Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 ORBIS 

 1921 - 1997 
 
 Státní nakladatelství zaměřené na propagaci státu, popularizaci vědy a umění a literaturu faktu
 

Vznik Tiskařské, nakladatelské a novinářské akciové společnosti Orbis byl připravován od roku 1920, kdy byli jmenováni první vedoucí pracovníci, oficiálně byla však založena až v den konání ustavující schůze správní rady 23. března 1921. Záměrem Ministerstva zahraničních věcí (MZV) v čele s Edvardem Benešem, které vznik Orbisu iniciovalo, bylo zřídit instituci informující o životě v Československé republice a pečující o její propagaci v zahraničí. Společnost vystupovala jako soukromá; akcie byly vystaveny na jména několika desítek významných osobností politického, hospodářského a kulturního života, ve skutečnosti však zůstaly v rukou státu, jehož vliv a trvalá kontrola byly nadto zajištěny účastí zástupců hlavních politických stran ve správní radě společnosti.
Formálně bylo nakladatelské oprávnění uděleno nakladateli Bedřichu Kočímu (1869–1955), který vedle účasti ve správní radě (do roku 1934) přijal také funkci vrchního obchodního ředitele. V listopadu 1921 tuto funkci převzal továrník Karel Krauser (1864–??), jehož v říjnu 1922 vystřídal Emanuel Mimra (1894–??), který podnik vedl až do roku 1929, kdy ho kvůli finančním problémům a soudnímu sporu ve věci zpronevěry správní rada odvolala. Nový vrchní obchodní ředitel již nebyl jmenován a funkce byla sloučena s funkcí politického ředitele, kterým byl od vzniku společnosti přednosta tiskové služby MZV Jan Hájek (1883–1969). Ten poté jako zplnomocněnec správní rady vykonával funkci vrchního (generálního) ředitele až do roku 1938, kdy byl z politických důvodů nucen odejít z MZV a bezprostředně poté i z vedení Orbisu a jeho správní rady. Faktické (organizační) vedení podniku připadalo generálnímu tajemníkovi, jímž se na počátku roku 1931, kdy byla tato funkce zřízena, stal Jaroslav Fukátko (1898–1956). V čele správní rady stál nejdéle generální ředitel Zemské banky Emil Roos (1868–1934).
V rámci společnosti se postupně konsolidovalo několik samostatných úseků. Prvním ředitelem knižního nakladatelství byl jmenován Karel Chalupa (1884–??), kterého v roce 1925 vystřídal Josef Berndt (1881–1949). V roce 1936 funkci převzal Vladislav Pajdla (1907–1999), který ve vedení nakladatelství setrval až do padesátých let. Přímo v knižní redakci pracovali dva disponenti; funkci disponenta vedoucího redakci a jednajícího s autory zastával básník František Halas. V čele administrace vydavatelství časopisů stál po dlouhá léta Josef Klimánek (1894–??). V listopadu 1924 byl zahájen provoz tiskárny Orbis, která se stala jedním z obchodních pilířů společnosti; její vedení bylo po dlouhá léta svěřeno Karlu Peřinovi. Úsek novinářství byl ustanoven k 1. lednu 1925 a dlouhodobě (i během protektorátu) jej řídil Jaroslav Třebický; vedle prodeje novin, časopisů a knih předplatitelům i prostřednictvím vlastních nádražních prodejen zabezpečoval tento úsek organizaci prodeje zahraničních periodik v Československu. Knihkupectví Orbis, založené v srpnu 1925, se nejprve omezovalo na prodej informační literatury o ČSR, postupně se začalo věnovat prodeji bohemik, jazykových příruček, slovníků a turistické literatury, později byl zřízen i antikvariát. Ve vedení knihkupectví stál za první republiky i v době protektorátu Antonín Miškovský.
V souvislosti s mnichovskými událostmi přešel koncem roku 1938 Orbis z kompetence MZV do kompetence Tiskového odboru Předsednictva ministerské rady (TO PMR). Po odchodu Jana Hájka z funkce vrchního (generálního) ředitele Orbis po krátkou dobu fakticky řídil přednosta tohoto úřadu Zdeněk Schmoranz (1896–1942); funkci generálního tajemníka převzal na počátku roku 1939 František Kliment (1896–1945). Koncem roku 1939 se Orbisu zmocnila Skupina tisk kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora (ÚŘP) v čele s bývalým pražským dopisovatelem agentury Reuter Franzem Friedrichem Rudlem, který se stal novým generálním ředitelem Orbisu a zůstal jím až do konce protektorátu. Z hlediska české správy byl nadřízeným orgánem nadále TO PMR, který však byl počátkem roku 1942 zrušen a příslušné kompetence převzal nově vzniklý Úřad lidové osvěty. Jeho sloučením s Ministerstvem školství a národní osvěty v polovině téhož roku vzniklo Ministerstvo školství a lidové osvěty v čele s Emanuelem Moravcem, který měl na ediční činnost Orbisu rovněž nemalý vliv. Správní rada byla na podzim 1939 nahrazena správní komisí, jejímž předsedou byl jmenován guvernér Poštovní spořitelny Karel Trapl (1881–1940), avšak rozhodující slovo měl vedoucí Skupiny tisk ÚŘP Wolfgang Wolfram von Wolmar (1910–1987).
15. května 1945 se vedení Orbisu opět ujal jeho někdejší generální tajemník Jaroslav Fukátko; podnik v té době přešel do kompetence Ministerstva informací (MI; později Ministerstva informací a osvěty /MIO/) a Fukátko vedl Orbis jako jeho zmocněnec. V roce 1946 byl generálním ředitelem jmenován Zdeněk Rossmann (1905–1984), funkci generálního tajemníka až do roku 1949 vykonával bývalý ředitel úseku novinářství Jaroslav Třebický. Nejvyšším orgánem Orbisu byla i v letech 1945–1948 správní rada, v níž mj. působil bývalý generální ředitel Jan Hájek. Do budovy Orbisu se v poválečném tříletí přestěhoval publikační odbor MI/MIO, do jehož vedení nastoupili bývalí zaměstnanci Orbisu František Halas a Adolf Hlavatý, kteří měli i na poválečné dění v Orbisu zřejmý vliv; Halas mj. inicioval založení zvláštní redakce literatury pro děti a mládež, která byla pod názvem UM (Umění mládeži) součástí Orbisu až do konce roku 1949. Redakci UM vedla Ludmila Kolářová, pracovali v ní Věra Bělohubá, Josef Hiršal, Věra Hubená, Ota Šafránek, Jarmila Šilínková a jako výtvarný redaktor Karel Pekárek. Ostatní publikace Orbisu nadále redigovali externí redaktoři a redakční rady spravující jednotlivé ediční řady. Ředitelem nakladatelství zůstal Vladislav Pajdla.
Koncem roku 1948 přišel do vedení znárodněného Orbisu bývalý sazeč František Hracha (1905–1999), zpočátku jako zmocněnec MIO ve funkci správce podniku (ve stejné funkci současně působil i v Melantrichu), od roku 1950 již jako podnikový ředitel celého tzv. kombinátu. Na konci čtyřicátých let byla do Orbisu začleněna jiná nakladatelství, mj. Československé filmové nakladatelství či Svět v obrazech, vydavatelství MIO. Do knihtiskárny Orbis byly přiřazeny mj. tiskárna Bromografia (specializovaná na tisk pohlednic), Československý kompas, Grafická unie, Neubert a synové, Průmyslová tiskárna, Státní tiskárna v Karmelitské ulici aj. K 1. lednu 1950 byl zřízen národní podnik Orbis, tiskařské závody, jenž byl podřízen Československým závodům polygrafickým, n. p. jako ústřednímu orgánu. K 1. lednu 1951 byl ustanoven národní podnik Orbis, vydavatelské závody; po sloučení s Osvětou a Sokolským nakladatelstvím byl s platností od počátku roku 1953 ustanoven národní podnik nakladatelství Orbis.
Na počátku padesátých let v rámci Orbisu působila specializovaná nakladatelství či oddělení: adresářové oddělení Orbis (vzniklo po začlenění středoevropského nakladatelství adresářů Compass ještě před rokem 1948), mapové oddělení Orbis, Národní hudební vydavatelství OrbisVýtvarné nakladatelství Orbis. O zřízení Národního hudebního vydavatelství Orbis, které se mělo stát ústředním hudebním nakladatelstvím v ČSR, bylo rozhodnuto již v červnu 1948, oficiálně zřízeno bylo však až k 1. 12. 1949. Jeho ředitelem byl jmenován Karel Šebánek, který dosud působil v hudebním vydavatelství Melantrichu. Funkci šéfredaktora vykonával v letech 1949–1950 Jan Hanuš (1915–2004) a po něm až do konce roku 1952, kdy byla činnost vydavatelství ukončena, Jan Kapr (1914–1988). V redakci pracovali mj. zástupce šéfredaktora Bohumil Karásek (1926–1969) a redaktoři Věra Dolanská, Bedřich Nikodém či Karel Šrom. Výtvarné nakladatelství Orbis, které vedle publikací s výtvarnou problematikou vydávalo také drobnou grafiku, se formovalo od roku 1948 a činnost ukončilo rovněž v roce 1952 (některé tituly vyšly s vročením 1953). Za jeho správu odpovídal Josef Manďák a šéfredaktorem byl jmenován Lubor Kára, který zůstal hlavním redaktorem výtvarné redakce i po delimitaci výtvarných publikací (včetně započatých edic) do SNKLHU. V redakci dále působili mj. Zdeněk Baloun, Milena Freimanová, Stanislav Kohout a Zdeněk Pilař.
Po zrušení MIO v roce 1953 spadal Orbis do působnosti Ministerstva kultury (MK; 1956–1967 Ministerstvo školství a kultury /MŠK/; 1967–1969 Ministerstvo kultury a informací /MKI/, od 1969 opět MK). Po roce 1956 se postupně stabilizovala struktura Orbisu, zahrnující nyní knižní nakladatelství, vydavatelství časopisů, nakladatelství pohlednic a plakátů, úsek novinářství a úsek propagace státu v zahraničí (z tiskařských podniků Orbis vznikly nové národní podniky Polygrafia, Státní tiskárna a Knihtisk, které přešly do působnosti ministerstva spotřebního průmyslu). V čele knižního nakladatelství stál vedoucí závodu, jímž se stal dosavadní ředitel nakladatelství Vladislav Pajdla, a šéfredaktor, který odpovídal za ideovou a odbornou úroveň vydávaných publikací (později bylo nakladatelství vedeno pouze šéfredaktorem). V této funkci působil v letech 1949–1955 Josef Štefánek (1919–1972), poté Božena Holečková (1909–1995) a Jarmila Prokopová (1911–1994). Redakci literatury pro ochotníky dlouhodobě vedl Jiří Beneš, divadelní redakci Emil Radok, později Jarmila HrubešováAlena Urbanová. Populárně-naučnou redakci řídil Alois Kaiser, později Josef SadilVladimír Špinka. Redakci osvětových publikací řídila Jarmila Langášková; redakci pragensií Josef Trojan, později Ginette Stočesová.
Ekonomiku a provoz vydavatelství časopisů řídil na počátku padesátých let Josef Klimánek a po něm Jiří Modestin. Ideové vedení reprezentovali šéfredaktoři jednotlivých titulů, později byla zřízena funkce šéfredaktora vydavatelství časopisů, kterou v šedesátých letech zastával Štěpán Engel (1906–??), od poloviny sedmdesátých let do roku 1977 Jarmila Houšková (*1927). Ke značnému množství periodik, vydávaných a redigovaných v Orbisu, patřila v padesátých letech i následujících desetiletích též skupina osvětových časopisů, které prostřednictvím Orbisu vydávalo MIO, později MK. Několik jich sem přešlo ze zrušeného nakladatelství Osvěta; ve vydavatelství Orbisu tuto oblast vedl bývalý vedoucí časopiseckého úseku Osvěty Josef Pancíř (1906–1996), v šedesátých letech pak Miroslav Langášek (*1927) a v sedmdesátých Zdeněk Marek (1919–2012). Kromě toho Orbis vydával řadu titulů externě; jejich redakce tedy nebyly na vedení ani provozu Orbisu závislé.
Drobná grafika zůstala v kompetenci Orbisu i po přechodu výtvarné redakce do SNKLHU. Její výrobu zajišťovalo nakladatelství pohlednic a plakátů, z něhož se po čase vyvinul úsek užité grafiky. Kromě plakátů a pohlednic toto nakladatelství vydávalo omalovánky, leporela a další zboží pro děti (jeho produkce nebyla distribuována přes knižní obchod, nýbrž prostřednictvím podniků Drobného zboží). Od konce šedesátých letech byla součástí úseku užité grafiky redakce literatury pro děti, kterou vedla Jana Slánská a v níž pracovali mj. Jiří ČehovskýJan Endrýs. Úsek novinářství měl v padesátých letech na starosti distribuci domácího i zahraničního tisku; nadále Orbis také spravoval síť nádražních prodejen. Roku 1954 vznikl jako nástupce oddělení Orbis-export samostatný úsek státní propagace ČSR, který vydával cizojazyčné publikace i periodika a staral se o provoz zahraničích kulturních středisek. Na vedení cizojazyčného úseku se zprvu podíleli šéfredaktoři jeho knižní a časopisecké redakce, později byly tyto funkce sloučeny. Knižní redakci cizojazyčných publikací vedla v padesátých letech Libuše Prokopová (*1919) a oddělení cizojazyčných časopisů Otmar Kohout (otec spisovatele Pavla Kohouta). Poté vedení celého cizojazyčného úseku převzala Marta Čepičková (1920–1998; roz. Gottwaldová); v sedmdesátých letech tuto funkci zastával Josef Kadlec.
Některé ediční oblasti, které Orbis v padesátých let obstarával, byly postupně delimitovány do specializovaných nakladatelství (např. sportovní, tělovýchovné a průvodcovské publikace převzalo Státní tělovýchovné nakladatelství, naučné slovníky Encyklopedický institut ČSAV, knihy pro fotoamatéry Státní nakladatelství technické literatury, ekonomickou a politickou literaturu nakladatelství Svoboda). Provoz knihkupectví a antikvariátů (po roce 1948 byl Orbis pověřen správou státního Ústředního antikvariátu) převzal n. p. Kniha; vývoz a dovoz knih a časopisů převzal PZO Artia. Další změny nastaly po roce 1962: do n. p. Sovětská kniha (posléze přejmenovaného na n. p. Zahraniční literatura) byl převeden úsek distribuce dovážené zahraniční literatury, do správy Poštovní novinové služby (PNS) byl převeden úsek novinářství a ze zahraničních středisek vznikla samostatná Správa zahraničních středisek přímo podřízená MŠK. Orbis měl být napříště zaměřen na vydavatelskou a nakladatelskou činnost v oblasti populárně-naučné a osvětové literatury a periodik; nadále zůstal vydavatelstvím cizojazyčné literatury a časopisů, plakátů, pohlednic a užité grafiky. Reorganizaci Orbisu provázely změny ve vedoucích funkcích. Podnikovou ředitelkou byla v září 1962 jmenována Jarmila Prokopová; její původní funkci šéfredaktora knižního nakladatelství převzal Josef Janoušek. Profilovou redakci filmové a divadelní literatury vedl v šedesátých letech Otakar Blanda a jako redaktoři zde pracovali mj. Pavel Keclík, Petr Král či překladatelka Karla Kvasničková. V nakladatelství působili mj. též překladatelé František Jungwirth (od konce šedesátých let vedoucí redaktor populárně-naučné literatury) a Milena Perglerová.
V roce 1970 byli z politických důvodů nuceni z Orbisu odejít ředitelka Jarmila Prokopová i šéfredaktor Josef Janoušek. Do ředitelské funkce byl dosazen Miroslav Pastyřík (1912–1995), bývalý pracovník aparátu ÚV KSČ. V roce 1975 ho jako tzv. zastupující ředitel vystřídal Štěpán Engel (1906–??). Knižní redakci vedl od roku 1970 dosavadní redaktor filmové a divadelní redakce Jaroslav Beránek (*1931) za spolupráce své zástupkyně Angeliky Blahožové (*1929), vedoucí redaktorky populárně-naučné a encyklopedické literatury. Po Beránkově odchodu do vedení nakladatelství Albatros byl koncem roku 1972 jmenován šéfredaktorem Miloš Parma (1916–1998), který dosud vedl právnickou redakci.

