Slovník české literatury po roce 1945

Ivan WERNISCH

* 18. 6. 1942, Praha

Básník, prozaik, překladatel, editor

Jeho synem z prvního manželství s malířkou a ilustrátorkou Helenou Wernischovou (*1942) je spisovatel Ewald Murrer. Druhou Wernischovou ženou byla estetička Helena Lorenzová (1945–2006), třetí je germanistka Petra Nováčková (*1963). – Wernisch vyrůstal v rodině úředníka německé národnosti. ZŠ vychodil v Praze-Liboci, Dejvicích a ve Vyšším Brodě a Loučovicích. Po absolvování Vyšší průmyslové školy keramické v Karlových Varech (maturita 1959) působil krátce jako keramický výtvarník a poté vystřídal řadu dalších zaměstnání. Pracoval jako betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, jevištní technik v Tylově divadle, reklamní agent, tesař, uklízeč na petřínské hvězdárně, kopáč, štukatér, dělník u chemické injektáže na stavbě metra, strážný a noční hlídač mj. v autoparku v Praze-Jižním Městě, ve skladu nábytku v Ďáblicích, naposledy (od 1981) v pražské Loretě. Od roku 1990 byl redaktorem Literárních novin, od roku 1999 je zaměstnancem pražského antikvariátu Ztichlá klika. Jako výtvarník se věnuje především kolážím (kolážemi doprovodil například knihy Martina Reinera Staré a jiné časy, 2002 a Pohled z kavárny v Bath, 2007). Na přelomu let 1990–91 byl předsedou rady Obce spisovatelů. V polovině 1994 získal od Německé akademické výměnné služby roční literární stipendium v Berlíně. Od roku 1998 rediguje (s Markem Staškem a dalšími) Edici současné české poezie (vyd. Knihovna Jana Drdy v Příbrami a Jiří Suchý), od roku 2007 redakčně spolupracuje s nakladatelstvím Zdeněk Cibulka – Týnská literární kavárna.

Debutoval roku 1958 básní v časopise Kultura, dále uveřejňoval verše, drobné prózy a překlady v periodikách Host do domu, Kulturní tvorba, Kultura, Tvorba, Literární noviny, Plamen, Tvář, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi) aj., v 70. a 80. letech publikoval pouze v Mateřídoušce (verše a překlady) a v četných zahraničních časopisech (mj. Westpennest, München). Po roce 1989 publikuje v Revolver Revui, Hostu, Penthousu, Iniciálách, Neonu, Podiu (Wien), ale především v Literárních novinách. Zde od roku 1990 otiskoval v cyklu Zapomenutí portréty dnes již neznámých českých básníků a německých básníků z Čech, rozhovory a četné literární kritiky (mj. v cyklu Knihy, které zbyly). V samizdatu a v datovaných strojopisných opisech kolovaly jeho básnické sbírky Král neviňátek (1972), Když není vyhnutí (1976), Žil, nebyl (1979), Z knihy předmluv Prochora Filipoviče Titina (1980), Blbecká poezie (1981), Kudlmudl (1982), Prasinec (1982), Z letošního konce světa (1982, pod pseud. Václav Rozehnal), Zasuté zahrady (výbor, Edice Expedice 1982), Cvičné město (1983), Pojízdný hřbitov (1984), Zahnáni do ráje (1984), Jako kdyby byl (1985), Frc. Překlady a překrady (Kde domov můj 1988), Sonety (variace na Jaroslava Vrchlického, Kostelec nad Černými lesy, b. d., 1987, + Václav Vokolek), groteskní próza Příhody trpaslice Filumeny (1973), překlad poezie Paula Kleea Čáry (1982) a překladový výbor z poezie současných polských básníků Slovo a zeď (1988, s dalšími). Přispěl rovněž do samizdatových sborníků a antologií Tempo 1 (Brno 1968), Betlém. Škola české grotesky (1980), Písačky pro Dominika Tatarku (Petlice 1983), Básníci a samotáři (1984), Na střepech volnosti (Česká expedice 1987), Karlu Srpovi k padesátinám (1987), Almanach 1988 (1988), Světlá lhůta (1989) a Podzemní sborníček (1989). V letech 1983–1985 byl spolu s Václavem Vokolkem editorem samizdatového literárního sborníku Almanach. Některé z jeho textů zhudebnili Mikoláš Chadima, Petr Skoumal, Pavel Fajt a skupiny Plastic People of The Universe, C & K Vocal a mělnická Postižená oblast. Pro Čs. rozhlas Wernisch od poloviny 70. let připravil (částečně pod svým jménem, jménem Ivo Kořána a částečně pod pseudonymy) téměř šest set pořadů překladové poezie; kromě skutečných překladů (Ingeborg Bachmannová, Johann Wolfgang Goethe, Johann Christian Friedrich Hölderlin, Hans Sachs, Paul van Ostaien aj.), kterých je pouze něco přes polovinu, však v rámci rozsáhlé mystifikace přisuzoval své vlastní verše básníkům existujícím (Jean Cocteau, Konstantin Christomanos, Alfred Momber, Johann Jacob Haringer aj.) i fiktivním (Hans Gruber, staroegyptské milostné básně, smyšlení čínští, perští a afričtí básníci aj.). Na motivy povídek z Wernischovy knihy Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové byl natočen animovaný film Tři Fuové (2000, režie Jan Bubeníček). Česká televize odvysílala dokumentární pořad o Ivanu Wernischovi Zblízka (1998, režie Břetislav Rychlík). Koncem 60. let psal své křestní jméno jako Iwan (naposledy ve sbírce Loutky, 1970), v Literárních novinách používá šifer -iw-, I. W., (iw), w, -w- a -wer-, jako překladatel pro nakladatelství Ivo Železný užíval pseudonymy Bobby Weintisch a Hugo Bokvas, píše však i pod dalšími četnými pseudonymy (Marsel Drevo, Lucie Tejkalová aj.). Za pseudonymy lze považovat rovněž fiktivní jména básníků Aloise Roučka, Václava Rozehnala a Hanse Grubera.

Knižně Wernisch debutoval na počátku 60. let útlou sbírkou výrazově čistých, wolkerovsky laděných veršů Kam letí nebe; počínaje následujícím Těšením se však od poetiky sugestivního naivismu, zobrazujícího důvěrně známý svět, odklonil ke groteskním, snovým vizím, v nichž věci opouštějí svůj řád. Pro zatměle bizarní lyriku sbírek Zimohrádek, Dutý břeh a Loutky je příznačné opojení obrazností, živelná radost z pojmenovávání fantaskních představ, přerůstající až do litanického zaříkávání, které v osvobodivých ornamentech, využívajících principů opakování slov a slovních spojení, obkružuje základní motivy cizoty, úzkosti, prázdnoty a vzdoru. Básníkovy nesourodé texty se přitom svobodně pohybují v rozmezí mezi veršem rýmovaným, psaným v trochejském rytmu, a volným veršem se zcela uvolněnou prozaickou dikcí. Výrazem vědomí nezavršitelnosti a neukončitelné proměnlivosti textu jsou pak neustálé variace motivů a zkoumavé ohledávání významu slov. Schopnost integrovat do vlastní poezie nejrůznější literární podněty, žánry a struktury – bestiáře, snáře, nebeklíče, pohádky, morytáty, písně a hry, českou lidovou poezii, ruský folklor a ruskou klasickou literaturu, německý expresionismus – umožňuje Wernischovi vytvářet i četné parafráze rozmanitých literárních textů. Zvláštního efektu přitom dosahuje spojením tvárných prvků předlohy (např. tradičních formulí lidového vyprávění a pohádky) se zcela absurdním, groteskním obsahem. V 70. a 80. letech Wernisch akcentuje – při zachování dosavadní poetiky – princip mystifikace (naivizující stylizace básní ve sbírce Z letošního konce světa, připsaných Václavu Rozehnalovi, „překlady“ pro rozhlas), nonsensu, jazykové a imaginační grotesky, rozvíjí žánr groteskní lyrické prózy. Groteskní vidění se však stále více stává výrazem znechucení z poměrů, deziluze a deprese; číhavá, všeprostupující absurdita expanduje do někdy až drastických obrazů (soubor samizdatových sbírek Blbecká poezie). Wernischově tvorbě 90. let pak dominuje důraz na samotný komunikační akt, snaha oprostit text od významové zatíženosti ve prospěch formální čistoty sdělení. Výsledkem vzdorovitého gesta, s nímž Wernisch hájí prostor tvůrčí svobody a nezávislosti, jsou žánrově velmi různorodé sbírky, obsahující kromě poetických anekdot, variací, hravých tautologií a sémantických hříček, drobných prozaických absurdit, pseudobajek a blasfemických parafrází historek o slavných (Josef Hlávka, Karolina Světlá, Jan Neruda, Karel Sabina, D’Annunzio, Johann Wolfgang Goethe, Claudia Cardinalová aj.) i deníkové záznamy, poznámky, četné citace, aforismy, jízlivé komentáře společenského dění, filozofické reflexe, reflexe vlastní básnické tvorby a principů tvoření obecně (Doupě latinářů, Pekařova noční nůše, Proslýchá se, Cesta do Ašchabadu, Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún, Růžovejch květů sladká vůně). Na minimalistických povídkách rozvíjejících anekdotické situace a ocitajících se na pomezí kramářského morytátu či kalendářového příběhu s hrůzostrašnými motivy (Kominické lodě) je mimo jiné dobře patrná Wernischova schopnost pracovat s jazykovými vrstvami a styly různých období i žánrů. S uplývajícím časem přibývá jak v próze, tak v poezii (Hlava na stole) motivů únavy, stáří a smrti, jakkoli stále prezentovaných ve stylu komedie loutek. – Překladům a parafrázím se začal Wernisch intenzivně věnovat v době tzv. normalizace, kdy mu tato činnost do značné míry nahrazovala možnost publikovat vlastní tvorbu. Překládal především z němčiny (Hans Sachs, Peter Altenberg, Johann Jacob Haringer, Alfred Momber, Hans Arp, Paul Scheerbart, Paul Klee, Christian Morgenstern, Kurt Schwitters, Arno Holz aj.), ruštiny (Anton Pavlovič Čechov, Anna Achmatovová), vlámštiny (Paul van Ostaien), francouzštiny (Jean Cocteau, Pierre Reverdy), italštiny a latiny (Aldo Palazzeschi, Catullus, němečtí, latinsky píšící básníci 16. století). Vzhledem k tomu, že nevede ostrou hranici mezi překladem a původní tvorbou a překlad považuje za společný majetek autora předlohy a překladatele (přičemž si někdy cizí text zcela přisvojí – tzv. překrady), může být hranice mezi překladem, parafrází a napodobeninou zcela nepostřehnutelná (Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl, Frc. Překlady a překrady). Kriticky je třeba přistupovat i k Wernischovým překladům pro nakladatelství Ivo Železný, které jsou (podle jeho vlastního vyjádření) zřejmě z větší části též původními autorskými díly. – Významná je Wernischova činnost editorská, zejména biograficko-bibliografickým aparátem opatřené antologie prací zapomenutých, opomíjených či zesměšňovaných autorů (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl; Píseň o nosu) a koláž z básní, knížek lidového čtení, mravoličných říkanek školních pravidel, kázání, náhrobních nápisů apod. Quodlibet aneb Jak se co komu líbí.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kam letí nebe (BB 1961); Těšení (BB 1963); Zimohrádek (BB 1965); Dutý břeh (BB 1967); Loutky (BB 1970); Střelnice (leporelo, 1987); Ó kdežpak (BB 1991); Frc. Překlady a překrady (BB 1991); To jsou řeči (novoročenka, PP, BB, bibliof., 1991, ed. M. Dyrynk); Doupě latinářů. Sežrané spisy. Die ausgewühlten Schriften (BB, PP 1992); Pekařova noční nůše (BB, PP 1994); Zlatomodrý konec stařičkého léta (BB, PP 1994); Proslýchá se (BB, PP 1996); Jen tak (BB, bibliof., 1996); Nesetkání (BB, bibliof., 1996); Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové (BB, PP 1997; přeprac. vyd. 2000); Dužina a jádro (texty k deníku kreseb M. Rittsteina, bibliof., 1998); Z letošního konce světa (BB 2000, pod pseud. Václav Rozehnal, s autorskými úpravami, původně smz. 1982); Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún (BB 2001); Růžovejch květů sladká vůně. Virtuos na prdel (PP, BB, zápisky, poznámky, 2002); Hlava na stole (BB 2005; rozšíř. vyd. 2008); Býkárna (BB 2006, + M. Ohnisko a M. Šanda); Kominické lodě (PP 2009); scénicky: Podvodníci (1985, podle povídek O’Henryho); Teda pověz ty nám (loutk., 1996); Sofa pro filosofa (1999, s J. H. Krchovským); To nic, to přejde. Prapodivný kabaret (2001, z veršů I. W. a povídek K. Poláčka a A. Goldflama sestavil A. Goldflam); ... a jiný Bedřich (2003, scénická montáž z textů obsažených v knize Doupě latinářů, sestavili V. Peřina, M. Homolová a M. Sýkorová); Lelek se nelekne (loutk., 2006, s dalšími); úpravy: E. Bozděch: Světa pán v županu (1984); G. Preissová: Její pastorkyňa (2003).
Souborné vydání: Blbecká poezie (samizdatové básnické sbírky, 2002, ed. J. Šulc a M. Vojtková).
Výbory: Zasuté zahrady. 1971–1982 (výbor ze smz. sbírek Král neviňátek, Žil, nebyl, Prasinec a Kudlmudl, Londýn 1984); Žil, nebyl. Verše z let 1970–1984 (BB, Mnichov 1988, ed. J. Gruša); Včerejší den. 1957–1987 (BB 1989); Lásku já nestojím (PP 2001); Půjdeme do Mů. Výbor básní z let 1965–1997 (2002).
Ostatní práce: Byl jednou jeden svět (texty k historickým fotografiím, 2009, s P. Hruškou).
Překlady: H. Sachs: Blázni v lázni (1976, též ed.); Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl. Concordia discors aneb Discordia concors německé poezie dvanáctého až devatenáctého století (1985, též ed.); A. P. Čechov: Dramata (1988, + A. Morávková a L. Suchařípa); P. van Ostaien: Tanec gnómů (1990); P. Klee: Čáry (1990, též ed.); L. Engelking: A jiné básně a jiné básně (1998, s I. Mikešovou, P. Mikešem a V. Burianem); Bez obalu. Antologie současné maďarské poezie (2001, s dalšími); pod pseud. Hugo Bokvas: B. Jeffers: Nevyšlo to o půlnoci (1992) + Nebezpečná Venuše (1992) + Plavý jed pro černé duše (1992); R. Lorenz: Modrá jeskyně (1992); K. Brand: Záhadný prstenec (1992) + Tajemné síly (1993); T. Williams: K čertu s tím knězem! (1993) + Když Bullock troubí do finále (1993); D. Roberts: Útěk z pekla (1993) + Kolona zoufalců (1993) + Duffy – zloděj dobytka (1994) + Duffy roztápí peklo (1994) + Loganova pomsta (1994) + Pomsta spravedlivých (1994) + Údolí ztracených duší (1994); G. F. Basner: Union Pacific (1993) + Planoucí nenávist (1993) + Ďábelská jízda (1994); F. Callahan: Bojovat musíme, kamarádi! (1993) + Stopa končí v Abilene (1993) + Ničemové (1993) + Štěstí odvážných (1993) + Za Cynthií až do pekla (1993) + Stín smrti (1994) + Ve službách zákona (1994) + Bronson vrací úder (1994) + Vysoká hra (1994) + Pomsta po mexicku (1994) + Nevěsta za tisíc dolarů (1994) + Ďábelský jezdec Dean (1994) + Čtyři hroby v poušti (1994) + Kdo vyje s vlky (1994) + Za vším hledej dolar (1994); J. Juhnke: Bitva o Pandale (1994) + Do posledního výstřelu (1994); A. Cann: Mrtvý v ledovém krunýři (1994) + Nenávist až za hrob (1995) + Tábor smrti (1995) + Přistěhovalci a bandité (1995) + Souboj v O. K. Corralu (1995) + Kudrnatý Bill (1995) + Wyatt šerifem v Tucsonu (1995); H. Seymour: Krušná cesta ke štěstí (1995); R. Ullman: Bandita Sam Bass (1995); G. D. Shirreffs: V botách mrtvého (1996) + Lovec lidí (1996); C. Darlton: Planeta Mocků (1998); P. Terrid: Tajné komando Iprasa (1999); R. Feldhoff: Země nikoho (2000); pod pseud. Bobby Weintisch: G. F. Basner: Léčka (1993) + Divoká sedma (1993); J. Juhnke: Pistolníci (1994); H. Warner: Lovci bizonů (1996).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Každou vteřinu (1964); Na střepech volnosti (Mnichov 1989); Sborník Kruhu přátel českého jazyka (1990); Čím drží svět pohromadě (1990); Si scrive (Cremona 1998); Fernety (1998); Ryby katedrál (2001); Škola české grotesky (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaire (Paris 2002); Iz veka na vek (Moskva 2005); Antologie české poezie 2 (2007); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009).
Uspořádal a vydal: Pozdravení Josefu Palivcovi k 80. narozeninám (bibliof., 1966); I. Diviš: Teorie spolehlivosti (1994); B. Kopic: Samota (1998); M. Šanda: Dvacet deka ovaru (1998); Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zapomínaní, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850–1940) (2000); Lepě svihlí tlové (2002); L. Blatný: Servus, Ser-vá-ci (2002, ed. příprava M. Sendlerová); M. Salava: Rozervárny a lihotvary (2002) + Zabít se tiše (2008); J. Holý: Papírové lodičky (2003); L. B. Slanina: Divoká kočka, divoká myš (2005); J. Hiršal: Začátky a konce (2005); Píseň o nosu. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948) (2005); J. Hubáček: Truchlozpěvy, rady a nápady (2007); J. Chobot: Měkké stroje (2007); E. Pyšišvor: Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný napsal tvor Emanuel Pyšišvor (2007, vl. jm. Josef Hubáček); Quodlibet aneb Jak se komu co líbí. Čtení z novočeské literatury (od jejích prvopočátků do roku 1948) (2008); Kdo to čte, je prase. Z Kryptadií K. J. Obrátila, příspěvků ke studiu pohlavního života našeho lidu (2008); ...a rakvička se šlehačkou. Almanach literární kavárny Řetězová (2008).

LITERATURA

Bibliografie: J. Riedel: Zhudebněné básně Ivana Wernische, in I. W., Blbecká poezie (2002); J. Riedel; M. Jareš, J. Nejedlý, J. Šofar: S mikrofonem za trochejem (bibliografie zhudebněných textů I. W.), Tvar 2003, č. 8 a 21.
Studie a články: K. Milota: Krajina řeči, Plamen 1967, č. 10; V. Karfík in sb. Jak číst poezii (1969, 2. vyd.); V. Novotný: Loretánská poezie I. W., RR 1991, č. 17; J. Trávníček in Poezie poslední možnosti (1996); (Špirit) (M. Špirit): Co vlastně zbylo, KPRR 1997, č. 8; P. Kotrla: Poezie I. W. v průběhu šedesátých let, Aluze 1998, č. 1; M. Vajchr: Za sklem a s čím jsme se v té vitríně setkali, KPRR 1998, č. 11; B. Nemetz: Žena v krajinách Ivana Wernische, Texty 1998, č. 11; M. Langerová: Bloudění – loutkohra, in Fragmenty pohybu (1998); M. Šrajbová: Ivan Wernisch a jeho vztah k textu, Host 2001, č. 6; M. Ajvaz: Úzkost a smíření. Pokus o rozbor Osmi schematických básní pro Josefa Hiršala ze sbírky Ivana Wernische Proslýchá se, Aluze 2003, č. 2 (knižně in Příběh znaků a prázdna, 2006); J. Trávníček: Zimohrádek a jeho čtyři životy (doslov), in I. W., Zimohrádek (2004); Kniha, která se stala (anketa mapující kultovní roli a význam Wernischovy sbírky Zimohrádek), Host 2005, č. 1.
Recenze: Kam letí nebe: M. Červenka, HD 1962, s. 187 (přetištěno in Obléhání zevnitř, 1996) * Těšení: D. Karpatský, Plamen 1964, č. 3 * Zimohrádek: V. Dostál, KT 1965, č. 44; V. Karfík, LitN 1965, č. 36 * Dutý břeh: M. Topinka + J. Gruša + V. Karfík, SML 1967, č. 13 * Žil, nebyl: J. Pechar, KS (smz.) 1982, č. 3 (přetištěno in Nad knihami a rukopisy, 1996) * Zasuté zahrady: P. K. (P. Král), Svědectví (Paris) 19, 1984/85, s. 499 * Včerejší den: J. Rulf, LidN 21. 2. 1990; V. Křivánek, Iniciály 1990, č. 2 * Ó kdežpak: P. Rut, LitN 1991, č. 49 * Frc. Překlady a překrady: P. A. Bílek, MFD 5. 11. 1991; V. Färber, Mosty 1992, č. 21 * Doupě latinářů: J. Trávníček, Iniciály 1993, č. 32 * Pekařova noční nůše: J. Peňás, MFD 30. 12. 1994; P. Šimon, Tvar 1995, č. 2; M. Köhlerová, KPRR 1996, č. 5 * Proslýchá se: J. Trávníček, Tvar 1996, č. 21 * Z letošního konce světa: J. Slomek, LidN 18. 5. 2000; P. Čermáček, Host 2000, č. 7; P. Šrámek, LitN 2000, č. 36; V. Píša + M. X. Rozebral, Tvar 2000, č. 19 * Zapadlo slunce za dnem, který nebyl: J. Slomek, LidN 8. 3. 2001; L. Merhaut, Pěší zóna 2001, č. 9; Š. Švec, Tvar 2001, č. 11; J. Suk, NK 2001, č. 16 * To nic, to přejde: M. Musilová, Svět a divadlo 2001, č. 5 * Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún: J. Štolba, Host 2001, č. 9; J. Trávníček + B. Správcová, Tvar 2001, č. 21; M. Jareš, Aluze 2001, č. 2; M. Vajchr, LitN 2002, č. 8 * Blbecká poezie: J. Pechar, LitN 2003, č. 13 * Růžovejch květů sladká vůně: L. Selepko, Aluze 2003, č. 3; V. Stanzel, Host 2003, č. 9 * Píseň o nosu: L. Merhaut, A2 2005, č. 2; J. Balvín ml., Host 2005, č. 9; P. Čermáček, Welles 2005, č. 24–25 * Hlava na stole: M. Jareš, A2 2006, č. 5; J. Chrobák + B. Správcová, Tvar 2006, č. 8; J. Pácalová + M. Habaj, Romboid (Bratislava) 2006, č. 8 * Quodlibet: P. Šrut, Právo 17. 7. 2008, příl. Salon; M. Topor, Tvar 2008, č. 16; V. Borecký, A2 2008, č. 36 * Kominické lodě: R. Kopáč, Právo 17. 4. 2009; B. Správcová + M. Jareš, Tvar 2009, č. 8; M. Chocholatý, Host 2009, č. 7; V. Šlajchrt, Respekt 2009, č. 26.
Rozhovory: M. Langerová, SvSl 8. 8. 1989; J. Švandelík, Práce 17. 2. 1990; D. Karpatský, LitN 1993, č. 1; K. Hvížďala, Týden 1995, č. 4; K. Hvížďala, LitN 1999, č. 25; P. Placák in Kádrový dotazník (2001); P. Hruška, Host 2002, č. 9; O. Bezr, Rock & pop 2003, č. 1.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česká literatura v exilu 1948–1989
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963

Autor hesla: Milena Vojtková (1998, 2010)

Aktualizace hesla: 23. 2. 2010 (mvo)

Aktualizace bibliografie: 23. 2. 2010 (mvo)

zpět na hlavní stranu