Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Oldřich KRÁLÍK

* 9. 6. 1907, Kroměříž 
† 20. 8. 1975, Olomouc  
 
Literární historik
 Syn obchodníka. 1917–1925 absolvoval Arcibiskupské klasické gymnázium v Kroměříži (spolužák Jaromír Tomeček), poté studoval na FF MU v Brně bohemistiku (žák Arna Nováka a Stanislava Součka) a klasickou filologii (žák Františka Novotného). PhDr. 1931 prací Otakar Theer a Otokar Březina. Po vojenské prezenční službě působil jako gymnazijní profesor v Příboře (březen– červen 1933), Chustu (1933–1936; od 1934 ženat) a Olomouci (1936–1946). Po habilitaci (1946 prací Otokar Březina. Logika jeho díla) docentem na obnovené olomoucké FF UP (1946–1952 učil rovněž na PF), od 1966 profesorem (DrSc. 1958 prací Tvůrčí proces uVančury, Olbrachta aBezruče). K olomouckému kulturnímu životu výrazně přispíval divadelním referátem (v Moravském večerníkuNašinci), přednáškami, organizováním a uváděním literárních a výtvarných výstav, otiskováním kulturněhistorických olomucensií. Podílel se také na budování vědeckých institucí v Opavě. Penzionován 1973. Zemřel náhle na srdeční mrtvici.
 Publikoval od 1927 v časopisech Listy filologické, Divadelní kultura, Poezie, Listy pro umění a kritiku, Slovo a slovesnost, Výhledy, Řád, Akord, Vyšehrad, Kytice, Časopis Matice moravské, Slezský sborník, Slavia, Česká literatura, Host do domu, Červený květ (Ostrava), Plamen aj., dále v olomouckých novinách Moravský večerník Našinec, ve sbornících olomoucké univerzity (Sborník Vysoké školy pedagogické, Acta Universitatis Palackianae OlomucensisPhilologica, Historica) a v mnoha dalších vědeckých sbornících. Přispíval rovněž do řady zahraničních odborných časopisů: Ricerche Slavistiche (Řím), Zeitschrift für Slawistik (Berlín), Die Welt der Slaven (Mnichov), Pamiętnik słowiański (Vratislav) a podílel se na přípravě katalogů k výtvarným a literárním výstavám. Redigoval časopis Divadelní kultura (Kroměříž 1929–1930), knižnice Acta Universitatis Palackianae Olomucensis (1960–1973). V 70. letech vysílala řadu jeho literárních přednášek ostravská stanice Československého rozhlasu.
 

