BÁSNICKÝ ALMANACH 1953-1959  

 

Cílem almanachu, jak se píše v předmluvě k prvnímu svazku, bylo především „seznámiti čtenáře scelou širokou frontou naší poezie“, do níž ovšem patřili pouze oficiálně publikující autoři. Jejich počet od svazku ke svazku postupně stoupal (60 v prvním, 88 v posledním); každý autor byl zastoupen jednou či více básněmi, výjimečně úryvkem delší skladby (v závěrečném svazku byla publikována pouze jedna báseň od každého autora). Básnický almanach byl sestavován většinou z nových, v uvedeném roce vzniklých básní a příspěvky byly řazeny převážně podle stáří autorů (od nejstarších, často národních umělců a laureátů státních cen po nejmladší, kteří právě začínali publikovat). Podstatná část přispěvatelů se v Básnickém almanachu od prvních svazků objevovala pravidelně, patřili k ní Jan Alda, Ilja Bart, Jaroslav Bednář, Kamil Bednář, František Branislav, Miloslav Bureš, Miroslav Červenka, Lumír Čivrný, Ivo Fleischmann, Miroslav Florian, Jiří Fried, František Gottlieb, Jiří Havel, Jindřich Hilčr, Jaromír Hořec, František Hrubín, Miloš Jirko, Josef Kainar, Pavel Kohout, Zdeněk Kriebel, Ludvík Kundera, Milan Kundera, Oldřich Kryštofek, Vlastimil Maršíček, Vojtěch Martínek, Oldřich Mikulášek, František Nechvátal, Vítězslav Nezval, Jiří Ostaš, Jan Pilař, Jaroslav Seifert, Ivan Skála, Jiří V. Svoboda, Karel Šiktanc, Vlastimil Školaudy, Jiří Šotola, Ivo Štuka, Antonín Trýb, Jarmila Urbánková, Alena Vrbová aj. Opakovaně se objevovali také autoři satirických textů a epigramů (Karel Bradáč, Václav Lacina, Jiří R. Pick, Jan Noha – ten v BA 1957 uveřejnil rozsáhlý cyklus epigramů na jednotlivé básníky, doprovázený karikaturami Viléma Reichmanna), dále Jan Čarek s poezií pro děti nebo tzv. dělničtí autoři (Marie Dušková, Otto Ježek, Marie Kratochvílová a Františka Semeráková). Od 1957 přinášely jednotlivé svazky také texty slovenských autorů, nejčastěji Jána Kostry, Milana Lajčiaka, Vojtecha Mihálika, Štefánie Pártošové, Andreje Plávky, Milana Rúfuse, Jána Smreka, Ctibora Štítnického a Štefana Žáryho.

Almanach se postupně stával prestižním přehledem oficiální básnické scény a byl vydáván ve vysokých nákladech. Přes odmítání schematismu a obhajobu autorské individuality v předmluvách šlo zpočátku až na výjimky (např. Vladimír Holan) především o demonstrativní jednotu básnické fronty v přístupu k soudobé společenské a politické situaci, takže převažoval frázovitý optimismus, rétoričnost a témata třídního boje, budování socialismu nebo zpětné reflexe světové války. Počínaje almanachem z roku 1956 se svazky do určité míry zbavovaly tematické i výrazové chudoby tím, že přibývaly básně intimně předmětné, přírodní lyrika, osobní vyznání s obrazy matky, milenky nebo motivy rodného kraje. Mezi účastníky almanachu se v menší míře začali objevovat také autoři, kteří v té době své dílo uveřejňovali sporadicky nebo procházeli vynucenou publikační odmlkou (např. Klement Bochořák, Ladislav Dvořák, Jiřina Hauková, Vladimír Holan, Jiří Kolář). Přestože výběr autorů i textů nadále směřoval k takovému vyznění publikace, které bylo pro schvalovací orgány ideologicky přijatelné, zvyšoval se v posledních svazcích počet jmen, s nimiž je spjata postupná obroda oficiální české poezie, která započala v druhé polovině 50. let (Ivan Diviš, Josef Hiršal, Miroslav Holub, Josef Kainar, Miloš Macourek, Oldřich Mikulášek, Eduard Petiška, Jan Skácel, Karel Šiktanc, Jiří Šotola, Jana Štroblová, Milan Uhde, Jiří Veselský aj.).