Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Pavel  ZAJÍČEK

* 15. 4. 1951, Praha  
 
 
Básník, prozaik, hudebník, výtvarník, filmový herec
 

Dětství a mládí prožil v Radotíně u Prahy. Po maturitě na průmyslové škole v Praze (1970) studoval na Stavební fakultě ČVUT, v roce 1972 však studia přerušil. Prošel řadou dělnických profesí: umýval okna, byl kulisákem, stavebním dělníkem i dřevorubcem (1975–1976, v Mařenicích u Cvikova). V roce 1976 byl s dalšími členy podzemního společenství kolem skupiny Plastic People of the Universe zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajné výtržnictví na jeden rok. Po propuštění (1977) se živil jako lepič pytlíků. Chartu 77 podepsal hned po svém propuštění z vězení v roce 1977. Roku 1980 emigroval: v letech 1980–1986 žil ve Švédsku (Uppsala, Göteborg ) a posléze v USA (New York). V exilu se věnoval převážně výtvarné práci. V letech 1990–1995 žil střídavě v New Yorku a v Praze, od roku 1995 trvale v Praze.
Zajíčkovy první literární pokusy pocházejí z konce 60. let, avšak určujícím pro něj bylo setkání s Plastic People of the Universe, Ivanem Martinem Jirousem (1972) a později s Egonem Bondym. V roce 1973 vytvořil s Milanem Hlavsou experimentální hudební skupinu DG 307, která do roku 1979 vystupovala na řadě podzemních (tj. nepovolených) koncertů a pro niž Zajíček psal texty a s Hlavsou i hudbu; v kapele DG 307 byl zpěvákem, recitátorem a vytvářel pro ni také scénické návrhy. V roce 1992 byla skupina obnovena a v různých personálních obsazeních hraje pod Zajíčkovým vedením nadále.

 

Zajíčkovy texty (literární i publicistické) byly publikovány v samizdatových a exilových časopisech Vokno, Spektrum, Jednou nohou, Paternoster (Vídeň); po roce 1989 v Tvorbě (1990), Fragmentu K (Bratislava 1990), Iniciálách (1991), Telegrafu (1993), Mašurkovském podzemném (1997), Rolling Stone (2000, 2001), Xantypě (2001), Babylonu (2001), Respektu (2002), Lidových novinách (2003), A2 (2006), Právu (2007) aj.
V samizdatu byly zveřejněny tři soubory Zajíčkových textů pro koncertní vystoupení: DG 307 (1973–1975), Dar stínum (1979), Pták utrženej ze řetězu zdivočel a uletěl... ozvěny jeho falešnejch zpěvů (Kundy rty ústa tváře masky) (1979) a dále soubory próz a deníkových reflexí Tok okamžiků (Dopisy) (1977), Vyslov sám sebe a svuj svět (1977–1978), Roztrhanej film (1980), Šedej sen (1980), Kniha moří (1981, úryvek in Vokno, č. 14, 1988) a Listy k čemukoliv (1980). Samizdatové publikace Mařenickej stařec (1977) a Úlomky skal (Sny – Lži – Obtisky kamenů) (1979) jsou knihami-artefakty, obsahujícími vedle básní i prózy, deníkové záznamy a grafiky.
V roce 1977 uspořádal Zajíček na počest Jiřího Němce a Ivana Martina Jirouse antologii podzemní poezie Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (též přisp.). Svými texty je zastoupen rovněž v samizdatových sbornících Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci (1975, ed. Ivan Martin Jirous), Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám (1975, ed. Ivan Martin Jirous), Děti Dvou sluncí (1975, ed. Martin Němec), Pohledy 1 (Petlice 1976, ed. Václav Havel), Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (Petlice 1978, eds. Jiří Gruša, Milan Uhde, Ludvík Vaculík), Magorův zápisník 1 (1980, ed Ivan Martin Jirous), „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem (1980), Čs. underground I A, B (Mozková mrtvice 1984, ed. Ivan Lamper), Básníci pražského undergroundu (Bratislava 1986, eds. Egon Bondy a Oleg Pastier), Podzemní sborníček (1989) aj. Některé Zajíčkovy texty přeložené do angličtiny a francouzštiny vyšly v brožuře k desce Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (LP, Paříž 1978).
Své hudební projekty (vesměs doprovozené otištěnými texty) vydal Zajíček v řadě nahrávek: DG 307: Gift to the Shadows (LP, Toronto 1982), DG 307 (1973–75) (LP, 1990), DG 307: Uměle ochuceno – Artificially Flavored (LP, 1992; doplněné vydání na CD, 2001), DG 307: Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu, Torzo (soubor tří CD, 1993), DG 307: „tvář jako Botticelliho Anděl“ (MC, 1995), DG 307: Kniha psaná chaosem (CD, 1996), DG 307: Siluety (CD 1998), DG 307: Koncert (CD 1999), Pavel Z.: Autorské čtení, evangelický kostel u Salvátora, Praha 5. 6. 2001 (CD 2001); DG 307: Šepoty a výkřiky (CD 2002), DG 307: Historie hysterie. Archiv dochovaných nahrávek 1973-75 (2 CD 2004), DG 307: Live /Několik verzí jednoho příběhu, několik tváří/ (CD 2005); Pavel Z.: Kakofonie cesty (CD 2007). Jednotlivé Zajíčkovy texty zhudebněné Milanem Hlavsou se objevily i v hudebních realizacích Plastic People, např. Pašijové hry velikonoční (vznik 1978) a Co znamená vésti koně (vznik 1981), společně vydáno pod tituly Passion PlayLeading Horses v souboru The Plastic People of the Universe (LP, CD 1992) a dále na CD PPU V. – Pašijové hry velikonoční (1997) a na CD PPU VII – Co znamená vésti koně (2002). Zajíček též složil hudbu k filmu Friedericha Wilhelma Murnaua Nosferatu (CD Nosferatu. Symfonie hrůzy..., 2004). Používal šifry Pavel Z., P, P. Z., P. M. R. Z., DG 307.
Různá svědectví o životě a díle Pavla Zajíčka přináší několik filmových a televizních dokumentů a seriálů, např. Concert /Premiéra/ (ČST 1990, režie J. Dlouhý); Alternativní kultura I, 5. díl – Od undergroundu k šedé zóně (ČT 1998, režie Petr Slavík); Bigbít, 24. a 25. díl seriálu (ČT 1998, režie Václav Křístek); The Plastic People of the Universe (ČT 2001, režie Jana Chytilová); Samizdat, 11. pokračování seriálu věnované undergroundovému samizdatu (ČT 2002, režie Andrej Krob); Alternativní kultura II, 1. díl – Proti proudu; 4. díl – Poezie v podzemí I (ČT 2003, režie Petr Slavík).
Jako herec se podílel na filmech Knoflíkáři (1997, režie Petr Zelenka), Anděl Exit (2000, režie Vladimír Michálek), Cabriolet (2001, režie Marcel Bystroň) a ...a bude hůř (2007, režie Petr Nikolaev).

 

Zajíčkovy texty ze 70. let vznikaly nejprve pod vlivem písní, které pro skupinu Aktual v předchozím desetiletí psal Milan Knížák, a byly vnímány jako pregnantní vyjádření životního pocitu podzemního společenství kolem Plastic People. Anonymní či kolektivní značka DG 307, za níž se básník často skrýval, mohla znamenat nejen „diagnózu“, ale i „degeneraci“; symbolizovala tak rovněž dobrovolné uzavření undergroundu do ghetta, rezignaci na komunikaci s oficiální i neoficiální kulturní scénou a vědomou sebeidentifikaci se společenským odpadem.
Zajíčkovy texty, psané vesměs hovorovým jazykem a fonetizujícím pravopisem, jsou naléhavými výpověďmi prostoupenými chiliasmem a prorockou autostylizací, místy inspirovanou raným křesťanstvím. Za perziflážemi, primitivismy a vulgarismy, za ostentativním pohrdáním konzumentskou společností se ovšem skrývá silný náboj etický; patrná je také autorova neustálá konfrontace s vědomím pomíjejícnosti a smrti. (V tomto ohledu je zřetelná příbuznost s texty dalších podzemních autorů, např. Egona Bondyho, Ivana Martina Jirouse, Fandy Pánka či Charlieho Soukupa.) Apelativnost těchto raných textů je nejpůsobivější v jejich hudební a scénické realizaci, v níž slovo získává značnou agresivitu.
Prvotní údernost Zajíčkových básnických i prozaických textů se oslabila koncem 70. let, kdy se postupně proměnily ve výpověď člověka, kterého obava před tlakem odcizeného a zneužitého slova vede ke stále větší oproštěnosti výrazu, k rezignaci nejen na apel ve smyslu politickém, náboženském či mravním, ale i na jakékoli „spory se světem“. Jednotlivé texty se stávají záznamem jakéhosi fragmentu příběhu, stínu existence a snu, jsou plné pochmurných symbolů a podobenství, jež jsou ovšem místy ironizovány důsledným používáním deklasovaného jazyka. Zajíčkovy literární tvorba se přitom stále více prolínala s jeho ambicemi hudebními a výtvarnými, byla poznamenána i výtvarnou obrazností surrealismu (Mikuláš Medek, Lucio Fontana).
Na literárně-hudební projekty z konce 70. let Zajíček navázal v 90. letech. V jeho poetice se dále prohloubily symbolické prvky a krajně se vyhrotila její romanticky vzdorovitá, antiracionalistická a antipragmatická poloha. Zajíčkovy lyrizované prózy mají tvar fragmentárních deníkových záznamů a opětovných podobenství o bezvýchodném labyrintu života a světa; zřetelná je zde příbuznost s díly Richarda Weinera, Jakuba Demla či Franze Kafky (Kniha měst a následující publikace).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: DG 307. Texty z let 1973–1980 (BB, PP 1990, kromě textů DG 307 obsahuje výbor ze samizdatových publikací Šedej sen a Roztrhanej film, ed. L. Marks za autorovy spolupráce); Kniha měst (BB, PP 1993); Čas je výkřik uprostřed noci (BB 1999; vyšlo též v angličtině a švédštině); Zvuky sirén a zvonů /Nénie/ (BB, PP 2001); Jakoby... Svět v zrnku písku... (P 2003); Cesta vlakem z P. do B., Pollockovy fleky, Odposlouchaná slova (PP 2007).
Souborná vydání: Zápisky z podzemí /1973-1980/ (BB PP 2002, ed. M. Machovec, obsahuje texty samizdatových publikací Mařenická kniha /Mařenickej stařec/, Dopisy /Lepení okamžiků/, Vyslov sám sebe i svuj svět, Listy k čemukoliv, Úlomky skal, Šedej sen, Roztrhanej film).
Příspěvky ve sbornících: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (německy s titulem Stunde namens Hoffnung. Almanach tschechischer Literatur, Luzern 1978; česky: Toronto 1980); The Plastic People of the Universe. Texty (BB 1997; druhé, rozšířené vydání, 2001); The Plastic People of the Universe (1999, v angličtině).

LITERATURA

Studie a články: J. Kabala (I. M. Jirous): Zpráva z českého hudebního podzemí, Svědectví (Paris) 13, 1975/76, s. 571, též s tit. I. M. Jirous: Zpráva o třetím českém hudebním obrození (1975) (smz. 1976), též in I. M. J.: Magorův zápisník (1997); týž: Krása bude křečovitá nebo nebude vůbec (smz. 1979) + Kundy rty ústa tváře masky (smz. 1980) + Pravdivý příběh Plastic People (smz. 1980–1987), vše in I. M. J., Magorův zápisník (1997); M. Machovec: úvod, in DG 307 (1990); týž: Pohyb v bludnym kruhu, Tvorba 1990, č. 40; týž: Šestnáct autorů českého literárního podzemí, in Literární archiv PNP 25 (1991); týž: Pavel Z. (medailón autora) in P.Z.: Čas je výkřik uprostřed noci (1999); týž: Od avantgardy přes podzemí do undergroundu, in Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945-1989, ed. Josef Alan (2001); týž: ediční poznámka a komentáře in Zápisky z podzemí /1973–1980/ (2002); J. Lopatka Mimořádný zájem o poezii..., in Předpoklady tvorby (1991); M. Pilař in Underground. Kapitoly o českém literárním undergroundu (1999); L. Kučerová: Jak se soudí sprosté slovo, Mladý svět, 45, 2003, č. 10; P. Blažíček: K textům písniček E. Bondyho, P. Zajíčka, S. Karáska a K. Soukupa, in Kritika a interpretace (2003); Z. R. Nešpor in Děkuji za bolest: Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let (2006).
Recenze: DG 307. Texty z let 1973–1980: M. Veselovský, Moravské noviny, 1991, č. 11; P. A. Bílek: Jůza a Zajíček. Agresívní poezie, NK 1991, č. 25 * DG 307: Dar stínum, Pták utrženej ze řetězu, Torzo (soubor tří CD): kof (P. Kofroň): Hudební rozhledy 1994, č. 5 * Kniha měst: K. Valentová: Kniha měst ponurých, ČD 16. 7. 1993; P. A. Bílek, Labyrint 1993, č. 5; J. Štolba, LitN 1993, č. 29; * Čas je výkřik uprostřed noci: P. Hořejš, Rolling Stone 2000, č. 4; H. Lundiaková, Nový Prostor 2001, č. 46; * Uměle ochuceno (CD, 2. vyd.): J. Rauvolf, Týden 2001, č. 42 * Zvuky sirén a zvonů /Nénie/: R. Kopáč, NK 2001, č. 24; O. Mainx, Host 2002, č. 3 * Zápisky z podzemí /1973-1980/: O. Bezr, Rock & pop 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 7; M. Vajchr, KPRR 2003, č. 26; J. Pašmik, Respekt 2003, č. 3 * Jakoby... Svět v zrnku písku...: T. Kubíček, Host 2004, č. 5; S. Škoda, Babylon 2003/2004, č. 5 * Historie hysterie (soubor dvou CD): /VH/, Právo 24. 2. 2005, příloha Salon, č. 406 * Kakofonie cesty (CD): P. Vizina, LidN 31. 5. 2007.
Rozhovory: S. M. Blumfeld (L. Drožď), Vokno 1993, č. 26; O. Štindl, LidN 20. 12. 1997; Lábus (V. Drápal), Mašurkovské podzemné 1997, č. 20; H. Lundiaková, LidN 29. 12. 1999; P. Placák, Babylon 2000/2001, č. 9; R. Kalenská, Respekt 2002, č. 20; O. Bezr, LidN 23. 1. 2003; S. Škoda, Reflex 2004, č. 20; J. Rauvolf, Instinkt 2004, č. 13.

Autor hesla: Martin Machovec (1998, 2007)
Aktualizace hesla: 6. 12. 2007 (kp)
 
zpět na hlavní stranu