Slovník české literatury po roce 1945
Vladimír MACURA
* 7. 11. 1945, Ostrava
† 17. 4. 1999, Praha
Literární historik a teoretik, semiolog, překladatel a beletrista
Narodil se v rodině hutního inženýra, který se později stal náměstkem ředitele Ostravsko-karvinských koksoven a nakonec byl ředitelem Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích u Prahy. První Macurovou
manželkou byla Alena Macurová (roz. Pšenčíková, * 1946), lingvistka zabývající se problematikou stylu, jeho druhá žena Naděžda Macurová
(roz. Šimonová, * 1949) je překladatelkou z francouzštiny, pracovala jako šéfredaktorka časopisu Iniciály a redaktorka Tvaru, od 1997 je vedoucí Literárního archivu PNP. Syn Ondřej (* 1980) je básník.
ZŠ a SVVŠ Macura navštěvoval na Ostravsku (Ostrava-Přívoz, Karviná, Ostrava, zde 1963 maturita). 1963 byl přijat ke studiu češtiny a angličtiny na FF PU v Olomouci, avšak v důsledku přeložení otce do Čech vystudoval obor na FF UK; absolvoval 1968. PhDr. 1969 na základě diplomové práce Neologismus ve struktuře Halasova díla. Po roční vojenské službě byl přijat na studijní stáž v ÚČL (1969–1971), kde pak byl trvale zaměstnán jako odborný a posléze vědecký pracovník v oddělení teorie; 1990–1992 zde zastával funkci zástupce ředitele, od ledna 1993 byl jeho ředitelem. CSc. 1987 prací Poetika české socialistické literatury; DrSc. 1993 prací České obrození jako kulturní typ.
Na počátku 60. let byl členem ostravského klubu mladých literátů Autoři v povijanu a skupiny ismuistů (Josef Frais, Miroslav Stoniš). Výrazem zájmu o Estonsko byla Macurova iniciativa (společně s Vladimírem Novotným), jež vedla k založení spolku přátel a propagátorů kultury Pobaltí Baltský svaz (1974, oficiálně registrován až 1990); v druhé polovině 70. let se pak podílel na vydávání strojopisného samizdatového časopisu tohoto spolku Läänemere Liidu Liige. 1989 byl jedním ze zakladatelů Obce spisovatelů a Hejna českých spisovatelů Mamut.
ZŠ a SVVŠ Macura navštěvoval na Ostravsku (Ostrava-Přívoz, Karviná, Ostrava, zde 1963 maturita). 1963 byl přijat ke studiu češtiny a angličtiny na FF PU v Olomouci, avšak v důsledku přeložení otce do Čech vystudoval obor na FF UK; absolvoval 1968. PhDr. 1969 na základě diplomové práce Neologismus ve struktuře Halasova díla. Po roční vojenské službě byl přijat na studijní stáž v ÚČL (1969–1971), kde pak byl trvale zaměstnán jako odborný a posléze vědecký pracovník v oddělení teorie; 1990–1992 zde zastával funkci zástupce ředitele, od ledna 1993 byl jeho ředitelem. CSc. 1987 prací Poetika české socialistické literatury; DrSc. 1993 prací České obrození jako kulturní typ.
Na počátku 60. let byl členem ostravského klubu mladých literátů Autoři v povijanu a skupiny ismuistů (Josef Frais, Miroslav Stoniš). Výrazem zájmu o Estonsko byla Macurova iniciativa (společně s Vladimírem Novotným), jež vedla k založení spolku přátel a propagátorů kultury Pobaltí Baltský svaz (1974, oficiálně registrován až 1990); v druhé polovině 70. let se pak podílel na vydávání strojopisného samizdatového časopisu tohoto spolku Läänemere Liidu Liige. 1989 byl jedním ze zakladatelů Obce spisovatelů a Hejna českých spisovatelů Mamut.
Publikoval od roku 1961. Po konec 60. let postupně přispíval (publicistikou, recenzemi, studiemi, ale i verši, povídkami či překlady) do Nové svobody,
Ostravského kulturního zpravodaje,
Červeného květu (vše Ostrava),
České literatury,
Orientace aj. V 70. a 80. letech kromě České literatury publikoval (především recenze a studie) v Zemědělských novinách (pravidelná spolupráce 1972–1987),
Nových knihách,
Listech Klubu přátel poezie,
Tvorbě,
Kmeni,
Literárním měsíčníku, Českém jazyku a literatuře, Slavii,
Světové literatuře, Revue svetovej literatúry (Bratislava) aj. Po 1989 psal do
České literatury a Slovenských pohľadů (Bratislava) a dále do Lidových novin,
Literárních novin,
ROKu,
Iniciál, bulletinu Česko-estonského klubu Baltica, a zejména do
Tvaru (mj. 1992 zde cyklus Semi(o)fejetonů, později knižně publikovaných s titulem Masarykovy boty...; 1995, č. 14, autorské číslo, včetně povídkového cyklu Hra na něco; 1996 studie Továrna – dvojí mýtus, obojí v edici Tvary). Své práce uveřejňoval i v zahraničních odborných periodikách Umana (Itálie), S–European Journal for Semiotic Studies (Vídeň) a Czechoslovak and Central European Journal (New York), Bohemia (Mnichov), Literaturna misăl (Sofie), Literatura na świecie (Varšava), Zagadnienia rodzajów literackich (Lodž) a v souvislosti se svým dlouhodobým zájmem o literaturu a kulturu Estonska v estonských časopisech Keel ja Kirjandus, Sirp ja Vasar a Looming (všechny Tallinn). Svými literárněvědnými pracemi přispěl do celé řady domácích i zahraničních týmových publikací a sborníků. – Macurova povídka Stopy ze souboru Něžnými drápky se stala námětem filmové povídky Vražda šeptaným slovem z celovečerního povídkového filmu Začátek světa (2000, scénář a režie Pavel Melounek). – V Baltském svazu Macura užíval krycí jméno Vladimír Kreutzwald, též jako pseudonym u povídek tištěných 1976–1980 v Zemědělských novinách a u humoristických drobností publikovaných 1992–1993 ve Tvaru (podle estonského obrozence a buditele Friedricha Reinholda Kreutzwalda). Své jméno propůjčil Miroslavu Červenkovi jako editorovi výboru z poezie
Petra Bezruče Jen jedenkrát (1980) a překladateli Jaana Krosse v antologii Zvony v jezerech (1979). Užíval řady šifer: -ra, ra, /ra/, řidčeji VM, vm, Ma, ma, mac, mc, ld aj.
Macura reprezentoval mnohostranný tvůrčí typ s dispozicemi jak literárněvědnými a kritickými, tak beletristickými, fejetonistickými, publicistickými a překladatelskými, přičemž se v něm charakteristicky slučoval smysl pro živé problémy historické i současné.
Poučen na českém strukturalismu a jazykovědě projevoval Macura ve svých prvních studiích z přelomu 60. a 70. let lingvostylistický přístup k analyzovanému materiálu a tento výchozí postoj se u něho setrvale připomínal v odstíněném chápání slovesné a tvárné stránky uměleckého díla. Výraznou změnu do Macurovy tvůrčí činnosti vneslo zaujetí sémioticko-kulturologickými koncepty Jurije Lotmana. V první polovině 80. let vyšlo koncepčně pojaté dílo Znamení zrodu, věnované kultuře národního obrození a její ideologii, v němž Macura nově pojal obrozenskou kulturu jako mnohotvárný a zvrstvený, leč jednotně směřující znakový systém. Na základě rozboru literatury, ale i celé řady dalších složek tohoto systému, dospěl k určení obrozenského procesu jako kulturního typu poznamenaného umělostí, mystifikacemi a hrou.
Stejnými metodologickými východisky a zacílením ke znakovému kódu kultury, leč zcela odlišnou žánrovou polohou se vyznačují dva na počátku 90. let publikované soubory drobných prací na pomezí sémiotických studií, esejů a fejetonů (Šťastný věk, Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony). Macura v nich přinesl aktuálně vyznívající interpretace znakově příznačných motivů, témat, zmytizovaných představ, vizí, společenských faktů a projevů socialistické kultury let 1948–1989 i nově se rodící polistopadové éry.
Jinou výraznou podobou Macurova zájmu o literární a společenskou problematiku je také jeho dlouhodobě pěstovaná, a zejména v 70. a 80. letech bohatěji rozvíjená kritická činnost.
Macurův odborný profil významně dokresluje jeho redakční i autorský podíl na velkých lexikografických a příručkových projektech (dvoudílný Slovník děl světové literatury, Průvodce po světové literární teorii) a od poloviny 70. let bohatě rozvíjená aktivita překladatelská, kterou české veřejnosti zpřístupnil málo známou soudobou estonskou literaturu; překládal z ní poezii, prózu i drama.
Z Macurových znalostí literárních, kulturních a sociálních dějin i soudobého literárního dění a jeho zákulisí, z rozhledu po teorii žánrů a stavby uměleckého díla, vposledku však i z původního pozorování životní problematiky individuální a společenské vyrůstá Macurova vlastní tvorba beletristická. Od sbírky kunderovsky laděných povídkových etud s obměňovanou tematikou milostných či pseudomilostných vztahů (Něžnými drápky) přes modelově portrétní román z normalizačních 70. let (Občan Monte Christo) po cyklus historických próz z 19. století Ten, který bude (Informátor, Komandant, Guvernantka, Medikus) se v Macurových prózách stále výrazněji projevuje hravá intelektuální manipulace se slovy, literárně ustálenými motivy, žánrovými útvary, přechody mezi fikcí a realitou a problematika hry jako životního způsobu. Hra, často hraničící s intrikánstvím či mstivostí, se zde ukazuje jako past, v níž se rozkládá mravní identita člověka.
Poučen na českém strukturalismu a jazykovědě projevoval Macura ve svých prvních studiích z přelomu 60. a 70. let lingvostylistický přístup k analyzovanému materiálu a tento výchozí postoj se u něho setrvale připomínal v odstíněném chápání slovesné a tvárné stránky uměleckého díla. Výraznou změnu do Macurovy tvůrčí činnosti vneslo zaujetí sémioticko-kulturologickými koncepty Jurije Lotmana. V první polovině 80. let vyšlo koncepčně pojaté dílo Znamení zrodu, věnované kultuře národního obrození a její ideologii, v němž Macura nově pojal obrozenskou kulturu jako mnohotvárný a zvrstvený, leč jednotně směřující znakový systém. Na základě rozboru literatury, ale i celé řady dalších složek tohoto systému, dospěl k určení obrozenského procesu jako kulturního typu poznamenaného umělostí, mystifikacemi a hrou.
Stejnými metodologickými východisky a zacílením ke znakovému kódu kultury, leč zcela odlišnou žánrovou polohou se vyznačují dva na počátku 90. let publikované soubory drobných prací na pomezí sémiotických studií, esejů a fejetonů (Šťastný věk, Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony). Macura v nich přinesl aktuálně vyznívající interpretace znakově příznačných motivů, témat, zmytizovaných představ, vizí, společenských faktů a projevů socialistické kultury let 1948–1989 i nově se rodící polistopadové éry.
Jinou výraznou podobou Macurova zájmu o literární a společenskou problematiku je také jeho dlouhodobě pěstovaná, a zejména v 70. a 80. letech bohatěji rozvíjená kritická činnost.
Macurův odborný profil významně dokresluje jeho redakční i autorský podíl na velkých lexikografických a příručkových projektech (dvoudílný Slovník děl světové literatury, Průvodce po světové literární teorii) a od poloviny 70. let bohatě rozvíjená aktivita překladatelská, kterou české veřejnosti zpřístupnil málo známou soudobou estonskou literaturu; překládal z ní poezii, prózu i drama.
Z Macurových znalostí literárních, kulturních a sociálních dějin i soudobého literárního dění a jeho zákulisí, z rozhledu po teorii žánrů a stavby uměleckého díla, vposledku však i z původního pozorování životní problematiky individuální a společenské vyrůstá Macurova vlastní tvorba beletristická. Od sbírky kunderovsky laděných povídkových etud s obměňovanou tematikou milostných či pseudomilostných vztahů (Něžnými drápky) přes modelově portrétní román z normalizačních 70. let (Občan Monte Christo) po cyklus historických próz z 19. století Ten, který bude (Informátor, Komandant, Guvernantka, Medikus) se v Macurových prózách stále výrazněji projevuje hravá intelektuální manipulace se slovy, literárně ustálenými motivy, žánrovými útvary, přechody mezi fikcí a realitou a problematika hry jako životního způsobu. Hra, často hraničící s intrikánstvím či mstivostí, se zde ukazuje jako past, v níž se rozkládá mravní identita člověka.
BIBLIOGRAFIE
Próza a práce o literatuře: Něžnými drápky (PP 1983); Znamení zrodu (monogr. studie, 1983; rozšíř. 1995); Slovník básnických knih (1990, s M. Červenkou, J. Medem a Z. Pešatem); Šťastný věk (sémiotické studie, 1992); Informátor (P 1992); Občan Monte Christo (R 1993); Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993); Komandant (P 1994); Guvernantka (P 1997); Český sen (monogr. studie, 1998); A. H. Tammsaare aneb Cesta za epopejí (studie, 1999); Ten, který bude (PP 1999, obsahuje: Informátor, Komandant, Guvernantka, Medikus, zde otištěn poprvé).Překlady (vše z estonštiny): P.-E. Rummo: Hra s Popelkou (rozmnož., 1977, prem. 1979); Zvony v jezerech. Deset estonských básníků (1977, překl. básní 4 autorů, též ed.); Země Sovětů v poezii a v próze. 1917–1977, sv. 1, Poezie (1977, s dalšími); E. Vetemaa: Svatá Zuzana aneb Škola mistrů (rozmnož., 1977, prem. 1979) + Klíč k určování rusalek neboli Úvod do naiadologie (1987); A. Beekmanová: Bramborový karneval (1978) + Kolovrátek (1984); S. Rannamaaová: Kadri a labutě (1979); Lyrické dopisy do Čech (1980, s dalšími); J. Kross: Ústupky v zájmu dohody (1980, s J. Piskáčkem) + Blázen Jeho Veličenstva (1985); B. Alverová: Hrom je můj bratr (1980, s J. Žáčkem); Sovětská poezie 20. století (1981, s dalšími); E. Niitová: Majolenka (1981); M. Unt: Než přijde vlkodlak (1981) + Podzimní ples (1988); J. Kaplinski: Křídla zvedají stíny (1982); Aprílové grotesky (1983, s dalšími); A. Valton: Dům plný přízraků (1983) + Osm Japonek (1984); L. Meri: Pod klenbou polární záře (1983); J. Viiding: Klaunovo odpoledne (1986, s J. Žáčkem); Na křídlech revoluce (1987, s dalšími); Nádherné stromy lásky (1988, s dalšími); Ďáblova milenka (antologie estonských povídek, 1989, s dalšími, též ed.).
Účast v týmových pracích: Slovník spisovatelů. Sovětský svaz 1, 2 (1977); Slovník literárních směrů a skupin (1977, na tit. listě 1976); Slovník literární teorie (1977; přeprac. 1984); Slovník české literatury 1970–1981 (1985); Rozumět literatuře 1. Interpretace základních děl české literatury (1986); Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (1987); Slovník světových literárních děl 1, 2 (1988, též redig.); Průvodce po světové literární teorii (1988, též redig.); Česká literatura 1945–1970. Interpretace vybraných děl (1992); Český Parnas. Vrcholy literatury 1970–1990 (1993); Lexikon české literatury 2/1 a 2/2 (1993); The Everyman Companion to East European Literature (London 1993); Proměny subjektu 1, 2 (1993 a 1994); Bibliographie des traités de savoir-vivre en Europe du moyen age a nos jours – 2 Italie – Espagne – Portugal – Roumanie – Norvege – pays Tcheque et Slovaque – Pologne (Clermont-Ferrand 1995); J. Fučík: Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání (1995, ed. F. Janáček); Slovník českých spisovatelů od roku 1945 1 a 2 (1995, 1999); Dějiny pobaltských zemí (1996, s L. Švecem a P. Štollem, V. M. kapitola o kultuře Estonska); Poezie 19. století: Od thámovců po lumírovce (CD-ROM, 2002).
Příspěvky ve sbornících: Zpíváme při kytaře (1963); Československo-sovětské vztahy (1974, na tit. listě 1976); Acta Universitatis Carolinae. Philologica 3–4, Slavica Pragensia 17 (1974, na tit. listě 1975) + AUC 4 – 5, Slavica Pragensia 23 (1980); Beiträge zur Literatur der tschechischen und slowakischen Wiedergeburt (Leipzig 1977); Tradice české meziválečné marxistické kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Zdeněk Nejedlý, klasik naší vědy a kultury (1979); Československé přednášky pro 8. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu (1978); Vztahy a cíle socialistických literatur (1979); Pocta Františku Palackému (VO 1976; 1979); Literárna a literárnomúzejna tradícia (Dolný Kubín – Nitra 1980); O interpretácii umeleckého textu 7 (Nitra 1982); Město v české kultuře 19. století (1983); Sešity novináře 17 (zvl. číslo k 80. výročí narození a 40. výročí smrti J. Fučíka, 1983); Divadlo v české kultuře 19. století (1985); Funkce vědy ve vývoji slovanských kultur v 18. a 19. století (1987); 40 let s knihou Lidového nakladatelství (1988); Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál (1990); Translation. History and Culture (London – New York 1990); Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (1990); Kontexty českého a slovenského umenia (Bratislava 1990); Proudy české umělecké tvorby 19. století. Smích v umění (1991); Listopad ‘91, ‘92, ‘96 (1991, 1992, 1996); K české literatuře 1945–1948 (1992); Savoir mourir (Paris 1993); Česká literatura 1948–1956 (1993); Český romantismus v evropském kontextu (1993); Monology o Josefu Kajetánu Tylovi (1993); Súčasnosť mýtov a mýty súčasnosti (Bratislava 1993); Časopis Květen a jeho doba (1994); Kommunismus und Osteuropa. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 76 (München 1994); Savoir-vivre en Europe: Modeles et langages (Clermont-Ferrand 1994); Literature and its Cults. La literature et ses cultes (Budapest 1994); Locus amoenus – Místo líbezné (1994); Osudový vlak (1995, též ed. s R. Pohlem); Veritas vincit – Pravda vítězí (1995); Světová literárněvědná bohemistika 1 (1996); Žena – jazyk – literatura (1996); Hospody a pivo v české společnosti (1997); Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler (1997).
Uspořádal, vydal a redigoval: J. V. Sládek: Hořkosti (výbor z milostné poezie, 1981); Jasný svet. Antológia mladšej českej poézie (Bratislava 1983); Osud motýľa. Antológia mladej estónskej poézie (Bratislava 1984); J. Wolker: Zasvěcování srdce (1984); J. Žáček: Domácí přítel (1985); Kümme XX sajandi tšehhi luuletajat (est. = Deset českých básníků 20. století, antologie, Tallinn 1986); Jan Mukařovský and the Prague Schoool – Jan Mukařovský und die Prager Schule (sb. 1999, s Hertou Schmid).
LITERATURA
Bibliografie: F. Knopp: Bibliografie díla Vladimíra Macury (2000).Studie a eseje: V. Novotný: doslov, in Něžnými drápky (1983); M. C. Putna: Hledání Macury, LN 1994, č. 51–52; A. Car in Postmodernizm w literaturze i kulturze krajów Europy Środkowo-Wschodniej (Katowice 1995); B. Hoffmann: F. L. Čelakovský jako literární postava, Tvar 1999, č. 14; T. Berkes: České obrození jako literární kánon, Tvar 2000, č. 14; P. Janoušek: Macura, Rajská, Čelakovský a Vratislav, ČL 2000, s. 546; Z. Tarajlo-Lipowska: O powiesci Vladimíra Macury Guvernantka, in sb. Český jazyk a literatura na sklonku 20. století (2001); P. Gierowski: Vratislav jako románový prostor v Guvernantce Vladimíra Macury, ČL 2002, s. 507; R. B. Pynsent: Resurrections of the Czech National Revival, Central Europe 2003, č. 1; D. Ventura: Hravost v tetralogii Vladimíra Macury, Tvar 2004, č. 10, příl. Tvary, č. 10.
Recenze: Něžnými drápky: J. Lukeš, SvSl 16. 6. 1983; V. Křivánek, Tvorba, 1983, č. 32, příloha Kmen * Znamení zrodu: V. Křivánek, Tvorba 1984, č. 25, příloha Kmen; H. L. (= H. Lorenzová), Estetika 1984, s. 188; M. Drozda, Studie z moderních dějin 1984, sv. 14 (samizdat); K. Rosenbaum, Slovenská literatúra (Bratislava) 1985, s. 343; Ch. Balabanova, Literaturna misăl (Sofija) 1985, č. 9; L. Titova in sb. Sovetskoje slavjanovedenije 5 (Moskva 1986); K. Berwanger, Zeitschrift für Slavische Philologie 1997, s. 458 * Šťastný věk: J. Rak, Dějiny a současnost 1993, č. 1; P. Janoušek, Tvar 1993, č. 7; T. Glanc, LitN 1993, č. 23; M. Kubínová, ČL 1993, s. 104; J. Trávníček, Iniciály 1993, č. 32 * Informátor: P. Janáček, NK 1993, č. 33; J. Lukeš, LidN 8. 7. 1993, příloha Národní 9, č. 27; J. Peňás, LD 9. 8. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 42 (též o románu Občan Monte Christo); M. Petrusek, Sociologický časopis 1995, s. 243 * Občan Monte Christo: J. Lukeš, NK 1993, č. 25; P. Janáček, LidN 24. 6. 1993, příloha Národní 9, č. 25 (též o fejetonech Masarykovy boty...); E. Lukeš, Tvar 1993, č. 39–40 * Masarykovy boty...: J. Chuchma, Respekt 1993, č. 27; J. Rak, Dějiny a současnost 1993, č. 6; P. Kosatík, Tvar 1993, č. 35–36 * Komandant: M. Jungmann, NK 1994, č. 41; J. Lukeš, LidN 15. 10. 1994, příloha Národní 9, č. 42; J. Peňás: MFD 23. 11. 1994; V. Novotný, Tvar 1994, č. 21; M. Žilina, Kritická Příloha Revolver Revue 1995, č. 2 * Guvernantka: M. Jungmann, NK 1997, č. 47/48; F. Tomáš, Právo 17. 12. 1997; V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1998, č. 7; B. Dokoupil, Tvar 1998, č. 4; M. Kořená, LidN 14. 3. 1998, příl. Orientace; A. Haman, LitN 1998, č. 13; J. Chuchma, MFD 4. 5. 1998; J. Peňás, Respekt 1998, č. 21 * Český sen: J. Boček, Právo 26. 8. 1998; P. Čornej, LidN 10. 10. 1998, příl. Orientace; A. Haman, LitN 1998, č. 32; M. Bauer, Tvar 1998, č. 18; E. Gilk, Host 1998, č. 10; M. Řepa, ČČH 1998, s. 863; B. Loewenstein, Bohemia (München) 1999, 40/2 * Ten, který bude: F. Tomáš, Právo 21. 6. 1999; M. Valášek, LidN 25. 6. 1999; A. Haman, NK 1999, 27; D. Hodrová, Tvar 1999, č. 14; P. Kovařík, Týden 1999, č. 25; L. Bělunková, Host 1999, č. 9; J. Rak, Dějiny a současnost 1999, č. 6.
Rozhovory: J. Pospíšil, Rovnost 25. 5. 1985; I. Zítková, NK 1993, č. 38; J. Rulf, Reflex 1994, č. 30, též in J. R, Jací jsme (1997); J. Alan in Dialogy o občanské společnosti (1995).
Nekrology: J. Chuchma, MFD 20. 4. 1999; P. Fantys, LidN 20. 4. 1999; P. Šrámek, LidN 22. 4. 1999, příl. Umění a kritika; P. Vašák, Právo 23. 4. 1999; P. Janáček, NK 1999, č. 17; V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1999, č. 19; P. Kovařík, Týden 1999, č. 18; Z. Pešat, LitN 1999, č. 18; B. Správcová, Tvar 1999, č. 10; P. Janoušek, Tvar 1999, č. 10; P. Čornej, Dějiny a současnost 1999, č. 3; J. Trávníček, Slovenská literatúra (Bratislava) 1999, č. 3/4; P. Zajac, Slovenská literatúra (Bratislava) 1999, č. 3/4; R. Pynsent, The Independent (Londýn) 20. 5. 1999.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (uspořádáno v 1. stupni evidence).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRDatabáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Autor hesla: Bohumil Svozil (1998)
Aktualizace hesla: 7. 11. 2006
(kb)
Aktualizace bibliografie: 7. 11. 2006
(kb)