V souvislosti s mezinárodním ohlasem Charty 77 bylo usnesením předsednictva ÚV KSČ v dubnu 1977 rozhodnuto o proměně Orbisu v tiskovou agenturu, jejímž úkolem bude ideologická propaganda československého komunistického režimu. Tisková agentura Orbis (TAO) vznikla k 1. 7. 1977, oficiálně jako samostatná příspěvková organizace nevládního charakteru s nakladatelskými a vydavatelskými právy, a působila jako hospodářské zařízení Československé společnosti pro mezinárodní styky (ČSMS), jež byla jejím právním zřizovatelem a současně nadřízeným orgánem. Orbis byl tedy vyčleněn z působnosti MK ČSR a veškerá jeho činnost převedena na nově vzniklou TAO, která měla pod vedením nového generálního ředitele Vladimíra Viplera provést likvidaci původního nakladatelství. Protože však MK považovalo kompetence bývalého nakladatelství Orbis ve struktuře celostátní ediční činnosti za nezastupitelné, rozhodlo se zachovat jeho ediční profil jako celek. Z TAO byly vyčleněny veškeré aktivity, které nesouvisely se zahraniční tiskovou propagandou, a k 1. 1. 1978 pro ně bylo zřízeno nové nakladatelství a vydavatelství Panorama.
Publikační činnost TAO zpočátku řídili náměstkyně pro periodické publikace Jarmila Krumphanzlová (*1934) a náměstek pro neperiodické publikace Josef Skydánek. Po jeho odchodu v roce 1985 už tato funkce nebyla obsazena a celou oblast coby náměstkyně pro publikační tvorbu řídila Jarmila Krumphanzlová, jíž byl také podřízen šéfredaktor redakce neperiodických publikací. V této funkci krátce působil Jiří Heger, poté funkce nebyla obsazena až do roku 1982, kdy do ní nastoupil Zborov Dvořák (*1935). Redakci časopisů pro kapitalistické země vedl Karel Beba (*1922) a po něm Josef Skála; redakci časopisů pro socialistické země Vít Suchý a posléze Petra Frankeová (*1947). Na přelomu listopadu a prosince 1989 došlo ve vedení TAO ke změnám: několik dnů ji vedl náměstek pro propagandu a audiovizuální prostředky Jiří Nekola, který do funkce pověřeného ředitele TAO navrhl Jiřího Kolečka (*1944), dosavadního vedoucího hlavní redakce audiovizuálních prostředků. Kolečko bezprostředně po nástupu do funkce odvolal všechny vedoucí pracovníky včetně bývalého ústředního ředitele Viplera a na počátku roku 1990 přistoupil k reorganizaci agentury.

K 1. dubnu 1990 rozhodlo federální Ministerstvo financí o zastavení dotací TAO jako tzv. příspěvkové organizaci. Zároveň bylo rozhodnuto o začlenění Orbisu do Československého rozhlasu, k němuž oficiálně došlo až k 1. 12. 1990, kdy byla zřízena samostatně hospodařící základní organizační složka s názvem Orbis ZOS (= závodní odborová skupina) Čsl. rozhlasu. Novým ředitelem Orbisu se stal na podzim 1990 Richard Urx, jehož na konci roku 1991 nahradil Miroslav Drozd (*1943), který již v září 1990 přejal po Pavlu Brzobohatém (*1942; v TAO vedl výrobní útvar) vedení knižní redakce Orbisu. Do funkce ředitele byl však oficiálně jmenován až v červnu 1992 a již v polovině srpna z ní byl odvolán. Do konce roku 1992 pak podnik řídil Jakub Císař (*1966). Knižní redakci vedl po Drozdovi nakrátko jeho dosavadní zástupce Jiří Schuman, ve druhé polovině roku 1992 se v této funkci vystřídaly Eva Wagnerová (*1951; bývalá redaktorka TAO) a Eva Ekrtová. K šéfredaktorům časopiseckého úseku patřili v období 1990–1992 Jaroslav Fridrich, Eva Meisnerová (*1947; původně redaktorka TAO) či Jiří Chodil.
Po rozpadu československé federace a navazující transformaci Československého rozhlasu se zmocněnec Ministerstva financí pro vypořádání majetku po Československé televizi a Československém rozhlasu Jiří Zoufal (*1948) rozhodl z movitého a nemovitého majetku Orbisu a dalších vybraných úseků federálních médií vybudovat reprezentativní vydavatelství a nakladatelství, navazující na prvorepublikovou tradici firmy. Usnesením vlády z 23. června 1993 vznikl pod Zoufalovým vedením Orbis jako příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem se stalo Ministerstvo hospodářství a po jeho zrušení Ministerstvo pro místní rozvoj. V tomto období byl Orbis rozdělen na tři divize (jeho další obchodní aktivity zastupoval samostatný odbor monitoringu a zpracování informací). Divize audiovizuální připravovala na objednávku audiovizuální pořady, dabing či reklamní šoty. V rámci divize VÚRT (bývalý Výzkumný ústav rozhlasu a televize) Orbis mj. jako jeden z prvních v ČR vyráběl nosiče CD-ROM. Divize Nakladatelský dům zahrnovala redakci knižní, redakce časopisecké, redakci překladatelských a tlumočnických služeb a komerční redakci, jež obstarávala výrobu reklamních a propagačních materiálů, plakátů, kalendářů apod. Ředitelem divize Nakladatelský dům se na jaře 1993 stal Jiří Pondělíček (*1937), který v této funkci zůstal až do poloviny roku 1997; až do zániku Orbisu poté divizi vedl Jiří Hromada (*1958). Knižní redakce se nově konstituovala na jaře 1994 a do vedoucích funkcí nastoupili pracovníci mezitím zrušeného nakladatelství Panorama. Knižní redakce byla rozdělena na redakci literatury pro děti, kterou vedl Pavel Polák (*1954) a v níž pracovala Jindřiška Ptáčková, a redakci ostatní literatury v čele s šéfredaktorem Jaroslavem Havlem (*1953), kde pracovaly Taťána BřezinováŠárka Vieweghová. Po Havlově odchodu na podzim 1996 celou knižní redakci řídil Pavel Polák. Komerční redakci vedla Zdena Blechová (*1950); překladatelskou a tlumočnickou redakci Todorka Janevová (*1942).
Vzhledem k problematické minulosti Orbisu postupně slábla politická vůle podnik podporovat. Koncem roku 1997 rozhodla Poslanecká sněmovna PČR o jeho zrušení; majetek i personál převedlo Ministerstvo pro místní rozvoj do jiné své příspěvkové organizace, České centrály cestovního ruchu.

O typografickou úpravu knih Orbisu se v meziválečném období nejčastěji starali zaměstnanci tiskárny Rudolf HálaJosef Sonberg. V první polovině čtyřicátých let byl autorem obálek a grafické úpravy obvykle Josef Bohuslav, od druhé poloviny téže dekády a v letech následujících pak Josef Ficenec, Miloslav Fulín, Boris Hanš, Milan Hegar, Josef Istler, Zdeněk Rossmann a mnozí další. Dlouholetými výtvarnými redaktory poválečného Orbisu byli Valdemar Ungermann a Věra Beránková, provd. Šalamounová. Jako techničtí redaktoři zde pracovali Karel Fendrych, Libuše Ladianská, Antonie Kouďová (provd. Matoušková), Zuzana Málková, Josef Pekárek, Antonín Šašek, Oldřich Umlauf ad. V prvním období polistopadové existence Orbisu byla grafická úprava svěřována mj. Martinu Stejskalovi, Pavlu Štědrému či Ireně Vorlíčkové. V letech 1994–1997 zde jako technická redaktorka působila Jarmila Sojková, typografie a obálky byly dílem Michala Houby, Vladimíra Vimra, Petra Vlčka ad.
V prvorepublikovém období vydal Orbis téměř 800 publikací; po počátečních letech, kdy se roční počet vydaných knih pohyboval kolem dvou až tří desítek, vycházelo v dalších letech ročně obvykle 40–60 publikací (tato hranice byla významněji překonána v roce 1937, kdy vyšlo na 80 titulů). Za okupace bylo v prvních dvou letech vydáváno ročně kolem 50 svazků, v roce 1941 už byl počet trojnásobný a v letech 1942–1944 vycházelo ročně kolem 200 publikací. V přelomovém roce 1945 se počet vydaných titulů výrazně snížil (cca na 60), ovšem již v roce následujícím opět vzrostl a pohyboval se v rozmezí 150–180 titulů. Hudební vydavatelství Orbis vydalo více než 600 hudebnin a na tři desítky knižních svazků. Výtvarné nakladatelství Orbis kromě obrazových reprodukcí a drobné grafiky připravilo k vydání zhruba 60 knižních titulů. V letech 1953–1955, kdy Orbis převzal ediční úkoly některých zrušených nakladatelství, přesahoval počet vydaných titulů obvykle hranici dvou set, poté začal postupně klesat a v následujícím desetiletí činil průměr 150 ročně vydaných svazků, v letech 1965–1977 se většinou přibližoval hranici sta titulů. Číslování publikaci bylo zavedeno v roce 1955, ovšem zpětně do něj byly zahrnuty pouze svazky vydané od počátku padesátých let. Celkově vyšlo v období národního podniku nakladatelství Orbis kolem 3500 svazků; v úhrnu na tisíce se počítaly tisky na zakázku, brožury a produkty užité grafiky, jež ovšem byly do číslování svazků zahrnovány nedůsledně. TAO vydávala ročně zhruba 20–30 publikací, většinu v mnoha jazykových mutacích, takže dohromady pod její hlavičkou vyšlo více než 800 svazků. V letech 1990–1992 vyšla necelá čtyřicítka knih; obnovený Orbis čísloval své tisky znovu od č. 1 a dohromady vydal kolem 30 titulů. Celkem vyšlo pod značkou Orbis kolem 7000 svazků.
V období před vybudováním vlastní tiskárny Orbis tiskl v pražských tiskárnách Politika, Průmyslová tiskárna, Státní tiskárna a Středočeská tiskárna. Od poloviny dvacátých let až do konce padesátých let tiskl převážně ve vlastní knihtiskárně (od přelomu čtyřicátých a padesátých let rozšířené o další pracoviště a označované jako tiskařské závody) s výjimkou hlubotiskových barevných obrazových příloh, které byly ve dvacátých až čtyřicátých letech tištěny v České grafické unii a podniku Neubert a synové. Po delimitaci a transformaci orbisovských tiskáren byly jeho publikace nejčastěji tištěny v pražských podnicích Knihtisk, Polygrafia, Mír, Státní tiskárna, popř. v brněnském Tisku (provoz Přerov a Český Těšín). TAO využívala vlastní nově vybudované tiskárny, tisk cizojazyčných publikací byl ovšem často svěřován zahraničním nakladatelstvím a agenturám, mj. v Itálii (Teti /Milano/; Aurora /Milano/), NSR (Plambeck /Neuss/), Portugalsku (Avante /Lisabon/), Vietnamu (VNA /Ho Či Min/), Velké Británii (Harney + Jones), Lucembursku (Cope /Luxembourg/), v Sýriii (Saad advertising) atd. V polistopadovém období Orbis exkluzivně nespolupracoval s žádnou tiskárnou, v letech 1990–1992 tiskl mj. v Jihočeských tiskárnách (provoz Týn nad Vltavou) či ve zlínské Grafii; v letech 1994–1997 např. v tiskárnách Libertas či PBtisk Příbram.
První prozatímní sídlo Orbisu bylo v Morzinském paláci v Nerudově ulici č. 5 v Praze na Malé Straně, od roku 1924 až do svého zániku pak nakladatelství působilo ve vlastní budově ve Fochově (za okupace Schwerinově, v padesátých letech Stalinově), dnes Vinohradské třídě č. 46, vchod do tiskárny byl ve Slezské ulici č. 13. Knihkupectví Orbis bylo zřízeno v centrální budově, později na Václavském náměstí č. 42. V poválečném období měl Orbis řadu detašovaných pracovišť, kde byly umístěny časopisecké redakce (Vinohradská č. 3, Dlouhá č. 12, Národní č. 17, Václavské náměstí č. 43, Opletalova č. 5 ad.); v Karlíně, v ulici 1. Pluku č. 7 pak sídlilo oddělení užité grafiky. Hudební vydavatelství Orbis působilo na adrese Jindřišská č. 27, Výtvarné nakladatelství Orbis U Prašné brány č. 3. TAO nadále obývala budovu na Vinohradské třídě a měla pobočku též v Bratislavě. V polistopadovém období sídlila knižní redakce krátce na Karlově náměstí, poté se však navrátila do Vinohradské, jež byla sídlem vedení podniku i knižní divize v poslední fázi jeho existence. Audiovizuální divize sídlila v budově bývalé OIRT (Organisation Internationale de Radiodiffusion et Télévision / Mezinárodní rozhlasové a televizní organizace) na Strahově; divize VÚRT (bývalý Výzkumný ústav rozhlasu a televize) na Evropské třídě.

 

Ediční profil Orbisu krystalizoval postupně, jeho dlouholeté pilíře byly ovšem postaveny již v prvorepublikovém období a zůstaly po celou dobu existence Orbisu relativně stabilní, byť se v produkci nakladatelství projevovalo jeho úzké sepětí se státem a vládní politikou. Vedle knih politických a propagačních se Orbis orientoval na vydávání odborné a populárně-naučné literatury, především z oborů sociálních a humanitních věd. Typickou ediční oblastí se stala též zeměpisná a cestopisná literatura a od doby nacistické okupace i literatura pro mládež. Vedle ní se v oblasti beletrie Orbis soustředil (v různých obdobích v různé míře) také na dobrodružnou literaturu a v poválečném období i na publikace divadelní a filmové.
První reprezentativní edicí byla Politická knihovna (1923–1939, celkem 62 sv. /1. řada 39 sv., 2. řada 23 sv./, red. František Vodseďálek), knižnice spisů politických, právních, národohospodářských a sociálních, vycházející v menší a větší řadě. Z původní literatury zde vyšla mj. díla historiků či diplomatů Karla Kazbundy, Kamila Krofty, Jana Opočenského, Jaroslava Papouška a Jana Slavíka, ale také např. publikace literárního historik Karla Krejčího Polská literatura ve vírech revoluce. Z překladové literatury byly zahrnuty např. spisy Salvadora de Madariagy, Maxe Webera či dvoudílné vzpomínky novináře H. W. Steeda. František Bauer pro české čtenáře přetlumočil Hitlerův spis Mein Kampf, jejž doplnil svými poznámkami a přehledem politické situace v Německu od roku 1926. Posledním svazkem byla publikace Emanuela Moravce V úloze mouřenína (za války několikrát reeditovaná), která předznamenala charakter politické literatury, již pak Orbis vydával v době okupace. Zahraničnímu publiku byly určeno několik edic anglických, francouzských a německých překladů oficiálních politických dokumentů a projevů, např. Politische Bücherei (1924–1934, 9 sv., red. Oskar Butter). Na pomezí politiky a historie stála vícejazyčná knižnice Publikace archivu Ministerstva zahraničních věcí (1926–1929, celkem 8 sv. ve 2 řadách, označována též ruským názvem Izdanije Archiva Ministerstva inostrannych děl a francouzským Des Archives du Ministère des Affaires Étrangères), jejíž druhá řada byla zaměřena na soupisy bohemik a slovacik v cizině. K politickým tématům se vztahovala i populárněji zaměřená memoárová edice Stopami dějin (celkem cca 15 sv.), která vycházela od poloviny dvacátých let do roku 1938. Nakladatelské materiály ji prezentovaly jako knižnici o dvou řadách, ačkoli v publikacích tzv. první řady (vedené F. Vodseďálkem), k nimž byla přiřazována mj. Masarykova Světová revoluce a Benešova Světová válka a naše revoluce (obě v koedici s nakladatelstvím Čin), nebyla edice explicitně označena. Nedůsledně byla označována i ve svazcích řady druhé (pořádané Josefem Fischerem), v níž vyšlo především několik svazků vzpomínek Jana Hajšmana na domácí i zahraniční odboj. K politickým, hospodářským, sociálním a kulturním tématům byly orientovány rozsahem kratší spisy z edice Časové otázky (1924–1939, 23 sv., red. Oskar Butter, poté Josef Fischer), do níž byly zahrnuty např. publikace Bertranda Russella či autobiografie Alberta Einsteina a Sigmunda Freuda.
Od poloviny dvacátých let vydával Orbis několik edic odborné a populárně-naučné literatury. V koedici s pařížským nakladatelstvím Bossard připravil k vydání Encyclopédie tchécoslovaque (1923–1929, 4 sv., red. Oskar Butter a Bohuslav Ruml). Sociologická knihovna (1925–1937, 15 sv. /1. řada 10 sv., 2. řada 5 sv./), řízená výborem Masarykovy sociologické společnosti, zpřístupňovala základní díla sociologů českých (Arnošt Inocenc Bláha, Emanuel Chalupný, Otakar Machotka) i zahraničních (Auguste Comte, Émile Durkheim). Tajemníci Orbisu Jaroslav Fukátko a František Kliment redigovali edici praktických příruček a odborných publikací Economica (1936–1941, 10 sv., v obnovené řadě 1947–1948, 8 sv.).
Práce z oblasti estetiky a psychologie umělecké tvorby přinášela knižnice rozprav o umění Ars (1924–1940, 22 sv. /1. řada 21 sv., 2. řada 1 sv./), vedená Bohumilem Markalousem. Z překladových titulů zde vyšla např. sociologicky zaměřená úvaha o umění od J.-M. Guyaua, Croceho Brevíř estetiky, stati o architektuře a bydlení od Adolfa Loose, Freudova úvaha o Leonardu da Vincim, zápisky režiséra Alexandra Tairova s úvodní studií Jindřicha Honzla o vzniku moderního ruského divadla, Bremondova Čistá poezie či kniha Viktora Šklovského a Vladimira Majakovského Jak dělat prózu a verše. Z původní literatury byly zahrnuty mj. dvě studie o malířství od Františka Kovárny, smetanovská studie Zdeňka Nejedlého, Václav Černý zde vydal Esej o básnickém baroku a v reedici vyšla studie Otakara Zicha O typech básnických. V roce 1940 vznikla s podtitulem Literárně historické studie druhá řada knižnice Ars, vyšel v ní však pouze sborník studií o české literární kritice devadesátých let 19. století. Několik knih s tématem literatury a umění vydal Orbis mimo edice, často přitom šlo o cizojazyčná vydání (Arne Novák: Das barocke Prag; Jaromír Krejcar: L´Architecture contemporaine en tchécoslovaquie; Zdeněk Wirth: L´art tchécoslovaque /též mutace angl. a něm./; Václav Černý: Essai sur le Titanisme dans la Poésie Romantique occidentale entre 1815–1850). Objevily se však i knihy v češtině: Miroslav Rutte připravil k vydání soubor studií o současné evropské literatuře, z rukopisu Holanďana R. A. Benthema Oosterhuise byla přeložena jeho komeniologická práce, jako doprovod k výstavě Francouzské moderní sochařství vyšla publikace Jaromíra Pečírky.
Několik biografických studií o literátech (sestrách Brontëových, Charlesi Baudelairovi, Romainu Rollandovi) přinesly Knihy osudů a práce (1928–1941, 35 sv., red. F. Vodseďálek, od 1930 Josef Fischer), kde dále vyšla studie Johannese Urzidila věnovaná Václavu Hollarovi, vzpomínky Roalda Amudsena, Alberta Schweitzera, Viktora Šklovského, Eugèna Françoise Vidocqa ad., a především několik knih amerického mikrobiologa a spisovatele Paula de Kruifa, který patřil ke kmenovým autorům prvorepublikového Orbisu. Původní i přeložená díla převážně z oborů humanitních a sociálních věd vycházela v knižnici Perspektivy (1930–1940, 10 sv., red. Josef Fischer). Z překladových titulů edice nabídla např. Ortegovu Vzpouru davů, Machiavelliho Vladaře nebo publikaci Alfreda Adlera. Z českých autorů se v této edici představili např. Václav Příhoda, J. L. Fischer či Arnošt Kolman. Knižnice Delta (1936–1941, 6 sv.) zprostředkovala nejnovější objevy z různých vědních oborů.
Orbis se věnoval též prakticky vzdělávací a osvětové literatuře. Vedle edice jazykových učebnic Brána jazyků (1936–1938, 11 sv., red. Hugo Siebenschein; 1949 1 sv.; 2. řada s tit. Janua linguarum, 1937–1938, 2 sv., 1948–1949, 3 sv.) tuto oblast reprezentuje seriál dálkových písemných kursů, který pod názvem Domácí učení (1926–1944, red. Karel Velemínský; edice variabilně označována též jako Knihovna Domácího učení, za protektorátu Fernunterricht) vydával nákladem Orbisu Masarykův lidovýchovný ústav, za okupace pak Pragapress. V meziválečném období v edici vyšel např. kurs pravopisný, anglický, daňový, zeměpisný, automobilový, zahradnický či zdravotnický; za války se edice orientovala na kursy odborné němčiny, rozčleněné podle jednotlivých (obvykle dělnických a řemeslnických) profesí. Každý z kursů byl rozdělen do několika sešitů; celkem seriál zahrnul cca 150 kursů. Prakticky zaměřené byly také knižnice z oboru racionalizace řízení podniků Prací k úspěchu (1930–1939, 9 sv.) a Organisace a řízení (1931–1933, 3 sv.), vydávané ve spolupráci s Masarykovou akademií práce a Československým národní komitétem pro vědeckou organisaci v redakci Stanislava Špačka.
Značné čtenářské zázemí získaly zeměpisně edice. Sbírku průvodců Orbisu (1926–1938, 18 sv.), již v Orbisu vydával Klub československých turistů, řídil ministerský rada MZV Bohuslav Lázňovský, jenž zde jako úvodní svazek publikoval třídílného Průvodce po Československé republice. V edici dále vyšel mj. průvodce Pražským hradem od Jana Morávka či Automobilový průvodce Podkarpatskou Rusí spisovatele Karla Poláčka. V edici dobrodružných cestopisů V Evropě a za oceánem (1929–1941, 16 sv., red. F. Vodseďálek, od 1931 Josef Fischer) byli zastoupeni autoři domácí (Václav Fiala, Karel Mirvald, František Paul aj.) i zahraniční, především z německojazyčných a severoevropských zemí (mj. Hugo Adolf Bernatzik, Knud Rasmussen, Albert Schweitzer).
Zařazením cestopisných vyprávění Orbis vykročil směrem k beletristické literatuře. Cíleně se do nakladatelského plánu poprvé dostala v podobě edice Veselá mysl (1932–1941, 39 sv.), tvořené drobnými knížkami tematicky zaměřených anekdot a humorných historek s ilustračním doprovodem (nejčastěji Františka Bidla). Jako editoři se vedle redaktora edice Josefa Macha (pod vl. jm. i pseud.) uplatnili také František Halas (pod pseud. F. J. Džbánek, J. F. Pultík, T. Šerif, Jiří Škamna), Alfred Fuchs, Ivan Herben, Naděžda Melniková-Papoušková či Karel Poláček. Beletrie byla též soustředěna do knižnic vydávaných časopisů. Knihovna Radiojournal (1929–1935, 7 sv.) zahrnula romány reportážní (Jan Grmela, Maurice Level), detektivní (Val Gielgud a Holt Marvell, John Spencer) i fantastické (Josef Delmont). Edici populární četby zavedl rovněž Týden rozhlasu: své detektivní romány publikovali v Knihovně Stopy (1936–1941, 10 sv.) Eduard Fiker, Václav Havránek a Josef Kuchynka (pod pseud. Harry W. Harmattan a W. E. Western) či Zdeněk Vojtěch Peukert (pod pseud. Edgar Collins); vědecko-fantastický román zde otiskl Josef Teichman; z překladové literatury se objevili mj. André Demaison či Reginald Campbell. Vedle toho vycházela beletrie příležitostně mimo edice. Již na počátku své existence vydal Orbis německé vydání Čapkova dramatu R. U. R. či francouzský překlad Divé Báry a Jiráskovy Filosofské historie. V edici Josefa Fischera a Františka Halase vyšla antologie textů různých žánrů Naše maminky. Básnická tvorba byla zastoupena mj. německými překlady poezie Emanuela Lešehrada od Franze B. Steinera a Pavla Eisnera. V bibliofilské úpravě byly vypraveny francouzský překlad Nezvalovy básně Dobrodružství noci a vějíře a české vydání Valéryho Mladé Parky (obojí v překladu Josefa Palivce). Mimo edice Orbis opakovaně vydával fotografická alba věnovaná prezidentům Masarykovi (s úvodem Karla Čapka) a Benešovi (s úvodem F. X. Šaldy). Tradice obrazových publikací připravovaných k poctě politickým osobnostem se v Orbisu udržela i v dalších etapách jeho vývoje.
Vůdčí politicky orientovanou edicí byla v první polovině čtyřicátých let knižnice Na okraj nové doby (1940–1942, 50 sv.), doplněná řadami Nová Evropa (1941, 5 sv.), Projevy (1941, 7 sv.) a Knižnice Úřadu, později Ministerstva lidové osvěty (1942–1943, 3 sv.). V rámci těchto edic i mimo ně vycházely jednak překladové tituly dobové německé propagandy (Otto Dietrich, Rolf Kapp, Josef Winschuh), jednak se v nich autorsky uplatnili členové protektorátních vlád (publikace Emanuela Moravce vycházely v Orbisu v četných reedicích) a kolaborující novináři (Vladimír Krychtálek /pod pseud. Vladimír Korda/, Karel Lažnovský, Emanuel Vajtauer). Významné místo připadalo zejména knihám ostré antisemitské, protiamerické a protisovětské propagandy.
Tradici encyklopedické literatury zastupovala ve čtyřicátých letech edice Brána poznání (1940–1949, 4 sv.), která zahrnula mj. slovník citátů, hesel, přísloví a historických výroků, uspořádaný Bohumilem Mathesiem a Jaroslavem Zaorálkem, či Divadelní slovník Josefa Teichmana. Překladová edice Duch a dílo (1942–1945, 7 sv.) představila v monograficky pojatých publikacích několik významných osobností vědy a kultury zejména z německojazyčné oblasti, např. skladatele Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta, renesančního lékaře a alchymistu Paracelsa či přírodovědce Alexandera von Humboldta. Uměnovědná literatura byla soustředěna především v edici „pohledů Čechů na světové umění“ Mistři malířství (1941–1947, 22 sv., sv. 18 nezjištěn, red. Václav Nebeský, později Antonín Matějček, graf. úprava František Muzika).Většina svazků přinesla monografické portréty (Fra Angelico, Albrecht Dürer, El Greco, Jan van Eyck, Vincent van Gogh, Francisco Goya, Matthias Grünewald, Tintoretto ad.), objevily se však i svazky zaměřené na konkrétní období a umělecké směry. Autorsky se vedle redaktorů knižnice uplatnili Josef Cibulka, Jan Loriš, Jaromír Pečírka, Jaroslav Pešina ad. Hodnoty českého výtvarného umění a vlastenectví připomínaly mimoedičně vydané tituly, např. dvě mánesovské publikace či výbor z české krajinomalby, na nichž se podíleli jako editoři a autoři úvodních studií čeští historici umění (František Kovárna, Jan Květ, Vladimír Novotný) a formou předmluv též respektovaní čeští básníci (František Halas, Josef Hora). Literární historii a kritice byl v období protektorátu věnován minimální prostor, jednou z výjimek byla přehled české prózy roku 1943, který připravil František Jakubův.
Edice učebnic cizích jazyků byla obohacena o Velkou bránu jazyků (1939–1941, 4 sv.), která byla na přelomu padesátých a šedesátých let obnovena dvěma přepracovanými svazky původní edice. Dětskému publiku byla adresována sešitová knižnice pohádek Čteme německy (1944, 8 sv.), vydávaná v koedici s frankfurtským nakladatelstvím Moritz Diesterweg. Vedle jazyků se osvětová literatura v období protektorátu zaměřovala především na problematiku efektivního hospodaření, např. prostřednictvím řad Boj proti zkáze (1942–1945, 12 sv.) či Boj proti ztrátám (1943–1944, 7 sv.).
V době okupace Orbis poprvé cíleně zaměřil svou pozornost na děti a mládež. Ryzí propagandou byl výbor Slovo mají děti, vzešlý ze soutěže o nejlepší dopis popisující zkušeností dětí s německými vojáky. Silný propagandistický akcent nesla také instruktážní próza pro chlapce Frantík, kladivo a spol. od Vladimíra Sacha. Nacistickou ideologií a brannou tematikou byla výrazně poznamenána Knihovna pro mládež (1943–1944, 42 sv.), kterou Orbis vydával pro Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Její ilustrované sešity kombinovaly propagandistický obsah s prvky dobrodružné literatury; navzdory ideologickému náboji si knihovna získala značnou čtenářskou oblibu. V oblasti beletrie měly nacistický režim implicitně podporovat také opakovaně vydávané životopisné a faktografické romány (většinou německojazyčné či italské provenience), oslavující zdravého, silného a uvědomělého člověka stejně jako kult práce a vědeckého, technického a průmyslového pokroku (Mario Appelius, Rudolf Brunngraber, Franz Ludwig Neher, Karl Aloys Schenzinger, Otto Schumann ad.). Vedle toho však vydal Orbis i několik titulů, které byly od ideologických východisek oproštěny: výbor z poezie Rainera Marii Rilka s tématem českého prostředí a Prahy, pohádky Jiřího Židlického s přírodní tematikou, výbor z lidových pohádek Český Honza (ed. Jiří Horák, il. Josef Lada), poezii pro děti autorské dvojice z okruhu časopisu Moderní revue Renaty Horalové a Jarmila Krecara (Pohádky z oblačných brodů), literární převyprávění Příběhů dona Quijota od Jaromíra Johna, Příběhy Robinsona Crusoe od Alberta Vyskočila (který v Orbisu koncem války vydal také životopis Kryštofa Kolumba), Dobrodružství Marca Pola (podle cestopisu Milion) od Zdeňka Vavříka či pohádky Wilhelma Haufa v úpravě Františka Hrubína. Jako ilustrátoři se na nich podíleli Josef Novák, František Tichý ad.

