Oldřich KRÁLÍK

Králík se etabloval jako březinovský monografista a kritik katolické orientace a poté i jako literární historik zabývající se postupně celým českým písemnictvím od 10. do 20. století. Již koncem 30. let rozšířil svůj záběr o májovce (zejména Jana Nerudu), po poválečném nastoupení univerzitní kariéry pak o obrození, moravský humanismus a zvláště osvícenství a zároveň položil základy svému doživotnímu zkoumání díla Máchova (tři knihy) a Bezručova (tři knihy). Zadání vydat Dobrovského Kritische Versuche (nakonec nesplněné) ho pak od konce 50. let přivedlo k soustavnému studiu nejstarší české hagiografie (10 knih). Po celou dobu neopustil dvě svá východiska. Předně to bylo badatelské soustředění na „vladaře ducha“, na svrchované, směrodatné a k transcendentálním hodnotám směřující básníky české poezie i prózy (v programní skice ve sborníku Strážce tradice jmenoval Karla Hynka Máchu, Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena, Otokara Březinu, F. X. Šaldu, Jaroslava Durycha, Vladimíra Holana, Jana Čepa a Jana Zahradníčka); časem tuto elitu rozšířil jednak o génie vědecké (Josef Dobrovský, František Palacký), jednak o autory zemitější, kteří ve svém duchovním přesahu neopouštěli prostor vymezený lidskými souřadnicemi (Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Petr Bezruč, Ivan Olbracht a Karel Čapek).
Druhým Králíkovým stálým východiskem byla metoda filologické kritiky (studium klasické filologie mu později umožnilo zásadně se zabývat latinskými památkami českého písemnictví i dílem osvícenských učenců). Ta ho orientovala na analýzu a interpretaci textu a skrze ně na kodifikaci jeho autentického znění, takže často ústila do textologie. Rekonstrukce autorova tvůrčího procesu, která byla zároveň objasňováním vnitřní logiky a skryté historicity díla, se u Králíka namnoze kryla se zjišťováním relativní, popřípadě i absolutní chronologie vznikajícího textu. K tomu Králík vypracoval metodu tzv. literární stratigrafie (sledování zrodu díla den po dni, po časových vrstvách) a analýzy tzv. chronismů, tj. explicitních, a zejména implicitních projevů autorského času v díle. V tomto chápání se dílo stávalo přednostně pramenem pro poznání autorovy osobnosti a autorovy současnosti, neboť svou látku, ať je jakákoliv, nedovede artikulovat jinak než řečí času svého vzniku. V této souvislosti došel Králík k obecnému přesvědčení o rozhodující, ba hodnotově prvořadé úloze prvotní (nejstarší) podoby díla. Pod vlivem českého strukturalismu obohatil od konce 30. let Králík své filologické školení o strukturní pojetí všech činitelů literárního vývoje, nepřijal však jeho akcent na roli vnímatelova subjektu a kritizoval jej vposled za nehistoričnost a oslabený zřetel k tvůrcově osobnosti. To se mj. projevovalo Králíkovým trvalým souzněním s F. X. Šaldou, který ho ovlivnil jak zaměřením na „vladaře ducha“ a adorací básníka jako lidského typu (nikoliv jen spisovatele nebo umělce), tak i soustředěním na tvůrčí proces, pojetím díla jako výrazu původce a hledáním autentického autora za autentickým textem. Jestliže Králík později Šaldovu koncepci tvůrčího génia depsychologizoval a depatetizoval, zároveň s tím také absolutizoval Šaldovu charakteristiku díla jako jevu vždy a samočinně autobiografického. V posledním období Králík vyznával natolik těsnou jednotu mezi autorem a jeho výtvorem, až dospěl k biografizaci, ba privatizaci díla.
Králíkovo čtení textů bylo nové a převratné; někdy natolik, že to jeho závěry měnilo v provovokující hypotézy a přivádělo ho do ustavičných polemik. Ke Králíkovým nejvýznamnějším hypotézám patřilo určení vojtěšských legend za vývojový uzel nejstarší české legendistiky a v důsledku toho přesunutí zlatého věku kultury v přemyslovských Čechách 10. století z doby Václavovy do doby slavníkovské renesance, tj. do doby Vojtěchovy, dále odlišení autentického textu Máchova od jeho pozdějších (zvláště Sabinových) příměsí a stanovení básní Josefa Baráka z let 1858–1962 za skryté básně Nerudovy. Proti tomu byly obecně přijaty Králíkovy průkopnické pohledy zejména na dílo Dobnerovo, Dobrovského, Březinovo, Bezručovo, Olbrachtovo, Čapkovo a Holanovo.