Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Zdeněk HOŘÍNEK

* 5. 11. 1931, Olomouc  
† 20. 9. 2014, Praha 
 
Divadelní teoretik, historik a kritik, spoluautor divadelních a rozhlasových her, adaptací a dramatizací
 Zdeněk Hořínek pocházel z úřednické rodiny. Maturoval roku 1950 na obchodní akademii (Vyšší hospodářské škole) v Olomouci. V letech 1951–1955 studoval divadelní vědu na DAMU v Praze (diplomová práce Dramatické dílo Michaila Jurjeviče Lermontova). V letech 1955–1958 pracoval jako finanční ekonom v Družstevním velkoobchodu průmyslovým zbožím v Olomouci, v letech 1958–1961 jako dělník v olomoucké Prefě, kde se také vyučil betonářem. Od roku 1961 postupně působil jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zástupce šéfredaktora časopisu Divadlo (1968–1970, jako externí redaktor spolupracoval již dříve) a dramaturg pražského Divadla E. F. Buriana (1971–1988). Roku 1967 započala jeho trvalá autorská, dramaturgická i herecká spolupráce se Studiem Ypsilon (1978–1992 zde byl zaměstnán ve vedlejším úvazku). V letech 1988–1993 pracoval v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu. V období 1969–1975 přednášel externě na DAMU, po vynucené přestávce se k pedagogické činnosti vrátil v roce 1985: nejdříve externě působil na loutkářské katedře DAMU, od devadesátých let pak na FAMU, JAMU a herecké katedře DAMU. Od roku 1993 přednášel (později externě) teorii dramatu a divadla na Katedře divadelní vědy FF UK, kde se roku 1995 také habilitoval. – Manželka Marie Hořínková (roz. Valertová, *1933) je spoluautorkou Hořínkových rozhlasových a loutkových her (samostatně vydala knihy Moje Národní galerie, 1993; Příběhy pražských zahrad, 2004), syn Tomáš Hořínek (*1958) je výtvarník.
 Publikovat začal roku 1949 v Lidové obrodě. Divadelními recenzemi a eseji přispíval do periodik: Lidová demokracie, Divadlo, Vpřed, Průboj (Hradec Králové), Divadelní noviny (i obnovené po roce 1992, 1996 zde vzpomínkový cyklus Moje cesta k divadlu; 2009 Zákruty a odbočky; 2011 Absurdity normality), Slovenské divadlo (Bratislava), Host do domu, Literární noviny (též obnovené po roce 1990), Amatérská scéna, Čs. loutkář, Estetika, Scéna, Tvorba, Kmen, Tvar, Literární měsíčník, Svět a divadlo, Nové knihy, Dramatické umění, Divadelní revue (2008 zde dramatická hříčka Chestertonovské variace), ROK, Iniciály, Světová literatura, Týden, v devadesátých letech především do Lidových novin. Studiemi a esejemi se účastnil řady sborníků, publikoval i četné články v divadelních programech Divadla F. X. Šaldy, Divadla E. F. Buriana a Studia Ypsilon. S Marií Hořínkovou napsal pro Čs. rozhlas hry Gargantua (1984), Pantagruel (1985, obě r. Jan Schmid, obě podle Françoise Rabelaise), Baron Blecha (1986, r. Ivan Holeček, podle Clemense Brentana), Dvě rány do hlavy (1986, r. Karel Weinlich), Zachýsek Rumělka (1989, r. Ivan Holeček, podle E. T. A. Hoffmanna), Petr Pan (1989, r. Karel Weinlich, podle J. M. Barrieho), Zlatý kořenáč (1991, r. Karel Weinlich, podle E. T. A. Hoffmanna), Zlatý věk sedmé velmoci (1996, r. Jan Schmid, podle Jeroma Klapky Jeroma). Užíval šifer: ek, Hoř, nek, ZH.
 

