Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Daniela HODROVÁ

* 5. 7. 1946, Praha 
 
 
Literární teoretička a prozaička
 Její otec, herec Zdeněk Hodr (1908–1984), byl dlouholetým členem Divadla na Vinohradech. Daniela Hodrová po maturitě na SVVŠ v Praze (1963) rok pracovala jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Od roku 1964 studovala na FF UK nejprve ruštinu a češtinu (diplomovou práci 1969 Jezdec a dáma. Vektory stylu Andreje Bělého obhájila v roce 1969), poté francouzštinu (do roku 1972) a – než byl obor zrušen – také srovnávací literaturu. V roce 1973 byla odmítnuta její doktorská disertace Román zasvěcení, titul PhDr. získala proto až roku 1977 za práci Předpoklady vzniku románu ve staroruské literatuře. V letech 1972–1975 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Od roku 1975 byla aspirantkou a od roku 1980 je vědeckou pracovnicí oddělení teorie literatury Ústavu pro českou literaturu ČSAV, nyní AV ČR (CSc. 1980 prací Pohyb románu; DrSc. 1992 prací Román zasvěcení), které řadu let vedla. – Jejím prvním manželem byl spisovatel Karel Milota.
 

Debutovala v roce 1964 básněmi v Divokém víně, kde roku 1971 vyšel též úryvek z nepublikované prózy Pravonín. Odborné recenze, eseje a studie věnované teorii románu, poetice prostoru (města) a tematice zasvěcení či pomíjivosti publikovala především v České literatuře a dále v Orientaci, Slavii, Českém jazyce a literatuře, Estetice, Kritickém sborníku, Literárních novinách, Respektu, Světě literatury, Souvislostech, Tvaru, Uni, A2, Taneční zóně, ale také v zahraničních literárněvědných časopisech, např. Slovenská literatúra, Slovenské pohľady (Bratislava, 1992 zde česky próza Město vidím...), Zagadnienia rozdajów literackich (Łodz), Tygiel Kultury (Łodz), Literaturen vestnik (Sofia), Revue de Littérature Comparée (Paris), Lettre Internationale (Paris/Praha), Les Nouveaux Cahiers de l´Est (Paris; 1992 zde studie Le roman autoréférentiel), Transcultures (Bruxelles). Zcela ojediněle publikovala v samizdatu (studie o Emilu Julišovi ve sborníku Sborník Xenia Miroslao Červenka quinquargenario a sodalibus, amicis, discipulis oblata /1982; s Karlem Milotou/). Podílela se na řadě odborných sborníků a kolektivních projektů. Její beletristická díla i literárněvědné práce byly přeloženy do více než deseti jazyků. Je autorkou řady předmluv a doslovů k dílům české i světové literatury (mj. Umberto Eco, Bohumila Grögerová, Fernando Pessoa, Josef Sudek, Michel Tournier, Vladislav Vančura). – V roce 2011 byla Daniele Hodrové za román Vyvolávání udělena Státní cena za literaturu, v roce 2012 získala Cenu Franze Kafky a v roce 2016 se její román Točité věty stal v soutěži Magnesia Litera knihou roku. – V kratších časopiseckých příspěvcích užívá šifry dh; v Kritickém sborníku (1991/92) společně s Karlem Milotou pseudonymu Kamil Hodan.