Bezprostředně po osvobození pokračoval Orbis ve vydávání několika knižnic založených za první republiky, popř. na meziválečné řady navázal novými edicemi podobného zaměření, jako tomu bylo např. u sbírky průvodců Kam – kdy – jak (1949–1950, 3 sv.), které vydával pro Čedok. Některé obnovené knižnice ještě ve čtyřicátých letech zanikly – Knihy osudu a práce (1946–1948, 10 sv., plynule navazující číslování), Stopami dějin (1946–1948, 5 sv.), Perspektivy (1948, 2 sv.) či Delta (1946–1950, 8 sv.), v níž vyšly mj. monografie Jiřího Neustupného o pravěku, Čestmíra Loukotky o vývoji písma či publikace Zdeňka Tobolky věnovaná dějinám techniky výroby knihy (označení příslušnosti k edici bylo uváděno nedůsledně). Jiné edice naopak přetrvaly: knižnice Časové otázky (1945–1953, 56 sv., nové číslování, poté nečíslováno) se nejprve přiblížila své původní orientaci (mj. studie o sirotcích Anny Freudové a Dorothy Burlinghamové z roku 1948, jejíž distribuce byla záhy zastavena), později však převážily publikace budovatelské a protikapitalistické propagandy. Až v roce 1948 byla obnovena Politická knihovna (1948–1950, 11 sv.), jež vedle aktuálních publikací nově zahrnula i nedůsledně označovanou historickou řadu Politická knihovna historická, přinášející úvahy o ideálním uspořádání společnosti (mj. Charles Fourier, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský, Thomas More) a výjimečně beletrii (román utopistického socialisty Etienna Cabeta Cesta do Ikarie).
K profilovým populárně-naučným edicím tohoto období patřil soubor krátkých pojednání o životě a díle osobností ze světa politiky, vědy a umění Kdo je (1946–1949, 150 sv., red. Jarmila Kroftová), který zahrnul též svazky věnované literátům českým (Karel Havlíček Borovský, Vítězslav Hálek, Jaroslav Hašek, Václav Kliment Klicpera, Eliška Krásnohorská, Rudolf Těsnohlídek) i světovým (Miguel de Cervantes, Anatole France, George Bernard Shaw), zejména však se zaměřil na osobnosti ruské literatury (Nikolaj Vasiljevič Gogol, Vladimir Majakovskij, Alexandr Sergejevič Puškin, Lev Nikolajevič Tolstoj). Na prvorepublikový charakter Orbisu se snažily navázat Přednášky a diskuse (1946–1949, 25 sv., sv. č. 13 a 25 nevyšly, red. Jiří Žantovský). Několik svazků se vztahovalo k literatuře a umění, např. přednášky Otakara Mrkvičky (o vztahu umění a kýče), Františka Trávníčka (o umělecké mluvě), Ludvíka Svobody (o Bedřichu Václavkovi), studie Alexandra Soboleva (o tzv. leninské teorii odrazu), stati Andreje Alejeviče Ždanova a Tichona Nikolajeviče Chrennikova (k problematice nové sovětské hudby), projev Ladislava Štolla ze Sjezdu národní kultury či projevy z ustavující valné hromady Kulturní jednoty. Malé knížky o velkých věcech (1948, 4 sv.) byly věnovány tzv. vysokému, populárnímu i užitému umění, v knižnici Umění a život (1949, red. František Nečásek) vyšel pouze soubor normotvorných statí a proslovů A. A. Ždanova O umění. Nová kulturní orientace se projevila také v Kulturněpolitické knihovně (1947–1949, 7 sv., red. Jiří Žantovský), soustředěné na společensky aktuální stránky kulturního života (mj. sborníky příspěvků ze Sjezdu národní kultury v dubnu 1948 či z ustavujícího sjezdu Svazu československých spisovatelů v březnu 1949). Knižnice Slovanský svět (1945–1949, celkem 26 sv. /1. řada 19 sv., 2. řada 7 sv./), jež vycházela s podtitulem „myšlenky a skutečnosti“ v malé a velké řadě, obracela pozornost k literatuře spíše okrajově: kromě Gorkého Statí o literatuře a umění zde vyšla reedice Krejčího monografie Polská literatura ve vírech revoluce a polskou literaturou se zabývala také studie Ignacyho Fika. K 30. výročí vzniku Sovětského svazu založil Orbis spolu se Svazem přátel SSSR a Společností pro kulturní styky se SSSR edici Třicet vítězných let SSSR (1947–1948, 15 sv.), která přinášela brožury k různým aspektům života v SSSR (svazek o sovětské literatuře napsal Bohumil Mathesius, vývoj sovětského divadla rekapitulovali Jindřich HonzlJaroslav Pokorný). Původní odborné práce sovětských vědců vycházely od roku 1948 v Malé knihovně sovětské vědy (1948–1952, 54 sv.).
Za spolupráce Matice české, která ve druhé polovině čtyřicátých let v Orbisu vydávala několik edic a Časopis Národního musea, vycházela knižnice Příroda a věda (1947–1950, 4 sv., red. Ivan Klášterský, Otakar Štěpánek a Josef Charvát). Další edice byly orientovány převážně k české kulturní historii. V řadě Naše minulost (1946–1949, 5 sv., red. Jan Květ, Otakar Odložilík a Rudolf Turek) vyšla mj. studie Oldřicha J. Blažíčka o českém výtvarném rokoku. Odborně komentované texty z období středověku a raného novověku obsáhla knižnice Památky staré literatury české (1946–1952, 15 sv., red. mj. Antonín Grund, Bohuslav Havránek, Karel Hrdina, Bohumil Ryba, Antonín Škarka, Vladimír Šmilauer, František Trávníček, Václav Vážný a Jan Vilikovský; edice pokračovala v Nakladatelství ČSAV), jež zahrnula staročeské satiry, výbory ze staročeské mystiky a duchovní lyriky, převyprávění Boccacciových novel od Hynka z Poděbrad, cestopisy (Marco Polo, Václav Šašek z Bířkova) a několik slovesných památek z období husitství. Jako doplněk k edici vyšel mimo řady Slovníček staré češtiny.
Odpovědí na nacistickou Knihovnu pro mládež se měla stát reportážní Knihovnička odvahy (1945–1946, 6 sv.), v níž byl třemi svazky zastoupen válečný letec Hugo J. Slípka, a především sešitová edice Bojovníci (1945–1947, zjištěno 31 sv., v číslování nepřesnosti; sešity vycházely samostatně a následně v souborném vydání, zahrnujícím vždy pět posledních svazků), redigovaná Josefem Hiršalem. Hrdiny těchto próz byli převážně děti a mladí lidé; z hlediska žánrového převažovaly tzv. partyzánky, tj. dobrodružná vyprávění s odbojovou tematikou (mj. J. K. Čemus, Jan Václav Rosůlek). Většina titulů byla poplatná dobovému schematismu, jisté vybočení však představovala díla autorů, kteří mohli těžit ze své zkušenosti s žánrem psychologické prózy (Bohuslav Březovský, Miroslav Hanuš, Jiří Valja). Redakce Umění mládeži (UM) dávala prostor i autorům, kteří se začínali potýkat se ztíženými publikačními možnostmi (např. František Hrubín, Jiří Kolář). Básnické a prozaické knihy pro děti zde dále publikovali Ladislav Fikar, František Nechvátal či Eduard Petiška. Příležitostně se v produkci pro děti a mládež objevila vědecko-fantastická próza (Rudolf Faukner), cestopis (Václav Deyl) či beletrizovaný životopis (Zdeněk Urbánek), zastoupeny byly i překlady (mj. Ellery Queen). Knihy pro děti a mládež se vyznačovaly bohatým barevným ilustračním doprovodem, jehož autorem byl nejčastěji výtvarný redaktor Karel Pekárek, dále Kamil Lhoták, Milada Marešová, Miroslav Šašek, Helena Zmatlíková ad.
V roce 1947 začala redakce UM vydávat pod názvem Korálky (1947–1948, 8 sv.) ilustrované pohádkové sešitky, které měly v prvém roce charakter periodicky vycházející sešitové edice a ve školním roce 1948/49 získaly status časopisu (v této formě vyšlo dalších 20 čísel), jenž však po úvodním ročníku zanikl. Sešitová edice přinášela autorské pohádky mj. Bohuslava Březovského, Arna Krause, Josefa Štefana Kubína či Oty Šafránka. Časopis Korálky postupně přesunul pozornost od původních pohádek k autorským i lidovým textům cizích literatur, na jejichž překladu se nejčastěji podílel odpovědný zástupce listu Josef Hiršal. V posledním roce své existence začala redakce UM vydávat další sešitovou edici, jež měla dvojí označení, avšak totožný obsah: pro národní podnik Pramen vycházela pod názvem Praménky (1949, 8 sv.), pro ostravské spotřební družstvo Budoucnost jako Zvonky (1949, 8 sv.). Vyšly zde pohádkové příběhy původní (Sylva Krejčová, Františka Semeráková, Jarmila Šilínková) i převyprávěné podle cizích předloh. Edice předznamenala charakter i způsob distribuce pozdější produkce Orbisu určené dětem.
Beletrie pro dospělé se v poválečném tříletí objevovala jen zřídka. V roce 1948 vznikla z podnětu MIO reprezentativní knižnice českých klasiků Národní knihovna (1948–1953, zde 37 sv.), která po roce 1953 přešla SNKLHU a v roce 1975 do Čs. spisovatele. V Orbisu ji zpočátku řídil Albert Pražák s redakční radou (Antonín Grund, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský, Felix Vodička), která vybírala z děl nejvýznamnějších tvůrců 19. století; z tvůrců 20. století byli zastoupeni Josef Hora, Marie Majerová, Stanislav Kostka Neuman, Ivan Olbracht a Jiří Wolker. Na počátku let padesátých se Orbis pěti svazky podílel na souboru Aloise Jiráska Odkaz národu (1951–1952, red. Zdeněk Nejedlý) a na Sebraných spisech Zdeňka Nejedlého (10 sv., red. Václav Pekárek). Mimo ediční řady vyšel mj. Kuncův Slovník soudobých českých spisovatelů, v německé a francouzské mutaci publikace Karla Teigeho vydaná při příležitosti výstavy moderní československé fotografie či kniha Naděždy Melnikové-Papouškové o československém lidovém výtvarnictví. Ideologické stati o literatuře publikoval v Orbisu jeho nový šéfredaktor Josef Štefánek, ale také Jan Mukařovský. Koncem čtyřicátých let ještě stihl vyjít anglický výbor z básní, próz a dopisů K. H. Máchy (včetně celého překladu Máje) s doprovodnou studií překladatele výboru Hugha Hamiltona Mc Governa.
Na počátku padesátých let vzniklo několik edic, jejichž cílem bylo podpořit nový politicko-hospodářský režim a nový kurs československé zahraniční politiky (Politické aktuality, 1950–1952, 39 sv.). V nejvulgárnější podobě byla propaganda zastoupena především v publikacích vydaných (česky i v cizojazyčných mutacích) ke zkonstruovaným politickým procesům mj. s Miladou Horákovou či s tzv. Zelenou internacionálou.
Po zániku některých nakladatelství Orbis na jistou dobu přejal do své produkce knihy a časopisy z oboru ekonomie či tělovýchovy. Vlastní publikace vydával od padesátých let v Orbisu také Právnický ústav ministerstva spravedlnosti (PÚMS), později se stal Orbis v rámci gestorského systému výhradním vydavatelem právnické literatury a redakce PÚMS, resp. redakce právnická se stala integrální součástí nakladatelství. Řada nových edic a časopisů do Orbisu plynule přešla ze zrušeného nakladatelství a vydavatelství Osvěta (které je však předtím také ve velké míře přejalo z jiných nakladatelství) a některé z nich se v ediční koncepci Orbisu udržely až do let šedesátých, popř. ještě déle.
V padesátých letech byly ediční řady sdružovány do tematických skupin, jejichž označení v tirážích předcházelo názvu konkrétní knižnice (některé knihy nebyly přiřazeny do konkrétní řady a označení tematické skupiny přebíralo funkci označení edice). Na pomezí tematické skupiny a edice stály např. Populárně vědecké obrazové publikace (1953–1954, 5 sv.); pod tímto označením vyšlo několik málo svazků různorodě zaměřených obrazových publikací. Tradičnímu zájmu Orbisu, nyní ještě více akcentovanému, sloužila též edice Obrazové publikace (1951–1959, 18 sv.), jež měla prostřednictvím uměleckých fotografií a populárně-naučného textu přiblížit různé úseky domácího politického, hospodářského a kulturního života (mj. alba věnovaná Boženě Němcové a J. K. Tylovi). V navazující profilové edici Orbisu Naše vlast (1959–1977, 46 sv., pokračovala v nakladatelství Panorama) byla zastoupena fotografická tvorba Ericha Einhorna, Viléma Heckela, Ladislava Neuberta, Josefa Proška, Viléma Reichmana ad. Kmenovými autory reprezentativní edice Pragensia (variantně označovaná jako Pragensie; 1954–1977, 76 sv., některé započítané svazky představují stejně jako v edici Naše vlast cizojazyčné mutace i česky vydaných publikací) byli Emanuel Poche a Josef Janáček, fotografická příloha byla nejčastěji dílem Karla Plicky a Josefa Ehma. Tato řada začala postupně přinášet také studie z kulturní historie Prahy (Karel Krejčí, Jan Wenig), vycházel v ní periodický sborník Kniha o Praze a příležitostně též umělecké texty (Václav Cibula, Miroslav Horníček, Franz Werfel).
Nové populárně-naučné edice, které v Orbisu začaly vycházet po sloučení s Osvětou, reprezentovala mj. řada Tvůrcové přírodovědy (1953–1954, 3 sv.); na popularizaci přírodovědných poznatků byly zaměřeny též knižnice Vědění všem (1953–1959, 24 sv., obnovena 1963–1969, 27 sv.) a Věda a život (1953–1967, 45 sv.). S tradicí zeměpisné a cestopisné literatury souzněla edice Poznání světa (1953–1969, 40 sv.), která soustředila cestopisy původní (především Jiří HanzelkaMiroslav Zikmund; zastoupeni byli i beletristé Norbert Frýd, Bohumil Říha ad.; Josef Kunský připravil dvousvazkovou publikaci o českých cestovatelích) i přeložené (Louis Antoine de Bougainville, Victor W. von Hagen, William Hickling Prescott, Hans Staden ad.). Populárně-naučnou literaturu vydával Orbis také za spolupráce Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (ČSŠPVZ). V padesátých letech tuto spolupráci reprezentovala Knihovna Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (1953–1959, 161 sv., zmatečné číslování), jejíž nepříliš rozsáhlé svazky byly řazeny do několika specifických řad. V řadě Jazyk, literatura a umění vyšly tři desítky převážně drobných personálních monografií, objevily se i práce zaměřené na problematiku soudobé socialistickorealistické prózy. Autorsky se zde uplatnili např. Oldřich Bělič, Vladimír Brett, František Buriánek, Mojmír Grygar, Jiří Hájek, Josef Kopal, Jan Petrmichl, Karel Polák, Dušan Šindelář aj. Vedle této řady byly publikace s jazykovědnou a literární tematikou v padesátých letech zastoupeny v Edici Novinářského ústavu (1955–1961, 17 sv.), která zahrnula mj. několik kolektivních děl pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV (podíleli se na nich František Daneš, Lubomír Doležel, Karel Hausenblas ad.) či monografii E. E. Kische od Emila Utitze. Mimo edice vyšel v několika reedicích normotvorný referát Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poesii.
Osvěty přešly do Orbisu rovněž její profilové řady Edice přednášek pro osvětové besedy, od roku 1954 přejmenovaná na Edici přednášek pro osvětová zařízení (1953–1955, 78 sv.), kterou připravovali pracovníci Výzkumného osvětového ústavu (dříve Masarykova lidovýchovného ústavu), a Knihovna osvětové práce (1953–1968, 55 sv.), zařazující původní (mj. Oldřich Kapsa, Jan Rambousek, Karel Tuček, Dalibor Vančura, Josef Vinárek) a v menší míře i přeložené (Naděžda Krupská) materiály pro pracovníky osvětových zařízení (muzeí, osvětových besed a knihoven), a zcela ojediněle i publikace odlišného charakteru (reedice Továrny na smrt Oto Krause a Ericha Kulky). Edice (Knihovna) souborů lidové tvořivosti (1953–1959, 20 sv.; postupně začala plnit též funkci tematické skupiny, do níž byly zpočátku začleňovány některé divadelní řady) byla zprvu zaměřena na metodicky zpracované tematické výbory, poskytující podklady pro práci amatérských uměleckých souborů, a posléze i na práce teoretizující. Později ji nahradila moderněji koncipovaná edice Repertoár estrádních uměleckých skupin (1959–1963, 11 sv.). Z historie i praxe lidové tvořivosti byla věnována edice Lidová umělecká výroba a řemeslo (1954–1959, 7 sv., variantně označena jako Knihovna lidové umělecké výroby a řemesla), v níž vyšly knihy Ferdinanda Engelmüllera, Miloslava Hégra, Jana Kotíka či Pavlíny Hamanové, která zde publikovala přehledovou studii o dějinách knižní vazby. Z Osvěty převzal Orbis také Knihovnu nové fotografie (1953–1962, 17 sv.), k níž postupně přibyly Malá knihovna fotografie (1956–1963, 21 sv.) a Fotorádce (1959–1962, 16 sv.), edice brožurek a drobných fotografických příruček. Později byla fotografická literatura soustředěna do Knihovny fotografie (1963–1974, 15 sv.), která se věnovala jak základům fotografické techniky pro začátečníky, tak i odborným pracím o tvorbě a kompozici v umělecké fotografii, ojediněle i historii fotografie (Rudolf Skopec). Publikovali zde Ludvík Baran, Erich Einhorn, Jaroslav Kulhánek či Ludvík Souček.
Ze zaniklé Osvěty převzal Orbis také několik divadelních edic, které měly svůj počátek již v nakladatelství Umění lidu. V první polovině padesátých let byly dramatické texty zahrnovány do Divadelní knihovny (později Divadelní edice), rozdělené do několika řad. V edici Hry současné (1953–1955, 26 sv.) pokračoval Orbis ve vydávání soudobé dramatické tvorby domácí (mj. Vojtěch Cach, Jan Drda, Milan Jariš, Vašek Káňa, Ilja Prachař, Miloslav Stehlík, Ota Šafránek) i zahraniční, na rozdíl od Osvěty však již nedominovalo drama sovětské (Nikolaj Michajlovič Ďjakonov, Viktor Gusev, Anatolij Kuzmičev ad.), nýbrž byly významněji zastoupeny i jiné národní literatury (Peter Martin Lampel, Ernö Urbán, Roger Vailland). Klasickému dramatu byla vyhrazena nová edice Hry klasické (1953–1955, 39 sv.), do níž byly rovněž zahrnuty hry českých (Karel Čapek, Alois Jirásek, Jiří Mahen, F. X. Šalda, Fráňa Šrámek, J. K. Tyl) i zahraničních autorů (Aischylos, Gerhart Hauptmann, Nazim Hikmet, Heinrich Kleist, Vladimír Majakovskij, Molière, A. N. Ostrovskij, William Shakespeare, G. B. Shaw, Friedrich Schiller, Jozef Gregor Tajovský). Posléze se obě tyto řady sloučily do čtenářské edice Divadelní hry (1955–1960, 64 sv.), v níž byli z domácích autorů mladší generace zastoupeni mj. Pavel Kohout, Josef Topol; ze zahraničních autorů se nově objevili např. Jean Anouilh, Bertolt Brecht, N. Richard Nash či Eugene O’Neill. Amatérským souborům byla určena edice Hry lidového jeviště (1955–1961, 100 sv.).
Osvěty do Orbisu dále přešly řady především původních divadelních her pro děti. Dramatické tvorbě pro nejmenší byla věnována edice Hry pro loutky (variantně označována jako Knihovna her pro loutky, 1953–1965, 90 sv., číslování navázalo na číslování na Osvětu, od roku 1955 nové zmatečné číslování), v níž převažovala tvorba soudobých českých autorů (Ludvík Aškenazy, Oldřich Augusta, Kamil Bednář, Vojtěch Cinybulk, Josef Kainar, Jiří Kaliba, František Kožík, František Pavlíček, Milan Pavlík, Josef Pehr, Zdeněk Skořepa, Jan Vladislav ad.), zahrnuty však byly i adaptace starších textů (Josef Čapek, J. K. Tyl). V polovině padesátých let přibyla edice Divadélko (1955–1962, 114 sv.), která měla sloužit potřebám rodinných a školních loutkových scének. Autorsky se zde uplatnili mj. Helena Beránková, Jindřich Černý, Václav Čtvrtek, Jindřich Halík, Josef Heyduk pod pseud. Karel Jangl, Luba Jaglová, František Janura pod pseud. Jan Zlonický, Marie Jasanská, Mína Krejčová, Milena Marková, Karel Stanislav, Libuše Tittelbachová, Raul Trojan ad. Divadelní hry určené staršímu dětskému publiku a pionýrským kroužkům vycházely v edici Hry pro mládež (1953–1966, 49 sv.), jejíž koncepce byla obohacena o větší počet děl autorů zahraničních, především ruskojazyčné a německojazyčné oblasti (Curt Corrinth, Sergej Michalkov, N. A. Ostrovskij, Erwin Sylvanus, Friedrich Wolf).
Původní i překladové úvahy a statě teoretizující a historické (Jindřich Honzl, Franz Mehring, Jaroslav Pokorný, K. S. Stanislavskij, John Louis Styan, Jan Vondráček; shakespearovské eseje ve výběru a překladu Břetislava Hodka; Aristotelova Poetika), personální monografie (mj. Vladimír Justl: V. K. Klicpera; Bernhard Reich: Bertolt Brecht; Tristan Rémy: Jan Kašpar Deburau; Jaroslav Vostrý o Leonidu Leonovovi) a vzpomínkové knihy (Jiří Červený, Růžena Nasková, Václav Vydra) vycházely v Knihovně divadelní tvorby (1953–1964, 54 sv.). Vytvořit řádnou teorii loutkového divadla a poskytnout loutkářům technickou a metodickou literaturu i průhledy do historie oboru měla za úkol Knihovna loutkářských souborů (1953–1963, 11 sv.), která přinesla knihy Jaroslava Bartoše, Richarda Landera, S. V. Obrazcova, Františka Tvrdka ad. Podobně zaměřená byla Knižnice ochotnického divadla (1959–1965, 11 sv.), v níž vyšly především publikace Jiřího Beneše a Jana Kopeckého. Osvětovou funkci plnila Knihovna diváků a posluchačů (1953–1954, 17 sv.), vedoucí nepoučené recipienty k náležitému porozumění dílům všech uměleckých druhů.
Mimo ediční řady Orbis v tomto období vydával vedle politických a kulturněpolitických aktualit (mj. sborník ze Sjezdu socialistické kultury) a cizojazyčných propagačních titulů zejména obrazové publikace. Beletrii reprezentovala drobná antologie soudobé povídkové tvorby (zastoupeni byli Ludvík Aškenazy, Jan Drda, Jiří MarekJan Weiss), vydané pouze v cizojazyčných mutacích, dále výbor Poesie rodné zemi (ed. Jan Petrmichl), doprovázející soubor fotografií Oldřicha Straky, „básnický průvodce“ Karla Konráda Na černé hodince (s fotografiemi Josefa Proška) či reportáže Ludvíka Aškenazyho.

Součástí Orbisu byla v padesátých letech též dvě specializovaná nakladatelství. Hudební vydavatelství Orbis vydávalo klasickou i lidovou hudbu a dobové budovatelské písně. Hudebniny vycházely v řadě edic (mj. Dechová hudba, Edice českých klasiků, Estrádní repertoir, Harmonikový repertoir, Houslový repertoir, Kapesní partitury, Klavírní repertoir, Orchestr Orbis, Písňový repertoir, Repertoir souborů, Sborový repertoir, Socialistické písně, Taneční orchestr, Zpěvem k srdci, Zpěvy mládeži); množství titulů se ročně počítalo na stovky. Vedle toho vycházela též libreta Operní libreta (1950–1952, 9 sv. ve 2 řadách) a odborná knižní edice Za novou hudbu (1951–1952, 7 sv., red. Bohumil Karásek), jež se měla stát pramenem rozvoje a důsledného uplatňování socialistického realismu v československé hudbě, hudební vědě i kritice.
Těžištěm většiny edic Výtvarného nakladatelství Orbis byly výtvarné reprodukce, obvykle doplněné uměnovědným výkladem (Alba litografií, Architektura, České dějiny, Malé monografie, Současné umění, Světové dějiny). Reprezentativní obrazovou edicí reprodukcí se stala Národní obrazárna (1950–1952), kterou řídil Vladimír Novotný; zahájeno bylo také vydávání Díla Mikoláše Alše (1951–1952, 4 sv., č. 1, 5, 7 a 8). K teoretickým edicím se řadily Technika a řemeslo (1952, 1 sv.) a především Theorie a kritika (1951–1953, 5 sv.). Po zlikvidovaném Pražském nakladatelství převzal Orbis vydávání pragensií (v letech 1951–1953 tři svazky edice Pragensia, mj. soubor Střední Čechy, tvořený originálními litografiemi a dřevoryty Karla Vika a prozaickými a básnickými texty ve výběru Jana Pilaře).

V šedesátých letech vedení Orbisu v mezích možností potlačilo politicky orientovanou literaturu a hlavní akcent položilo na literaturu populárně-naučnou, v širší míře byla nyní do ediční koncepce začleněna beletrie. V rámci populárně-naučné literatury pokračovala spolupráce s ČSŠPVZ (v roce 1965 přejmenována na Socialistickou akademii). Její Knihovna byla na konci padesátých let nahrazena ambicióznější Malou moderní encyklopedií (MME, 1958–1969, 70 sv., red. Vladimír Špinka, od roku 1964 red. neuváděn, na řízení se podílela početná vědecká rada). Tato popularizující knižnice si kladla za cíl předávat čtenářům nejnovější poznatky přírodních i společenských věd. Zahajovacím svazkem edice byla kniha Fysika jako dobrodružství poznání Alberta Einsteina a Leopolda Infelda, jedna z iniciačních publikací popularizující nejnovější objevy fyziky. Do české literatury edice uvedla některá nová jména zahraničních myslitelů, např. sociologů Zygmunta Baumana a Charlese Wrighta Millse, psychologa a filozofa Ericha Fromma či průkopníka kybernetiky Williama Rosse Ashbyho. K nejvýraznějším titulům patřil výbor z knihy Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové (ed. Jan Patočka, přel. Josef Kostohryz a Hana Uhlířová). K problematice literatury a umění vycházely převážně přehledové publikace (Oldřich Bělič, František Buriánek, Miroslav Drozda, Jan Otokar Fischer, Pavol Števček, Zdeněk Vančura a kol.), ale i práce představující původní koncepce (Ernst Fischer). Vedle MME vydával Orbis ve spolupráci s ČSŠPVZ a v koedici s nakladatelstvím Svoboda knižnici Portréty (1963–1971, v Orbisu 27 sv.), která soustředila výhradně původní životopisné studie o postavách světových dějin (Caesar, Franklin D. Roosevelt), umělcích (Anton Pavlovič Čechov, Dante Alighieri, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Albrecht Dürer, Fryderyk Chopin, Romain Rolland, William Shakespeare, Lev Nikolajevič Tolstoj) a myslitelích (sv. Augustin, Buddha, Sigmund Freud, Mahátma Gándhí, Muhammad, Zarathuštra). Jako autoři se představili čeští filozofové (Karel Berka, Jiří Cvekl, Zbyněk Fišer, Milan Machovec, Ivan Sviták), historici dějin obecných (Rudolf Chadraba, Josef Macek), literárních (Pavel Nešpor, Zdeněk Stříbrný) i výtvarných (Eva Petrová), muzikologové (Jiří Válek) a ve významné míře také orientalisté (Ivan Hrbek, Otakar Klíma, Karel Petráček, Jan Pilát). ČSŠPVZ začala v Orbisu vydávat také Československou vlastivědu (1963–1968; encyklopedie rozvržená do 15 sv., v Orbisu vyšel díl I, Příroda /1 sv./, díl II, Dějiny /1 sv./, díl III, Lidová kultura /1 sv./); v roce 1969 její vydávání převzalo nakladatelství Horizont, avšak ani ono nemohlo tento ambiciózní projekt dokončit.
Výtvarnému umění byla v šedesátých letech vyhrazena edice Kultura kolem nás (1961–1968, 5 sv.); hlavní pozornost se však v tomto období obracela k filmu a divadlu. V oblasti divadelní literatury pokračovaly některé edice zahájené v letech padesátých, zároveň bylo založeno několik edic nových. Edice Hry pro loutky byla rozšířena o „řadu sborníků“ (1962), která však skončila už po prvním svazku. Déle vydržela „řada sborníčků“ edice Divadélko (1961–1965, 9 sv.), jež nahradila původní řadu. Namísto edice Divadelní hry vznikla edice Divadlo (1961–1970, 121 sv.), která se snažila mapovat různé aktuální trendy (výrazně zastoupeno bylo absurdní drama) dramatické tvorby české (Oldřich Daněk, Jaroslav Dietl, Václav Havel, František Hrubín, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Kundera, Milan Kundera, František Pavlíček, Ladislav Smoček, Josef Topol, Milan Uhde) i světové (Edward Albee, Samuel Beckett, Albert Camus, Friedrich Dürrenmatt, Jean Genet, Michel de Ghelderode, Agatha Christie, Eugène Ionesco, Arthur Miller, Sławomir Mrożek, Harold Pinter, Jacques Prévert, Françoise Saganová, Jean-Paul Sartre, Tom Stoppard, Peter Weiss, Tennessee Williams). Historické průhledy byly tentokrát mířeny převážně k modernímu a avantgardnímu divadlu (Leonid Andrejev, Guillaume Apollinaire, Paul Claudel, Jean Cocteau, Ödön von Horvath, Vítězslav Nezval, Jiří Voskovec a Jan Werich). Od poloviny šedesátých let měla edice též exkluzivně vypravenou „ilustrovanou řadu“ (1964–1970, 8 sv., č. 4 a 6 přidělena dvakrát), jejíž svazky (reprezentované především díly Williama Shakespeara) měly originální výtvarný doprovod českých výtvarníků (mj. Adolf Born, Ludmila Jiřincová, Rastislav Michal, Karel Teissig, Jiří Trnka). Dvěma soubory divadelních her se Orbis též podílel na Výboru z díla Adolfa Hoffmeistra (1963, 2 sv., č. 5 a 6), jehož první čtyři svazky vyšly v Československém spisovateli.
Významné osobnosti divadelního a filmového světa minulosti i současnosti přibližovala edice Proměny (1962–1969, 26 sv.), do níž přispěli Otakar Blanda, Jindřich Černý, Antonín Dvořák, František Götz či Alena Urbanová. Později byla edice obohocena o historickou „velkou řadu“ (1967–1971, 6 sv.): Rio Preisner psal o Johannu Nepomuku Nestroyovi, Vladimír Brett o Molièrovi, Břetislav Hodek o Williamu Shakespearovi a Ljuba Klosová o hereckém rodu Kolárů. Edice malých forem (1964–1966, 7 sv.) přinesla mj. vzpomínky Jindřicha Honzla na válečné Divadélko pro 99 či sborníky věnované soudobým malým divadlům. Do knižnice Horizont (1965–1968, 9 sv., red. Pavel Keclík) byly zahrnuty kolektivní publikace, věnované experimentálnímu divadlu a grotesknu v moderním divadle, výbory statí tvůrců domácích (Karel Čapek) i zahraničních (Friedrich Dürrenmatt, Louis Juvet, Jean Vilar) i úvahy o současném divadle (Jan Císař). Memoárové literatuře a beletrii s divadelní tematikou byla vyhrazena edice Svět divadla (1966–1970, 6 sv., red. Pavel Keclík).
Oblasti filmového umění se Orbis věnoval už od let padesátých, výrazně se však tato produkce rozvinula v letech šedesátých. Jednotlivé tituly vycházely pod označením Filmové publikace (1951–1968; variantní označení Knihovna/Edice Filmových publikací), které balancovalo mezi označením užší edice (cca 30 sv.) a tematické skupiny. V prvních letech zde vycházely především knihy o sovětském filmu; jednou z prvních prací, které se této orientaci vymykaly, byla chaplinovská monografie Georgese Sadoula. Od téhož autora vyšly v edici také Dějiny filmu; z přeložených titulů byla dále zařazena např. Filmová řeč Jerzyho Płażewského a prostor dostaly i obrazové publikace (Historie československého filmu v obrazech Jaroslav Brože a Myrtila Frídy). Později byly v rámci Filmových publikací založeny další dvě řady. Řada Film a doba (1957–1961, 6 sv.) se obracela především do historie filmu. Počátky kinematografie byly zachyceny v monografiích Viktora Ponrepa (Luboš Bartošek) a Charlieho Chaplina (Jaroslav Brož), další svazky se zabývaly mj. italským neorealismem (Oldřich Kautský) či vztahem filmu k výtvarnému umění a literatuře (Luboš Hlaváček). V edici Filmy a tvůrci (1965–1969, 12 sv., red. Petr Král) se vedle monografií významných osobností historie světového filmu (Georges Méliès) i jeho současnosti (Ingmar Bergman, Luis Buñuel, Federicco Fellini) objevily svazky věnované tvorbě českých režisérů tzv. nové vlny (Miloš Forman, Jan Němec, Ivan Passer aj., v knize 3 a půl podruhé byla též představena literární tvorba dokumentaristy Karla Vachka). Literatuře s filmovou tematikou byla dále vyhrazena Knihovna filmového amatéra (1962–66, 3 sv.), Knihovna filmového diváka (1963–64, 5 sv.) a Knihovna filmové teorie (1963–64, 4 sv.), v níž vyšel mj. soubor úvah Reného Claira či studie Ivo Pondělíčka.
Cestopisná literatura byla od počátku šedesátých let soustředěna především do edice Cesty (1960–1978, 113 sv.), která vycházela nejprve v řadě vázané a od sedmdesátých let i v řadě brožované a dárkové (s bohatším výtvarným doprovodem). Reeditovány zde byly některé úspěšné tituly z jiných knižnic (např. Příběh lvice Elsy Joy Adamsonové), příležitostně dokonce i z prvorepublikových (V Evropě a za oceánem); častých reedic se vzhledem ke čtenářskému zájmu dočkaly i novinky. Převažovaly tituly přeložené (Richard Halliburton, Helge Instad, Alan Moorehead, Erich Newby, Gérard Périot ad.), v neopomenutelné míře však byli zastoupeni i autoři čeští (mj. Pavla Jazairiová, Václav Šolc, Petr Zima), do edičního programu se v roce 1972 dokonce vešla kniha českého poúnorového exulanta Ladislava Broma (pod anglickým pseudonymem John L. Brom). Zařazena byla také autobiografická cestopisná vyprávění (Ernest Hemingway, Rudyard Kipling, František Kožík, Jaromír Skřivánek, Robert Louis Stevenson) a příležitostně též beletrie situována do vzdálených krajin (B. L. Burman /přel. Jiřina Hauková/, Joseph Conrad, B. Traven). Dárková řada připomínala odkaz cestovatelů minulosti (Francesco Carletti, Alberto Vojtěch Frič či Vitus Beringa a další cestovatelé představení ve výboru Milana Holečka). Na počátku sedmdesátých let vznikla cestopisná edice Kompas (1970, 3 sv.), jež se však nestačila výrazněji profilovat. Do sedmi svazků plánovaná encyklopedická řada Zeměpis světa (1964–1971, 5 sv.) nebyla dokončena. Edice literatury faktu Parabola (1967–1970, 4 sv.) přinesla mj. reedice dvou svazků prvorepublikové řady Knihy osudů a práce (John Craig, Eugène François Vidocq).
Pro detektivní, dobrodružnou a fantastickou literaturu byla vytvořena speciální překladová řada Kobra (1969–1971, 23 sv., red. František Jungwirth a Otakar Blanda), která měla zprvu sešitový charakter, později vycházela ve formě brožovaných knih. Detektivku zde zastupovali klasikové žánru (Erle Stanley Gardner, James Hadley Chase, Agatha Christie, Ed McBain, Patrick Quentin, Georges Simenon); vědecko-fantastický žánr reprezentoval diptych Únos na Mars (obs. prózy Roberta A. Heinleina a Metoda Suchdolského) a romány Hanse Kneifela a Clifforda Simaka. V uspořádání a za překladatelské účasti Jana Zábrany (jenž se uplatnil jako překladatel u řady dalších svazků edice) zde vyšla antologie světových hororů Lupiči mrtvol.
Politický vývoj v letech sedmdesátých některé z nastoupených tendencí zastavil a do edičních plánů znovu začala promlouvat hlediska politická; posíleny byly především edice právnické. Malou moderní encyklopedii, jež přešla do nakladatelství Horizont, nahradila totožně koncipovaná knižnice Pyramida (1970–1978, 44 sv.), která vycházela v brožované a později i vázané řadě a dále ve specializované řadě encyklopedických heslářů Pyramida – lexikony (1973, 1 sv.), záhy přejmenované na Pyramida – encyklopedie (1973–1977, 8 sv.). Základní řady Pyramidy přinesly reedice některých svazků MME, poskytly však také příležitost debutujícím českým autorům (Jiří Grygar, Helena Haškovcová, Pavel Říčan). Literatura a umění byly zastoupeny kolektivními publikacemi Kultura středověku autorského týmu vedeného Pavlem SpunaremLiteratura černé Afriky. V encyklopedické řadě vyšly přehledné dějiny české literatury od Josefa Hrabáka, Dušana JeřábkaZdeňky TichéSlovník literárních směrů a skupin autorského kolektivu Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV.
Zeměpisnou literaturu rozšířila edice Knihy o přírodě (1970–1977, 16 sv.), jež kladla důraz na originální fotografický doprovod a pozornost nesoustředila jen na exotické kraje, ale i na domácí přírodu (Jaroslav Holeček, Jan Rys). Zahraniční tvorbu reprezentovali mj. francouzští mořeplavci Jacques-Yves Cousteau a Philippe Diolé. Pro literaturu faktu byla v druhé polovině šedesátých letech vytvořena edice Osudy – fakta – objevy (1966–70, 11 sv., red. Josef Janoušek), na počátku sedmdesátých let přejmenovaná na Stopy – fakta – svědectví (1970–77, 66 sv., pokračovala v nakl. Panorama) a doplněná o brožovanou řadu. V edici, jež byla zahájena dvousvazkovým vydáním Slavných kriminálních případů Françoise Gayota Pitavala, dominovala témata ze vzdálené (C. W. Ceram, Werner Ekschmitt, Alexander Krawczuk, Kurt Pollack, Anna Świderková) i blízké minulosti (Kurt Finker, Paul Herbert Freyer, John Fitzgerald Kennedy), místo zde měly i publikace memoárového charakteru (Jacques Bergier, Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov). Několik autorů se pokoušelo rekonstruovat život zaniklých civilizací (Johannes Brøndsted, Werner Keller, Josef Klíma, Sylvanus Griswold Morley, Sabatino Moscati, Friedrich Schlette, György Ürögdi, George Clapp Vaillant) či zmapovat dějiny specifických oblastí lidské existence (Frank Arnau, James Dugan, Pavel Toufar). Objevily se i tituly koncepčně vybočující, ať už svým přírodovědným zaměřením (Ben Cropp, Jean Dorst, Vitus B. Dröscher, Margaret B. Kreigová) či polemickým obsahem (Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena). Z českých autorů zde publikovali především Václav Pavel Borovička, Miloš Hubáček a Miroslav Ivanov.
Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl obdobím nových impulsů v oblasti publikací pro děti. K leporelům (autory textů byli Lubomír Barcal, Kamil Bednář, Karel Bodlák, Jiří Havel, Svatopluk Hrnčíř, Josef Jelen, Milena Marková, Pavel Šrut /pod vl. jm. i pseud. Petr Karmín/, Ljuba Štíplová, Libuše Vokrová ad.) přibyly komiksová Knihovnička Čtyřlístek (1969–1978, 63 sv.), Ilustrované sešity (1972–1977, 42 sv.), přinášející především původní autorské pohádky a příběhy (Václav Čtvrtek, Ladislav Dvorský, Ladislav Dvořák, Daniela Fischerová, Eva Jílková, Věra Provazníková, Alena Vostrá), a soubory českých i cizích národních pohádek Pohádkové lístečky (1969–1977, 26 sv., red. Ludmila Kolářová). Jako ilustrátoři se zde uplatnili Marie Fischerová-Kvěchová, Ivo Klečka, Zdeněk Kondelík, Zdeňka Krejčová, Jaroslav Němeček, Radek Pilař, Edita Plicková, Miroslav Rada a Přemysl Pospíšil, František Škoda, Jaroslav Vildt, Sylvie Vodáková, Vilibald Weinzettl, Helena Zmatlíková aj. Stejně jako v předcházejících dekádách i v sedmdesátých letech Orbis vydával krajanské a kulturně-politické kalendáře, filmové ročenky a příležitostně též publikace mimo ediční řady (mj. dějiny malířství Gerharda Ulricha).

Tisková agentura Orbis (TAO) vydávala v letech 1978–1989 cizojazyčné tisky propagující československý komunistický režim. Ročně vycházelo cca 15–20 titulů neperiodických publikací v několika jazykových mutacích (kromě hlavních světových jazyků zastoupeny i jazyky socialistických zemí). V produkci převažovala politická propaganda, v rámci propagace české kultury se ovšem bez známky hlubší koncepce příležitostně objevily i překlady beletrie (Jaroslav Hašek, Jan Kozák, Valja Stýblová). V podobě reprezentativní publikace s bohatým fotografickým doprovodem vyšla v anglicko-francouzsko-německém překladu kniha Alexeje Pludka o Karlu IV., zařazen byl též komeniologický esej Františka Kožíka či Fučíkova Reportáž psaná na oprátce; Tomáš Řezáč zde v němčině, francouzštině a italštině vydal tendenční reportáž o emigraci. Z propagandistického zaměření produkce TAO vybočovaly vzpomínky manželky Bohuslava Martinů Charlotty. Zcela ojediněle vydávala TAO knihy v češtině; pro krajany v zahraničí však ve spolupráci s Československým ústavem zahraničním nadále každoročně připravovala kalendář Československý svět.

Začátkem devadesátých letech se pokusy navázat na činnost původního Orbisu pojily s novými impulsy, obracejícími se především k oblasti literatury v minulých dekádách z různých důvodů proskribované. Nově založené knižnice se však nestačily koncepčně vyhranit. Obnovená edice Ars (1991, 3 sv.) přinesla vedle reedice jednoho svazku původní řady (Sigmund Freud) první díl Pařížského zápisníku Jana Vladislava a esejistickou prózu Abendland Františka Vodáka, kterou šéfredaktor Miroslav Drozd vydal poprvé již v osmdesátých letech ve své samizdatové edici Auroboros. Edice RF (1991–1992, 2 sv.) poskytla prostor především k udržení časopisu Revue Fotografie, jehož jediné číslo zde vyšlo po roční přestávce v podobě kolektivního sborníku. Na tradici osvětové literatury navázala edice Rukověť (1991, 5 sv.). České beletrii byla vyhrazena edice Obratník (1991, 3 sv.), v níž vyšel soubor pseudoscénářů Vratislava Effenbergera Surovost života a cynismus poezie a prózy Karla Pecky a Lenky Reinerové. Dobrodružná literatura se do edičního plánu vrátila prostřednictvím edice Půlnoc (1991–1992, 4 sv.). Knižnice dětské literatury Panda (1991, 2 sv.) obsáhla pouze dva díly knihy Hýta a Batul Johna Habbertona. Mimo edice vyšly některé tituly původně vydané v exilových nakladatelstvích (sborník Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec, vzpomínky Josefa Frolíka Špion vypovídá) či v samizdatu (sborník Charty 77 O československém vězeňství, eds. Jiří Gruntorád a Petr Uhl), dále např. knihy Ivana Svitáka a monografie Milana Machovce Ježíš pro moderního člověka.
Jen krátce existovaly i edice založené po obnovení knižní redakce v roce 1994. Značná pozornost byla věnována (auto)biografické literatuře vydávané v edicích Svět hudby (1995, 1 sv.) a Osobnosti, události (1995–1997, 8 sv.). Vedle knih svého kmenového autora Františka Kožíka druhá uvedená edice obsáhla biografie autorit politických dějin a hereckých osobností (Petr Čepek a Gérard Philipe). Koncepčně nevyhraněné zůstaly Dobré knihy (1995, 2 sv.) a Elipsa (1995–1996, 2 sv.). Prvorepublikovou orientaci na francouzskou kulturu připomněla beletristicky zaměřená Francouzská knihovna (1994–1996, 4 sv.), vyhrazená současné próze (mj. Sylvie Germainová). Dětem byly určeny prozaická edice Kukátko (1995–1996, 3 sv.) a básnická řada Píšťalka (1995–1997, 3 sv.). Některé tituly pro dětské i dospělé čtenáře vyšly mimo edice (debut Ireny Obermannové).

V průběhu celé své historie vydával Orbis publikace pro instituce, jež nedisponovaly vydavatelským oprávněním. V meziválečném období se tak dělo v rámci tzv. generální komise (publikace České Akademie věd a umění, Okresního osvětového sboru ve Kdyni, Slovanského ústavu, Sociálního ústavu, Statistického úřadu, Univerzity Karlovy v Praze, Univerzity Komenského v Bratislavě ad.). V poválečném období v Orbisu vycházely např. tisky Československého ústavu zahraničního, Osvětového ústavu, Státní knihovny ČSR, Středočeského krajního národního výboru, Národního výboru hlavního města Prahy či České numismatické společnosti.

Náklady knih byly uváděny pouze v letech 1946–1977; nejčastěji se pohybovaly v rozmezí 2000–6000 výtisků, v nižších nákladech vycházely některé divadelní a teatrologické tituly, naopak nákladů 10 000–20 000 výtisků, popř. i vyšších, dosahovaly dobově exponované knižnice. V druhé polovině čtyřicátých let to byly edice Kdo jeMalá knihovna sovětské vědy; z mimoedičních tisků průměrné náklady výrazněji přesáhly Paměti Edvarda Beneše. Úvodní svazky Národní knihovny vycházely v 20 500 výtisků, časem se jejich náklad zvýšil na 30 500–40 500 výtisků; vyšších nákladů dosáhlo např. druhé vydání Jiráskových Psohlavců či Nejkrásnější svět Marie Majerové (60 000 výtisků) a Olbrachtova Anna Proletářka (80 500). V padesátých letech přesáhly desetitisícovou hranici některé svazky politicko-ekonomických knižnic či publikace Dokumentů o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka, jež vyšla roku 1953 v nákladu 50 000 výtisků; v šedesátých letech např. edice Portréty a edice pro fotoamatéry. Přes hranici 10 000 výtisků se zpočátku dostávaly i svazky Malé moderní encyklopedie, postupně však její náklady klesaly (výjimkou bylo např. Druhé pohlaví Simone de Beauvoir – 40 000 výtisků, či Frommovo Umění milovat – 50 000 výtisků). Vysokých nákladů dosahovaly rovněž obrazové edice Naše vlast (Heckelovy Krásy Československa či Krásy myslivosti Karla Hájka přesáhly hranici 60 000), Pragensia (Praha ve fotografii Karla Plicky vyšla rovněž v nákladu 60 000 výtisků) a Knihy o přírodě (50 000 výtisků dosáhla Tři dobrodružství lodi Calypso od Jacquesa-Yvese Cousteaua a Philippa Diolého). Podobně úspěšné byly cestopisy z edice Cesty (kolem 70 000 výtisků měl Příběh lvice Elsy Joy Adamsonové, Hemingwayovy Zelené pahorky africké a knihy Richarda Halliburtona) a literatura faktu, reprezentovaná edicemi Osudy – fakta – objevyParabola (Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena, vydané v Orbisu celkem pětkrát, dosáhly ve čtvrtém a pátém vydání nákladu 90 000 výtisků, stejně jako Století detektivů Jürgena Thornwalda). Na sklonku šedesátých let vycházely ve vysokých nákladech beletristické tituly: v edici Svět divadla mezi 15 000 a 40 000 výtisky (román Julie, ty jsi kouzelná! W. Somerseta Maughama), postupně stoupající náklady edice Kobra se pohybovaly od 45 000 až do 135 000 výtisků (detektivky Agathy Christie a Georgese Simenona); ve vůbec nejvyšším nákladu 150 000 výtisků vyšel detektivní román Žabí bratrstvo Edgara Wallace z edice Parabola. Vysokými náklady byla charakteristická rovněž produkce pro děti: leporela vycházela obvykle v nákladu 10 000–40 000; sešity Knihovničky Čtyřlístek v nákladu 100 000, později až téměř až 140 000 výtisků; Ilustrované sešity dosahovaly nákladu 30 000–50 000 výtisků.

 

Nejvýznamnějším listem prvorepublikového Orbisu byl německý deník Prager Presse, v němž pod vedením Arne Laurina působili např. spisovatel František Kubka, básník, překladatel a kritik Otto Pick, slavista a překladatel Antonín Stanislav Mágr, překladatelka Grete Reinerová či sportovní redaktoři Josef LauferJan Arnold Pallouš; s redakcí pravidelně spolupracovali spisovatel a překladatel Pavel Eisner či výtvarný historik a kritik Jaromír Pečírka. Ve třech jazykových mutacích vycházel časopis věnovaný kulturnímu a hospodářskému dění ve střední Evropě: francouzská (L´Europe centrale, red. Georges Marot; navazovala na časopis Gazette de Prague) a anglická (Central European Observer, red. Jaroslav Kraus) měly podobu přehledových týdeníků, zatímco měsíčně vycházející ruská mutace (Centralnaja Jevropa, red. Jaroslav Papoušek) měla spíše literární charakter (mj. ruské překlady české a slovenské literární tvorby). Na veřejný život v Československu i v cizině se orientoval též dvouměsíčník Prager Rundschau. K česky vydávaným titulům patřil měsíčník pro správní vědy a právo Veřejná správa a měsíčník Zahraniční politika, koncipovaný jako sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních, jehož stálou přílohou byl oficiální Věstník ministerstva zahraničních věcí ČSR. Časopis Měsíční zprávy Společnosti národů oficiálně vydával zpravodajský odbor ministerstva zahraničních věcí ČSR a Orbis byl uveden pouze pod správou listu. V letech 1927–1928 vycházel v redakci Františka Halase nakladatelský Časopis Orbis (v roce 1930 obnoven jediným číslem).
Profil vydavatelství v téže době spoluvytvářely radiofonické časopisy. Týdeník Radiojournal reprezentoval stejnojmennou rozhlasovou společnost; přinášel podrobné programy československých vysílačů i dostupných evropských stanic a původní články o významnějších událostech v rozhlasové oblasti. Za protektorátu vycházel Radiojournal pod názvem Náš rozhlas, na jaře 1941 byl nahrazen dosud konkurujícím časopisem téhož vydavatele Týden rozhlasu, který po válce zanikl a jeho poslání převzal obnovený Náš rozhlas. Měsíčník Radioamatér obsahoval především populárně-naučné články z oboru (za protektorátu vycházel s tit. Radiotechnik).
Nově začal Orbis v období okupace vydávat týdeníky Český dělníkOkno do světa a převzal též vydávání časopisu Světozor. Propagandistický obsah charakterizoval krátkodobě vydávaná periodika EchoDomov a svět. Až do druhé poloviny čtyřicátých let vycházel ekonomický časopis Kostka.
Po válce bylo Orbisu svěřeno vydávání nových cizojazyčných propagačních časopisů. Na západní země byl orientován časopis Czechoslovak Life tištěný v mutaci anglické, francouzské, španělské, italské a švédské. Německá verze vycházela až od konce roku 1959 s tit. Im Herzen Europas; její redakci vedla spisovatelka Lenka Reinerová a pracoval v ní výtvarník Karel Trinkewitz. Na počátku sedmdesátých let byla Reinerová z redakce propuštěna a časopis nakrátko splynul s německou verzí časopisu Sozialistische Tschechoslowakei, určeného pro NDR (časopis měl též ruskou mutaci Socialističeskaja Čechoslovakija); od roku 1972 vycházel pod názvem Tschechoslawakisches Leben. Obsah různých jazykových verzí cizojazyčných periodik byl z větší částí totožný, pouze jednotlivé články oslovovaly adresáty z konkrétních zemí.
Po zrušeném Sokolském nakladatelství Orbis v roce 1953 převzal několik odborných měsíčníků, které však již na jaře 1954 předal nově vzniklému Státnímu tělovýchovnému nakladatelství. V polovině padesátých let zde nakrátko vydávalo své časopisy také Ministerstvo vnitřního obchodu, většina z nich však záhy přešla do Nakladatelského a zásobovacího podniku státního obchodu v Praze, z něhož v roce 1958 vzniklo Vydavatelství vnitřního obchodu. Naopak tzv. osvětové časopisy původně vycházející v Osvětě, které po jejím zániku vydávalo MI/MIO (později MK/MŠK) prostřednictvím Orbisu, zde vytvořily jeden z nejdůležitějších a nejtrvalejších vydavatelských úseků. Postupně se vymanily z omezujícího osvětového zaměření a koncepčně zamířily k širšímu publiku. Např. měsíčník Osvětová práce (v Orbisu jej vedl nejprve Josef Pancíř, poté Miroslav Langášek) se transformoval z časopisu osvětových pracovníků na časopis pro kulturu a volný čas, čemuž odpovídal i změněný název Neděle. Orbis se dlouhodobě orientoval též na knihovnická periodika: časopis Čtenář, vycházející u jiného vydavatele až do současnosti, byl založen již na konci čtyřicátých let pod hlavičkou Masarykova lidovýchovného ústavu a Orbis jej převzal z Osvěty. Zpočátku jej vedl Josef Vinárek, pak po dlouhá léta Jarmila Houšková. Časopis Nová fotografie vycházel po přechodu do Orbisu pod změněným názvem Československá fotografie (prvním vedoucím redaktorem byl Jaroslav Spousta). Vlastivědný měsíčník Naše vlast začal v Osvětě vycházet pod názvem Nová skutečnost a v prvních letech byl jeho vedoucím redaktorem Lubomír Milde. Na konci padesátých let jej nahradila historicko-vlastivědná revue Dějiny a současnost, kterou v Orbisu vydávala ČSŠPVZ (roku 1969 revue přešla do nakladatelství Horizont, kde však bylo ještě téhož roku její vydávání zastaveno a obnovena byla až v polistopadovém období ve vydavatelství Lidové noviny). Na počátku sedmdesátých let Horizont převzal i další měsíčník ČSŠPVZ Věda a život. Svá periodika v Orbisu externě vydávalo rovněž Národní muzeum či Československý rozhlas. Informace o edičních záměrech podniku přinášely v padesátých letech periodické letáky Divadelní hry – Lidová tvořivost – Umění; Novinky divadelní literatury a lidové tvořivostiPopulárně naučná literatura; v šedesátých letech nepravidelně vycházel Zpravodaj Orbis (1959–1969).
Oblast dramatických umění v Orbisu reprezentovaly osvětové časopisy Československý loutkář (ved. red. Miroslav Česal) a Ochotnické divadlo (později Amatérská scéna, ved. red. Jiří Beneš) a odborný filmový měsíčník Film a doba (vedli jej mj. Jiří HrbasAntonín Novák), který v Orbisu stejně jako popularizující týdeník Kino (ve funkci šéfredaktora se vystřídali Jaroslav Dvořáček, Antonín Novák či František Goldscheider) vydával Československý film. V šedesátých letech vznikl měsíčník Repertoár malé scény, zprvu působící jako zásobník textů pro amatérské soubory a později zacílený spíše do oblasti populární hudby. Této oblasti byl však zasvěcen především měsíčník Melodie, jehož podobu v šedesátých letech utvářel šéfredaktor Lubomír Dorůžka a od roku 1971 Stanislav Titzl. Dlouhodobě Orbis vydával Taneční listy, jejichž redakci po mnoho let vedla Jana Hošková. K profilovým časopisům patřily i měsíčníky Hádanka a křížovka (původně v nakladatelství Umění lidu) či Říše hvězd.
Po transformaci Orbisu v TAO a následujícím převedení většiny periodik do Panoramy zůstal vedle cizojazyčných propagačních časopisů v gesci Orbisu odborný čtvrtletník Revue Fotografie (ved. red. mj. Daniela Mrázková), který vydavatelství převzalo počátkem šedesátých let a který vycházel i v ruské mutaci. V roce 1978 přešla do kompetence TAO čtvrtletní propagační revue Welcome to Czechoslovakia vydávaná v anglické, francouzské, německé a ruské verzi. O jistou návaznost na prvorepublikový deník se svým názvem pokoušel týdeník Neue Prager Presse, určený německy mluvícím návštěvníkům ČSSR. TAO vydávala též několik cizojazyčných bulletinů.
Průkopnický charakter měla SOHO revue, první český, resp. československý časopis zaměřený na gay komunitu (ved. red. Alena Plavcová, později Jiří Hromada). Již pod hlavičkou divize Nakladatelský dům vycházel časopis Parlament (šéfred. František Kostlán, jako zpravodaj zde působil mj. Marek Dalík). Reprezentativním listem Orbisu měla být v této době čtyřjazyčná společensko-kulturní revue (čes., angl., fr., něm.) Země koruny České, k níž náležela i tzv. „regionální řada“ (šéfredaktorkou obou řad byla Vladimíra Turková). Vydavatelský profil poslední fáze existence Orbisu doplňovaly odborné měsíčníky Národní hospodářství (v posledních číslech pod zdvojeným názvem Národní hospodářství /Indikátor) a Česká škola, jehož šéfredaktorem byl stejně jako v případě rodinného časopisu Čtení z Čech, Moravy a Slezska Zdeněk Gruša.

 
 Ediční řady

Edice nakladatelství Orbis: Knihovna odboru pro studium a přípravu reformy zdravotní péče při Ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (1923); Encyclopédie tchécoslovaque (1923–1929); Politická knihovna (1923–1939, 1948–1950; též jako Politická knihovna historická); Politische Bücherei (1924–1934); Ars (1924–1940); Časové otázky (1924–1939, 1945–1953); Radioamatérská knihovna (1925–1936; též jako Knihovna Radioamatéra); Sociologická knihovna (1925–1937); Stopami dějin (1925–1938, 1946–1948); Letáky Radioamatéra (1926–1929); Publikace archivu Ministerstva zahraničních věcí (1926–1929); Knihovna Zahraniční politiky (1926–1937); Sbírka průvodců Orbis (1926–1938); Domácí učení (1926–1944; též jako Knihovna Domácího učení; 1940–1944 též jako Fernunterricht); Sources et documents tchécoslovaques (1926–1938, 1946–1947); Czechoslovak Sources and Documents (1926–1938, 1946–1948); Quellen und Dokumente zur tschechoslowakischen Zeitgeschichte (1928–1931); Tschechoslowakische Quellen und Dokumente (1928–1938); Knihy osudů a práce (1928–1941, 1946–1948); Izdanie russkogo zagraničnogo istoričeskogo archiva. Serija memuarov (1929); Knihovna Radiojournalu (1929–1935); V Evropě a za oceánem (1929–1941); Politické dokumenty (1930–1931); Prací k úspěchu (1930–1939); Sbírka spisů právnických a národohospodářských (1930–1939); Perspektivy (1930–1940, 1948); Internationale Quellen und Dokumente (1931); International Sources and Documents (1931); Sources et documents internationaux (1931); Organisace a řízení (1931–1933); Veselá mysl (1932–1941); Národnostní otázky (1933–1938); Knihovna Sociálních problémů (1934); Knihovna Stopy (1936–1941); Nová cesta k jazykům (1936–1942); Economica (1936–1941, 1947–1948); Brána jazyků (1936–1938, 1949); Delta (1936–1941, 1946–1950); Janua linguarum (1937–1938, 1948–1949); Prameny k dějinám osvobození (1938); Velká brána jazyků (1939–1941, 1959–1960); Na okraj nové doby (1940–1942); Knihovna sborníku Kostka (1940–1942, 1947); Brána poznání (1940–1949); Nová Evropa (1941); Projevy (1941); Mistři malířství (1941–1947); Knižnice posluchače rozhlasu (1942); Lepší hospodaření (1942); Odborná knižnice pro obuvníky (1942); Odborná knižnice pro řezníky (1942); Knižnice Úřadu lidové osvěty (1942–1943, též jako Knižnice Ministerstva lidové osvěty); Boj proti zkáze (1942–1945); Duch a dílo (1942–1945); Boj proti ztrátám (1943–1944); Knihovna pro mládež (1943–1944); Odborná knižnice nových hmot (1943–1944); Čteme německy (1944); Deutsch in Bild und Wort / Německy obrazem a slovem (1944); Knižnice Českého Rozhlasu (1944); Dokumenty doby (1945); Knihovnička odvahy (1945–1946); Bojovníci (1945–1947); Československé prameny a doklady (1945–1948); Knižnice odborného vzdělání (1945–1948); Slovanský svět (1945–1949); Les publications de l’Assemblée Nationale (1946); Nacionalnyje Sobranije (1946); Publication „The National Assembly“ (1946); Čechoslovackije istočniki i dokumenty (1946–1947); Podněty (1946–1947); Kdo je (1946–1949); Naše minulost (1946–1949); Přednášky a diskuse (1946–1949); Památky staré literatury české (1946–1952); Daňové přehledy Orbisu (1947–1948); Korálky (1947–1948); Třicet vítězných let SSSR (1947–1948); Československé právo (1947–1949); Kulturně politická knihovna (1947–1949); Příroda a věda (1947–1950); Knihovna reklamy (1948); Malá knihovna informací (1948); Malé knížky o velkých věcech (1948); Hospodářské dokumenty (1948–1949); Knižnice Rozhlasové práce. Rozhlasová universita (1948–1949); Rozpravy o plánování (1948–1949); Malá knihovna sovětské vědy (1948–1952); Národní knihovna (1948–1953); Praménky (1949); Umění a život (1949); Zvonky (1949); Kam – kdy – jak (1949–1950); Knihovna Státního úřadu plánovacího (1949–1951); Nový právní řád (1949–1957); Filmové a fotografické publikace (1950); Knihovna dokumentů (1950); Příručka pětiletky (1950); Život a dílo (1950); Knižnice ministerstva spravedlnosti (1950–1951); Komentované zákony (1950–1951); Otázky politické ekonomie (1950–1951); Knihovna politické ekonomie (1950–1952); Politické aktuality (1950–1952); Socialistické právo (1950–1953); Knižnice Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti (1951–1952); Knihovnička soudce z lidu (1951–1958, 1958 jako Knihovna lidového soudce); Obrazové publikace (1951–1959); Filmové publikace (1951–1968; též jako Knihovna, resp. Edice Filmových publikací); Komentáře a učebnice (1952); Sbírka pohledových map (1952–1954); Finance (1952–1958); Divadelní edice (1953); Knihovna dokumentů o předmnichovské kapitalistické republice (1953); Knihovna ministerstva lesů a dřevařského průmyslu (1953); Korespondence a paměti (1953); Naše věda, technika, umění a jejich představitelé /materiál k nástěnkám/ (1953); Populárně vědecké edice (1953); Sbírka pravidel (1953); Šachová knihovna (1953; též jako Šachová knižnice); Knihovna diváků a posluchačů (1953–1954); Osvětové a obrazové /propagační/ publikace (1953–1954); Populárně vědecké obrazové publikace (1953–1954); Tělovýchovné publikace (1953–1954); Tvůrcové přírodovědy (1953–1954); Edice přednášek pro osvětové besedy (1953–1955; od 1954 jako Edice přednášek pro osvětová zařízení); Hry klasické (1953–1955); Hry současné (1953–1955); Právnické publikace (1953–1956); Knižnice místního hospodářství (1953–1957; též jako Místní hospodářství); Knižnice vnitřního obchodu (1953–1957; též jako Vnitřní obchod); Knižnice zahraničního obchodu (1953–1958; též jako Zahraniční obchod); Knihovna Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (1953–1959; řady: Společenské vědy; Přírodní vědy; Technické vědy; Jazyk, literatura a umění; Cyklus přednášek k práci J. V. Stalina „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ a k výsledkům 19. sjezdu KSSS); Knihovna souborů lidové tvořivosti (1953–1959, též jako Edice souborů lidové tvořivosti); Plánování (1953–1959); Statistika (1953–1959); Účetní evidence (1953–1960); Knihovna nové fotografie (1953–1962); Knihovna loutkářských souborů (1953–1963); Knihovna divadelní tvorby (1953–1964); Hry pro loutky (1953–1965; též jako Knihovna her pro loutky); Hry pro mládež (1953–1966); Věda a život (1953–1967); Knihovna osvětové práce (1953–1968); Poznání světa (1953–1969); Vědění všem (1953–1959, 1962–1969); Zákony (1953–1975); Učebnice (1953–1977); Osvětové a propagační edice (1954); Ekonomické edice (1954–1959); Lidová umělecká výroba a řemeslo (1954–1959; též jako Knihovna lidové umělecké výroby a řemesla); Malé atlasy přírodnin (1954–1964); Sborníky právních předpisů (1954–1968); Pragensia (1954–1977, též jako Pragensie); Edice /metodických/ materiálů pro osvětové pracovníky (1955–1958; též jako Knihovna metodických materiálů pro osvětové pracovníky, resp. Metodické materiály pro osvětové pracovníky); Organisace (1955–1959); Divadelní hry (1955–1960); Edice Novinářského studijního ústavu (1955–1961); Hry lidového jeviště (1955–1961); Divadélko (1955–1962); Knihovna lidové umělecké tvořivosti (1955–1964, též jako Edice lidové umělecké tvořivosti); Malá knihovna fotografie (1956–1963); Populární právnické brožury (1957); Film a doba (1957–1961); Za vyšší efektivnost (1958–1959); Malá moderní encyklopedie (1958–1969); Právnické monografie (1959); Fotorádce (1959–1962); Knižnice osvětových aktualit (1959–1963); Repertoár estrádních uměleckých skupin (1959–1963); Knižnice ochotnického divadla (1959–1965); Právnické edice (1959–1966); Naše vlast (1959–1977); Knihovna hospodářského pracovníka (1960–1961); Knihovna lidového funkcionáře (1960–1961); Edice lidové zábavy (1960–1962); Československo (1960–1967; řada jazykových mutací); Populární právnická knihovna (1960–1977, též jako Populárně právnická knihovna); Cesty (1960–1978); Praktické příručky (1960–1978); Divadélko. Řada sborníčků (1961–1965); Kultura kolem nás (1961–1968); Divadlo (1961–1970); Hry pro loutky. Řada sborníků (1962); Knihovna filmového amatéra (1962–1966); Proměny (1962–1969); Zákony – kapesní vydání (1962–1974); Profily (1963); Knihovna filmového diváka (1963–1964); Knihovna filmové teorie (1963–1964); Československá vlastivěda (1963–1968); Portréty (1963–1971); Knihovna fotografie (1963–1974); Studijní materiály pro lektory Čs. společ. PVZ. Řada Lidové university a ak. vědy, techniky a umění (1964–1965); Edice malých forem (1964–1966); Divadlo – ilustrovaná řada (1964–1970); Zeměpis světa (1964–1971); Horizont (1965–1968); Filmy a tvůrci (1965–1969); Knihovna Orbis. Osudy – fakta – objevy (1966–1970; dále viz Stopy – fakta – svědectví); Svět divadla (1966–1970); Parabola (1967–1970); Proměny – velká řada (1967–1971); Kobra (1969–1971); Pohádkové lístečky (1969–1977); Knihovnička Čtyřlístek (1969–1978); Filmová knihovna (1970); Kompas (1970); Knihy o přírodě (1970–1977); Stopy – fakta – svědectví (1970–1977); Pyramida (1970–1978); Zákony /komentáře/ (1971–1975); Ilustrované sešity (1972–1977); Socialistická státní politika (1972–1977); Pyramida – lexikony (1973); Pyramida – encyklopedie (1973–1977); Edice kulturně politických souborů (1974–1976); Zákony – poznámková vydání (1975–1978); Ars (1991); Obratník (1991); Panda (1991); Rukověť (1991); Edice RF (1991–1992); Půlnoc (1991–1992); Francouzská knihovna (1994–1996); Dobré knihy (1995); Svět hudby (1995); Elipsa (1995–1996); Kukátko (1995–1996); Osobnosti, události (1995–1997); Píšťalka (1995–1997).
Edice Národního hudebního vydavatelství Orbis: Knižní edice: Za novou hudbu (1951–1952). – Notové edice: Operní libreta (1950–1952). – Repertoárové notové edice: Orchestr Orbis (1949–1950); Socialistické písně (1949–1951); Zpěvem k srdci (1949–1952); Harmonikový repertoir (1950–1952); Kapesní partitury (1950–1952); Dechová hudba (1950–1953); Klavírní repertoir (1951); Písňový repertoir (1951); Edice českých klasiků (1951–1952); Houslový repertoir (1951–1952); Repertoir souborů (1951–1952); Sborový repertoir (1951–1952); Univerzální orchestr (1951–1952); Za mír (1951–1952); Zpěvy mládeže (1951–1952); Estrádní repertoir (1951–1953); Taneční orchestr (1951–1953); Kytarový repertoir (1952); Život lidu v písni (1952–1953) ad.
Edice Výtvarného nakladatelství Orbis: České dějiny (1950–1952); Národní obrazárna (1950–1952); Alba litografií (1951–1952); Současné umění (1951–1952); Světové dějiny (1951–1952); Architektura (1951–1953); Pragensia (1951–1953); Theorie a kritika (1951–1953); Malé monografie (1952); Technika a řemeslo (1952).

 Souborná vydání: 

Nakladatelství Orbis: Gedanke und Tat. Aus dem Schriften und Reden von Edvard Beneš (1937); Sebrané spisy Zdeňka Nejedlého (1948–1954); Aloise Jiráska Odkaz národu (1951–1952); Výbor z díla Adolfa Hoffmeistra (1963).
Výtvarné nakladatelství Orbis: Dílo Mikoláše Alše (1951–1952).

 Časopisy a informační bulletiny: 

Gazette de Prague (1921–1926; dále viz L´Europe centrale); Prager Presse (1921–1938); Zahraniční politika (1922–1939); Central European Observer (1923–1938); Měsíční zprávy Společnosti národů (1923–1938); Radiojournal (1923–1938; dále viz Náš rozhlas); Radioamatér (1925–1948; 1943–1944 s tit. Radiotechnik, dále viz Elektronik); L´Europe centrale (1926–1938); Centralnaja Jevropa (1927–1938); Veřejná správa (1931–1938); Prager Rundschau (1931–1939); Týden rozhlasu (1934–1945; dále viz Náš rozhlas); Právo československé (1938); Kostka (1939–1949); Náš rozhlas (1939–1941, 1945–1953; dále viz Československý rozhlas a televize); Echo (1940–1941); Okno do světa (1940–1941); Němčina (1940–1942); Český dělník (1940–1943); Světozor (1940–1943); Němčina rozhlasem (1943–1945); Domov a svět (1945); Angličtina (1945–1946); Ruský jazyk (1945–1946); Přehled – Zajímavosti světového tisku (1945–1948; 1948 s tit. Přehled – Zajímavosti z celého světa); La musique tchécoslovaque / Czechoslovak Music (1945–1949); Sociologická revue (1946–1947); Lékařský přehled (1946–1950); Umělé hmoty (1946–1950); Hospodář (1946–1951); Časopis Národního muzea (1946–1948, 1962–1976); Přehled pro ženy (1947–1948); Živnostenská banka (1947–1949); Dopravní přehled (1947–1951); Plníme plán (1947–1952); Kulturní politika (1948); Korálky (1948–1949); Přehled obalů a balící techniky (1948–1950); Elektronik (1948–1951); Kino (1949–1977); Svět v obrazech (1950–1963); Plánované hospodářství (19501977); Československo v obrazech (1952, různé jazykové mutace); Nová doba (1952–1968); Košíková – odbíjená (1953; dále viz Košíková; Odbíjená); Teorie a praxe tělesné výchovy a sportu (1953); Vzpírání – zápas – jiu-jitsu (1953; dále viz Zápas – vzpírání – branný zápas); Cyklistika (1953–1954); Československý sport (1953–1954); Československý šach (1953–1954); Házená – Česká házená (1953–1954); Jezdectví – střelba – šerm (1953–1954); Kopaná (1953–1954); Kuželky (19531954); Lední hokej – Bruslení (19531954); Lehká atletika (19531954); Lodní sporty (19531954); Lyžařství (19531954); Na pomoc osvětovým pracovníkům (1953–1954); Plavectví (19531954); Rohování (19531954); Sportovní gymnastika (1953–1954); Stadion (1953–1954); Stolní tenis (1953–1954); Tenis (1953–1954); Turistika – Horolezectví (1953–1954); Typografia (1953–1954); Všeobecná průprava (1953–1954); Naše vlast (1953–1958); Filatelie (1953–1961); Lidová tvořivost (1953–1962); Československý rozhlas a televize (1953–1965; dále viz Československý rozhlas); Osvětová práce (1953–1966; 1956 s tit. Osvětová beseda; od 1967 viz Neděle); Prague News Letter (1953–1967); Československá fotografie (1953 –1977); Československý loutkář (1953–1977); Čtenář (1953–1977); Hádanka a křížovka (1953–1977); Říše hvězd (1953–1977); Čechoslovakija / Tschechoslowakei (1953–1990; od 1961 s tit. Socialističeskaja Čechoslovakija / Sozialistische Tschechoslowakei); Czechoslovak Life (1953–1992; jazykové mutace: Livet i Tjeckoslovakien /1953–1964/; La Vie tchécoslovaque /1953–1992/; Im Herzen Europas /1958–1971/, dále s tit. Tschechoslowakisches Leben /1972–1992/; Vita Cecoslovacca /1961–1990/; La Vida checoslovaca /1978–1992/; dále viz Czech Life now); Filmová práce (1954); Košíková (1954); Noviny vnitřního obchodu (1954); Odbíjená (1954); Rugby – Pozemní hokej (1954); Sokolský pracovník (1954); Zápas – vzpírání – branný zápas – judo (1954); Filmový technik (1954–1960; dále viz Filmovým objektivem); Za čtenářem (1954–1962); Věda a život (1954–1968); Archivní časopis (1954–1977); Sborník archivních prací (1954–1977); Czechoslovakia: illustrated weekly (1955); Naše jídelny (1955–1956); Reklama v socialistickém hospodářství (1955–1956); Socialistický obchod (1955–1956); Ochotnické divadlo (1955–1963; dále viz Amatérská scéna); Film a doba (1955–1977); Československé spoje (1956–1961); Knihovník (1956–1968; 1969 s tit. Knihovnictví a vědecké informace jako příl. čas. Čtenář); Hospodářské noviny (1957–1961); Kultura (1957–1962); Mezinárodní politika (1957–1968, 1990–1992); Kontrola (1958–1963; od 1962 s tit. Statistika a kontrola ve Statistickém a evidenčním vydavatelství tiskovin; dále viz Lidová kontrola); Akvárium a terárium (1958–1977); Rozhlasová a televizní práce (1959; dále viz Rozhlasová práce); Dějiny a současnost (1959–1968); Odívání (1960–1968); Fotografie / Revue fotografie (1960–1990; 1992 1 č. v rámci Edice RF); Rozhlasová práce (1961–1966); Filmovým objektivem (1961–1968; dále viz Amatérský film); Solidarité (1962–1970; jazyková mutace: Solidarity); Ochrana přírody (1962–1975; dále viz Památky a příroda); Památková péče (1962–1975; dále viz Památky a příroda); Repertoár malé scény (1963–1971); Sborník Národního muzea (1963–1975); Melodie (1963–1977); Muzejní a vlastivědná práce (1963–1977); Numismatické listy (1963–1977); Taneční listy (1963–1977); Knižní kultura (1964–1965); Lidová kontrola (1964–1968; dále viz Kontrola); Amatérská scéna (1964–1977); Statistika (1964–1977); Demografie (1964–1978); Československá televize (1965–1971); Ekonomická revue (1966–1968); Impuls (1966–1968); Československý rozhlas (1966–1972); Mezinárodní vztahy (1966–1977); Neděle (1967–1969); Hospodářství a právo (1967–1970); Acta scaenographica (1967–1971; dále viz Interscaena); Hudba a zvuk (1967–1971); Statistické přehledy (1967–1977); Výběr z nejzajímavějších knih (1967–1977); Bibliografický časopis (1968–1971); Amatérský film (1969–1977); Kontrola (1969–1977); Interscaena (1972–1974; dále viz Interscéna); Filmový přehled (1972–1975); Bjulleten čechoslovackovo prava (1972–1977; jazykové mutace: Bulletin of Czechoslovak Law); Elán (1972–1977); Hudební rozhledy (1972–1977); Judaica Bohemiae (1972–1977); Pojistný obzor (1972–1977); Požární ochrana (1972–1977); Záběr (1972–1977); Zábrana škod (1972–1977); Novinky zahraniční literatury (1972–1978); G – Supraphonrevue (1973–1977, od 1975 s tit. Gramorevue); Architektura ČSR (1973–1977); Československý architekt (1973–1977); Nové knihy (1973–1977); Praha (1973–1977); Umění a řemesla (1973–1977); Výroba a spotřeba v Československu (1974–1975); Památky a příroda (1976–1977); Panoráma (1976–1977); Scéna (1976–1977); Interscéna (1977); Výtvarná kultura (1977); Czechoslovak Economic Digest (1978–1989; jazykové mutace: Aperçus sur l´economie tchécoslovaque /1978–1989/; Tschechoslowakische Wirtschaftsrundschau /1978–1989/); Welcome to Czechoslovakia (1978–1992; jazykové mutace: Dobro požalovať v Čechoslovakiju /1978–1990/; Soyez les bienvenus en Tchécoslovaquie /1978–1990/; Willkommen in der Tschechoslowakei /1978–1992/; dále viz Welcome); Via pacis (1986–1989; různé jazykové mutace); Computerworld (1990); Československá zahraniční politika: Data (1990); Československá zahraniční politika: Dokumenty (1990); Czechoslovak Economic Digest (1991); SOHO revue (1991–1997); Czech Life now (1993, jazykové mutace: Tschechisches Leben heute / La vie tchèque aujourd´hui); Welcome (1993, jazykové mutace: Willkommen); Česká škola (1994–1996); Národní hospodářství (1994–1996; 1996 s tit. Národní hospodářství / Indikátor); Parlament (1994–1996); Země Koruny české (1994–1997; základní + regionální řada; jazykové mutace: Die Länder der böhmischen Krone; The lands of the Czech crown; Les pays de la Couronne de Bohême); Čtení z Čech, Moravy a Slezska (1997).

 Členové řídících a poradních orgánů: Vrchní obchodní ředitelé: Bedřich Kočí (1920–1921); Karel Krauser (1921–1922); Emanuel Mimra (1922–1929). – Vrchní politický ředitel: Jan Hájek (1920–1929). – Vrchní (generální, ústřední, podnikoví) ředitelé: Jan Hájek (1929–1938); Zdeněk Schmoranz (1938–1939); Friedrich (Franz) Rudl (1939–1945); Jaroslav Fukátko (1945–1946); Zdeněk Rossmann (1946–1948); František Hracha (1948–1962); Jarmila Prokopová (1962–1970); Miroslav Pastyřík (1970–1975); Štěpán Engel (1975–1977); Vladimír Vipler (1977–1989); Jiří Kolečko (1989–1990); Richard Urx (1990–1991); Miroslav Drozd (1992); Jakub Císař (1992); Jiří Zoufal (1993–1997). – Vedoucí (ředitelé) knižního nakladatelství: J. Chalupa (1920–1925); Josef Berndt (1925–1936); Vladislav Pajdla (1936–1949); Jiří Pondělíček (1993–1997); Jiří Hromada (1997). – Šéfredaktoři knižního nakladatelství: Josef Štefánek (1949–1955); Božena Holečková (1956–1957?); Jarmila Prokopová (1958?–1962); Josef Janoušek (1962–1970); Jaroslav Beránek (1970–1972); Miloš Parma (1972–1977); Jiří Heger (1977–1978); Zborov Dvořák (1982–1990); Pavel Brzobohatý (1990); Miroslav Drozd (1990–1992); Jiří Schuman (1992); Eva Wagnerová (1992); Eva Ekrtová (1992); Jiří Havel (1994–1996); Pavel Polák (1996–1997).
 Výtvarní spolupracovníci: 
Grafická úprava a obálky
: Jiří Balcar; Věra Beránková (Šalamounová); Jiří Blažek; Josef Ficenec; Jaroslav Fišer; Miloslav Fulín; Rudolf Hála; Boris Hanš; Milan Hegar; Michal Houba; Jitka Hudová; Josef Istler; Jan Jiskra; Čestmír Kafka; Aleš Krejča; Radmila Kunová; Jiří Ledr; Naďa Linhová; Rudolf Mader; Milan Mejstřík; Oldřich Menhart; František Muzika; Jindřich Novák; Karel Pekárek; Miloš Pozděna; Jiří Rathouský; Zdeněk Rossmann; Zdenek Seydl; Jiří Skácel; Martin Stejskal; Karel Svolinský; Pavel Štědrý; Valdemar Ungermann; Bohumil Vančura; Soňa Valoušková; Vladimír Vimr; Petr Vlček; Irena Vorlíčková; Lucie Weisbergrová ad.
Ilustrace: Adolf Born; Cyril Bouda; Marie Fischerová-Kvěchová, Ludmila Jiřincová; Ivo Klečka; Zdeněk Kondelík; Zdeňka Krejčová; Rudolf Mader; Jaroslav Němeček; Karel Pekárek; Radek Pilař; Edita Plicková; Miroslav Rada; Přemysl Pospíšil; František Škoda; František Tichý; Jaroslav Vildt, Sylvie Vodáková, Vilibald Weinzettl, Helena Zmatlíková ad.
 Technické informace: V období před vybudováním vlastní tiskárny Orbis tiskl v pražských tiskárnách Politika, Průmyslová tiskárna, Státní tiskárna a Středočeská tiskárna. Od poloviny dvacátých let až do konce padesátých let tiskl převážně ve vlastní knihtiskárně (od přelomu čtyřicátých a padesátých let rozšířené o další pracoviště a označované jako tiskařské závody) s výjimkou hlubotiskových barevných obrazových příloh, které byly ve dvacátých až čtyřicátých letech tištěny v České grafické unii a podniku Neubert a synové. Po delimitaci a transformaci orbisovských tiskáren byly jeho publikace nejčastěji tištěny v pražských podnicích Knihtisk, Polygrafia, Mír, Státní tiskárna, popř. v brněnském Tisku (provoz Přerov a Český Těšín). TAO využívala vlastní nově vybudované tiskárny, tisk cizojazyčných publikací byl ovšem často svěřován zahraničním nakladatelstvím a agenturám, mj. v Itálii (Teti /Milano/; Aurora /Milano/), NSR (Plambeck /Neuss/), Portugalsku (Avante /Lisabon/), Vietnamu (VNA /Ho Či Min/), Velké Británii (Harney + Jones), Lucembursku (Cope /Luxembourg/), v Sýriii (Saad advertising) atd. V polistopadovém období Orbis exkluzivně nespolupracoval s žádnou tiskárnou, v letech 1990–1992 tiskl mj. v Jihočeských tiskárnách (provoz Týn nad Vltavou) či ve zlínské Grafii; v letech 1994–1997 např. v tiskárnách Libertas či PBtisk Příbram.

LITERATURA

Prameny: Národní archiv Praha: fond Orbis, Praha 1921–1997 (částečně zpracováno); fond Ministerstvo lidové osvěty, Praha 1942–1945; fond Ministerstvo informací, dodatky, Praha 1945–1953; fond Ministerstvo kultury, Praha 1953–1956; fond Ministerstvo školství a kultury, Praha 1956–1967; fond A ÚV KSČ, Ústřední kulturně-propagační komise a kulturně-propagační oddělení ÚV KSČ, Praha 1945–1955; fond A ÚV KSČ: Ideologická komise ÚV KSČ, Praha 1958–1968).
Zjištěné nakladatelské katalogy a propagační materiály (výběr): Orbis, tiskařská, nakladatelská a novinářská společnost akciová. Vznik a činnost (1926); Časopis Orbis (1927–1928, 1930); Deset let tiskařské, nakladatelské a novinářské společnosti akciové Orbis (1931); Seznam knih, které vydalo a má na skladě nakladatelství Orbis (b. d., 1933, 1934, 1935, 1936); Dobré knihy značky Orbis (b. d., 1938, 1939, 1940, 1947, 1948); O knize (1947); Seznam knih nakladatelství Orbis (b. d., 1948); Národní obrazárna (b. d., 1951); Divadelní hry – Lidová tvořivost – Umění (doloženo 1955); Novinky divadelní literatury a lidové tvořivosti (doloženo 1957–1958); Populárně naučná literatura (doloženo 1958); J. Houšková (red.): Orbis 1921–1971, Čtenář 1971, č. 4 (speciální příloha k 50. výročí vzniku O.; přisp. Š. Engel, M. Pastyřík); R. Kubeš (red.): Orbis 1921–1971 (jubilejní tisk pro výstavu 50 let nakladatelství Orbis; přisp. V. Pajdla); 55 let nakladatelství Orbis (jubilejní tisk; 1976); Poselství Orbisu (CD ROM, b. d., 1994).
Knižně: A. St. Mágr: Kulturní slavica v „Prager Presse“ (1945); A. Zach in Stopami pražských nakladatelských domů (1996).
Studie a články: J. L. Fischer: Portréty českých nakladatelství 2, Index 1930, č. 2; R.: Deset let Orbisu, Čin 1930/31, č. 29; J. L. F. (= J. L. Fischer): Nakladatelské jubileum, Index 1931, č. 4; m (Praha): Veselá letní četba, LidN 1. 7. 1939; Na okraj nové doby, in Tři roky v Říši (1942); JaKub: „Bojovníci“ – nová knižnice pro mládež, Národní osvobození 22. 11. 1945; bn: Národní knihovna klasiků, Svobodné noviny 8. 4. 1948; M. Chlupáč: Umění všem, KP 1947/48, č. 31; v: Národní knihovna, LidN 28. 10. 1948; J. Mukařovský: Několik slov na uvítanou Národní knihovně, RP 31. 10. 1948; F. Hampl: Národní knihovna všem, Práce 8. 12. 1948; J. Vinárek: Vítáme Národní knihovnu a lidový soubor Jiráskových spisů, Osvětová práce 1949, č. 3; M. Grygar: Více klasiků, LidN 8. 5. 1949; Z. Lužický: Úspěchy Národního hudebního vydavatelství Orbis, Hudební rozhledy 1951, č. 3; K edičnímu plánu nakladatelství Orbis, n. p., na rok 1955, LitN 1954, č. 42; J. Kmuníček: Dvě edice divadelních her, Divadlo 1955, č. 9; M. Schücková: Několik poznámek k „Edici Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí“, Za čtenářem 1957, č. 1; J. Prokopová: Orbis v roce šedesátém, Zpravodaj Orbis 1959, listopad–prosinec (též in Za čtenářem 1960, č. 1); V. Semrád: Knižnice ochotnického divadla, Tvorba 1960, č. 5; O. Blanda: První knížka nové divadelní edice, NK 1961, č. 12; M. Smetana: Čtvrtstovka Malé moderní encyklopedie, LitN 1961, č. 28; V. Justl: První desítka nové edice Divadlo, HD 1961, č. 10; J. T.: Řád práce Jarmile Prokopové, Za čtenářem 1961, č. 10; A. Fuchs: Prvních osmnáct, DivN 1962, č. 14; L. Bartošek: Nové edici na uvítanou, Film a doba 1963, č. 1; pat (= J. Patočková): Proměny, Divadlo 1963, č. 7; Z. Hořínek: Opožděně k jubileu jedné edice, Divadlo 1964, č. 4; Ber: Edice malých forem, Amatérská scéna 1964, č. 4; F. Černý: Jedenáct hereckých osobností, RP 20. 12. 1964, příl.; [-V. G.-]: Do další padesátky, Československý novinář 1965, č. 4; O. Blanda: Souzvuk divadla a filmu, VP 9. 2. 1966; J. Zeman: Ochranná známka „Pragensia“, Vynálezy a ochranné známky 1971, č. 1; -jv-: Padesát let nakladatelství Orbis, Tvorba 1971, č. 16; R. Kubeš: Pyramida knih, LD 22. 4. 1971; F. Holešovský: Orbisovské edice pro děti 1970, ZM 1971, č. 10; V. Šalamounová: Profil nakladatelství Orbis, Typografia 1972, č. 3; R. Holub: Literatura faktu a jedna známá knižní edice, Čtenář 1975, č. 8/9; Š. Engel: Deník Prager Presse. K 55. výročí nakladatelství Orbis, Tvorba 1976, č. 24; (kpt): Vládní vlnka na světě, SvSl 19. 5. 1993; J. Šídlo: Orbis už nechce být „vládní vlnkou“, Respekt 1993, č. 33; M. Kantek: Orbis s téměř osmdesátiletou tradicí zanikne, jeho značka bude prodána, Právo 11. 12. 1997; I. Fencl: Válečná produkce Kuratoria pro mládež, Neviditelný pes 13. 10. 2008 (on line); B. Köpplová, J. Kryšpínová: Vydavatelská činnost společnosti Orbis v kontextu zahraniční politiky meziválečného Československa v letech 1921–1931, Sborník Národního muzea v Praze, řada C, 2010, č. 3/4; LZ (= L. Zadražilová): Orbis, in H. Rousová a kol., Konec avantgardy. Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (2011).
Rozhovory: J. Fukátko: Hovory s nakladateli 6 (připr. F. Kocourek), Přítomnost 1932, č. 34, s. 536; Hovoříme s Milenou Markovou o vydávání nových loutkových her v Orbisu (připr. -jh-), Československý loutkář 1960, č. 2; V. Špinka: Orbisovská Malá moderní encyklopedie (připr. ok), Zpravodaj Orbis 1960, jaro; J. Janoušek, J. Prokopová: Co nám slibují nakladatelství (připr. L. Gawlik), VP 31. 8. 1963; O. Blanda: O divadelní a filmové literatuře (připr. J. Opavský), RP 22. 8. 1967; J. Janoušek: Otázky a odpovědi z Orbisu (připr. K. Mlčoch), Čtenář 1969, č. 7; M. Parma: Nakladatelství Orbis v roce 1974 (připr. J. Klempera), NK 1974, č. 13; Š. Engel: Takové jubileum zavazuje (připr. J. Miňovská), VP 21. 9. 1976; M. Drozd: Stovky lidí opustily agenturu Orbis (připr. /ira/), Špígl 1. 2. 1992; J. Zoufal: Mnohé sdělovací prostředky vyvolávají krizové situace (připr. P. Dostál), RP 20. 9. 1993; J. Zoufal: Činnost instituce Orbis bude velice široká (připr. Z. Landergottová), ČD 24. 2. 1994; J. Zoufal: Orbis by měl přednostně dostávat státní zakázky (připr. M. Königová), RP 3. 5. 1994; J. Zoufal: Orbis: nejen nakladatelský dům (připr. /od./), Knihy 1994, č. 26, příl. Knihkupec a nakladatel; J. Soural: Agentura pro ODS? (připr. /vla/), Špígl 12. 9. 1994; J. Zoufal: Privatizaci Orbisu nelze provést ze dne na den (připr. J. Rychetský), ČD 13. 10. 1994; J. Soural: Orbis rozhazuje milióny daňových poplatníků (připr. /vla/), Špígl 26. 11. 1994.
Vzpomínky: F. Kubka: Na vlastní oči. Pravdivé povídky o mých současnících (1959); F. Kubka: Mezi válkami. Masaryk v mých vzpomínkách (1969); J. Hiršal: Vínek vzpomínek (Purley 1989; 1991).
Zjištěné diplomové a disertační práce: I. Litošová: Význam nakladatelství Orbis pro českou knižní kulturu v období 1. republiky (Praha, FF UK 1974); J. Fürstová: Encyklopedická produkce nakladatelství Mladá fronta a Orbis v letech 1960–1990 (Praha, FSV UK 1993).

Související odkazy

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Lexikon české literatury 3, sv. 1
J. Halada: Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006
Nakladatelství Čtyřlístek
Neoficiální stránky Knihovničky Čtyřlístek

  Autor hesla: Veronika Košnarová (2012)
  Aktualizace textu hesla: 23. 1. 2015 (vk)
  Aktualizace bibliografie: 31. 12. 2012 (vk)
zpět na hlavní stranu