Jiří  PIŠTORA

 Již v Pištorově prvotině Hodiny v řece, nesoucí ještě stopy tvůrčích podnětů poezie Vladimíra Holana, Františka Halase či Oldřicha Mikuláška, lze rozpoznat básníkovu tendenci klást otázky podnícené tragikou lidského údělu v plynutí času. Cestu k jejich zodpovězení Pištora nalézal v možnosti zachytit jemné dramatické odstíny věcí zdánlivě nenápadných a prostých, jejichž vzájemné vztahy mu však jsou středobodem života. Z paradoxního uvědomění jejich nepostižitelnosti, „přibližnosti“, zvýrazněného navíc tvrdostí a necitlivostí obklopujícího světa, vyplynul básníkův zjitřený pocit životní nejistoty a disharmonie ve sbírce Země přibližných. V Pištorově svébytně básnickém vyjádření autor vystupuje ponejvíce jako subjekt oslovující, vyprávějící. Osobitá poetika, která pracuje s imanentní přítomností osloveného, však ještě zvýrazňovala pocity opuštěnosti, jež se v posmrtně vydané sbírce Mezery v paměti rozrostly do širokého tématu prázdnoty, nicotnosti, jíž propadají člověk i svět. V poezii přerývaných výkřiků i vyčkávajícího mlčení, náznaků, nápovědí i ostrých point však Pištora toto bezútěšné téma překlenul zásadním důrazem na závaznou odpovědnost „bez konce“ za osud člověka v jeho konkrétním i metafyzickém bytí.