Okruh odborného zájmu divadelního teoretika, historika, recenzenta i dramaturga a herce Zdeňka Hořínka byl značně široký. Vyrůstal z jeho sepětí s praxí divadel studiových i repertoárových a pokrýval prakticky celou problematiku soudobého divadla: od intepretace moderní divadelní poetiky (Divadlo jako hra, Prostředky divadelní komiky, Nové cesty divadla) až po otázky žánrové (Kniha o komedii, O divadelní komedii), druhové a recepční (Drama, divadlo, divák). V souboru studií a esejů Cesty moderního dramatu se Hořínek pokusil postihnout tendence vývoje dramatu a divadla za posledních sto let, klíčové a mezní fenomény, které hrály určující roli při formování podoby současné, především české dramatické a divadelní tvorby (analyzoval a interpretoval přitom dílo jak zahraničních – Henrik Ibsen, Auguste Strindberg, Luigi Pirandello, Friedrich Dürrenmatt, Bertolt Brecht aj., tak domácích autorů – Ladislav Smoček, Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Schmid), v Divadle mezi modernou a postmodernou se pak zabýval vlivy modernismu (zvláště odkazem meziválečné avantgardy s jejím důrazem na montáž) a postmoderních postupů na současnou divadelní praxi, analýzou divadel studiového typu (HaDivadlo, Studio Y) – a v této souvislosti mj. procesem osvobozování divadla od literárního textu, zároveň také (ponejvíce formou recenzí) mapoval oblast současné české dramaturgie a zachytil nástup nové režijní generace (Arnošt Goldflam, Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Hana Burešová, Jan Nebeský). Ústředním tématem souboru studií a statí Duchovní dimenze divadla je vztah mezi horizontální, „pozemskou“ rovinou divadla (dialogická jednání, dramatické situace) a úrovní vertikální, stojící vně divadelního aktu (symboly, šifry, archetypy apod.) a posouvající divadlo směrem k transcendenci – v rámci naší kulturní sféry se jedná především o historické ovlivňování divadla křesťanskou tradicí, obohacující jej vnitřně o novou dimenzi a umožňující mu tak ze sebe vydat (nej)vyšší hodnoty. Hořínek byl přitom typem autora, v jehož tvorbě se spojuje odborná erudice – rozhled po evropském i světovém divadle a dramatu, uměnovědné literatuře, filozofii a estetice – s živým, neakademickým podáním. Adekvátním způsobem vyjádření mu byl proto žánr eseje (nejvýznamnější napsal pro časopisy Divadlo, Scéna a Divadelní revue). Smysl pro pointu a montážně-střihový způsob myšlení však osvěžuje i Hořínkovy recenze divadelních inscenací, které jsou stejně myšlenkově podnětné jako vtipné; někdy záměrně provokují čtenáře (zejména odbornou veřejnost) předstíranou nevědomostí („docta ignorantia“). – Dvojjedinost aktivity odborné a umělecké Hořínka neustále pudila k novým pokusům ověřit si teoretické postuláty v umělecké praxi (a naopak). Projevuje se to také v jeho dramatizacích, preferujících nadčasová, archetypální groteskní témata (Gargantua, Gulliver aj.). Především však bylo Hořínkovo dílo spojeno s poetikou Studia Y, na jehož jevišti působil také jako osobitý, insitní ne-herec.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o divadle: Divadlo jako hra (EE 1970, část nákladu zničena); Moře (montáž z básní, rozmnož., 1973, i prem.); Žánry dramatu (E 1978); Divadlo a drama (E, rozmnož., 1980); Prostředky divadelní komiky (E, rozmnož., 1980); Úvod do praktické dramaturgie (1981, na tit. straně chybně 1980; rozšíř. vyd. 2009); Divadlo a divák (E, rozmnož., 1983); Dráma, divadlo, divák (slov., E, Bratislava 1985; česky s tit. Drama, divadlo, divák, rozmnož., 1991); Nové cesty divadla (EE, rozmnož., 1986); Proměny divadelní struktury (E, rozmnož., 1988); Jan Schmid – dramatik (portrét, rozmnož., 1990); Kniha o komedii (studie, 1992); Outsider aneb Životopis slavného muže v uvozovkách (text hry in J. Schmid: Třináct vůní, 1992, prem. 1982, s J. Schmidem a J. Synkovou); Cesty moderního dramatu (soubor studií, 1995); Divadlo mezi modernou a postmodernou (studie a stati, 1998); O divadelní komedii (studie a stati, 2003); Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (studie a stati, 2004); Život jako hra (E 2009); scénicky: Předposlední případ Leona Cliftona (1967, s J. Schmidem); Obr Gargantua, jeho smích a život (1979, s J. Schmidem, podle F. Rabelaise); Hra na Gulivera (loutkohra, 1981, s M. Hořínkovou, podle J. Swifta); Každý něco pro vlast a ještě něco (1981, s J. Schmidem, podle V. K. Klicpery); Zachýsek Rumělka (loutkohra, 1996, s M. Hořínkovou, podle E. T. A. Hoffmanna, na základě stejnojm. rozhl. hry).
Dramatizace a úpravy: G. Bruno: Vytrvalý záletník neboli Svíčkař (rozmnož., 1971, i prem., se Z. Digrinem); F. Kafka: Amerika (1990, prem. 1988); scénicky: W. Shakespeare: Král Lear (1973) + Falstaff a princ Jindra (Jindřich IV.) (1976); N. Jirsíková: Máj (1975, s P. Novotným); T. Wilder: Dohazovačka (1976, s F. Štěpánkem); Molière: Doktorská komedie aneb Jak se léčí panny (1981, též autor písňových textů); J. R. R. Tolkien: Hobit (loutkohra, 1994, s M. Hořínkovou).
Účast v týmových pracích: Česká divadelní kultura 1945–1989 v datech a souvislostech (1995); Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. (1995); Základní pojmy divadla (teatrologický slovník, 2004).
Příspěvky ve sbornících: České divadlo, č. 6 (1981); Dvacet let Studia Ypsilon (1983); Dvacet let Divadla E. F. Buriana (1984); Program Státního divadla v Brně (1985); Kontexty českého a slovenského umenia (Bratislava 1988); Stifter Jahrbuch (München 1992); Čtení o Ypsilonce (1993); Český Parnas (1993); Slabikář (výbor původní tvorby členů Studia Y, 1993); Theatre Survey (Washington 1995); Pickanterie (1995); Sovremennaja češskaja pjesa (Moskva 1996); Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996); HaDivadlo (1996); Fenomén Lébl (1996); Kabinet smíchu (1997); Pocta F. X. Šaldovi (1997); Jan Grossman. Odkaz Jana Grossmana divadelníkům 3. Interpretace (1998); Državljan in dramatik Václav Havel (Ljubljana 1999); Co daly naše země Evropě a lidstvu (2000); J. A. Pitínský: Od Ameriky k Daliborovi (2001); Václav Havel as a Dramatist (Brno – Santiago de Compostela 2002); Činoherní klub 1965–2005 (2006); Ad honorem Bořivoj Srba (2006); Ipse ipsa Ibsen (2006); Bylo jich pět a půl. 30 let HaDivadla, 1. část (2006); Jan Schmid - režisér, principál, tvůrce slohu (2006); Skripta Y (2007); Mimoza (2007); Hvězdy nad Kabinetem múz (2011); Janu Císařovi ad honorem (2012); Příležitostný portrét Václava Havla (2013); Havlova Zahradní slavnost (2015).

