Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Óndra ŁYSOHORSKY

* 6. 7. 1905, Frýdek (dnes Frýdek-Místek) 
† 19. 12. 1989, Bratislava 
 
Básník
 Vlastním jménem Ervín Goj (psáno též Goy). Byl devátým dítětem horníka, který si po vážném onemocnění zřídil zahradnictví a květinářství. Vícenárodnostní prostředí rodného města vedlo k národnostní nevyhraněnosti rodiny, v níž se hovořilo lašským nářečím. Navštěvoval většinou německé školy ve Frýdku (obecnou školu, gymnázium 1916–1919, 1921–1922), v Bohumíně (1921, privatista) a v Ostravě (1922–1924); jen po 1918 jej otec zapsal na české reálné gymnázium v Místku, které však po dvou letech (1919–1921) nespokojen opustil. Pod vlivem školního vzdělání začal Łysohorsky již na gymnáziu psát německé verše (kolem 1922). Po maturitě v Ostravě (1924) studoval na německé univerzitě v Praze němčinu, francouzštinu a češtinu (PhDr. 1928 prací R. M. Rilke im Rahmen einer kulturphilosophischen Betrachtung); živil se většinou kondicemi. 1928–1929 studoval na FF UK slavistiku. Po státních zkouškách (1929) byl několik měsíců bez místa, potom byl na půlročním stipendiu v Itálii. Koncem 1930 nastoupil na slovenském reálném gymnáziu v Kremnici, zakrátko však přešel na německé reálné gymnázium v Bratislavě, kde učil 1931–1935 a 1937–1938 (v této době se stýkal se slovenskou levicovou inteligencí, mj. Vladimírem Clementisem). V mezidobí 1935–1936 působil na německém dívčím reformním gymnáziu v Ostravě a 1936–1937 na slovenském reálném gymnáziu v Trnavě. Na veřejnost Łysohorsky vystoupil 1932 pod pseudonymem Dr. Johann Hall úvahou Einsicht und Aussicht (zamyšlením o perspektivách společenského vývoje a úkolech mladé inteligence po boku proletariátu). Rozruch vzbudil o dvě léta později, když v doslovu ke sbírce Spiwajuco piaść proklamoval svou teorii o dvoumilionovém lašském národě, utiskovaném Němci a poté Čechy a Poláky. Řešení si sliboval od vítězství socialismu, jež by lašskému lidu poskytlo kulturní autonomii uprostřed socialistické Evropy. S úmyslem probudit jej a semknout národně i sociálně vytvořil literární jazyk na základě nářečí hornoostravského (frýdeckého), které doplnil některými prvky nářečí opavských, v syntaxi a slovníku pak prostředky spisovné češtiny a částečně i polštiny, z níž vyšel ve svém pravopisném systému. Teorie lašského národa došla téměř obecného odmítnutí; podpořilo ji pouze několik komunistických publicistů (Bedřich Václavek, Karel Jiříček, vl. jm. Otakar Kučera). Většina kulturní obce (od F. X. Šaldy přes Pavla Eisnera až po Josefa Horu) však hájila básníkovo právo na osobní výraz v dialektu. 1934 se Łysohorsky přidružil ke skupině básníků kolem Bedřicha Václavka, usilujících o novou proletářskou poezii, a 1935 se podílel na vzniku skupiny socialistických realistů Blok. K ní se přimykalo i regionální sdružení Lašsko perspektywa, které Łysohorsky založil v roce 1936 v Ostravě pro podporu svých snah o vytváření svébytné socialistické lašské kultury. Jeho členy byli Jan Stunavský (vlastním jm. Jan Lisník), Josef Šinovský (vlastním jm. Josef Bilan), Jura Hanys (vlastním jm. Bohumil Marek) aj. Koncem 1938 musel Łysohorsky z německého gymnázia pro své antifašistické postoje odejít a krátce působil na slovenském reálném gymnáziu v Bratislavě (v červnu 1939 propuštěn). Rozhodl se emigrovat do Anglie přes Polsko, tam jej však zastihla válka. S ustupujícím československým legionem se dostal do SSSR, kde devět měsíců pobyl v internačním táboře. 1940–1946 vyučoval na moskevské První státní pedagogické vysoké škole cizích jazyků němčinu a češtinu (od roku 1944 jako docent); za evakuace (říjen 1941–leden 1943) působil na Vysoké škole pedagogické v Taškentu. 1944–1946 vedl rovněž katedru českého jazyka na Vojenské vysoké škole cizích jazyků Rudé armády v Moskvě. 1942 byl přijat do Svazu sovětských spisovatelů a zúčastnil se jeho protifašistických akcí (sborníků). Od 1941 pracoval také ve Všeslovanském výboru jako jeden ze tří zástupců Československa. Łysohorského sociální a antifašistická poezie došla v Sovětském svazu za války značného ohlasu, koncepce utiskovaného lašského národa jej však přivedla do konfliktu s českou politickou emigrací, neboť zpochybňovala českost severovýchodní Moravy a přilehlých oblastí Slezska. Do izolace se dostal i odmítnutím překládat stranické propagační materiály. Z obavy před případnými represemi se obrátil Łysohorsky na jaře 1944 osobním dopisem na Josifa Vissarionoviče Stalina; z pověření ÚV KSSS se pak „lašskou“ otázkou zabývala i Akademie věd SSSR. Důsledky těchto sporů se projevily na postavení Łysohorského po návratu do Bratislavy (v květnu 1946), kdy mj. nedostal přislíbené místo na univerzitě. Nejprve zde učil na gymnáziu (1947–1950), později pracoval v Univerzitní knihovně jako referent pro sovětskou a cizojazyčnou literaturu. V poúnorových letech byl obviněn z buržoazního nacionalismu. 1955 se stal vedoucím katedry jazyků na FF Univerzity Komenského (1960 jmenován docentem německého jazyka). Další těžkosti mu způsobil výklad jeho „případu“ v knize Václava Kopeckého ČSR a KSČ, po jejímž vydání (1960) byl zbaven vedení katedry. V této době dostal srdeční infarkt, po němž odešel do důchodu (1961).
 V 30. letech Łysohorsky publikoval hlavně v časopisech Panoráma, Tvorba, U, Rudé právo, Lidové noviny; překlady jeho básní do němčiny (Rudolfa Fuchse, Pavla Eisnera, France Karla Weiskopfa, Waltera Harta) otiskovaly německé listy u nás i v zahraničí, mj. moskevská Internationale Literatur. Résumé jeho disertační práce otiskl Jahrbuch der philosophischen Fakultät der deutschen Universität in Prag (5, 1927/1928, 1929). 1942–1946 vyšly čtyři knihy jeho veršů v ruských překladech Mariny Ivanovny Cvetajevové, Borise Pasternaka aj., jednotlivé básně byly přetiskovány i v dalších jazycích v řadě sovětských časopisů a sborníků. Po válce nemohl Łysohorsky své nové lašské básně publikovat. Mezi výjimky patří Básnický almanach 1959 (1960 zde poema Moja odpowědź), některé básně vyšly v překladech do slovenštiny v bratislavských literárních časopisech (Nová literatúra, Slovenské pohľady, Kultúrny život). Nemožnost zveřejňovat lašskou poezii vedla k tomu, že se Łysohorsky od konce války vrátil k básnění v německém jazyce. Vedle množství otisků v zahraničních literárních časopisech vyšly od 60. let knižní výbory z Łysohorského díla v Německu, Francii, Anglii, Švýcarsku, Řecku a Norsku. 1970 byl Łysohorsky mezinárodním sdružením Poesie vivante se sídlem v Ženevě navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Kromě trvalého pseudonymu Óndra Łysohorsky užil začátkem 30. let pseudonymu Dr. Johann Hall a sporadicky šifer -us a -uš.
 Ve svém básnickém debutu Spiwajuco piaść se Łysohorsky prohlásil za dědice Petra Bezruče; krajový původ sugeroval i podobou svého pseudonymu. Strohými, leckdy až primitivizujícími verši, omezujícími se zvláště v baladách jen na lakonický záznam pochmurných faktů a typických osudů, stejně jako vášnivými invektivami proti vládnoucímu režimu (reprezentovanému zde Prahou a českými podnikateli) chtěl zachytit sociální tragiku slezské přítomnosti a burcovat uvědomění lidu. Jistou tezovitost prvotiny překonal v knize Hłos hrudy bohatším využitím básnických prostředků i rozšířením záběru o křehké melodické obrazy přírody a o intimní lyriku. Sbírka, v níž Łysohorsky upustil od protičeských invektiv, hrozících převést sociální otázky v nacionální, vyústila v proklamaci socialismu a důvěry v Sovětský svaz. (Ta však byla brzy otřesena moskevskými procesy, jak se to zračí v nepublikované sbírce česky psaných epigramů z 30. let Karneval.) Další Łysohorského lašsky psané sbírky i větší skladby zůstaly jako celky v rukopise (Skřydłami přes mřeže, Ostrawsky spěw, cyklus Karel Klimša, Rybiorky nad Ostrawicu, Ludstwo w powichře, Březy pod mračnym nebém, Płody pustyňe, Taškéntske sónety, A wěčňe spjéwo zém; některé básně byly publikovány časopisecky a v drobném svazečku Wybrane wérše). Výběr z vydaných i nevydaných sbírek přinesla antologie Aj lašske řéky płynu do mořa; obsahuje balady podnícené nacistickou agresí, verše líčící dojmy ze sovětského Orientu (zde jsou vrcholem Taškéntske sónety) i poezii milostnou a úvahovou. Z nových prací Łysohorského u nás sborníkově vyšla poema Moja odpowědź (připsaná Romainu Rollandovi), reflexe nad smyslem vlastní tvorby i poezie vůbec (pojaté jako nepodplatný hlas svědomí) a nad bytostným sepětím básníka se všemi pokoleními i národy prošlými planetou. K pokusům zpřístupnit Łysohorského dílo širšímu okruhu čtenářů patří slovenské a poté i české překlady ve výborech Brázdou k vesmíruJediný pohár. Téměř úplný soubor Łysohorského lašských básní v originálním znění Lašsko poezyja 1931–1977, vydaný 1988 v SRN (Německo), rozšířil obraz jeho díla mj. o větší skladby napsané za války. Zatímco retrospektivní Polsky podźim 1939 je spíše básnickou reportáží o útěku před postupující německou armádou, ve vzrušených obrazech poemy Pěsňa o mamě (psaných v Moskvě měsíc po německém vpádu do SSSR) básníkovi splývá vzpomínka na zemřelou matku s představou trpící lašské země a posléze celé planety zaplavované krvavými vlnami nacistického běsnění, proti němuž svolává všechny národy a budí i lašského legendárního Ondráše. (V souboru však chybí např. Balada o Janowi Palachowi, študéntowi a kacyřowi.) V poválečné německy psané poezii, která vycházela v zahraničí vedle překladů jeho lašských básní, se autorovi podobenstvím lidské existence a snažení stávají moře, hory, lesy, květiny.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Einsicht und Aussicht. Nachfeier des Goethe-Centenariums (stať, Kežmarok 1932, pod pseud. Dr. Johan Hall); Spiwajuco piaść (BB 1934); Hłos hrudy (BB 1935); Pěsňa o mamě (rusky s tit. Pesň o matěri, B, Moskva 1942, překl. V. Levik; lašsky in soubor Lašsko poezyja); Zemlja moja (BB, Taškent 1942, překl. kolektiv); Tři zapomenuté básně o Leninovi (1970, s F. Halasem a J. Horou); Danksagung (BB psané něm. 1945–1960, Leipzig 1961); Ich reif in meiner Zeit (BB psané něm. 1923–1928 a 1960–1975, Berlin 1978).
Výbory: Wybrane wérše (1936, i BB knižně nevydané); Aj lašske řéky płynu do mořa (výbor z předválečné a válečné poezie publikované i nepublikované, 1958); Brázdou k vesmíru (Bratislava 1960, ve slovenských překladech Š. Pártošové,. Feldeka a R. Skukálka); Jediný pohár (1964, v českých překladech E. Sojky); Lassko poezyja 1931–1977 (Köln 1989, ed. J. Marvan, P. Gan); Výbor z poezie Óndry Łysohorského (1995, s něm. a rus. překlady, ed. K. Janásová); Poručénstwo = Odkaz (2005, dvojjazyčné vyd., ed. J. Marvan, české parafráze Z. Bergrová).
Souborná vydání: Lašsko poezyja 1931–1977 (Köln am Rhein – Wien 1988, ed. J. Marvan a P. Gan, vydání téměř úplného souboru lašských básní v originálním znění a vlastních překladů autorových); Lachische Poesie 1931–1976 in deutschen Übersetzungen und Nachdichtungen (Köln am Rhein – Wien 1989, ed. J. Marvan, P. Gan a F. Rohder, vydání všech dosavadních překladů lašských básní Łysohorského do němčiny, včetně vlastních překladů autorových).
Příspěvky ve sbornících: Sborník 1935 (1935); Básníkův rok (1936); Španělsko v nás (1937); Československý podzim 1938 (1939); Básnický almanach 1959 (1960); dále četné zahraniční sborníky, zvl. ruské a německé.
Korespondence: in Lašsko poezyja 1931–1977 (P. Bezručovi z 1932, J. Marvanovi z 1985) (Köln am Rhein – Wien 1988).

LITERATURA

Bibliografie: Bibliographische Notiz, in Óndra Łysohorsky: Ich reif in meiner Zeit (Berlin 1978, obsahuje soupis knižních prací včetně překladů do cizích jazyků).
Knižně: J. Bilan Šinovský: Dílo Óndra Łysohorsky – promarněná mince rodného kraje (1960); P. Garnier: Óndra Łysohorsky (Genève 1970); Umělecký a lidský odkaz básníka Óndry Łysohorského (sb., 1992; ed. K. Bogar); Óndra Łysohorsky (sb., 1995, ed. K. Janásová); Óndra Łysohorsky (1905–1989): Odkaz a inspirace (sb. Práce a studie Muzea Beskyd, Společenské vědy, 2005, č. 16); G. Balowska: Lašské dílo Óndry Łysohorského: Kapitoly z lexika (2008).
Studie a články: F. X. Šalda: Úvodní slovo, in Spiwajuco piaść (1934); J. Hora: Óndra Łysohorsky, Panoráma 1933, s. 141; F. Soldan: Od Bezruče k Łysohorskému, LitN 7, 1934/1935, č. 14; K. Jiříček (= O. Kučera): Básník Óndra Łysohorsky, Tvorba 1935, s. 592; Z. Vavřík: Pražský případ neboli Óndra Łysohorsky, Věstník Matice opavské 1935, s. 1; K. Gorovský (= K. Goliath): Óndra Łysohorsky čili Koždoň na Parnase, Turbína 1935, s. 149; B. Václavek: O lašském básnictví, Index 1936, s. 38, též in Kritické stati z třicátých let (1975); J. Rumler: doslov, in Aj lašske řéky płynu do mořa (1958); M. Chorváth: doslov, in Brázdou k vesmíru (1960); V. Kopecký in ČSR a KSČ (1960); V. N. Duben: Z pohnuté historie Lašské lidové republiky, České slovo (Mnichov) 1962, č. 1; J. Rumler: doslov, in Jediný pohár (1964); L. Pallas in Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku (1970); I. Hájek: Básník nového národa, Proměny (New York) 1980, č. 3; A. D. Dubičenko in Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki (Tallinn 1981); O. Kuchtová-Gojová: Spomínam na Łysohorského, 1995, č. 1; J. Svoboda: Závada, Lysohorský a Lazecký, in sb. Literatura v literatuře (1995); G. Balowska, Jazykový obraz ženy v díle Óndry Łysohorského, in sb. Žena – jazyk – literatura (1996); J. Veselý, Óndra Łysohorsky, in Zpravodaj Centra Óndry Łysohorského 1995; E. Boldišová: Ó. Łysohorsky a T. Mann, in Zpravodaj Centra Óndry Łysohorského 1996; G. Balowska: Jezykowy obraz kobiety w poezji Óndry Łysohorskiego + Jezykowy obraz mezczyzny w poezji Óndry Łysohorskiego, Slawistyka 2, 1997, s. 77, též in Zpravodaj Centra Óndry Łysohorského 2000, č. 2; L. Martinek: Óndra Łysohorsky v laštině a překladech, Těšínsko 1999, č. 1; B. Trojak – I. Motýl: Rodný dům Óndry Łysohorského ve Frýdku, Host 2001, č. 4; G. Balowska: Semantyka wyrazu swiat w poezji Óndry Łysohorskiego, Bohemystika 2001, č. 4; J. Marvan: Óndra Łysohorsky: K století básníka na rozhraní čtyř kontinentů, Český jazyk a literatura 56, 2005/2006, č. 1; K. Hannah: Voice of a Borderland: Óndra Łysohorsky (1905–1989), Kosmas 2005, sv. 29, č. 1 (podzim); G. Balowska: Obraz swiata zwierzat w języku poezji Łysohorského, in: Pocta Evě Mrhačové (2006); Óndry P. Gan: Jak jsem po 2. sjezdu spisovatelů přispěl k zmrtvýchvstání slezského evropského básníka Óndry Łysohorského, Dokořán 2006, č. 37 (duben); L. Martinek: Óndra Łysohorsky – outsider? In: Podoby outsiderstva v umeleckej lieratúre (Banská Bystrica 2008) + K recepci osobnosti a díla Óndry Łysohorského, in: Český jazyk a literatura v evropském kulturním kontextu – Język i literatura w europejskim kontekście kulturowym (Racibórz 2008) + Óndra Łysohorsky a polská poezie / Óndra Łysohorsky a polska poezja. Horyzonty (Racibórz) 2008, č. 19.
Recenze: Aj lašske řéky płynu do mořa: M. Tomčík, Kultúrny život (Bratislava) 1958, č. 31; Z. Heřman, LitN 1958, č. 44 * Jediný pohár: M. Chorváth, Kultúrny život (Bratislava) 1965, č. 13, též in Z prielomu (Bratislava 1970); B. Balajka, LitN 1965, č. 23.
Rozhovor: C. Čítek, MS 1968, č. 33.
Nekrolog: K. Bogar, Těšínsko 1990, č. 2 (zde i otisk Balady o Janowi Palachowi...).
Archiv
: Osobní fond: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek (Průvodce: K. Jonásová, 1995).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Lexikon české literatury
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník Óndry Łysohorského – Muzeum Beskyd

Autor hesla: Pavel Pešta (1994)
Aktualizace hesla: 26. 9. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu