Zdeněk ŘEZNÍČEK

 Řezníčkova poezie je od počátku ovlivněna básnickou tvorbou Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka. Zatímco v básnické prvotině Samoty převažují prvky expresivního patosu a touha vtělit náboženský prožitek do zahradníčkovské vize vykoupené země, ve své další tvorbě Řezníček tlumí expresivitu a usiluje, shodně s reynkovskou poetikou, o jednoduchý verš, jímž by evokoval své sepětí s rodným krajem (Vysočina) a zachytil odvěký rytmus pokojného venkovského života, který mu dával řád. Přírodní děje a jevy básník vnímá jako symbolickou projekci Božích záměrů, jejichž pochopení dává člověku jistotu víry a domova. Výrazové zjednodušení jeho veršů, majících často až idylizující ráz, se ještě prohloubilo prožitkem rodinného štěstí (Spočinutí). Vědomí tohoto bezpečí bylo však otřeseno válkou a okupací, které Řezníček chápal jako výzvu národu k duchovně očistné oběti (Soumraky prozářené, Ztlumený hlas). Reflexe národního ponížení a utrpení dala jeho veršům značnou apelativnost a zeslabila vůli k tvarové čistotě. I když byl Řezníček převážně tvůrcem meditativně kontemplativní lyriky, odpor proti válečnému násilí, kolaboraci, rasismu apod. jej přivedl k tvorbě satirických komentářů a epigramů, v nichž komentoval válečná léta (Glosy z lahve). – Jako překladatel z ruštiny, němčiny, francouzštiny a vlámštiny se soustřeďoval na autory spirituální provenience, kteří svým duchem vyhovovali edičním záměrům staroříšského Studia i jeho vlastní edice Magnificat.