 

Pro Danielu Hodrovou je charakteristické prostupování literárněvědné činnosti s tvorbou beletristickou. Mnohá témata a postupy, jimiž se zabývá jako teoretička, se objevují rovněž v jejích prózách: ať již jde o pojetí města jako subjektu či divadla, o typy „loutkovitých" postav, nebo o téma proměny a zasvěcení aj. Ve studiích, doslovech, příspěvcích do interpretačních sborníků a pracích slovníkových se Hodrová zpravidla obracela nejen k tématům, dílům a autoritám (Michail Michajlovič Bachtin, Jeleazar Mojsejevič Meletinskij) blízkým jejímu beletristickému naturelu, nýbrž uplatnila své specifické vnímání světa i v případě volby témat zcela protichůdných (budovatelský román). Její prózy a teoretické náhledy vzájemně korespondují především v chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí a v důrazu na sebepopírání žánru, na jeho sebereflexivnost. Takovéto vidění světa a románu Hodrová prezentovala již v knižním literárněvědném debutu s příznačným titulem Hledání románu, kde pracuje s typologickou opozicí mezi románem-skutečností a románem-smyšlenkou, aniž by se jí historické příklony prózy k jednomu či druhému pólu jevily jako „krize“ žánru. Za jeden z nejvýznamnějších zdrojů charakteristicky románových situací přitom považuje zejména iniciační syžet, kterým se zabývala v samostatné publikaci Román zasvěcení, jejíž rukopis pochází už z roku 1973. Zde nabídla svébytný přehled geneze takto označeného žánru v souvislosti s esoterikou, mytologiemi a mystérii, výklad o jednotlivých dílech, jež se k této kategorii v rámci „dějin románu“ mohou vázat (mj. Perceval Chrétiena de Troyes, ale též novodobé romány jako Jméno růže Umberta Eca či Kašpar, Melichar, Baltazar Michela Tourniera), a také analýzu jeho struktur prostoru a času a typicky zastoupených postav. K reedici Románu zasvěcení z roku 2014 autorka připojila novou kapitolu „Proces cum figuris“, jejímž základním myšlenkovým východiskem i inspirací se stala Červená kniha C. G. Junga a jeho teorie archetypů a koncept individuace. V souvislosti se stíráním původní stylisticky jasně vymezené hranice mezi psaním teoretickým a románovým, k němuž autorčina tvorba postupně dospěla, se tato kapitola odlišuje příklonem k výrazové i tematické subjektivnosti a téma zasvěcení je vztaženo k vlastní existenci.
V teoretické práci Místa s tajemstvím, chronologicky navazující na první vydání studie o iniciačním románu, zaměřila Hodrová svou pozornost k tématům literární topologie. Zkoumala zde charakteristiky fikčních prostorů, jež se opakovaně objevují ve světové literatuře (např. labyrint, idylické místo, hora, město, brána a další), a věnovala znovu pozornost i postavám, jež jsou s těmito prostory typicky spojovány, respektive je namnoze „zosobňují“ (poutník, zasvětitel, bůh, ušlechtilý divoch či venkovan, panna, horal, strážce brány atd.).
V rozsáhlém syntetickém díle ... na okraji chaosu... usilovala Hodrová vytvořit „otevřenou poetiku“ literárního díla 20. století. V úvodní části se soustředila na řadu rysů specifických pro díla tohoto období, dále se detailně zabývala jejich kompozicí (a navrhla svébytnou kompoziční typologii), znovu zkoumala podoby literárních postav a soustředila se na vytvoření jejich typologie (na základě polarity postava–definice, postava–hypotéza, a postava–subjekt, postava–objekt); v závěrečném oddílu se pak věnovala poetice syžetu a příběhu. V knize Citlivé město pojednala o městě jako fenoménu archetypálním i aktuálním, kulturním i literárním, o městě jako textu, který může být „čten“, zároveň však i „psán“ svými obyvateli. Zkoumala fenomény chůze a obývání městského prostoru a představila jej (zejména literární i ne-literární Prahu) jako bytost, které krom těla přísluší i duchovní a duševní rozměr. Esejistická až konfesijní perspektiva převládla v publikaci Spatřené hlavy/Heads beheld, v níž autorka nabídla jedinečnou kombinaci verbální a vizuální (fotografické) interpretace hlav přítomných na fasádách městských domů.
Hledání, a to především hledání sebe sama, charakterizuje beletristická díla vznikající od sedmdesátých let, oficiálně však publikovaná až na počátku let devadesátých. V románové trilogii Trýznivé město (Kukly, Podobojí, Théta) zobrazila Hodrová časoprostor Prahy jako živý organismus, jako neustálou přítomnost dějin a nepřerušitelnou kontinuitu dějů, postav živých i mrtvých, a věcí, z níž také vyrůstá odpovědnost subjektu za veškeré konání minulé, nynější i budoucí. Sugestivní dikce textů sceluje do jednolité výpovědi množství motivů a narážek, proud autorčiny řeči je modelován specifickou syntaxí, naléhavými promluvami personifikovaných věcí (Podobojí) i prolínajícími se výjevy metamorfóz fiktivních postav v historické, lidí v objekty a znaky, neživého v živé (Théta). Pro Thétu je charakteristický spor autorského subjektu s jeho stylizací: zpochybnění podoby, ba existence vypravěčky otřásá představenou realitou, odhaluje její ambivalenci. Pražská trilogie Hodrové má své nepřímé pokračování v próze Město vidím... (původně psané pro francouzskou edici literárních a fotografiemi doplňovaných průvodců), která zobrazuje prizmatem „hry na někoho a na něco“ mj. i události roku 1989. Pražské lokality spojují věcně i mysticky také čtyři variace ženského osudu v románu Perunův den. Nejintezivnějším příklonem k epické a příběhové podobě románu v díle Daniely Hodrové jsou Ztracené děti. Ústřední zápletka díla, hledání ztracené dcery, otevírá prostor pro sofistikovanou hru narativních rovin, v níž se postupně stírají hranice mezi fikční realitou, sny a vzpomínkami různých postav. Prostřednictvím této hry se odhaluje i symbolická provázanost zdánlivě nezávislých dějů.
V románu Komedie, který se přimyká k trilogii, naopak vrcholí tendence k rozrušování románové struktury. Hodrová se zde pohybuje na samotné hranici narativity, zdánlivá neuspořádanost fikční zkušenosti vytváří složitý vzorec, jenž na jedné straně naznačuje fragmentární podobu reality, na straně druhé odhaluje samotný proces psaní. Tato komplexnost se nakonec stává rizikem i předností díla. Vyvrcholení nalezl autorčin postupný příklon k antiiluzivní próze v jejích posledních románech. Titulní leitmotiv Vyvolávání má v celém textu ambivalentní podobu, oscilující mezi pólem konkrétnosti a obraznosti: je navázán na psychologicko-existenciální proces vzpomínání a truchlení a stále znova opakovanou snahu o uchopení existence tváří v tvář vědomí nezvratné pomíjivosti a smrtelnosti. Zároveň působí i jako kompoziční princip, projevující se výraznou rytmičností prózy v rovině zvukové, lexikální, syntaktické, motivické i sémantické. Ač se román vnějškově prezentuje čtenářsky nesnadno přístupným exkluzivním vypravěčským stylem, je vpravdě existenciálním gestem, vyjevujícím „nahé bytí“. Rovněž stylově i motivicky těsně navazující Točité věty pojmenovávají již svým názvem klíčové téma i poetiku. Dramatické pojetí psaní jako (sebe)uskutečňování implikuje promluvu v rozsáhlých větných konstrukcích, v nichž se prolínají objektivní data, představy, sny, různé časy, děje i perspektivy. Výchozím ideovým principem vyprávění, v němž autobiografická vypravěčka neprostředkuje pouze prožitky vlastní, nýbrž prostřednictvím své promluvy se zmocňuje i jiných osudů, je idea jednoty, bytostného propojení individuálního já s celkem universa, inspirovaná mj. jungiánskou teorií osobního a kolektivního nevědomí. V esejistické knize Chvála schoulení, která se materiálově opírá o zázemí literární, mytologické, filosofické, psychologické i široce kulturní, nastiňuje autorka vizi tzv. diskursu pomíjivosti. Rysy, jimiž je popsán, vykazují i její novější prózy, jejichž recipientsky náročný charakter se tak alespoň částečně projasňuje. Úvahy zde vyslovené variuje rovněž minuciózní analýza vybraných obrazů Adrieny Šimotové (soubor esejů Co se vyjevuje), dokládající zároveň bytostnou tvůrčí spřízněnost obou umělkyň, samotnou Hodrovou pojmenovanou jako poetika neúplnosti.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Město vidím... (P, franc. s tit. Prague – Visite privée, Paris 1991; česky 1992); Podobojí (R 1991, 1. část volné trilogie Trýznivé město); Kukly. Živé obrazy (R 1991, 2. část trilogie); Théta (R 1992, 3. část trilogie); Perunův den (R 1994); Ztracené děti (R 1997); Trýznivé město (RR 1999, 1. souborné vydání trilogie); Komedie (R 2003); Vyvolávání (R 2010); Točité věty (R 2015).
Odborné práce a esejistika: Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru (1989); Román zasvěcení (1993; 2. dopl. vyd. 2014); Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie (1994); … na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století (2001, s dalšími); Citlivé město. Eseje z mytopoetiky (EE 2006); Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti (EE 2011); Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové (EE 2015).
Výtvarné publikace: Spatřené hlavy/Heads beheld (fotografie + E, 2007).
Překlad: M. M. Bachtin: Román jako dialog (studie 1980).
Texty v katalozích výstav: Matej Krén: Knižní příbytky. Book dwellings (2004); Silvia Billeter: Hledat Petrkov (2004).