LITERATURA

Studie a články: H. Lorenzová: Významný příspěvek k divadelní estetice a teorii divadla, Estetika 1982, č. 4; V. Just in Čtení o Ypsilonce (1993, ed. J. Etlík a J. Schmid); I. Vyskočil: Úvod, in Z. H., O divadelní komedii (2003); J. Dvořák: Doslov, tamtéž; J. Czech: Doslov, in Z. H., Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (2004).
Recenze: Divadlo jako hra: E. Lehuta, Slovenské pohľady (Bratislava) 1971, č. 3; os (= O. Sus), Slovenské divadlo (Bratislava) 1971, č. 2 * Úvod do praktické dramaturgie: J. Císař, Tvorba 1982, č. 13; P. Vašíček, Čs. loutkář 1982, č. 8/9; E. Čičmanová: Slovenské divadlo (Bratislava) 1984, č. 1 * Prostředky divadelní komiky: M. Jarábek, Javisko (Bratislava) 1983, č. 1; O. Panovová, Slovenské divadlo (Bratislava) 1983, č. 2 * Drama, divadlo, divák: J. Dvořák, Scéna 1986, č. 11; V. Kudělka, Tvorba 1986, příloha Kmen č. 25; K. Makonj, Čs. loutkář 1986, č. 6; L. Pistorius, O divadle (smz.) 1986, č. 1; D. Hajko, Romboid (Bratislava) 1987, č. 4 * Nové cesty divadla: J. Císař, Čs. loutkář 1987, č. 6 * Kniha o komedii: mz, LidN 3. 11. 1992; J. Císař, Divadelní revue 1993, č. 1; V. Königsmark, DivN 1993, č. 8 * J. R. R. Tolkien: Hobit: J. Císař, Loutkář 1995, č. 2 * Cesty moderního dramatu: J. Kerbr, LidN 5. 1. 1996; J. Vanča, Denní Telegraf 29. 5. 1996; B. Srba, Divadelní revue 1996, č. 2; J. Hyvnar, DivN 1996, č. 12; P. Cekota, Tvar 1996, č. 12. * Divadlo mezi modernou a postmodernou: J. Etlík, Divadelní revue 1999, č. 3; L. Jungmannová, LitN 1999, č. 22; O. Hučín, DivN 2000, č. 11 * Duchovní dimenze divadla: J. Etlík, Divadelní revue 2005, č. 2; J. Jiřík, Teologie a společnost 2005, č. 6; J. Hyvnar, Disk 2005, č. 13; J. Med, Katolický týdeník 2005, č. 33.
Rozhovor: M. J. Švejda, Divadelní revue 2012, č. 1.
Nekrology: R. Hrdinová, Právo 24. 9. 2014; M. Spáčilová, MFD 24. 9. 2014; J. Schmid + Jan Kolář + L. Jungmannová, DivN 2014, č. 17; P. Janoušek, ČL 2014, č. 5.

Autor hesla: Vladimír Just (1994); Milena Vojtková (2009)
Aktualizace hesla: 20. 3. 2020 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 20. 3. 2020 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu