Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Milan KUNDERA

* 1. 4. 1929, Brno 
 
 
Prozaik, esejista a dramatik
 

Syn Ludvíka Kundery (1891–1971), významného hudebního pedagoga, klavíristy a v letech 1948–61 rektora JAMU. Bratranec básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery (* 1920). Už od chlapeckých let se Kundera učil hře na klavír u svého otce, později studoval také hudební kompozici (u Pavla Haase /1899–1944/ a Václava Kaprála /1889–1947/). Maturoval na brněnském gymnáziu roku 1948. Po dvou semestrech na FF UK (literární věda a estetika) přešel na FAMU, kde studoval nejdříve filmovou režii a pak scenáristiku u Miloše Václava Kratochvíla. Absolvoval v roce 1952 a v témže roce začal na FAMU vyučovat světovou literaturu – zprvu jako asistent, od roku 1958, po obhájení teoretické práce o Vladislavu Vančurovi, jako odborný asistent a od roku 1964 jako docent. Z jeho veřejných vystoupení dosáhl největšího ohlasu projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967). Po roce 1970 nesměl v Československu publikovat. Od roku 1975 žije ve Francii, kde nejprve vyučoval na univerzitě v Rennes, pak na École des Hautes Études v Paříži. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění byl zbaven československého občanství (1979), dva roky nato získal občanství francouzské. Francouzština se také postupně stala jazykem jeho literárních děl; ve druhé polovině 80. let autor stylisticky přepracoval dosud publikované francouzské překlady svých česky psaných románů a dal jim definitivní podobu v tomto jazyce. Ve Francii Kundera publikuje výhradně v nakladatelství Gallimard, česky po odchodu z republiky vydával své knihy v torontském Sixty-Eight Publishers ZdenyJosefa Škvoreckých, po listopadu 1989 v brněnském nakladatelství Atlantis. – V současnosti navštěvuje Milan Kundera svou původní vlast jen zřídka a bez jakékoli publicity, neúčastní se akademických ani společenských setkání.

 

Debutoval roku 1945 překlady Vladimíra Majakovského v časopise Gong (Brno-Královo Pole) a 1946 první básní v časopise Mladé archy. Doma publikoval v periodikách Blok, Kulturní politika, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Plamen, Divadlo (1961 zde Majitelé klíčů, 1969 Ptákovina), Kulturní tvorba, Orientace, Literární listy, Listy aj. V exilu vycházely jeho texty a rozhovory v Listech (Řím, často přetiskováno ze světových médií), příležitostně též v Proměnách (New York), Reportéru (Curych) aj. Po roce 1989 doma publikuje sporadicky, pravidelně však přispívá vlastními překlady původně francouzsky psaných esejů do měsíčníku Host. Eseje z knih vydaných v Paříži autor česky publikuje též knižně v odlišně komponovaných souborech. Píše též do mnoha zahraničních periodik, ve Francii zejména do Nouvel Observateur, v 80. letech také do Le Débat (zde 1983 esej Únos Západu aneb tragédie střední Evropy, česky v Proměnách 1986, č. 1) a po roce 1990 do L’Infini a L’atelier du roman; soustavněji též do časopisů Vuelta (Mexiko) a Témarit (Island, od 1991), dále do deníku Le Monde (Paříž) ad. – Podle Kunderových scénářů či předloh byly natočeny filmy: Nikdo se nebude smát (1965, r. Hynek Bočan, sc. Hynek Bočan + Pavel Juráček), Žert (1968, r. Jaromil Jireš, sc. M. K. + Jaromil Jireš), Já truchlivý bůh (1969, r. Antonín Kachlík, sc. M. K. + Antonín Kachlík; též televizní inscenace: Brno, 1967, r. Jaroslav Horan); Eduard a Bůh (FAMU 1969, r. + sc. Jan David); The Unbearable Lightness of Being (Nesnesitelná lehkost bytí, USA, 1987, r. Philip Kaufman + Jean-Claude Carriere); The Hitchhiking Game (Falešný autostop, Velká Británie 2002, absolventský krátký film, r. Shane Davey, sc. + Nikki Haywood). Televizního zpracování se dočkala povídka Sestřičko mých sestřiček (1963, r. Miloslav Zachata) a hra Majitelé klíčů (Vlasnici ključeva, Jugoslávie 1968, r. Slavoljub Ravasi Stefanović), rozhlasového uvedení hra Jakub a jeho pán (1997, úprava a r. Milan Lasica) a v nedramatizované podobě výběr z cyklu povídek Směšné lásky (2008, r. Antonín Přidal, též 2008 vydáno na CD). – Kundera přispěl do několika katalogů výstav Vladimíra Preclíka (Praha 1964, Teplice 1964, Praha 1991, Bechyně 1998, Pardubice 2005). – Za své románové dílo získal řadu domácích ocenění (mj. za drama Majitelé klíčů v roce 1963 Státní cenu za literaturu, za román Žert v roce 1968 Cenu Svazu československých spisovatelů; za román Nesmrtelnost v roce 1994 Cenu Jaroslava Seiferta, za román Nesnesitelná lehkost bytí v témže roce Státní cenu za literaturu a za celoživotní dílo v roce 2006 cenu Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis a v roce 2007 Cenu Ladislava Fukse) i světových vyznamenání (Prix Médicis v roce 1973 za román Život je jinde; Premio letterario Mondello v roce 1978 za román Valčík na rozloučenou; American Common Wealth Award v roce 1981; Prix Europa Litterature v roce 1981 za celoživotní dílo, Los Angeles Times Book Prize v roce 1981 za Knihu smíchu a zapomnění; Prix Jerusalem v roce 1985 za celoživotní dílo; Cenu kritiků Francouzské akademie v roce 1987 za francouzské Umění románu; Cenu Nelly Sachsové v roce 1987; Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu v roce 1988; Independent Foreign Fiction Award /Velká Británie/ v roce 1991 za Nesmrtelnost; středoevropskou literární cenu Vilenica, udělenou v roce 1992 ve slovinské Lipici; cenu „Aujourd’hui“ v roce 1993 v Paříži za Zrazené testamenty; Herderovu cenu Vídeňské univerzity v roce 2000; Velkou cenu Francouzské akademie za celoživotní dílo v roce 2001, v roce 2009 v Paříži Světovou cenu Nadace Simone a Cina Del Ducaových za celoživotní dílo a řadu dalších). V roce 1990 se stal Rytířem Čestné legie a v roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy I. stupně. – Podle svědectví Petra Prouzy publikoval Kundera počátkem sedmdesátých let v Mladém světě pod jménem Emil Werner.

 

V počátcích své tvorby psal Kundera především poezii. Jeho básnická prvotina Člověk zahrada širá polemizovala se zjednodušeným výkladem lidské osobnosti a s dobovou estetikou; příznačnou poetiku tehdejší časové poezie nepatrně překračovala i skladba Poslední máj, přitakávající komunistickému mýtu Julia Fučíka. Zlomem v Kunderově tvorbě je teprve v druhé polovině 50. let znovuobnovený zájem o psychologii individua, jenž nabyl podoby první verze Monologů, sbírky analytické poezie o kritických momentech ve vztazích mezi mužem a ženou. Od konce 50. let Kundera postupně nalézal adekvátní formu pro vyjádření svého vidění světa v dramatu a v próze; značný význam pro dobovou kulturní politiku měla rovněž Kunderova publicistika (např. O sporech dědických, Nový život 1955). V projevu na IV. sjezdu SČSS (1967) zdůraznil nesamozřejmost české národní existence v evropském kontextu a toleranci vůči mnohosti názorů označil za základní etický princip novověké kultury. Značný ohlas v 60. letech vyvolala Kunderova dramata Majitelé klíčů (konfrontující hodnoty světa nositelů aktivního odporu proti fašistickému teroru a světa konformního maloměšťáckého životního stylu) a Ptákovina (groteskně absurdní hra, která byla při svém prvním uvedení na konci 60. let vnímána především z hlediska své společensko-politické aktuálnosti).
V povídkách původně třísvazkového souboru Směšné lásky, tematicky soustředěných na malá intimní dramata, je obsažena většina základních rysů autorovy následné tvorby: motiv nevydařených her, jež se člověku vymykají z rukou a činí ho obětí vlastních bludů, nemilosrdný pohled na projevy nabubřelé nicotnosti a kýčovité povrchnosti, i neustále skrytě přítomný melancholický smutek člověka pozdní doby. Z téže poetiky vyrůstal i Kunderův románový debut Žert, jeden z nejvýznamnějších českých společenských románů konce 60. let. Na groteskním příběhu o životě téměř zmarněném kvůli nevinnému žertu a o nevydařené pomstě autor postihuje proměnu české společnosti od 50. let po přítomnost. Svou hlavní postavu přivádí až k pocitům vykořeněnosti, jež ovšem nevyvěrají pouze z politických problémů, ale týkají se především vztahu k domovu, k vlastnímu mládí, ale též ke společensky kanonizovaným tradicím. Klíčem k hlubšímu pochopení Kunderových děl může být soubor francouzsky psaných esejů L’Art du roman (Umění románu, není totožný se stejnojmennou ranou knížkou o Vladislavu Vančurovi), v němž Kundera mj. s nezvyklou otevřeností odhaluje svou metodu psaní, zdůrazňuje význam donedávna poněkud přehlížené tradice středoevropského románu a vyznává se z obdivu k modernismu kafkovské tradice, který je „antilyrický, antiromantický, skeptický, kritický“. Proto se i svými romány distancuje od „lyrických extazí“ a zpochybňuje mýty, které podle něj určujícím způsobem ovlivnily vývoj moderní literatury: mýtus revoluce, mládí, mateřství a poezie. V románu Život je jinde nabývá Kunderův svár s „lyrikou“ podoby příběhu mladého básníka, jenž svůj umělecký talent a mladistvou ctižádost vrhá do služby komunistické ideologie. Protože se mu nedaří ani kritická sebereflexe, ani střízlivý pohled na společenské dění, je nakonec schopen bez skrupulí zasahovat bolestně do osudů ostatních. Odmítání romantické tradice, preference úsměvnosti před patosem a méně závazné hravosti před urputnou snahou o realistické vystižení osobních osudů přivedlo Kunderu k romanopiscům 18. století. Denis Diderot či Laurence Sterne jej inspirovali jak k tematizaci fiktivnosti a tvořenosti textu, tak i k pojetí vyprávění jako neustálého střetávání a prolínání tragična s komičnem a vysokého s nízkým. Nejdůrazněji se k těmto vzorům Kundera přiklonil rozmarnou hrou Jakub a jeho pán (variací na Diderotův román Jakub fatalista), a zejména Valčíkem na rozloučenou. V tomto románu je složitá partie milostných vztahů vypravěčem rozehrána v rozpustilý vaudeville plný neuvěřitelných střetů a nečekaných rozuzlení, který však postupně přerůstá v černou frašku vrcholící smrtí. Vypravěč se stále trpčím úsměvem sleduje chaotický spletenec mezilidských vztahů; aktéři přitom vězí v bludišti osobních zájmů a malých cílů, a jen málokdo má vůli a naději uniknout.
Kniha smíchu a zapomnění, psaná již ve Francii, znamenala rozšíření Kunderova věhlasu i do anglicky mluvících zemí. Autor tu opouští klasický typ vyprávění. Sedm relativně samostatných příběhů spojuje téma smíchu (naivního vs. vědoucího) a zapomnění (svět bez paměti vs. vědomí kontinuity). „Románu ve formě variací“ dominuje příběh emigrantky (ve 4. a 6. části), která se dostane do utopické komunity dětí, jejichž uměle vytvářená idyla bez paměti připomíná totalitní režim. Motivy emigrace, idyly a kýče Kundera rozvíjí rovněž v románu Nesnesitelná lehkost bytí: bloudící hrdinové nejprve po srpnu 1968 odcházejí do švýcarského exilu, ale pak se vracejí do normalizačního Československa. Rozporuplný a de facto marný útěk před sebou samými nedojde rozuzlení ani v odchodu na venkov – zde je rodící se idyla šťastného srozumění přervána náhodnou smrtí. Román je prostoupen filozofickými úvahami, které se opírají hlavně o Parmenidův výklad lehkosti a tíhy a o Nietzscheovu ideu věčného návratu. Úvahový prvek a neustále zdůrazňovaná fiktivnost všech dějů dominují filozofickému románu Nesmrtelnost, v němž se Kundera větší měrou zabývá obecnými otázkami bytí a základními rysy evropské kultury. V knize převažuje reflexivnost nad příběhovostí tak výrazně, že ji lze považovat za určitou syntézu Kunderova románového a esejistického díla. Ústřední tezí románu je obraz člověka v technicky rozvinutém světě konce 20. století jako bytosti manipulované iluzivními obrazy, vytvářenými a šířenými žurnalistikou a reklamou, bytosti zahlušené obrovským množstvím informací a zapomínající na vlastní identitu a hodnotu základních mezilidských vztahů. Touha hlavní ženské postavy po bytí „an sich“ je konfrontována s falešnou, posmrtně vytvořenou „image“ Johanna Wolfganga Goetha a Ernesta Hemingwaye, která se podobně jako obraz soudobých masmediálních idolů vzdaluje od skutečnosti. Kundera dokáže vždy povýšit absurditu životních osudů svých hrdinů na obecnější obraz světa bez Boha, bez absolutních hodnot: světa, který se jeví jako hemžení tápajících lidí v labyrintu tvořeném jejich vlastními pseudohodnotami.
Nesmrtelností se v Kunderově díle uzavírá etapa velkých kompozic, románů, jež byly zpravidla rozčleněny do sedmi dílů, a jež precizně kalkulovanou výstavbou a rafinovaným motivickým členěním evokovaly strukturu hudebního díla. Francouzsky psaným románem La Lenteur (Pomalost) se otevírá období kratších, sevřenějších románů, v nichž autor oproštěním zápletky a členěním do miniaturních kapitolek dociluje odlehčené, ale i intenzivnější výpovědi. V Pomalosti prostřednictvím intertextového dialogu s francouzskou milostnou novelou z 18. století odhaluje neuspokojivost moderní doby, charakterizované rychlostí, ztrátou paměti a s ní i vnitřního naplnění. Autor rozvíjí a podtrhuje pointu jednak prostřednictvím esejistických prvků, jednak s využitím celého rejstříku groteskních a komediálních zvratů. Nutnou podmínkou milostného štěstí i individuálního naplnění se ukazuje být právě pomalost, schopnost skutečně vnímat a vychutnat každý jednotlivý okamžik. Následující román L´Identité (Totožnost) je již téměř oproštěn od autorských komentářů a „esejistické“ pasáže jsou vkládány do úst klíčovým postavám. Krátké vyprávění opakovaně zdůrazňuje, jak bezpodmínečná je pro lásku nezaměnitelnost milované osoby. Právě nezaměnitelnost a totožnost jsou ohrožovány mašinérií konzumní společnosti. Autor záměrně rozostřuje hranici mezi „skutečnou“ a „snovou“ částí vyprávění a ponechává na čtenáři, aby sám stanovil podobu vyprávěného příběhu i obou mileneckých postav. Třetí z řady francouzsky psaných románů, L´Ignorance (Nevědění), se zabývá stavem exulantství jako modelovou situací. Protagonisty románu jsou dva čeští emigranti, kteří se náhodně setkávají během letu z Paříže do Prahy a v Praze se nakrátko stanou milenci. Jejich vlastní příběh i osobní vazby na další postavy umožňují vypravěči rozvinout širokou paletu podob lidského osudu ve vlasti i mimo ni. V dialozích i esejistických pasážích se řeší otázka impulsů, jež vedou k zásadním rozhodnutím, i charakter nostalgie a s ní související pojmy domova, odchodu a návratu.
Soubor esejů Les Testaments trahis (Zrazené testamenty) je v prvé řadě zasvěcenou polemikou se zavedeným a zavádějícím výkladem děl velkých autorů; ve středu Kunderovy pozornosti se přitom nachází dílo Franze Kafky, zatížené posuny a nánosem interpretací z per editorů, kritiků i překladatelů. Dále se autor soustředí na otázky teorie a historie románu: ten mj. odhaluje jako žánr, jenž je prostřednictvím svého vývoje bytostně spjatý s humorem a smíchem, a vyzdvihuje roli, kterou román hraje jako nástroj ukazující krásu přítomného dění. K dalším tématům náleží například umělecký charakter díla Friedricha Nietzscheho a poetika románů Lva Nikolajeviče Tolstého. Závěr souboru je věnován problematice moderní hudby a jejích dějin, konkrétně dílu Stravinského a Janáčka. V souboru Le Rideau (Opona) předkládá Kundera svůj osobitý pohled na dějiny románu a zabývá se problematikou literatury označené přídomkem „světová“. Zavádí termín „myslící román“, představuje tento typ románů ve středoevropském prostoru a vysvětluje svůj názor, že umění románu je uměním odhalit život v jeho bezprostřednosti (metafora „roztržené opony“). Umění se tak v logice svého dějinného vývoje stává skutečnou pamětí dané kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Člověk zahrada širá (BB 1953); Poslední máj (BB 1955; přeprac. 1961); Rok k roku vrší se (B bibliof. 1955); Monology (BB 1957; 1. přeprac. 1964; 2. přeprac. 1965); Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (studie, 1960); Majitelé klíčů (D 1962 i prem.); Směšné lásky (PP 1963); Druhý sešit směšných lásek (PP 1965); Žert (R 1967); Třetí sešit směšných lásek (PP 1968); Směšné lásky (PP, souborné vydání, 1970; def. verze franc. s tit. Risibles amours, Paris 1970; česky Toronto 1981; Brno 1991); Ptákovina (D, rozmnož. 1968 s tit. Dvě uši, dvě svatby; prem. s tit. Ptákovina, 1969, tiskem v programu k inscenaci Činoherního klubu, 2008); Jakub a jeho pán (D, franc., Paris 1981; česky Brno 1992, prem. 1975, pod jm. Evalda Schorma s titulem Jakub fatalista); Život je jinde (R, franc. s tit. La Vie est ailleurs, Paris 1973; česky Toronto 1979); Valčík na rozloučenou (R, franc. s tit. La Valse aux adieux, Paris 1976; česky Toronto 1979; Brno 1997); Kniha smíchu a zapomnění (R, franc. s tit. Le Livre du rire et de l’oubli, Paris 1979; česky Toronto 1981); Nesnesitelná lehkost bytí (R, franc. s tit. L’Insoutenable légèreté de l’être, Paris 1984; česky Toronto 1985; Brno 2006); L’Art du roman [Umění románu] (EE, franc. Paris 1986; česky jako celek nepublikováno); Nesmrtelnost (R, franc. s tit. L’Immortalité, Paris 1990; česky Toronto 1993, Brno 1993); Les Testaments trahis [Zrazené testamenty] (franc., EE, Paris 1993; česky jako celek nepublikováno); La Lenteur [Pomalost] (franc., R, Paris 1995); L’Identité [Totožnost] (franc., R, Paris 1997); L’Ignorance [Nevědění] (franc., R, Paris 2003; poprvé španělsky, s tit. La ignorancia, Barcelona 2000); Můj Janáček (EE, interview, 2004); Le Rideau [Opona] (franc., EE, Paris 2005; česky jako celek nepublikováno); Zneuznávané dědictví Cervantesovo (EE 2005); Kastrující stín svatého Garty (EE 2006); Nechovejte se tu jako doma, příteli (EE 2006); Une rencontre [Setkání] (franc. EE 2009).
Rozhovor: Jsem posedlý číslem sedm (interview Ch. Salmona s Milanem Kunderou, neautorizované vyd., 1996, originál časopisecky in The Paris Review 1984).
Uspořádal a vydal: P. Tyčyna: Ocel a něha (1953, též přel.); F. Gellner: Básně (1957); Básnický almanach 1959 (1960); V. Nezval: Podivuhodný kouzelník (výbor, 1963); G. Apollinaire: Alkoholy života (výbor, 1965, s A. Kroupou).
Příspěvky ve sbornících: Když se řekne Werich (Kolín n. R. 1981; Praha 1990 souborně s tit. Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec); J. Seifert: Knížka polibků (Curych 1984); Velká trojka (PP 1991, s názvem Ztracené dopisy zde část románu Kniha smíchu a zapomnění); Bílá žízeň (sborník věnovaný J. Skácelovi, 1993); S Jaroslavem Seifertem časem i nečasem (sborník k výstavě, 2001; příspěvek V té zpropadené voliéře Čech původně pro Le Nouvel Observateur, 1984); Ivan Rajmont. Režisér a jeho divadlo (2005); Mlčenlivý host Evald Schorm (2008).

LITERATURA

Knižně: K. Chvatík: Svět románů Milana Kundery (1994; 2. rozšířené vydání 2008; něm. s tit. Die Fallen der Welt, München 1994); E. Le Grand: Kundera aneb Paměť touhy (1998, pův. franc. s tit. La mémoire du désir, 1995); H. Kosková: Milan Kundera (1998); T. Kubíček: Vyprávět příběh. Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery (2001); J. Češka: Království motivů. Motivická analýza románů Milana Kundery (2005). R. C. Porter: M. K. – A Voice from Central Europe (Aarhus 1981); Ch. Buchwald: Milan Kundera, der Kitsch, der Liebesakt und die Fallen der Welt (München 1984); Kundera. Materialy z sympozjum zorganizowanego w Katowicach w dniach 25.–26. kwietnia 1986 (ed. J. Illg, London 1988); G. Brand: Milan Kundera. An Annotated Bibliography (New York 1988); M. Němcová-Banerjee: Terminal Paradox. The Novels of M. K. (New York 1990); A. Aji: Milan Kundera and the Art of Fiction (New York 1992); F. Misurella: Understanding Milan Kundera (Columbia 1993); J. O´Brien: Milan Kundera & Feminism. Dangerous Intersections (New York 1995); P. C. Gopinathan: The Political Novels of Milan Kundera and O.V. Vijayan (New Delhi 1996); J. Maixent: Le Dix-huitième siècle de Milan Kundera ou Diderot investi par le roman contemporain (Paris 1998); Milan Kundera, actes du colloque organisé par l’Université Libre de Bruxelles, novembre 2000 (zde); Critical Essays on Milan Kundera. Critical Essays on World Literature (ed. P. Petro, New York 1999); M. Řízek: Comment devient-on Kundera: images de l'écrivain, écrivain de l'image (Paris 2001); H. Píchová: The Art of Memory in Exil. Vladimír Nabokov and Milan Kundera (Carbondale 2002); M. Rizzante: Milan Kundera (Milano 2002); M.-E. Draper: Libertinage et donjuanisme chez Kundera (Parpignan 2002); I. Vitali: Aritmetica dell'emigrazione (Torino 2003); Milan Kundera (ed. H. Bloom, Philadelphia 2003); F. Ricard: Le dernier après-midi d'Agnès: essai sur l'oeuvre de Milan Kundera (Paris 2003); S. Kadiu: George Orwell, Milan Kundera. Individu, littérature et révolution (Paris 2007); T. Miletic: European Literary Immigration Into the French Language. Readings of Gary, Kristof, Kundera and Semprun (Amsterdam/New York 2008).
Studie a články: Z. Pešat: Milan Kundera, in Jak číst poezii (red. J. Opelík, 1963); D. K. Vašková: Paradoxní žertování (Kritické ohlasy K. díla v angličtině, též bibliografie), Proměny (New York) 1979, č. 3; S. Richterová in Slova a ticho (Mnichov 1986; 1991); M. Jungmann: Kunderovské paradoxy, Svědectví (Paříž) 1986, č. 77, též in M. J., Cesty a rozcestí (Londýn 1988), polemika ve Svědectví 1986, č. 79 ad.; N. Macurová: Domov a exil, Tvar 1991, č. 31; K. Chvatík in Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy (1991); K. Chvatík: Romány Milana Kundery a krize lidské existence pozdní doby, in Melancholie a vzdor (1992); J. Svoboda: Básnická epizoda M. K., in Sborník prací filozofické fakulty Ostravské univerzity 1992, sv. 131, č. 29; A. Kopřiva: O Kunderově Ironii a Žertu, ČL 1992, č. 6; L. Doležel: Vypravěčské sympozium v Žertu Milana Kundery, in Narativní způsoby v české literatuře (1993); Z. Kožmín in Studie a kritiky (1995); K. Floss: Descartes, ontologie a literatura, Studia Comeniana et historica 1996, č. 57/58; H. Kosková in Hledání ztracené generace (Toronto 1987; 1996); O. Král: Milan Kundera, Octavio Paz a čínský román, in Kontext–překlad–hranice (sb., 1996); P. A. Bílek: Kunderovské anglofonní reflexe, Tvar 1996, č. 14; S. Richterová in Ticho a smích (1997); Z. Kožmín: Identita v románech Franze Kafky a Milana Kundery, Host 1999, č. 5; K.Chvatík: Past a doupě. Romány Milana Kundery a otázka smyslu, Host 1999, č. 5; J. Patočka: Vaculík a Kundera (náčrt), Aluze 1999, č. 2; F. Všetička: Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti (in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí, 2000); L. Doležel: Milan Kundera. Erotika a politika, in Slovo–struktura(lismus)–příběh. Pocta Květoslavu Chvatíkovi (sb. jako příloha Aluze 2000, č. 2); E. Le Grand: Rozkoš kýče a utrpení z lásky aneb "Projekční plochy" idyly (tamtéž); M. Bauer: Milan Kundera pod dvěma tyraniemi, Tvar 2000, č. 13; J. Bystřický: Kunderovy ironické strategie a fatalita sedukce (poetika seduktivních interface), in Mediální diskursu postmoderny. K problematice fatálních strategií a seduktivních her (2001); S. Richterová: Svět, ve kterém nežijeme. Historie a metahistorická funkce v románech Milana Kundery, in Místo domova (2004); P. Poslední: Zakladatelské mýty, in Spisovatelé jako čtenáři. Tři česko-polské paralely (2006).
Recenze: Člověk zahrada širá: Z. K. Slabý, LitN 1953, č. 35 * Poslední máj: V. Dostál, NŽ 1955, č. 8; M. Červenka, Květen 1955, č. 7 * Monology: J. Grossman, NŽ 1957, č. 7; V. Pekárek, Tvorba 1957, č. 37; J. Brabec, LitN 1957, č. 29; V. Dostál, Kultura 1957, č. 39; O. Sus a J. Cetl, HD 1957, č. 8 * Umění románu (1960): Z. Kožmín, HD 1960, č. 10; Z. Pešat, ČL 1961, č. 2 * Majitelé klíčů: J. Vostrý, LitN 1962, č. 22; P. Blažíček, DivN 1962, č. 25/26; V. Kudělka, HD 1962, č. 6 a 7; J. Vostrý, Divadlo 1962, č. 8 * Směšné lásky (1963): M. Suchomel, HD 1964, č. 1; M. Pohorský, RP 4. 1. 1964; M. Jungmann, LitN 1963, č. 42 * Druhý sešit směšných lásek: M. Blahynka, RP 6. 12. 1965; M. Suchomel, LitN 1966, č. 2; R. Grebeníčková, HD 1966, č. 5 * Žert: Z. Kožmín, HD 1967, č. 6; I. Klíma, Orientace 1967, č. 1 a 2; J. Opelík, LitN 1967, č. 23; V. Rzounek, KT 1967, č. 24; A. Haman, Plamen 1968, č. 7; V. Černý, HD 1968, č. 3 (též in Tvorba a osobnost, sv. 1, 1992); P. Den, Proměny (New York) 1968, č. 1; J. Hájek, Tvorba 1972, č. 18 (též in Konfrontace, 1972) * Třetí sešit směšných lásek: J. Opelík, Listy 1969, č. 15; D. Moldanová, Sešity 1969, č. 30 * Život je jinde: H. Kosková, Svědectví (Paříž) 1974, č. 47; J. Vohryzek, KS 1984, č. 1, též in J. V., Literární kritiky (1995); A. Haman in Východiska a výhledy (2002) * Valčík na rozloučenou: J. Vejvoda, Zpravodaj (Curych) 1980, č. 4; J. Lukeš, Týden 1997, č. 27; J. Kratochvil, Respekt 1997, č. 29; Z. Fialová, Souvislosti 1997, č. 3/4 * Kniha smíchu a zapomnění: K. Chvatík, Listy (Řím) 1982, č. 3/4; V. Kudělka, SvSl 17. 7. 1991 * Nesnesitelná lehkost bytí: H. Kosková, Svědectví (Paříž) 1984, č. 72; J. Čejka, Tvorba 1988, č. 3 (k tomu polemika M. Jungmann, LidN 1988, č. 3); Š. Vlašín, Rovnost 22. 2. 1990; M. Petříček aj., Týden 2006, č. 45; J. Trávníček, Host 2007, č. 1; M. Jungmann, LitN 2007, č. 4 * Umění románu (1986): H. Kosková, Svědectví (Paříž) 1987, č. 80; K. Chvatík, Listy (Řím) 1989, č. 2; D. Hodrová, ČL 1990, č. 5 * Nesmrtelnost: J. Lukeš, LidN 15. 7. 1993, příl. Národní 9; A. Haman, LitN 1993, č. 34; J. Kratochvil, LitN 1993, č. 38; J. Trávníček, Tvar 1993, č. 41/42; J. Chuchma, Respekt 1993, č. 32; M. Pokorný, LitN 1997, č. 19 (polemika A. Haman, LitN 1997, č. 23) * Zrazené testamenty: P. Lepape, LitN 1994, č. 14; V. Jamek, LidN 17. 3. 1994; příl. Národní 9; * Pomalost: P. Vašák, NK 1995, č. 8; R. Grebeníčková, KPRR 1995, č. 3 * Totožnost: E. Le Grand, Aluze 2000, č. 1; K. Chvatík, Tvar 1998, č. 17; J. Mlejnek, LidN 21. 3. 1998 * Nevědění: K. Chvatík, Host 2001, č. 4; J. Gruša, Proglas 2003, č. 2 (Revue Politika, č. 5); J. Pechar, LitN 2003, č. 28 (též Pomalost a Identita); H. Kosková, Tvar 2004, č. 7 (též Pomalost a Identita) * Opona: S. Richterová, Host 2005, č. 9; K. Hvížďala, MFD 30. 12. 2005; T. Klvaňa, Reflex 2007, č. 17 * Setkání: Z. Müller, LidN 4. 4. 2009.
Rozhovory: V. Jestřáb, Kultura 1962, č. 48; J. Skácel, HD 1964, č. 3; an, Obrana lidu 30. 3. 1968; N. Biron, Liberté (Montréal) 1979, č. 121; P. Roth, New York Times Book Review 30. 11. 1980 (česky Listy /Řím/ 1981, č. 3/4); A. Finkielkraut, Listy (Řím) 1982, č. 3/4; F. J. Raddatz in Zeit-Gespräche 3 (Frankfurt am Main, 1986); A. J. Liehm in Generace (Kolín n. R. 1988; 1990); L. Oppenheim, The Review of Contemporary Fiction (Elmwood Park, Illinois) 1989, č. 2 (v tomto čísle 12 článků o M. K.); J. Šabata, LidN 5. 7. 1990; Aus einem Gespräch zwischen Jan McEwan und Milan Kundera; Bogen 14, München, Hanser Verlag 1984 (neautorizované); Milan Kundera: Na obranu intimity. Rozhovor s Philipem Rothem, The Sunday Times Magazíne 20. 5. 1984 (neautorizované); T. Sedláček, LidN 30.10. 1995; G. Scarpetta, La Règle du Jeu 1995, č. 16; G. Scarpetta, Le Nouvel Observateur 1998, č. 1732.

Výběr cizojazyčných studií a článků: A. W. Mytze: Beiträge zu einer K.- Bibliographie, Europäische Ideen 1976, Heft 20; M. Goetz-Stankiewicz in The Silenced Theatre (Toronto 1979); D. Lodge: Milan Kundera, and the Idea of the Autor in Modern Criticism, Critical Quarterly (Manchester University Press) 1984, č. 1-2; E. Le Grand: L´esthétique de la variation romanesque chez Kundera, L´Infini 1984 (Paris), č. 5; H. Eagle: Genre and paradigm in Milan Kundera´s The Book of Laughter and Forgetting, in Language and Literary Theory. In Honor of Ladislav Matějka (eds. B. A. Stolz, I. R. Titunik, L. Doležel; Ann Arbor 1984); G. Scarpetta: Quatuor de Kundera, in L'impureté (Paris, 1985); J. Bessière: L´après-histoire. Le livre du rire et de l´oubli et L´insoutenable légèreté de l´être de Milan Kundera, in Passage du temps, ordre de la transition (Paris, 1985); T. Eagelton: Estrangement and Irony, Salmagundi (Saratoga Springs, New York) 1987 , č. 73 (v tomto čísle 7 článků o M. K.); L. Stavans, Jacques and His Master. Kundera and His Precursors, The Review of Contemporary Fiction (Dalkey Archive Press) 1989, č. 2 (kunderovské číslo); I. Calvino: On Kundera (ibid); R. Rorty: Philosophers, Novelists and Inter-Cultural Comparisons: Heidegger, Kundera and Dickens. Paper at the Sixth East-West Philosophers Konference (Honolulu, August 1989); P. Kuhiwczak: Translation as appropriation. The case of Milan Kundera´s The Joke, in Translation, History, Culture (eds. S. Bassnett, A. Lefevere, London 1990); Proměny (New York) 1991, č. 1 (kunderovské číslo); J. O´Brien: Politics and/of Reading Milan Kundera. An Empirical Consideration, in Textuality and Subjectivity. Essays on Language and Being (ed. E. Timm, Columbia 1991); E. Le Grand: Mémoire, rire et historie chez Milan Kundera, in Le roman tchèque dans le contexte international (ed. H. Voisine-Jechova, Paris 1992); M. Bobrownicka: Europa Środkowa Milana Kundery czyli destrukcja słowiańskiego mitu, in Mity narodowe w literaturach słowiańskich (ed. M. Bobrownicka, Kraków 1992); J. O´Brien: Milan Kundera. Meaning, Play and the Role of the Auhtor, Critique 1992, č. 1; A. Thomas: Fiction and Non-Fiction in Milan Kundera´s Kniha smíchu a zapomnění, in týž, The Labyrinth of the World. Truth and Representation in Czech Literature (München 1995); T. Parnell: Sterne and Kundera. The Novel of Variations and the "Noisy Foolishness of Human Certainty", in Laurence Sterne in Modernism and Postmodernism (eds. T. Parnell, D. Pierce, Amsterdam 1995); F. Ricard: Le roman où aucun mot ne serait sérieux. Notes sur La Lenteur de Milan Kundera, in Miscellanées en l´honneur de Gilles Marcotte (ed. B. Mélançon, Montréal 1995); Svetlana A. Šerlaimova: Filosofija žizni po Milanu Kundere. Frantsuzskije romany češskogo pistelja, Voprosy literatury (Moskva) 1998, č. 1-2; B. Lafargue: Fiction, donjuanisme et kitsch dans l'oeuvre de Milan Kundera, in Fiction et connaissance: essais sur le savoir à l'oeuvre et l'oeuvre de fiction (ed. C. Coquio, Paris 1998); L. Proguidis: Trois couvertures et un roman ou mes trente ans du printemps de Prague, L´Atelier du Roman (Paris/Montréal) 1998, č. 15; A. Fiut: Język ciała, in týž, Być (albo nie być) Środkowoeuropejczykiem (Kraków 1999); P. Mertens: Kundera ou le point de vue du roman, in L'agent double (Bruxelles, 1999); P. Drews: Milan Kundera: La poésie est ailleurs, in Češi a svět. Sborník k pětasedmdesátinám Ivana Pfaffa (ed. J. Polišenský, 2000); A. Beaver: Kitsch and Irony in Kundera. The Joke and The Unbearable Lightness of Being, in Brown Slavic Contributions. Vol. 13: Modern Czech Studies (Brown University, Providence) 2000, s. 10-23; P. Steiner: The Joke by Milan Kundera, in týž: The Deserts of Bohemia (Ithaca, New York 2000; česky s tit. Lustrování literatury 2002); M. Fujaková: Variácia ako kompozičný princíp. Milan Kundera: Jakub a jeho pán, ČL 2000, č. 4; Kaczorowski: Przed czym ucieka Milan Kundera?, in týž, Praski elementarz (Wolowiec 2001); D. Grigorov: Milan Kundera i poznanieto na romana (Sofia 2001); H. Krupa: The Actualization of Time and the Concept of Space in the „Breaking of Illusion“ in Milan Kundera´s Play, Jacques and His Master, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Teatralia. Řada teatrologická (Q) 2002, č. 5; X. Galmiche: Le Rire jaune dans l´oeuvre de Milan Kundera, Esprit (Paris) 2002, č. 281; H. Píchová: Milan Kundera and the Identity of Central Europe, in Comparative Central European Culture (ed. S. Tötösy de Zepetnek, West Lafayette 2002); G. Ladda: La musica in Milan Kundera, Rivista italiana di muscologia (Leo S. Olschki Publisher) 2003, č. ; M. Rizzante: L´art de la fugue romanesque - Sur "L´ignorance" de Milan Kundera, L´Atelier du roman 2003, č. 33; P. Bugge: Clementis´s Hat; or, Is Kundera a Palimpsest? (ibid); P. Hrubý: Milan Kundera´s Czech Problem, Kosmas (Texas) 2003, č. 1; G. Scarpetta: Jeux de l’exil et du hasard, Le Monde Diplomatique (Paris) mai 2003; S. Höhne: Exil-Kulturen: Zur Problematik des Interkulturellen bei Milan Kundera, Brűcken. Neue Folge (Berlin) 2004, s. 285-296; M. Petras: Un testament musical dans la composition romanesque chez M. Kundera (A propos du lien musique/littérature), in L’attraction et nécessité, Musique tchèque et culture française au XXème siècle.(ed. X. Galmiche, L. Stránská, Paris/Praha 2004); H. Ben Charrada: Le mode discontinu d´écriture de jeu des possibles dans La Lenteur de Milan Kundera, in Poétique de la discontinuité de 1870 à nos jours (ed. I. Chod, Clermont-Ferrand 2004); I. Exner: La invención de la levedad: Milan Kundera prologuista y lector del Quijote, in Lectores del Quijote 1605-2005 (eds. S. de Mojica, C. Rincón, Bogotá 2005); T. Parent: Le hasard à l'oeuvre chez Milan Kundera, Études Françaises (Les Presses de l'Université de Montréal) 2005, č. 2; A. Burova: Kundera sreštu Havel – taždestvoto na protivorečijata, in Po patja kam poznanieto (ed. S. Jovova-Dimitrova. L. Majchráková, Sofija 2007); I. Vitali: Le livre cubique: enjeux métafictionnels et auto-commentaires critiques chez Kundera, in Le livre et ses espaces (ed. A. Milon + M. Perelman, Paris 2007); M. Petras: Un avatar du débat sur l’identité tchèque. La polémique entre Václav Havel et Milan Kundera en 1969, Slavica Occitania (Toulouse) 2007, pp. 99-114; J. Radczewski-Helbig: Osteuropäische Autoren im Westen. Ein Tscheche in Paris - Milan Kundera, in Zwischeneuropa/Mitteleuropa. Sprache und Literatur in interkultureller Konstellation (eds. W. Schmitz, J. Joachimsthaler, Dresden 2007); I. Vitali: Le livre cubique. Enjeux métafictionnels et auto-commentaires critiques chez Kundera, in Le livre et ses espaces (eds. A. Milon, M. Perelman, Paris 2007).

Autor hesla: Martin Pilař (1995); Klára Kudlová (2008)
Aktualizace hesla: 10. 9. 2008 (kk)
 
zpět na hlavní stranu