Účast v týmových pracích: Informatorium pro každého, aneb, Moderní vševěd (1984); Rozumět literatuře 1 (1986); Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (1987, i redig.); Průvodce po světové literární teorii (1988); Slovník světových literárních děl 1, 2 (1988); Česká literatura 1945–1970 (1992); Český Parnas. Vrcholy literatury 1970–1990 (1993); Proměny subjektu 1, 2 (1. sv., b. d., 1993; 2. sv. 1994, oba i redig.); Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie (1997, i ed.); Nová kniha o Praze 3 (1998).
Příspěvky ve sbornících: Vztahy a cíle socialistických literatur (rozmn. 1979); Vývojové proměny socialistického realismu (rozmn. 1979); Spoluvytvářet pravdu zítřka: česká meziválečná marxistická kritika (1982); Město v české kultuře 19. století (1983); Průmysl a technika v novodobé české kultuře (rozmn. 1988); Zdeňku Pešatovi k šedesátinám (strojopis, 1988); Kontexty českého a slovenského umenia (1988); Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Přednášky z roku 1988 (1989); Jaroslavu Kolárovi k šedesátým narozeninám. 1929–1989 (strojopis, 1989); Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál (1990); Le Roman tchèque dans le contexte international. Mémoire et tradition dans la prose contemporaine (Paris, 1992); Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Přednášky z roku 1990–1991 (1993); Umění a civilizace jako divadlo světa (1993); Osudový vlak (1995); Labyrint. Vize a interpretace mýtu v současné světové grafice (1998, katalog výstavy); Sacrum et profanum (1998); Chaos. Věda a filosofie (1999); S. Gedeon, P. Mandys: Idiot a jeho návrat. Odkud přichází, kým je a kam směřuje (1999; knižní rozhovory); Mezi okrajem a centrem: studie z komparatistiky II (1999); Cinque letterature oggi (Udine, 2002); Europa schreibt. Was ist das Europäische an den Literatures Europas? (Hamburg, 2003; též v angl. mutaci Writing Europe. What is European about the Literatures of Europe? /2004/); Realizm magiczny. Teoria i realizacje artystyczne (Łódź, 2007); Mácha redivivus 1810–2010 (2010).
Uspořádala a vydala: Citlivé duše: próza ruského sentimentalismu (PP 1986, též přisp.); Smích a běs: staroruské hagiografické příběhy (PP 1988, též přisp.); Literatura v literatuře: sborník referátů z literárněvědné konference 37. Bezručovy Opavy (1995); Vladimír Raffel: Elektrický les (PP 1997, spolu s K. Milotou); Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století (2005, s M. Vojtkovou a Z. Hrbatou); M. Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla II (2015).

LITERATURA

Bibliografie: P. Hartmanová – L. Sládková: Bibliografie D. H., in Vyvolávání točitých vět (sb. 2016).
Knižně: Anna Car: O prozie Danieli Hodrovej (Kraków 2003); A. Jedličková – S. Fedrová (eds.): Vyvolávání točitých vět. Daniele Hodrové k 5. červenci 2016 (sb., 2016).