Králík se etabloval jako březinovský monografista a kritik katolické orientace a poté i jako literární historik zabývající se postupně celým českým písemnictvím od 10. do 20. století. Již koncem 30. let rozšířil svůj záběr o májovce (zejména Jana Nerudu), po poválečném nastoupení univerzitní kariéry pak o obrození, moravský humanismus a zvláště osvícenství a zároveň položil základy svému doživotnímu zkoumání díla Máchova (tři knihy) a Bezručova (tři knihy). Zadání vydat Dobrovského Kritische Versuche (nakonec nesplněné) ho pak od konce 50. let přivedlo k soustavnému studiu nejstarší české hagiografie (10 knih). Po celou dobu neopustil dvě svá východiska. Předně to bylo badatelské soustředění na „vladaře ducha“, na svrchované, směrodatné a k transcendentálním hodnotám směřující básníky české poezie i prózy (v programní skice ve sborníku Strážce tradice jmenoval Karla Hynka Máchu, Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena, Otokara Březinu, F. X. Šaldu, Jaroslava Durycha, Vladimíra Holana, Jana Čepa Jana Zahradníčka); časem tuto elitu rozšířil jednak o génie vědecké (Josef Dobrovský, František Palacký), jednak o autory zemitější, kteří ve svém duchovním přesahu neopouštěli prostor vymezený lidskými souřadnicemi (Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Petr Bezruč, Ivan Olbracht a Karel Čapek).
Druhým Králíkovým stálým východiskem byla metoda filologické kritiky (studium klasické filologie mu později umožnilo zásadně se zabývat latinskými památkami českého písemnictví i dílem osvícenských učenců). Ta ho orientovala na analýzu a interpretaci textu a skrze ně na kodifikaci jeho autentického znění, takže často ústila do textologie. Rekonstrukce autorova tvůrčího procesu, která byla zároveň objasňováním vnitřní logiky a skryté historicity díla, se u Králíka namnoze kryla se zjišťováním relativní, popřípadě i absolutní chronologie vznikajícího textu. K tomu Králík vypracoval metodu tzv. literární stratigrafie (sledování zrodu díla den po dni, po časových vrstvách) a analýzy tzv. chronismů, tj. explicitních, a zejména implicitních projevů autorského času v díle. V tomto chápání se dílo stávalo přednostně pramenem pro poznání autorovy osobnosti a autorovy současnosti, neboť svou látku, ať je jakákoliv, nedovede artikulovat jinak než řečí času svého vzniku. V této souvislosti došel Králík k obecnému přesvědčení o rozhodující, ba hodnotově prvořadé úloze prvotní (nejstarší) podoby díla. Pod vlivem českého strukturalismu obohatil od konce 30. let Králík své filologické školení o strukturní pojetí všech činitelů literárního vývoje, nepřijal však jeho akcent na roli vnímatelova subjektu a kritizoval jej vposled za nehistoričnost a oslabený zřetel k tvůrcově osobnosti. To se mj. projevovalo Králíkovým trvalým souzněním s F. X. Šaldou, který ho ovlivnil jak zaměřením na „vladaře ducha“ a adorací básníka jako lidského typu (nikoliv jen spisovatele nebo umělce), tak i soustředěním na tvůrčí proces, pojetím díla jako výrazu původce a hledáním autentického autora za autentickým textem. Jestliže Králík později Šaldovu koncepci tvůrčího génia depsychologizoval a depatetizoval, zároveň s tím také absolutizoval Šaldovu charakteristiku díla jako jevu vždy a samočinně autobiografického. V posledním období Králík vyznával natolik těsnou jednotu mezi autorem a jeho výtvorem, až dospěl k biografizaci, ba privatizaci díla.
Králíkovo čtení textů bylo nové a převratné; někdy natolik, že to jeho závěry měnilo v provovokující hypotézy a přivádělo ho do ustavičných polemik. Ke Králíkovým nejvýznamnějším hypotézám patřilo určení vojtěšských legend za vývojový uzel nejstarší české legendistiky a v důsledku toho přesunutí zlatého věku kultury v přemyslovských Čechách 10. století z doby Václavovy do doby slavníkovské renesance, tj. do doby Vojtěchovy, dále odlišení autentického textu Máchova od jeho pozdějších (zvláště Sabinových) příměsí a stanovení básní Josefa Baráka z let 1858–1962 za skryté básně Nerudovy. Proti tomu byly obecně přijaty Králíkovy průkopnické pohledy zejména na dílo Dobnerovo, Dobrovského, Březinovo, Bezručovo, Olbrachtovo, Čapkovo a Holanovo.

