 1971); Stručné úvahy (BB 1971, sazba rozmetána); Naopak (BB 1982); Interferon čili O divadle (BB 1986); K principu rolničky (sloupky, 1987); Maxwellův démon čili O tvořivosti (EE 1988); NE patrně NE: Zcela malá knížka nadávek, zákonů, odkazů apod. (BB, aforismy, 1989); Skrytá zášť věku (sloupky, 1990); Syndrom mizející plíce (BB 1990); O příčinách porušení a zkázy těl lidských (EE, sloupky, 1992); Ono se letělo (vzpomínkové EE, BB 1994); Aladinova lampa (cestopisné PP, 1996); Narození Sisyfovo (1998).
Souborné výdání: Spisy (vychází od roku 2003 v nakladatelství Carpe diem, z plánovaných čtyřech svazků vyšly dosud tři: Básně, 2003; Cestopisné prózy, 2003; Eseje a sloupky, 2005; ed. M. Huvar).
Výbory: Anamnéza (1964); Sagitální řez (1988); Model človeka (slovensky, Bratislava 1990, ed. J. Kolenič); Lepší role už nedostaneme (2000, ed. M. Huvar, obsahuje CD se záznamem recitátorských, hudebních a divadelních interpretací Holubovy poezie, k omezenému počtu výtisků přiloženo též DVD se záznamem inscenace Holubových básní v divadle poezie Regina Břeclav); Časoprostor (2002, ed. V. Justl).
Překlady: Z. Herbert: Studium předmětu (1965, s V. Dvořáčkovou); R. R. Ward: Živé hodiny (1980); H. Kindl, G. Wöber: Biochemie rostlin (1981, s L. Novotným a M. Streiblem); L. Thomas: Buňka, medúza a já (1981) + Myšlenky pozdě v noci (1989) + Život buňky (1999); Umění ve století vědy (1988, s J. Vaňkem); Ch. Olson: Profese poezie (1990); P. Škrabánek, J. McCormick: Pošetilosti a omyly v medicíně (1995).
Odborné práce: Seskviterpenické kyslíkaté látky druhů čeledi okoličnatých (1972); Struktura imunitního systému (1979) a přes sto padesát dalších vědeckých publikací z oboru imunologie, včetně dvou monografií.
Ostatní: New York (1966, text ve fotografické publikaci E. Fukové, M. Novotného a M. Šechtové).
Uspořádal a vydal: Poe aneb Údolí neklidu (1972, Miroslav Holub neuveden).

LITERATURA

Bibliografie: A. Nováková: MUDr.Miroslav Holub, CSc. Publikované práce 1956–1983 (rozmnoženo 1983, soupis odborných prací a esejů o vědě a kultuře).
Knižně: B. Svozil: Vůle k intelektuální poezii (1971).
Studie a články: M. Červenka: Holub a Brukner, Květen 3, 1957/58, s. 605, též in Obléhání zevnitř (1996); J. Opelík in sb. Jak číst poezii (1963); J. Brabec: doslov, in Anamnéza (1964); V. Karfík in 2. vyd. sb. Jak číst poezii (1969); J. Holý in Česká literatura 1945–1970 (1992); J. Freund: Laboratorium světa aneb Syndrom bezmoci, Kurs 1992, č. 2; J. Peterka in Český dekameron (1994); M. Bauer: Vztah vědy a umění v teoretických článcích Miroslava Holuba, in Časopis Květen a jeho doba (1994); R. Svoboda: Dvanáct hodin poezie (Zcela nesoustavně o ránech večerů a naopak), in Literatura v literatuře (ed. D. Hodrová, 1995); J. Homoláč in Intertextovost a utváření smyslu (1996); R. Svoboda: Narození Sisyfovo, Host 1999, č. 2; M. Bauer: Obraz Spojených státu amerických v textech Miroslava Holuba z 60. let 20. století, Tvar 2003, č. 15.
Recenze: Denní služba: J. Opelík, HD 1958, s. 321 * Slabikář: M. Červenka, Plamen 1961, č. 8; J. Opelík, HD 1961, s. 330 * Jdi a otevři dveře: J. Opelík, HD 1962, s. 91 * Anděl na kolečkách: M. Jungmann, LitN 1963, č. 29; O. Sus, KT 1963, č. 44 * Kam teče krev: P. Blažíček, LD 3. 11. 1963; O. Sus, HD 1964, č. 1 (též o sbírce Tak zvané srdce); B. Svozil, Plamen 1964, č. 6 (též o sbírkách Tak zvané srdce a Zcela nesoustavná zoologie) * Zcela nesoustavná zoologie: O. Sus, HD 1964, č. 9 * Ačkoli: V. Karfík, Orientace 1970, č. 2; E. Lukeš, ZN 5. 1. 1971 (též o sbírce Beton) * Naopak: B. Svozil, Tvorba 1982, č. 45, příloha Kmen * Interferon čili O divadle: V. Křivánek, Tvorba 1987, č. 28, příloha Kmen * K principu rolničky: J. Lukeš, SvSl 9. 7. 1987 * Syndrom mizející plíce: P. A. Bílek, NK 1990, č. 31–32; J. Trávníček, Tvar 1990, č. 37 * Narození Sisyfovo: J. Rulf, Reflex 1998, č. 49; M. Bauer, Tvar 1999, č. 3; R. Svoboda, Host 1999, č. 2.
Rozhovory: J. S. (J. Skácel), Host do domu 1964, č. 5; sm (Sergej Machonin), LitL 1968, č. 16; F. Kobza, KultM 1983, č. 2; I. Fencl in Vize a iluze skupiny Květen (1993); M. Huvar, Tvar 1994, č. 4; P. Vachtl, Živel 1996, č. 3.
Nekrology: R. Svoboda, Host 1998, č. 7; J. Kovanda, Psí víno 1998, č. 6; J. Chuchma, MFD 15. 7. 1998; P. Kovařík, Týden 1998, č. 30; A. Jelínek, Spektrum 1998, č. 2; L. Brožek, Právo 17. 7. 1998.
Autor hesla: Bohumil Svozil (1995); Karel Piorecký (2007)
Aktualizace hesla: 20. 2. 2007 (kp)
 
zpět na hlavní stranu