Slovník české literatury po roce 1945
Bohuslav BROUK
* 19. 11. 1912, Praha
† 19. 1. 1978, Londýn
Esejista, antropolog, biolog, estetik, filozof, prozaik, básník, publicista
Jeho otcem byl významný prvorepublikový podnikatel Jaroslav Brouk (1884–1953), spolumajitel obchodních domů Brouk a Babka. Brouk maturoval v roce 1931 na obchodní akademii v pražském Karlíně, kvůli zájmu o studium medicíny složil jako externí student maturitu ještě na gymnáziu v Klatovech (1932). Po dvou semestrech na Lékařské fakultě UK (1932–1933) přestoupil na Katedru biologie na Přírodovědecké fakultě UK, kde se zaměřil na studium antropologie (doktorát 1937 prací Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu; knižně s tit. Patologie životní zdatnosti, 1937). V roce 1937 začal studoval také estetiku na Filozofické fakultě UK, studium dokončil po válce po znovuotevření vysokých škol (doktorát 1946 prací Jazyková komika). Za války pracoval jako estetický poradce v pražském obchodním domě Bílá labuť, který vlastnila rodinná firma.
Navzdory sympatiím k marxismu začal již ve třicátých letech vystupovat kriticky proti komunistické ideologii a praktické politice KSČ (např. v otázkách kulturní politiky a omezování tvůrčí svobody). Kritické články na toto téma uveřejňoval především po válce, a poté, kdy mu bylo znemožněno psát do českých periodik, publikoval na Slovensku. Za tyto své kritické výstupy byl krátce po únorovém převratu v roce 1948 jako jeden z prvních vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn z Klubu socialistické kultury, kde v roce 1948 krátce působil jako šéfredaktor Českého života. Na jaře roku 1948 emigroval. Po krátkém pobytu v německém utečeneckém táboře přesídlil do Paříže, kde přibližně rok pracoval ve funkci tajemníka Výboru pro sociální pomoc československým uprchlíkům, zároveň byl redaktorem Zpravodaje československé emigrace (1949). V říjnu 1949 přesídlil do Lyonu, kde však existenčně živořil. Od roku 1951 žil v australském Melbourne, od března 1952 pracoval v Laboratořích Australského svazu pro výzkum sér (Commonwealth Serum Laboratories). V roce 1958 přesídlil do Londýna, kde působil nejprve jako středoškolský učitel, později přednášel biologii na londýnské vysoké škole North Western Polytechnic (dnes London Metropolitan University), od září 1968 až do konce roku 1977 pak na Borough Polytechnic (od roku 1970 Polytechnic of the South Bank, dnes South Bank University). V létě roku 1972 krátce navštívil Československo a setkal se svou rodinou a přáteli. Zemřel v Londýně. – Jeho první žena Miroslava Brouková, roz. Bulovová (1917–1994) byla sestrou manželky básníka Konstantina Biebla. Jejich starší syn Ivan Brouk (*1942) byl operetní herec, nyní je v důchodu.
Broukův vstup do kulturního života byl motivován jeho zájmem o marxistickou filozofii, psychoanalýzu a moderní umění. To ho přivedlo do společnosti budoucích surrealistů, s nimiž od počátku třicátých let spolupracoval; výtvarně činní tvůrci z těchto řad (Jindřich Štyrský, Karel Teige, Toyen) vytvořili k řadě jeho publikací obálky a typografickou úpravu. V roce 1934 se stal jedním ze zakládajících členů Surrealistické skupiny v ČSR, jejíž úvodní leták Surrealismus v ČSR vydal – podobně jako řadu vlastních prací – vlastním nákladem. Podílel se též na Mezinárodním bulletinu surrealismu (1935) a na jediném čísle revue Surrealismus (1936). Za svůj provokativní článek Máchův kult v surrealistickém sborníku Ani labuť ani Lůna (1936), uspořádaném Surrealistickou skupinou na počest stoletého výročí úmrtí Karla Hynka Máchy, byl spolu s vydavatelem sborníku Ottou Jirsákem žalován za urážku na cti máchovským badatelem Karlem Jánským a byl nucen se Jánskému v Lidových novinách veřejně omluvit (proces byl rekonstruován v knize Pavla Vašáka Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy /2007, rozšíř. 2009/). Po svém odchodu do exilu se v Paříži stýkal mj. s bývalými členy pražské Surrealistické skupiny, malířkou Toyen a básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem.
Časopisecky debutoval roku 1930 v komunistické Tvorbě, v témže roce dále publikoval ještě v Teigově ReDu a Nezvalově revue Zvěrokruh (původní články i překlady). Publikoval také ve Štyrského Erotické revue (zde např. v 1. čísle z října 1930 – května 1931 esej Onanie jakožto světový názor, v němž předestřel apologii onanie jakožto prostředku rozvoje fantazie). V roce 1931 sám vydal a s Jindřichem Štyrským a Vítem Obrtelem spoluredigoval jediné číslo kulturního letáku Rok. Ve třicátých a čtyřicátých letech dále publikoval v Anthropologii, Českém slovu, Českém životě, Dnešku, Kalendáři česko-židovském, Kritickém měsíčníku, Kvartu, Listu pro sociologii a psychologii, Nových prúdoch v súčasnom živote (Bratislava), Literárním kurýru Odeonu, Plánu, Rozpravách Aventina, Svobodném zítřku (Praha), Volných směrech a Vývoji. V exilovém Svědectví (Paříž, č. 12/1959–60) uveřejnil pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (knižně in Zde trapno existovat, 2008 + Na obranu individualismu, 2014) výtah ze svého rozsáhlého rukopisu O šalbě svobody a filosofie. Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (rkp. dokončen 1958; závěr spisu spolu se studií publikovanou ve Svědectví pod týmž tit. knižně publikován 2011), v exilu dále publikoval ve Zpravodaji československé emigrace (Paříž), ojediněle v měsíčníku Svobodný zítřek (Paříž) a čtrnáctideníku Hlas domova (Melbourne). Posmrtně byly jeho práce otištěny v exilových Proměnách (New York) a dále v periodikách Analogon (v č. 3/1990 text z padesátých let Moje členství v KSČ, v němž se Brouk vyjádřil ke svému vztahu ke komunistické straně; přetištěn in Zde trapno existovat, 2008; též in Na obranu individualismu, 2014), Babylon (úryvky z eseje Závažnost obecného vzdělání, zde), Host, Jarmark umění (text Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, č. 5/1992), Literární noviny, Tvar (úvaha Strach z oddechu, č. 36/1992), Dějiny a současnost. – V prosinci 1938 vydal vlastním nákladem v jediném výtisku jako svatební dar bratru Jaroslavovi a jeho ženě Marii knížku Jednadvacet (reprint 2002), soubor intimních kolorovaných kreseb od Toyen, který si u ní pro tento účel přímo objednal. Během svého londýnského pobytu vydal několik svých básní vlastním nákladem ve formě novoročenek. – Článek Sportovní narkotikum, který vyšel v roce 1931 v kulturním letáku Rok (v přepracované podobě knižně s tit. Stoupa života), a v exilu vydané Dopisy z exilu příštím milenkám podepsal pseudonymem Jan Vlasák, v měsíčníku Svobodný zítřek (Paříž) užil pseudonymů Gottlob Brauk a Boguslav Broukčenko. Články podepisoval též šiframi bkb (-bkb-), B. B., -bkb-, -br-, Dr. B. B.
Časopisecky debutoval roku 1930 v komunistické Tvorbě, v témže roce dále publikoval ještě v Teigově ReDu a Nezvalově revue Zvěrokruh (původní články i překlady). Publikoval také ve Štyrského Erotické revue (zde např. v 1. čísle z října 1930 – května 1931 esej Onanie jakožto světový názor, v němž předestřel apologii onanie jakožto prostředku rozvoje fantazie). V roce 1931 sám vydal a s Jindřichem Štyrským a Vítem Obrtelem spoluredigoval jediné číslo kulturního letáku Rok. Ve třicátých a čtyřicátých letech dále publikoval v Anthropologii, Českém slovu, Českém životě, Dnešku, Kalendáři česko-židovském, Kritickém měsíčníku, Kvartu, Listu pro sociologii a psychologii, Nových prúdoch v súčasnom živote (Bratislava), Literárním kurýru Odeonu, Plánu, Rozpravách Aventina, Svobodném zítřku (Praha), Volných směrech a Vývoji. V exilovém Svědectví (Paříž, č. 12/1959–60) uveřejnil pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (knižně in Zde trapno existovat, 2008 + Na obranu individualismu, 2014) výtah ze svého rozsáhlého rukopisu O šalbě svobody a filosofie. Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (rkp. dokončen 1958; závěr spisu spolu se studií publikovanou ve Svědectví pod týmž tit. knižně publikován 2011), v exilu dále publikoval ve Zpravodaji československé emigrace (Paříž), ojediněle v měsíčníku Svobodný zítřek (Paříž) a čtrnáctideníku Hlas domova (Melbourne). Posmrtně byly jeho práce otištěny v exilových Proměnách (New York) a dále v periodikách Analogon (v č. 3/1990 text z padesátých let Moje členství v KSČ, v němž se Brouk vyjádřil ke svému vztahu ke komunistické straně; přetištěn in Zde trapno existovat, 2008; též in Na obranu individualismu, 2014), Babylon (úryvky z eseje Závažnost obecného vzdělání, zde), Host, Jarmark umění (text Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, č. 5/1992), Literární noviny, Tvar (úvaha Strach z oddechu, č. 36/1992), Dějiny a současnost. – V prosinci 1938 vydal vlastním nákladem v jediném výtisku jako svatební dar bratru Jaroslavovi a jeho ženě Marii knížku Jednadvacet (reprint 2002), soubor intimních kolorovaných kreseb od Toyen, který si u ní pro tento účel přímo objednal. Během svého londýnského pobytu vydal několik svých básní vlastním nákladem ve formě novoročenek. – Článek Sportovní narkotikum, který vyšel v roce 1931 v kulturním letáku Rok (v přepracované podobě knižně s tit. Stoupa života), a v exilu vydané Dopisy z exilu příštím milenkám podepsal pseudonymem Jan Vlasák, v měsíčníku Svobodný zítřek (Paříž) užil pseudonymů Gottlob Brauk a Boguslav Broukčenko. Články podepisoval též šiframi bkb (-bkb-), B. B., -bkb-, -br-, Dr. B. B.
Do českého kulturního života vstoupil Brouk na počátku třicátých let 20. století ještě v době svých gymnaziálních studií. Již jeho první časopisecké články a překlady dokazovaly nadšené zaujetí psychoanalýzou a avantgardním uměním a od počátku se rovněž vyznačovaly příznačnou provokativní rétorickou stylizací. Zdroje moderní obrazotvornosti spatřoval v umělcových psychických zážitcích, moderní poezii charakterizoval jako nejlepší řešení konfliktu mezi realitou a ideálem, neboť moderní poezie svým iracionalismem realitu překonává. Hájení sexuální svobodomyslnosti, nekompromisní trvání na individuální (tvůrčí) svobodě a fascinace současným moderním umění našly propojení např. v Broukově obhajobě umělecké erotické literatury v doslovu k próze Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu.
Broukova snaha o propojení impulsů psychoanalýzy a marxismu se projevila i v knižně vydané studii Psychoanalysa. Vybraná témata z oblasti sexuologie se stala předmětem knihy Psychoanalytická sexuologie, problematika onanie (pro niž Brouk preferoval termín ipsace) stojí v centru zájmu knihy Autosexualismus a psycherotismus. Své „osvětové“ příručky Brouk zakládal na důkladné etymologické a kulturně-historické analýze pojmosloví; sexuální chování interpretoval v závislosti na proměnách historických a kulturních kontextů s rozpětím od antiky po současnost. Charakteristickým znakem Broukova rukopisu je důsledná a detailní klasifikace a kategorizace každé zkoumané problematiky, příznačný je též kritický, krajně nesentimentální, skeptický přístup k lidské existenci. Dekonstrukcí nejrůznějších mýtů, sloužících lidem jako berličky ke snášení prázdnoty života, Brouk navazoval mj. na Friedricha Nietzscheho, jehož slova si několikrát vybral jako motta svých knih. Během třicátých let podrobil kritické demystifikaci běžné jevy lidského života, jako je etika (Poslední dnové etiky), práce (O funkcích práce a osobitosti, Strach z oddechu), sport (Stoupa života) nebo manželská instituce (Manželství – sanatorium pro méněcenné). Všechny tyto jevy viděl jako pošetilou lidskou snahu uniknout prázdnotě a bezsmyslnosti života a kompenzovat pocit méněcennosti. Z psychoanalýzy si Brouk přinesl přesvědčení, že veškeré lidské chování a jednání je libidinózní povahy (O funkcích práce a osobitosti) – v tomto smyslu interpretoval také akt sebevraždy, nicméně právo na tuto krajní individuální volbu zároveň hájil (O smrti, lásce a žárlivosti). Jediným rozumným životním postojem je podle jeho názoru lhostejnost k životu i smrti.
V knižní podobě vyšly také Broukovy disertační práce z oboru antropologie a estetiky. V práci Patologie životní zdatnosti navazuje na svou starší kritiku kultického uctívání géniů (článek Máchův kult ve sborníku Ani labuť ani Lůna; k tématu se vrací v knize O funkcích práce a osobitosti) a popírá v ní jak teorii o spojitosti geniality a šílenství Cesare Lombrosa, tak relevanci samotných pojmů genialita a talent. Za životním úspěchem mnohem více než vrozené dispozice stojí náhoda a štěstí. V Jazykové komice se z čistě lingvistického hlediska – na základě analýzy všech jazykových rovin – zabývá různými typy ústních i písemných komických projevů.
V období druhé světové války pracoval Brouk spolu s architekty Karlem Honzíkem (Tvorba životního slohu. Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec /1946/) a Ladislavem Žákem (Obytná krajina /1947/) na konceptu životního slohu, založeného na novém, racionálním uspořádání všech životních forem. Obecnou podstatu konceptu ozřejmil v textu Životní sloh, kde sloh pojímá jako výtvor ducha doby, jednotného myšlení a cítění; sloh vychází vždy z konkrétních životních podmínek a vzniká z přirozené lidské touhy po konsolidaci. Konkretizaci nového životního slohu přináší kniha Lidé a věci, rozšířená verze publikace Racionalisace spotřeby. Brouk zde podal návrh nové vědy, tzv. chrematologie, zabývající se pošetilým pozitivním (chrematofilie) i negativním (chrematoklastie) vztahem lidí k věcem. Tento dvojaký vztah Brouk vykládá opět na základě libidinózního charakteru lidského jednání, zároveň zde ovšem kriticky přehodnocuje surrealismus, k němuž se dříve sám hlásil a jenž se vyznačoval právě kultickým, fetišistickým uctíváním věcí. Své původní zaměření tu koriguje akcentem na střídmý životní styl, jehož předpokladem je kultivace niterného způsobu života, a to již v době obecného vzdělání, které by proto mělo být reformováno (Závažnost obecného vzdělání). Důraz klade především na rozvoj estetického cítění a filozofického a teoretického myšlení.
Jako implicitní kritickou sebereflexi projektu nového životního slohu a úvah o potřebě nového (racionálního) fungování společnosti lze vnímat Broukovu politickou publicistiku z let 1947–1948, v níž se projevil jako jeden z nejagilnějších a nejprozíravějších diagnostiků ideologie a politických praktik komunistické strany, spějících k totalitní usurpaci moci již v tomto – zdánlivě ještě demokratickém – období. Svou kritiku mířil mj. i do řad spisovatelů, umělců a uměleckých kritiků, kteří se v poválečném tříletí dobrovolně vzdávali své nezávislosti, politizovali svou tvorbu, ba aktivně vstupovali do politického dění a nekriticky aplaudovali sovětskému oficiálnímu umění. Upozorňoval také na dobovou devalvaci naší kulturní tradice a kulturních hodnot obecně a zrod nových mýtů a kultů, sloužících demagogii a mocenské manipulaci. Dané texty, uveřejňované ve Svobodném zítřku, Dnešku a posléze ve slovenské revue Nové prúdy, byly spolu s dalšími články a kratšími studiemi z let 1930–1960, věnovanými psychologii (psychoanalýze), sociologii, umění a kultuře obecně, knižně publikovány v posmrtně vydaném svazku Na obranu individualismu, jenž svým názvem vystihuje Broukovu určující ideovou devízu: svobodnou individuální existenci a nezávislé kritické myšlení. Broukovu exilovou esejistiku, publicistiku, poezii (cykly Ohlasy básní českých, Dvacet let svobody) a korespondenci shrnuje posmrtně vydaný knižní soubor Zde trapno existovat. Brouk si zde zachovává skeptický náhled na poválečné politické poměry a zůstává ironickým glosátorem životní skutečnosti, tentokrát ve vztahu k pobytu v exilu. V jeho textech se nadále vyskytují erotické motivy a potřeba dehonestace různých klišé. S ironickou, až satirickou distancí demytizuje a deheroizuje postavení českého exulanta (Dopisy z exilu příštím milenkám); kritické reflexi podrobuje zmytizované a různými ideologiemi zneužité pojmy svobody a demokracie (O svobodě a demokracii, Problém svobody v lidské kultuře, O šalbě svobody a filosofie), ve svých úvahách o problematice svobody byl přitom inspirován názory amerického antropologa Franze Boase. Existenci ve zdánlivě svobodném světě reflektuje i ze subjektivního hlediska osamělého individua, jemuž vnější svoboda přináší pocit zoufalství a prohlubuje jeho bytostné solitérství. Stesk po domově a neukotvenost v cizí zemi do Broukova myšlení vnáší nostalgickou evokaci zmizelého řádu světa a ztracené noblesy, které nachází v rakousko-uherské monarchii (O svobodě a demokracii).
Broukova snaha o propojení impulsů psychoanalýzy a marxismu se projevila i v knižně vydané studii Psychoanalysa. Vybraná témata z oblasti sexuologie se stala předmětem knihy Psychoanalytická sexuologie, problematika onanie (pro niž Brouk preferoval termín ipsace) stojí v centru zájmu knihy Autosexualismus a psycherotismus. Své „osvětové“ příručky Brouk zakládal na důkladné etymologické a kulturně-historické analýze pojmosloví; sexuální chování interpretoval v závislosti na proměnách historických a kulturních kontextů s rozpětím od antiky po současnost. Charakteristickým znakem Broukova rukopisu je důsledná a detailní klasifikace a kategorizace každé zkoumané problematiky, příznačný je též kritický, krajně nesentimentální, skeptický přístup k lidské existenci. Dekonstrukcí nejrůznějších mýtů, sloužících lidem jako berličky ke snášení prázdnoty života, Brouk navazoval mj. na Friedricha Nietzscheho, jehož slova si několikrát vybral jako motta svých knih. Během třicátých let podrobil kritické demystifikaci běžné jevy lidského života, jako je etika (Poslední dnové etiky), práce (O funkcích práce a osobitosti, Strach z oddechu), sport (Stoupa života) nebo manželská instituce (Manželství – sanatorium pro méněcenné). Všechny tyto jevy viděl jako pošetilou lidskou snahu uniknout prázdnotě a bezsmyslnosti života a kompenzovat pocit méněcennosti. Z psychoanalýzy si Brouk přinesl přesvědčení, že veškeré lidské chování a jednání je libidinózní povahy (O funkcích práce a osobitosti) – v tomto smyslu interpretoval také akt sebevraždy, nicméně právo na tuto krajní individuální volbu zároveň hájil (O smrti, lásce a žárlivosti). Jediným rozumným životním postojem je podle jeho názoru lhostejnost k životu i smrti.
V knižní podobě vyšly také Broukovy disertační práce z oboru antropologie a estetiky. V práci Patologie životní zdatnosti navazuje na svou starší kritiku kultického uctívání géniů (článek Máchův kult ve sborníku Ani labuť ani Lůna; k tématu se vrací v knize O funkcích práce a osobitosti) a popírá v ní jak teorii o spojitosti geniality a šílenství Cesare Lombrosa, tak relevanci samotných pojmů genialita a talent. Za životním úspěchem mnohem více než vrozené dispozice stojí náhoda a štěstí. V Jazykové komice se z čistě lingvistického hlediska – na základě analýzy všech jazykových rovin – zabývá různými typy ústních i písemných komických projevů.
V období druhé světové války pracoval Brouk spolu s architekty Karlem Honzíkem (Tvorba životního slohu. Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec /1946/) a Ladislavem Žákem (Obytná krajina /1947/) na konceptu životního slohu, založeného na novém, racionálním uspořádání všech životních forem. Obecnou podstatu konceptu ozřejmil v textu Životní sloh, kde sloh pojímá jako výtvor ducha doby, jednotného myšlení a cítění; sloh vychází vždy z konkrétních životních podmínek a vzniká z přirozené lidské touhy po konsolidaci. Konkretizaci nového životního slohu přináší kniha Lidé a věci, rozšířená verze publikace Racionalisace spotřeby. Brouk zde podal návrh nové vědy, tzv. chrematologie, zabývající se pošetilým pozitivním (chrematofilie) i negativním (chrematoklastie) vztahem lidí k věcem. Tento dvojaký vztah Brouk vykládá opět na základě libidinózního charakteru lidského jednání, zároveň zde ovšem kriticky přehodnocuje surrealismus, k němuž se dříve sám hlásil a jenž se vyznačoval právě kultickým, fetišistickým uctíváním věcí. Své původní zaměření tu koriguje akcentem na střídmý životní styl, jehož předpokladem je kultivace niterného způsobu života, a to již v době obecného vzdělání, které by proto mělo být reformováno (Závažnost obecného vzdělání). Důraz klade především na rozvoj estetického cítění a filozofického a teoretického myšlení.
Jako implicitní kritickou sebereflexi projektu nového životního slohu a úvah o potřebě nového (racionálního) fungování společnosti lze vnímat Broukovu politickou publicistiku z let 1947–1948, v níž se projevil jako jeden z nejagilnějších a nejprozíravějších diagnostiků ideologie a politických praktik komunistické strany, spějících k totalitní usurpaci moci již v tomto – zdánlivě ještě demokratickém – období. Svou kritiku mířil mj. i do řad spisovatelů, umělců a uměleckých kritiků, kteří se v poválečném tříletí dobrovolně vzdávali své nezávislosti, politizovali svou tvorbu, ba aktivně vstupovali do politického dění a nekriticky aplaudovali sovětskému oficiálnímu umění. Upozorňoval také na dobovou devalvaci naší kulturní tradice a kulturních hodnot obecně a zrod nových mýtů a kultů, sloužících demagogii a mocenské manipulaci. Dané texty, uveřejňované ve Svobodném zítřku, Dnešku a posléze ve slovenské revue Nové prúdy, byly spolu s dalšími články a kratšími studiemi z let 1930–1960, věnovanými psychologii (psychoanalýze), sociologii, umění a kultuře obecně, knižně publikovány v posmrtně vydaném svazku Na obranu individualismu, jenž svým názvem vystihuje Broukovu určující ideovou devízu: svobodnou individuální existenci a nezávislé kritické myšlení. Broukovu exilovou esejistiku, publicistiku, poezii (cykly Ohlasy básní českých, Dvacet let svobody) a korespondenci shrnuje posmrtně vydaný knižní soubor Zde trapno existovat. Brouk si zde zachovává skeptický náhled na poválečné politické poměry a zůstává ironickým glosátorem životní skutečnosti, tentokrát ve vztahu k pobytu v exilu. V jeho textech se nadále vyskytují erotické motivy a potřeba dehonestace různých klišé. S ironickou, až satirickou distancí demytizuje a deheroizuje postavení českého exulanta (Dopisy z exilu příštím milenkám); kritické reflexi podrobuje zmytizované a různými ideologiemi zneužité pojmy svobody a demokracie (O svobodě a demokracii, Problém svobody v lidské kultuře, O šalbě svobody a filosofie), ve svých úvahách o problematice svobody byl přitom inspirován názory amerického antropologa Franze Boase. Existenci ve zdánlivě svobodném světě reflektuje i ze subjektivního hlediska osamělého individua, jemuž vnější svoboda přináší pocit zoufalství a prohlubuje jeho bytostné solitérství. Stesk po domově a neukotvenost v cizí zemi do Broukova myšlení vnáší nostalgickou evokaci zmizelého řádu světa a ztracené noblesy, které nachází v rakousko-uherské monarchii (O svobodě a demokracii).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a odborné práce: Psychoanalysa (studie, 1932); Psychoanalytická sexuologie (studie, 1933; též in Lidská duše a sex, 1992); Autosexualismus a psycherotismus (studie, 1935; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); O smrti, lásce a žárlivosti (studie, 1936, náklad částečně zkonfiskován; znovu pod tit. O pošetilosti života i smrti, 2009); Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (E, vl. n. k Novému roku 1937; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); Patologie životní zdatnosti (studie, 1937); Poslední dnové etiky (E, vl. n. 1937; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); Manželství – sanatorium pro méněcenné (E, vl. n. k Novému roku 1938; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); Stoupa života (E, vl. n. k Novému roku 1939; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); O funkcích práce a osobitosti (studie, vl. n. 1938; 2009, ed. V. A. Debnár); Strach z oddechu (E, vl. n. k Novému roku 1940; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); Bludnost jedné představy (E, vl. n. k Novému roku 1941; též in Autosexualismus a psychoerotismus, 1992); Jazyková komika (studie, 1941); Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování (E 1946); Závažnost obecného vzdělání (E 1946); Lidé a věci (studie, 1947; rozšíř. verze publikace Racionalisace spotřeby); Dopisy z exilu příštím milenkám (EE, vl. n. Paříž 1949, pod pseud. Jan Vlasák; též in B. B., Zde trapno existovat, 2008); O svobodě a demokracii (P, vl. n. Londýn 1961; též in Zde trapno existovat, 2008); Ohlasy básní českých (BB, vl. n. Londýn b. d.; psáno pravděpodobně v letech 1958–1960, vydáno během šedesátých let); Dvacet let svobody (BB, Londýn, vl. n. k Novému roku 1965; též in Zde trapno existovat, 2008); Plants Consumed By Man (studie, London 1975; s vlastními ilustracemi); O pošetilosti života i smrti (studie, 2009, ed. V. A. Debnár; pův. 1936 s tit. O smrti, lásce a žárlivosti); Životní sloh (studie, 2010, ed. V. A. Debnár; první část stejnojmenného rukopisu, druhá část online www.bohuslavbrouk.cz); O šalbě svobody a filosofie (2011, ed. V. A. Debnár; závěr stejnojmenného rozsáhlého rukopisného svazku).Souborná vydání: Autosexualismus a psychoerotismus (soubor studií, 1992, ed. J. Šulc; obs.: Autosexualismus a psychoerotismus, Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, Poslední dnové etiky, Manželství – sanatorium pro méněcenné, Stoupa života, Strach z oddechu, Bludnost jedné představy); Lidská duše a sex (soubor studií, 1992, ed. J. Šulc; obs.: Psychoanalytická sexuologie + doslov ke Štyrského próze Emilie přichází ke mně ve snu); Zde trapno existovat (BB, PP, publicistika a korespondence z let 1948–1978, 2008, ed. V. A. Debnár); Soukromé tisky (2013, ed. V. A. Debnár; obs.: Onanie jakožto světový názor; Doslov: Emilie přichází ke mně ve snu /Jindřich Štyrský/; Máchův kult; Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936; Poslední dnové etiky; Manželství – sanatorium pro méněcenné; Stoupa života; Židovství – dílo árijců; Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity; Bludnost jedné představy; Dopisy z exilu příštím milenkám; O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie); Na obranu individualismu: publicistika z let 1930–1960 (2014, ed. V. A. Debnár).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Almanach Kmene 1932–1933 (1932); Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění (1947); Ani labuť ani Lůna (1936; reprint 1995); Antologie textů s kulturně politickou tematikou k období 1945–1948, díl II (1997); Na ztracené vartě Západu (2000); Karel Hynek Mácha a jeho dědicové (2010); Věci a slova: umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870–1970 (2014).
LITERATURA
Bibliografie: M. Drápala, in Na ztracené vartě Západu (2000; zahrnuje časopisecké články 1945–1948 a veškerá vydání knižních prací); V. A. Debnár: Bibliografie, webová stránka Bohuslava Brouka (zde a zde).Studie a články: J. Štyrský: Psychoanalysa u nás, Magazín DP 3, 1935–1936, č. 8, též in J. Š., Každý z nás stopuje svoji ropuchu (1996) a J. Š., Texty (2007); J. Rubeš: Francouzské texty Bohuslava Brouka, Proměny (New York) 1990, č. 2; F. Dryje: A vůbec, tenhleten Brouk!, Analogon 1992, č. 9, též in F. D., Surrealismus není Umění (2005) a v revid. a rozšíř. verzi in B. B., O funkcích práce a osobitosti (2009); V. Borecký: Bohuslav Brouk a psychoanalýza v českém surrealismu 1930–1947, in Český surrealismus 1929–1953 (eds. L. Bydžovská, K. Srp, 1996); V. Borecký: Bohuslav Brouk v exilu, Ateliér 1996, č. 21; [V. Borecký]: Trampoty s Bohuslavem Broukem, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1996, č. 3/4; V. Borecký: Šalba svobody, Jarmark umění 1997, č. 13, revid. verze též in B. B., Zde trapno existovat (2008); V. B. (= V. Borecký): Skeptický ctitel svobody, in Na ztracené vartě Západu (ed. M. Drápala, 2000); V. Borecký: České teorie komiky, in V. B., Teorie komiky (2000); V. Papoušek in Existencialisté (2004); P. Tomášek: Teorie komiky nebo komická teorie? Bohuslav Brouk estetikem, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (ed. E. Gilk, 2004); V. Debnár, F. Listopad: Ztratil plán života (rozhovor), LitN 2005, č. 50, též in B. B., Zde trapno existovat (2008); V. Debnár: Neznámý Bohuslav Brouk a meziválečná avantgarda, Host 2006, č. 5; M. Langerová: Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk, ČL 2007, č. 6, přeprac. verze též in M. Langerová, J. Vojvodík, A. Tippnerová, J. Hrdlička, Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let (2009); V. Papoušek: Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursů a hodnot v textech Bohuslava Brouka, in V. P., Gravitace avantgard (2007), též in B. B., Zde trapno existovat (2008); P. Vašák in Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy (2007, rozšíř. 2009); V. A. Debnár: Ani labuť, ani brouk aneb Celoživotní exil svérázného Bohuslava Brouka, in B. B., Zde trapno existovat (2008); V. A. Debnár: Oprava a omluva, Tvar 2008, č. 3 (editorova omluva za mylné zařazení básní F. Listopada do výboru z Broukovy exilové tvorby Zde trapno existovat); V. Debnár, R. Kopáč: Život je trpělivé čekání na špatný konec (rozhovor), Uni 2008, č. 3; V. A. Debnár: Úvod, in B. B., O pošetilosti života i smrti (2009); V. A. Debnár: Ani labuť, ani brouk, in B. B., O funkcích práce a osobitosti (2009), též in B. B., O pošetilosti života i smrti (2009), revid. verze in B. B., Životní sloh (2010) + B. B. Na obranu individualismu (2014); V. A. Debnár: Úvod, in B. B., Životní sloh (2010); H. Jarošová: Život slohový, život zvládnutý. Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka, in B. B., Životní sloh (2010); P. Pokorný: O lásce k přírodě mezi Broukem a Dawkinsem, Analogon 2011, č. 64; M. Drápala: Individualista s kolektivistickými ideály, in B. B., Na obranu individualismu (2014); V. Papoušek: „Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“ Umění, kultura a Bohuslav Brouk, in B. B., Na obranu individualismu (2014); B. Solařík: Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, in B. B., Na obranu individualismu (2014; část studie pod. tit. Boty, které netlačí: B. Brouk a F. Boas k problému svobody, in Analogon 2013, č. 69).
Polemiky (k článku B. B. Filosofování o psychoanalyse, Tvorba 1930, č. 23): L. Ormis: Marxisticky o psychoanalyse, Tvorba 1930, č. 25 (reakce B. B: Věda a její metoda, Tvorba 1930, č. 26); K. Ambrož: Psychoanalytická tragikomedie, Tvorba 1930, č. 27; L. Ormis: Nadtřídnost vědy a co za ní vězí, Tvorba 1930, č. 29.
Recenze: Psychoanalysa: R. Hirsch, LitN 1932, č. 7; F. Kratina, Index 1932, č. 9; Ktk (= B. Koutník), Čin 4, 1932/1933, č. 35 * Psychoanalytická sexuologie: =, České slovo 4. 5. 1933 * Autosexualismus a psycherotismus: V. P. (= V. Přikryl), Čin 1935, č. 16 * O smrti, lásce a žárlivosti: V. Přikryl, Čin 1936, č. 11; R. V., Listy pro umění a kritiku 1936; J. Chrobák, Tvar 2009, č. 14 (o novém vydání s tit. O pošetilosti života i smrti) * Patologie životní zdatnosti: Z. Kalandra, Světozor 1937, č. 41, též in Z. K., Intelektuál a revoluce (1994) * O funkcích práce a osobitosti: J. Popelová, Národní práce 23. 4. 1939; J. Peňás, Týden 2009, č. 33; M. Caňko, A2 2009, č. 17 (též o knize O pošetilosti života i smrti) * Jazyková komika: P. T. (= P. Trost), SaS 1941, č. 4; K. Svoboda, LF 1942, č. 4 * Racionalisace spotřeby: N., Tvorba 1946, č. 38 * Lidé a věci: S. Richter, LD 16. 11. 1947; V. Tardy, Kulturní politika 3, 1947/1948, č. 12; M. Jagrová, Život 1948, č. 2 * Lidská duše a sex: I. Pondělíček, Labyrint revue 1993, č. 5 * Autosexualismus a psychoerotismus: P. Hlavatý, ČD 15. 1. 1993; M. C. Putna, LitN 1993, č. 9 (též o souboru Lidská duše a sex); M. Černoušek, Respekt 1993, č. 16 (též o souboru Lidská duše a sex)* Zde trapno existovat: R. Kopáč, Uni 2008, č. 3; M. Langerová, Respekt 2008, č. 15; J. Chrobák, Tvar 2008, č. 11 (k tomu polemika V. A. Debnár, Tvar 2008, č. 13); M. Tichý, Paměť a dějiny 2008, č. 4 * Životní sloh: M. Matúšek, Respekt 2010, č. 29 * O šalbě svobody a filosofie: I. Šedová, Kulturní noviny 2011, č. 10; M. Matúšek, Respekt 2011, č. 36 * Na obranu individualismu: V. Čurda, Marginalia Historica 2014, č. 1; R. Kopáč, Host 2014, č. 10; Č. Pelikán, A2 2015, č. 5.
Autor hesla: Veronika Košnarová (2010, 2018)
Aktualizace hesla: 15. 4. 2018
(vk)
Aktualizace bibliografie: 15. 4. 2018
(vk)