Petr  SKARLANT

 Skarlant debutoval sbírkou básní Vyřezávaný osel, temnou baladičností a úporností výrazu blízkou tehdejší poezii Miloslava Topinky a Krušné Josefa Peterky. Ve sbírce Hebká kůže už nachází osobitou polohu lyrické výpovědi, v níž si poznáním sebe sama a svých vztahů k okolí klade otázku hodnot odolávajících obecnému zákonu konečného zániku. Poema Paříž, Paříž! navázala svébytně na tradici avantgardního „pásma“ a ztvárnila zážitky z pobytu ve Francii, traumatizující váhání mezi návratem domů a volbou emigrace. Spolu se svým lyrickým protějškem, básnickým deníkem z italské „svatební cesty“ (Kdo jde po dně budoucího jezera), se poema dotkla i tématu soudobé civilizace a okleštěného životního stylu, který produkuje. Domov zde nabýval podoby vykupující idyly, jakkoli někdy již dramatizované nezvratným postupem techniky. Později se měnil v jeviště, na kterém se Skarlantovo ústřední téma „putování“ přetvářelo v metaforu lidského života prodírajícího se slupkou civilizačního pozlátka ke smyslovému prožitku, k „něze“ a ke „slasti“ (Ústa spojená pro štěstí, Mimoúrovňové křižovatky). Skarlant se často hlásí k avantgardní inspiraci i principem volných asociací – v Nezvalových stopách píše mj. cyklus asociativních básní na pražské motivy (Mosty a náměstí); přitahují ho tradiční strofické útvary (pro cyklus Tajný plán Prahy zvolil náročnou žánrovou formu věnce sonetů). Zvláště v milostné lyrice však básník hledá protiváhu vůči svému harmonizujícímu tvárnému úsilí v dramatizujícím dialogu, který rozbíjí i tradiční básnické formy do kontrapunktu rozdílných hlasů (Divadlo milenců, Průvodkyně cizinců). Pokouší se také (opět v návaznosti na nezvalovskou tradici) o veršované drama (Infarkt mého milence).
Pro Skarlanta příznačný motiv „slasti“ se dostal i do titulu prózy Věk slasti, ve které zachytil atmosféru Prahy 60. let, návštěvu Allena Ginsberga a předčasnou smrt svého přítele, básníka Václava Hraběte. Dodatečně se stala součástí autobiografického prozaického cyklu, z něhož vyšly knihy Věk náruživosti, příběh dospívání na sklonku 50. let, Věk prodejnosti, klíčový román situovaný do Paříže sklonku 70. let, v němž pod jinými jmény vystupují mj. i Jan Skácel, Milan Kundera aj. Tento román v promyšleně namíchaném poměru erotiky a politiky vyslovuje autorovu skepsi vůči vzpouře „osmašedesátníků“ a pokouší se obhájit jeho vlastní cestu literární i lidskou. Mimo plánovaný cyklus autobiografických próz, ale ve vztahu k jeho ústřednímu tématu bolestného hledání lásky, vyšel Skarlantův příběh tragického návratu propuštěného vězně Jízda přerušena, jenž se později stal součástí románu Věk nenávisti. Skarlant své prózy dopracoval v rodinnou ságu „o milostných dějinách české buržoazie“, již uspořádal do pentalogie – léta čtyřicátá až šedesátá sleduje v třídílné knize Věk rozkoší (zařadil sem Věk ráje, který vyšel pod titulem Věk nevinnosti, a samostatně vydaný Věk náruživosti a Věk slasti) a dvoudílné knize, věnované sedmdesátým až devadesátým letům, Věk rozkoší těch druhých (zahrnuje Věk nenávisti, na nějž navazuje Věk zábavnosti).