BIBLIOGRAFIE

Práce o literatuře: Otokar Březina. Logika jeho díla (monografie, 1948); Tři studie o Františku Palackém (1949, + F. Kutnar + J. Bělič); Historie textu Máchova díla (1953); Kapitoly o Slezských písních (1957); Pouť krkonošská. Máchovy texty a máchovské apokryfy (1957); Šalda a poezie (studie, 1957); K počátkům literatury v přemyslovských Čechách (LV 1960); Sázavské písemnictví 11. století (LV 1961); Text Slezských písní (LV 1963); Křižovatky Nerudovy poezie (soubor studií, 1965); Božena Němcová z bronzu (přednáška, 1966); Slavníkovské interludium (LV 1966); Šest legend hledá autora (LV 1966); F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický (studie, 1967); Od Radima ke Kosmovi (soubor studií, 1968); Demystifikovat Máchu (soubor studií, 1969); Historická skutečnost a postupná mytizace mongolského vpádu na Moravu roku 1421. Příspěvek k ideologii předbřeznové Moravy (1969); V příšeří české protohistorie. Kus metodologie a polemiky (soubor studií, 1969); Labyrint dávných dějin českých (LV 1970); Filiace vojtěšských legend (LV 1971); Nejstarší rodokmen české literatury (soubor studií, 1971); In memoriam (1971, + L. Václavek a J. Marek); Archetyp Zádonštiny (1972, Rossica olomucensia, sv. 8); První řada v díle Karla Čapka (soubor studií, 1972); Kosmova kronika a předchozí tradice (1976); Kapitoly o Petru Bezručovi (1978, s V. Fickem); Osvobozená slova (soubor studií, 1995, ed. J. Opelík); Platnosti slova (soubor studií, 2001, edd. J. Opelík a Jan Schneider).
Korespondence: J. Opelík: Živý mrtvý (s úryvky z korespondence J. Opelíkovi z let 1965–1974), Ostravský kulturní měsíčník 1977, č. 6; L. Soldán: Teď hlouběji pronikám ke kořání a dřeni věcí (O. Králík J. Strakošovi z let 1932–1936), Akord 18, 1992/93, č. 9.
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Strážce tradice (1940); Morava Arnu Novákovi (1941); Klas (1947); Pocta Františku Trávníčkovi a Franku Wollmanovi (1948); Stav a úkoly literárněhistorického průzkumu Slezska (1949); Josef Dobrovský 1753–1953 (1953); Studie a práce lingvistické 1 (1954); Rodné zemi (1958); Franku Wollmanovi k sedmdesátinám (1958); Pocta Zdeňku Nejedlému (1959); P. J. Šafárik (Bratislava 1961); Krkonoše a Podkrkonoší (1964–69); K soudobé problematice zlidovělých písní (VO 1964; 1965); Slyšet se navzájem (1966); Tisíc let česko-polské vzájemnosti (1966); Petr Bezruč 1867–1967 (1967); K tradicím moderní české kritiky (VO 1967; 1970); Stavba ve výši (1970); Strahovská knihovna (1970, 1971); České gymnázium v Kroměříži 1882–1972 (1972); Literárněvědné studie (1972); Slavistický sborník olomoucko-lublinský (1974).
Uspořádal, vydal a redigoval: Pět studií o Petru Bezručovi (sb., 1947, s K. Horálkem); Rukopisy Petra Bezruče z let 1899 a 1900 (1950); P. Bezruč: Písně 1899–1900 (1953) + Přátelům i nepřátelům. Paralipomena (1958, s J. Dvořákem a V. Fickem) + Labutinka (1961) + Bezručův proces (soubor dokumentů, 1962; rozšíř. 1964, s J. Dvořákem a B. Pračkou) + Slezské písně podle rukopisů (1963, s V. Fickem) + Slezské písně Petra Bezruče. Historický vývoj textu (1967, s V. Fickem a L. Pallasem); F. X. Šalda: Kritické projevy 8 (1956, in Soubor díla F. X. Š., sv. 17, s M. Komárkem a J. Opelíkem); K. H. Mácha: Písně (1957) + Pouť krkonošská (1959); Z doby Májů (soubor básní J. Baráka, které K. považoval za dílo Nerudovo, 1958); V. Holan: Cestou (výbor z překladů poezie, 1962); K. Čapek: O kráse a spravedlnosti (dvě PP, 1964); Realita slova Máchova (1967, s R. Grebeníčkovou); F. Palacký a S. K. Macháček: Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen. Dějiny české slovesnosti (1968, s J. Skaličkou; O. K. i český překlad); Sborník prací jazykovědných a literárněvědných (1968, s M. Komárkem); Nejstarší legendy přemyslovských Čech (1969).

LITERATURA

Bibliografie: V. Ficek - V. Theimerová: Bibliografie prací Oldřicha Králíka o Petru Bezručovi, in Bezručiana 1967 (1967); V. Vladyková: Soupis díla Oldřicha Králíka, in O. K., Osvobozená slova (1995).
Knižně: Vzpomínkový večer věnovaný dílu univ. prof. O. K. (rozmnož. 1976); Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy (1997).
Studie a články: V. Gicek, Bezručiana O. K. in Bezručiana 1967 (1967); R. Grebeníčková: O. K. a znovu: Mácha demystifikovaný, Tvar 1993, č. 14; J. Opelík: Doslov, in O. K., Osvobozená slova (1995); J. Schneider, Kritická kapitola O. K., Tvar 1998, č. 3; J. Schneider: Doslov in O. K., Platnosti slova (2001); M. Červenka: Králík o prozódii české, ČL 2002, s. 436; T. Kubíček, in sb. Víra a výraz (2005).
Recenze: Sázavské písemnictví 11. století: R. Večerka, LF 1962, s. 190 * Slezské písně podle rukopisů: J. Dvořák, Časopis Slezského muzea – vědy historické 1964, s. 201; J. Opelík, KT 1963, č. 36; L. Pallas, Slezský sborník 1963, s. 383 * Křižovatky Nerudovy poezie: M. B. (Blahynka), KT 1965, č. 50; D. Jeřábek, Impuls 1966, s. 433; M. Otruba, LitN 1966, č. 17; J. Opelík, HD 1966, č. 3 * Šest legend hledá autora + Slavníkovské interludium: J. Kolár, LitN 1967, č. 5; J. Ludvíkovský, ČL 1967, s. 518; J. Opelík, HD 1967, č. 6; D. Třeštík, ČČH 1967, s. 691; M. Šváb, LF 1968, s. 83 * Od Radima ke Kosmovi: F. Graus, ČČH 1968, s. 933; P. Zaoral, ČMM 1969, s. 114 * Demystifikovat Máchu: K. Dvořák R. Skřeček, Česká literatura 1970, s. 449 (polemika); O. Sus, Orientace 1970, č. 3; vd (V. Dostál), Tvorba 1969, č. 3; Š. Vlašín, RP 24. 10. 1969 * V příšeří české protohistorie: J. Hrabák, LF 1970, s. 313; Š. Vlašín, Tvorba 1970, č. 43; H. Bulín, ČMM 1974, s. 371 * Labyrint dávných dějin českých: J. Frajdl, Texty 1970, č. 8; E. Pražák, ČL 1970, s. 495; H. Bulín, ČMM 1974, s. 371 * Filiace vojtěšských legend: J. Macků, Věda a život 1972, s. 574 * Nejstarší rodokmen české literatury: J. Hrabák, Tvorba 1971, č. 46; J. Kolár, ČL 1972, s. 173; M. Marečková, Komenský 1972, č. 5; Š. Vlašín, RP11. 1. 1972; H. Bulín, ČMM 1974, s. 371 * Osvobozená slova: M. Jungmann, NK 1995, č. 45; J. Svoboda, Alternativa nova 1996, č. 7; J. Trávníček, Tvar 1996, č. 8; R. Grebeníčková, LitN 1996, č. 41; J. Dvořák in: K 50.výročí obnovení univerzity v Olomouci: 1573–1946–1996. Vlastivědný věstník moravský 1996, č. 3; D. Jeřábek, in: SPFFBU (D) 1997, č. 44 * Platnosti slova: A. Haman, Tvar 2001, č. 21; V. Stanzel, Aluze 2001, č. 3; D. Šajtar, Rovnost 12. 1. 2002.
K životním jubileím: J. Daňhelka, LF 1967, s. 180; V. F. (=V. Ficek), Slezský sborník 1967, s. 267; V. Justl, Plamen 1967, č. 6; A. Sivek, ČK 1967, č. 6; J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1982, č. 6.
Nekrology: O. F. B. (= O. F. Babler), Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1975, č. 4; J. Skalička, Studia Comeniana et historica 1975, č. 10; V. Ficek – L. Pallas, Slezský sborník 1975, s. 318; J. Hrabák, LF 1976, s. 51; D. Jeřábek, ČL 1976, s. 191; V. Kostřica, Čs. rusistika 1976, s. 31; AS (=A. Stich), Naše řeč 1976, s. 27.
Archiv: LA PNP: Osobní fond, nezpracováno; Univerzita Palackého v Olomouci: Osobní fond, nezpracováno.

Autor hesla: Jiří Opelík (1995)
Aktualizace hesla: 10. 3. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu