Slovník české literatury po roce 1945
Vladimír BORECKÝ
* 6. 12. 1941, Praha
† 6. 2. 2009, Praha
Psycholog, filozof, kulturolog, teoretik komiky a mystifikátor
Dědeček Jaromír Borecký (1869–1951) byl básník, libretista, hudební a literární kritik a historik, překladatel z evropských jazyků a z perštiny a v letech 1920–1930 ředitel Veřejné a univerzitní knihovny v Praze. Otec Miloš Borecký (1903–1954) byl taktéž orientalista, matka Milka Borecká Pacovská byla houslistka. – Po maturitě na gymnáziu v Praze (1959) vykonával dělnická povolání a absolvoval vojenskou službu, v letech 1962–1970 se živil jako hasič Útvaru požární ochrany v Praze, zároveň však studoval na FF UK (1965–1970) filozofii a psychologii. Roku 1971 získal titul PhDr. disertační prací pod vedením Jana Patočky Bachelardova psychoanalýza epistemologického pole. Tamtéž pokračoval externě ve studiu jednooborové psychologie (1971–1975) a v roce 1977 obhájil práci Techniky universa, zaměřenou na projektivní a psychoterapeutické metody využívající hraček. Roku 1982 získal atestaci z klinické psychologie na Institutu dalšího vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF). V letech 1970–1990 pracoval jako klinický psycholog postupně na ILF, v Thomayerově nemocnici a na Okresním ústavu národního zdraví v Praze. V letech 1985–1989 byl externím aspirantem Psychologického ústavu ČSAV v Praze (CSc. 1990 prací Prostorové vyjádření egocentrismu v konstruktivní mimetické hře). Od roku 1991 působil na Katedře kulturologie FF UK, nejprve jako odborný asistent, od roku 1998 jako docent (habilitační práce Filosofie imaginace). Přednášel i na jiných vysokých školách, mj. na FAMU, kde byl jmenován profesorem filmové a multimediální tvorby. – Jeho manželkou byla sochařka a básnířka Ellen Jilemnická (*1946), jejich dcera Filomena Borecká (*1977) je kreslířka a sochařka, syn Felix Borecký (*1981) se věnuje filozofii, estetice a teorii kultury.
V osmdesátých letech přispíval do Moravskoslezského referátového výběru z psychiatrie, sporadicky do časopisu Umění a řemesla, po roce 1990 se jeho příspěvky objevovaly v časopisech Opus musicum, Lázeňský host, Filosofický časopis, Zdravotnické noviny, Tvar, Analogon, Estetika, Československá psychologie, Československá psychiatrie, Česká a slovenská psychiatrie, Literární noviny, Paternoster, Technický magazín (zde pravidelná rubrika Z našich mašíblů), Svět literatury, Prostor, Pěší zóna, Respekt, Ateliér, Výtvarné umění, Revolver Revue, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze, Uni, Dějiny a současnost, Práce, Lidové noviny
aj. Je autorem rozsáhlého komentáře k Vykládacím mystickým kartám Josefa Váchala (1995). Monografický charakter mají též práce Prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík (Psychoterapeutické sešity 1985; spoluautor Jan Vymětal) a K počátkům psychoterapie v Čechách (Psychoterapeutické sešity 1987). Doslovy Borecký doplnil řadu knih, především těch, které též edičně připravil k vydání. Některé edice přitom vyšly nejprve jako ineditní publikace: základem pro knihu Petra Lampla (Cestou do blázince) bylo ineditní vydání Básní z roku 1980 (v odlišné podobě v samizdatu poprvé již 1974), základem pro souborné vydání díla Václava Svobody Plumlovského (Co složím, to mám) byly ineditní publikace Plumloviana I (1976; též přísp.) a Plumloviana II (1988; též přísp.). Borecký je zastoupen v samizdatové publikaci Sborníky undergroundu 1975 (Edice Expedice, 1981). Studií o Bohuslavu Broukovi přispěl do knihy Na ztracené vartě Západu (2001, ed. M. Drápala); posmrtně byla publikována jeho stať Životní a umělecká dráha Ellen Jilemnické (in Ellen Jilemnická /2011, ed. P. Wittlich/). Byl členem neoficiálního uskupení Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (básníci Eugen Brikcius, Ivan Martin Jirous, Petr Lampl, sochař Karel Nepraš, malíř Zbyšek Sion aj.).
Vladimír Borecký, vzděláním psycholog a filozof, se ve své původní praxi klinického psychologa věnoval problematice hry a hraček (knižně Svět hraček), která určila i jeho činnost teoretickou. V celém svém díle se zabýval různými aspekty lidské imaginace, komiky a hry. Za reprezentativní lze v tomto smyslu považovat knihu Imaginace, hra a komika (rozšířená verze původně učebnicového textu Imaginace a kultura), v níž vychází z Ricoeurova rozlišení reduktivních a restitutivních hermeneutik. Borecký sám byl zastáncem restitutivních přístupů, které vidí vztah člověka a kultury dynamicky. Imaginaci považoval za neprávem opomíjenou kognitivní funkci a za aktivní a kreativní zdroj kultury. Teoretickému rozpracování problematiky imaginace se věnoval v knize Porozumění symbolu (původně učebnicový text K otázkám symbolické imaginace), jež mj. představuje u nás ne příliš známé koncepce imaginace, symbolu a mýtu (Rogera Mucchielliho, Michela Maffosiliho či Paula Diela). Uvádění méně známých odborníků (ale též zahraničních periodik a odborných institucí a sdružení atd.) z oblasti teorie komiky, filozofie, sociologie a antropologie do českého kontextu je obecným rysem Boreckého práce.
Jako úvod do problematiky komiky lze chápat knihu Teorie komiky, v níž Borecký rozebírá čtyři základní konfigurace komiky: naivitu, ironii, humor a absurditu. Přímo na komiku absurdity je zaměřena kniha Odvrácená tvář humoru; jako reprezentativní příklady absurdního humoru tu jsou prezentována především neoficiální humoristická hnutí (mající často charakter tzv. přístolních společností): hnutí Recesse, explosionalismus Vladimíra Boudníka, hnutí Šmidrů, Řimsologická společnost, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu nebo fekálismus. Borecký sám byl vyznavačem tzv. tlapismu, náboženství smíchu, jehož základem je kult boha smíchu Velkého Tlapouna. Za zvláštní projev absurdity Borecký považoval umění tzv. obzvláštníků a mašíblů, jimž věnoval sérii článků v Technickém magazínu, knižně souborně vydanou spolu s dalšími statěmi pod titulem Zrcadlo obzvláštního. Obzvláštník je charakterizován podivínstvím, ozvláštňujícím, tvořivým pohledem na svět, rozrušováním vědeckých konvencí a ustálených schémat. Obzvláštnické projevy vnímá Borecký jako projevy svébytné poetiky, jako poetické výtvory nadané originální naivní komikou či groteskností. Odkazu obzvláštníků se Borecký ujal i jako editor a k vydání připravil texty Václava Svobody Plumlovského, Jana Lukeše či Jakuba Hrona Metánovského. Posledně jmenovaný rozsahem své činnosti představoval pro Boreckého klíčovou a reprezentativní postavu mašíblu, proto také jemu věnované kapitoly z knihy Zrcadlo obzvláštního vydal samostatně jako Hronovu monografii (Legenda o Hronu).
Boreckého zaujetí absurditou a mystifikací se projevovalo i v jeho vlastním psaní, v němž je často obtížné určit striktní hranici mezi vědeckým diskursem a jeho ironizací, parodií a vědeckou mystifikací. Tento rys se projevuje především v knihách esejistického zaměření (Odvrácená tvář humoru, Zrcadlo obzvláštního).
Jako úvod do problematiky komiky lze chápat knihu Teorie komiky, v níž Borecký rozebírá čtyři základní konfigurace komiky: naivitu, ironii, humor a absurditu. Přímo na komiku absurdity je zaměřena kniha Odvrácená tvář humoru; jako reprezentativní příklady absurdního humoru tu jsou prezentována především neoficiální humoristická hnutí (mající často charakter tzv. přístolních společností): hnutí Recesse, explosionalismus Vladimíra Boudníka, hnutí Šmidrů, Řimsologická společnost, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu nebo fekálismus. Borecký sám byl vyznavačem tzv. tlapismu, náboženství smíchu, jehož základem je kult boha smíchu Velkého Tlapouna. Za zvláštní projev absurdity Borecký považoval umění tzv. obzvláštníků a mašíblů, jimž věnoval sérii článků v Technickém magazínu, knižně souborně vydanou spolu s dalšími statěmi pod titulem Zrcadlo obzvláštního. Obzvláštník je charakterizován podivínstvím, ozvláštňujícím, tvořivým pohledem na svět, rozrušováním vědeckých konvencí a ustálených schémat. Obzvláštnické projevy vnímá Borecký jako projevy svébytné poetiky, jako poetické výtvory nadané originální naivní komikou či groteskností. Odkazu obzvláštníků se Borecký ujal i jako editor a k vydání připravil texty Václava Svobody Plumlovského, Jana Lukeše či Jakuba Hrona Metánovského. Posledně jmenovaný rozsahem své činnosti představoval pro Boreckého klíčovou a reprezentativní postavu mašíblu, proto také jemu věnované kapitoly z knihy Zrcadlo obzvláštního vydal samostatně jako Hronovu monografii (Legenda o Hronu).
Boreckého zaujetí absurditou a mystifikací se projevovalo i v jeho vlastním psaní, v němž je často obtížné určit striktní hranici mezi vědeckým diskursem a jeho ironizací, parodií a vědeckou mystifikací. Tento rys se projevuje především v knihách esejistického zaměření (Odvrácená tvář humoru, Zrcadlo obzvláštního).
BIBLIOGRAFIE
Odborné práce: Světy hraček (1982); Imaginace a kultura (1996); Odvrácená tvář humoru (Ke komice absurdity) (1996); K otázkám symbolické imaginace (1998); Zrcadlo obzvláštního (1999); Teorie komiky (2000); Porozumění symbolu (2003; rozšíř. a upravené vydání knihy K otázkám symbolické imaginace); Imaginace, hra a komika (2005; rozšíř. a opravená verze knihy Imaginace a kultura); Legenda o Hronu (2007).Účast v týmových pracích: Slovník českých spisovatelů od roku 1945 1 (1995); Český biografický slovník XX. století (1999); Encyklopedie Diderot (1999).
Příspěvky ve sbornících, antologiích a almanaších: Skupinová psychoterapie psychóz (1989); Intentionalität – Werte – Kunst (Husserl, Ingarden, Patočka) (1995); Český surrealismus 1929–1953 (1996); Hospody a pivo v české společnosti (1997); Aux frontières du pictural et du scriptural (2000); Miscelanea oddělení rukopisů a starých tisků 1998, svazek 15 (2000); Na ztracené vartě Západu (2000); Psychosomatický základ veřejného vystupování (2000); Transdisciplinární gratulovník k 60. narozeninám Ivana M. Havla (2000); Antropologické sympozium II (2003); Umění, krása, šeredno (2003); Hovnajs! Antologie české patafyziky 1982–2004 (2004); Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Šmidrové (2005); Alfred Jarry a česká kultura (2008).
Uspořádal a vydal: J. Lukeš: Co byl paxistický puč v Praze o Vánocích 1945 (dopis akademiku Ivanu Málkovi, 1991, ed. s M. Kromišem; též přísp.); P. Lampl: Cestou do blázince (1992; též přísp.); J. Hron Metánovský: Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby (1995; též přísp.); V. Svoboda Plumlovský: Co složím, to mám (1996; též přísp.); J. Lukeš: Ö ghanduchár öd Ishivi kurvisahalíbí. Z knižnice iškovské kultůry (2000; též přísp.); J. Lukeš: Můj život v hudbě (2003; též přísp.); J. Stuchlík: Neofatické polyglotie psychotiků (2006; též přísp.).
LITERATURA
Studie a články: F. Dryje: Vertikalizovati pivo. K výročí úmrtí Vladimíra Boreckého, A2 2010, č. 5; A. Dvořáková in Studie k Meredithovu Eseji o komedii, in Dva eseje o komedii (2012); L. Pořízková in Societas contraalcoholica doctoris Řimsae. Protialkoholní společnost doktora Řimsy (2012).Recenze: Imaginace a kultura: B. Blažek: KS 1996, č. 2; J. Janda: Labyrint 1996, č. 4; V. Šlajchrt: Respekt 1996, č. 35 * Odvrácená tvář humoru: V. Čížek, Tvar 1997, č. 18; V. Šlajchrt, LitN 1997, č. 29, též in Putování pomezím. Literární reflexe 1992–2007 (2010); M. H., KPRR 1997, č. 9 * Zrcadlo obzvláštního: F. Dryje, Analogon 1999, č. 26–27; V. Šlajchrt, Respekt 1999, č. 29; V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1999, č. 47 * Teorie komiky: V. Bezdíček, LidN 19. 12. 2000; J. Nejedlý, NK 2000, č. 49 * Legenda o Hronu: B. Kostřicová, A2 2007, č. 36.
Rozhovory: J. Nejedlý, NK 1997, č. 15; J. Nejedlý, NK 1999, č. 26; F. Houdek, MFD 8. 1. 2000; M. Janata, Týden 2000, č. 20; P. Komers, Uni 2001, č. 4; R. Kopáč, Tvar 2003, č. 7.
Nekrology: R. Kopáč, HN 10. 2. 2009; E. Brikcius, MFD 14. 2. 2009; M. Paulíček, Sociologický časopis 2009, č. 2 (zde).
Autor hesla: Veronika Košnarová (2009)
Aktualizace hesla: 4. 4. 2018
(vk)
Aktualizace bibliografie: 4. 4. 2018
(vk)