Studie a články: M. Špirit: Kukla, LitN 1991, č. 46; H. Kupcová: Daniela Hodrová – Kukly, in Český Dekameron 1969–1992 (1994); A. Jedličková: Anděl a spisovatelka. „Zvěstování“ v prózách Daniely Hodrové a Sylvie Richterové, Tvar 1996, č. 11; H. Kosková: Fenomén rozostřené hranice v současné české próze, Slovenská literatúra 2000, č. 4/5; J. Vrbová: Koncepty prostoru v románových trilogiích Daniely Hodrové a Jiřího Kratochvila, Tvar 2001, č. 2/3, příloha Tvary; A. Car, Powiesć Kukly Danieli Hodrovej – powracajace w przemianie powtórzenie i swidomosć autorstwa, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné bohemistiky (X), 2002, č. 5; H. Kosková: Romány Daniely Hodrové jako hledání tajemství bytí, in Literární archiv, sv. 35/36 (2003–2004); M. Suchomel: Komůrka obscura, Tvar 2005, č. 13; P. Krupová: Daniela Hodrová: Théta, ČL 2005, č. 3; J. Cholastová: Lineární a cyklický čas v próze Daniely Hodrové a Olgy Tokarczukové, in Čas v jazyce a v literatuře (sb., Ústí nad Labem 2005); M. Suchomel: Druhý stupeň trýzně, ČL 2006, č. 2/3; M. Jankovič: Vyvolávání z nebytí v Komedii Daniely Hodrové, ČL 2007, č. 1, též in Dílo v pohybu (2009); J. Matonoha: „Neviditelné jistoty“. Postava a motivika otce v prózách M. Součkové, S. Richterové a D. Hodrové, in Od patriarchy k tatínkovi. Západoslovanské modely otcovství (sb., 2008); J. Vojvodík: „Tvar kruhu“ Citlivého města Daniely Hodrové, ČL 2008, č. 1; J. Matonoha in Psaní vně logocentrismu. Diskurz, gender, text (2009); M. Režná: Poznámky k vnútornej topológii. D. Hodrová: Město vidím..., in Česká literatura v intermediální perspektivě. Jiná česká literatura (?) (sb., 2010); E. Sokol: Její vlastní město. Protínání městského prostoru a vědomí v prózách Daniely Hodrové a Virginie Woolfové, in Česká literatura v perspektivách genderu. Jiná česká literatura (?) (sb., 2010); B. Činátlová: Jen tak halabala. O útěše, hádání s marností a světě za našimi zády, A2, 2011, č. 3; M. Jankovič: K poetice Vyvolávání Daniely Hodrové, ČL 2011, č. 2; R. Změlík: Ke třem konceptům městského prostoru. Město jako síť v pojetí D. Hodrové, hledání ur-kódu města u V. N. Toporova a antropologie města J. Derdowské, in Město. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění (sb., 2011); L. Doležel in Heterocosmica II: fikční světy postmoderní české prózy (2014); B. Činatlová in Odradky: věc a věcnost v literatuře (2015); M. Jankovič: Svět z vět Daniely Hodrové, ČL 2016, č. 2; A. Carr + B. Fořt + A. Haman + J. Hoffmannová + C. Servant + V. Trpka in Vyvolávání točitých vět (2016).
Recenze: Hledání románu: A. Mikulášek, Kmen 1989, č. 29; J. Trávníček, Rovnost 9. 8. 1989; Z. Kožmín, Literární revue 1990, č. 3; V. Macura, ČL 1990, č. 2; L. Merhaut, Iniciály 1990, č. 1; E. Le Grand: Literary Research/Recherche littéraire, 1990, č. 14–15; H. Voisine-Jechová, Revue de Littérature Comparée 1991, č. 2; A. Charvátová, Litteraria Pragensia 1992, č. 3; A. Cosentino, Slavistica 1993, č. 1 * Město vidím… (Visite privée – Prague): V. Macura, Tvar 1992, č. 3; N. Z. (N. Zand), Le Monde 18. 10. 1991; J. B. (J. Boxberger), Les Nouveaux Cahiers de l´Est 1992, č. 1; V. Novotný, NK 1993, č. 28; J. Chuchma, MS 1993, č. 30; M. Poch, Tvar 2010, č. 5; I. Odehnal, Weles 2010; č. 40/41 * Podobojí: Z. Heřman, Tvar 1992, č. 4; V. Novotný, NK 1992, č. 1; L. Soldán, SvSl 20. 8. 1992; U. Heftrich, Frankfurter Allgemeine Zeitung 17. 11. 1992; Cazals, Libération 3. 12. 1992; N. Zand, Le Monde 11. 12. 1992; A. Clavel, Journal de Genève 17. 1. 1993; S. Sem-Sandberg, Svenska Dagkladet 25. 3. 1994 * Kukly: V. Novotný, MFD 7. 8. 1991; V. Macura, Tvar 1991, č. 32; A. Haman + J. Juráňová, Slovenské pohľady (Bratislava) 1992, č. 2 * Théta: V. Novotný, MFD 19. 12. 1992; A. Jedličková, Tvar 1992, č. 51/52; J. Svoboda, LD (Brno) 7. 4. 1993; L. Soldán, Rovnost 14. 4. 1993; K. Sternbergová, Tvar 1993, č. 27/28; P. Zapletal, Host 2000, č. 9 * Trýznivé město: A. Jedličková, Tvar 1992, č. 51–52; M. Ryšavý, Tvar 1993, č. 4; F. Kautman, LitN 1993, č. 9; M. Exner, ČD 26. 7. 1993; J. Pechar, LitN 1993, č. 22; M. Ryšavý, Tvar 1993, č. 37/38; V. Macura, LidN 17. 3. 1994; A. Jensterle-Doležal, Razgledik, 1993, č. 16; J. Bartůňková + A. Zachová, ČL 1994, č. 5; H. Kosková, Tvar 1999, č. 12; K. Činátl, Tvar 2000, č. 8 * Román zasvěcení: I. Pospíšil, Rovnost 17. 2. 1994; V. Šibrava, NK 1994, č. 9; M. C. Putna, LitN 1994, č. 8; V. Novotný, Práce 31. 3. 1994; Z. Hrbata, ČL 1995, č. 6; H. Kupcová, Svět literatury 1996, č. 12; V. Košnarová, Tvar 2016, č. 1* Perunův den: M. Jungmann, Týden 1994, č. 11; J. Červenková, NK 1994, č. 47; L. Heczková, KPRR 1995, č. 3; V. Novotný, Práce 1. 4. 1995; N. Macurová, Tvar 1995, č. 4; M. Jungmann, LitN 1995, č. 13 * Místa s tajemstvím: M. Ryšavý, Respekt 1995, č. 27; V. Macura, Tvar 1995, č. 14; E. Jenčíková, ČL 1996, č. 3 * Ztracené děti: H. Kosková, Tvar 1998, č. 2; K. Láníčková, Host 1998, č. 4; F. Kautman, LitN 1998, č. 23; M. Jungmann, NK 1998, č. 1/2 * … na okraji chaosu…: V. Svatoň, LitN 2001, č. 40; M. Petříček, LidN 11. 8. 2001; P. A. Bílek, Souvislosti 2001, č. 3/4; A. Haman, NK 2001, č. 34/35; J. Matonoha, Slovenská literatúra 2002, č. 5; A. Haman, Tvar 2005, č. 16 * Komedie: B. Gregorová, Labyrint revue 2003, č. 13/14; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 20; A. Haman, LidN 11. 9. 2003; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 22; J. Trávníček, Host 2004, č. 3; J. Tvrdoň, Host 2004, č. 6; J. Trávníček, ibid; J. Trávníček, Host 2004, č. 10 * Citlivé město: J. Matonoha, A2 2007, č. 7; M. Pokorný, Souvislosti 2007, č. 2; M. Tomášek, Host 2007, č. 9; J. Pelán, ČL 2008, č. 1; Jan M. Heller, Svět literatury 2008, č. 37 * Spatřené hlavy: J. Hrdlička, Souvislosti 2008, č. 2 * Vyvolávání: P. Janoušek, Tvar 2010, č. 8; P. Portl, Host 2010, č. 5; J. Nejedlý, HN 7. 4. 2010 * Chvála schoulení: M. Charvát, Tvar 2012, č. 12; R. Kanda, Tvar 2012, č. 12; I. Harák, Pandora 2012, č. 24/25; Točité věty: P. Janoušek, Tvar 2015, č. 13; M. Jančík, iLiteratura.cz 16. 9. 2015 ; H. Řehulková, Host 2015, č. 8; B. Činátlová, A2 2015, č. 20; J. Šofar, Tvar 2016, č. 1 * Co se vyjevuje: J. Chuchma, LidN 30. 1. 2016, příl. Orientace; O. Sládek, Host 2016, č. 4; Z. A. Eminger, Biblio 2016, č. 5.
Rozhovory: M. Langerová, SvSl 25. 7. 1989; L. Svobodová, Tvar 1991, č. 45; N. Macurová, Iniciály 1991, č. 19–20; S. Přádná, Prostor 1992, č. 22; D. Dražan, Prognosis 25. 6. 1993 – 8. 7. 1993 (rozšíř. in The Prague Revue, 1996, č. 93104); L. Engelking, Scriptum 1995, č. 16; N. Macurová + L. Kasal, Tvar 1996, č. 6; M. Cornaton, Le Croquant (Lyon), automne – hiver 1996; J. Nejedlý, NK 1998, č. 24; M. Balaštík, Host 2000, č. 9; P. Kotyk, Rukopis 2007, č. 3, též in Deset tisíc změn se znovu mění – Dno všeho vrchol prázdnoty. Rozhovory a promluvy českých literátů z let 1990–1995 (2008); B. Činátlová, A2 2011, č. 23; K. Piorecká, Tvar 2013, č. 17; F. Cinger, Právo 7. 4. 2016.

Autor hesla: Alice Jedličková (1995); Klára Kudlová (2007); Veronika Košnarová (2016)
Aktualizace hesla: 14. 6. 2016 (vk)
 
zpět na hlavní stranu