František  HRDLIČKA

Počátky tvorby Františka Hrdličky jsou spojené s divadlem a tato zkušenost je patrná i v jeho prozaickém díle, napsaném až na výjimky (rané texty pro děti) společně se Zdenou Bratršovskou. Oblíbenou formou jejich prozaického vyjádření je monologická výpověď postavy, těžící často z napětí mezi záměrnou sebestylizací mluvčího a mimoděčným dojmem, kterým na vnímatele působí. Soubor podobných promluv tvoří již „román v monolozích“ Sebranci (volně inspirovaný zážitky z alternativního Bílého divadla), jednu z prvních společných prací autorské dvojice. Próza, která vznikla v první polovině sedmdesátých let (oficiálního vydání se dočkala teprve v roce 1992), akcentuje, nikoli však jednoduše adoruje motiv osobní i společenské nezávislosti. Z různých výpovědí, vzpomínek a pohledů účastníků i vnějších pozorovatelů si čtenář „rekonstruuje“ osudy již rozpadlé nonkonformní komunity lidí, kteří se rozhodli vydělit z většinové společnosti, a nehledě na existenční strádání, které jim jejich životní styl přináší, respektovat výhradně vlastní životní hodnotová kriteria, jimiž jsou především svobodomyslnost, kreativita a svoboda individua včetně svobody sexuální. Podobnou metodou parciálních textů, v tomto případě však volněji spojených, autoři postupovali i v próze Rezavá léta, jejíž základ (výpověď o pobytu na psychiatrické klinice) vznikl již koncem padesátých let, definitivní podoba však teprve počátkem let devadesátých. V časovém odstupu mezi jednotlivými verzemi textu do původně klíčové prózy pronikaly další tematické roviny, směřující ke konfrontaci generačních postojů konce padesátých a konce sedmdesátých let. – Pro všechny prózy autorské dvojice je typická uvolněná, spontánní vypravěčská technika. Ta v části textů kontrastuje s promyšleně, často i složitě konstruovanými, literárně poučenými fantaskními a groteskními syžety, odkazujícími k mytologickým či literárním inspiracím (prostřední povídka triptychu Scény z mužského života; miniaturní výpovědi souboru Samé milé pitvorky; k experimentální próze tendující Cesta k močálu či fantazijní grotesky zařazené do souboru O dvou písařích). – Jinou polohu tvorby Bratršovské a Hrdličky představují prózy vystavěné na přehledné dějové linii a zasazené do současnosti. Jejich ústředními postavami jsou samostatné a energické ženy, které se konfrontují s mužským světem, neschopným jejich nezávislost reflektovat (Budík pro Šípkové Růženky, Hotel Rezeda). Mužské hlasy, které jako by dotvrzovaly oprávněnost skeptického životního postoje ženských postav, zaznívají v prózách souboru Scény z mužského života či v některých povídkách tematicky ovšem pestřejšího povídkového souboru Renáta nad hlavou. – Nepominutelnou součástí díla Františka Hrdličky je také publicistika (knižní výbor z publicistických textů, napsaných opět společně se Zdenou Bratršovskou, vyšel pod názvem Politikův umělec a umělcův politik) a literární věda (své autorské zkušenosti využil v příručce Průvodce po literárním řemesle).