Zdeněk KOŽMÍN
Literární vědec, interpret a pedagog
Narodil se v rodině výpravčího vlaků. Obecnou školu navštěvoval v Račicích, na reálné gymnázium postupně chodil v Roudnici nad Labem, Chomutově a Vysokém Mýtu (mat. 1944). Od 1945 studoval na FF UK češtinu a filozofii; absolvoval 1949 pracemi
Jazyk T. G. Masaryka a
Rádlova filozofie. (PhDr. 1949 prací
Ústřední principy Rádlovy filozofie, CSc. 1962 prací
Úloha jazyka v umělecké výstavbě Vančurovy prózy.) 1949–53 učil na osmileté střední škole ve Starém Jičíně na Ostravsku (s dvouletou přestávkou během vojenské služby), 1953–54 na osmileté střední škole a 1954–56 na pedagogické škole v Břeclavi. Od 1956 byl asistentem na katedře filologie Vyšší pedagogické školy v Brně, 1957 transformované v Pedagogickou fakultu UJEP. Zde se 1966 habilitoval prací
Styl současné prózy a 1969 se stal proděkanem. 1970 byl z politických důvodů odvolán z funkce a posléze propuštěn i z fakulty. Od podzimu 1970 až po odchod do důchodu (1985) vyučoval na gymnáziu v Zastávce u Brna. 1990 se vrátil na brněnskou
Pedagogickou fakultu MU, 1991 však přešel na katedru české literatury a literární teorie
FF MU, kde v dubnu téhož roku získal titul profesora. Na fakultě působil do roku 2001.
Publikoval od roku 1956. Do konce 60. let postupně přispíval recenzemi, články a odbornými pracemi do
Hosta do domu,
Červeného květu,
Zlatého máje,
Literárních novin (Literárních listů,
Listů),
Impulsu,
Plamene,
Orientace,
Estetiky aj. Znovu publikovat pak mohl díky osobní statečnosti některých deníkových a nakladatelských redaktorů od poloviny 80. let; vedle recenzí v brněnském denním tisku (
Rovnost,
Brněnský večerník aj.) uplatňoval své práce především v časopise
Český jazyk a literatura, ojediněle i v periodikách
Studia Comeniana et historica (1989) a
Zpravodaj Společnosti bratří Čapků (1989). Po 1989 nadále přispíval do
Brněnského Večerníku a
Rovnosti a rovněž do
Moravských novin,
Lidových novin,
Listu pro literaturu,
Tvaru,
Literárních novin,
Akordu,
ROKu,
České literatury,
Kritického sborníku aj. – U kratších příspěvků užíval šifer ZK a zk.
Svou odbornou aktivitu Kožmín rozdělil mezi činnost literárněvědnou, recenzní a kritickou. Východiskem se mu stal český strukturalismus, který Kožmín neustále obohacuje o impulsy z filozofie (J. Patočka, P. Ricoeur ad.). Jeho zájem se zpočátku soustředil na stylistiku literárního díla (
Styl Vančurovy prózy a
Umění stylu); zde si autor vypracoval svébytnou metodu průhledů do individuálního stylu, tzv. „zvětšenin“: jde o synekdochické představení jedné významově nasycené části za celek autorova díla, resp. za jeden z jeho podstatných rysů (
Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků). Další fázi Kožmínovy metodologické dráhy představuje zájem o interpretaci, zejména poezie. Kožmín tu spoléhá na metodu klíčových slov jako jakousi sémantickou síť básně, v níž je možné zachytit to typické a individuální pro poetiku toho kterého básníka (
Interpretace básní). Tato metoda je pak v další fázi dovedena ještě k jakémusi interpretačnímu minimu, za něž Kožmín považuje sémantiku času a prostoru (
Umění básně). Ta mu tvoří vlastní souřadnice textu, tj. poslední záchytné body, které zůstanou, když všechno ostatní (včetně vazby na dobu i na konkrétní jazykovou podobu) omezíme. V této fázi svého vývoje Kožmín opouští i pojetí interpretace směrem k existenciální kontemplaci (
Existencionalita). Od východisek českého strukturalismu se tak postupně posunul na pozice textově imanentní interpretace E. Staigera, aniž to však pro něj znamená (jako u filozofického patrona tohoto směru M. Heideggera), že báseň může být v posledku vytěsněna ontologickou kontemplací. Velká část Kožmínova díla je věnována i vyrovnávání se s kritickým, teoretickým a filozofickým dílem jiných (F. X. Šaldy, V. Černého, P. Ricoeura, E. Staigera, J. Derridy aj.). I tyto autory Kožmín vykládá jako svého druhu tvůrce slovesné, nikoli pouze jako tvořitele systémů a koncepcí. Daný interpretační rys ho spojuje s dekonstrukcí, jejímuž čelnému představiteli J. Derridovi věnoval samostatnou knihu (
Derridovské průřezy). – Kožmín je rovněž autorem dvou svazků deníkových zápisků (
Struktury,
Obtisky), v nichž dochází na soukromé reflexe, pozorování okolí, vzpomínky, ale i na otázky spjaté s literaturou a porozuměním literárnímu dílu.
Práce o literatuře a deníkové záznamy: Umění stylu (studie, 1967); Styl Vančurovy prózy (studie, 1968); Interpretace básní (skripta, 1986, přeprac. vyd. 1997); Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků (studie, 1989); Umění básně (studie, 1990); Skácel (monografie, 1994); Česká poezie od 40. let do současnosti (skripta, 1994, s J. Trávníčkem); Struktury (deníkové záznamy 1995); Tvořivý sloh (1995); Studie a kritiky (1995); Na tvrdém loži z psího vína (1998, rozšířené a přepracované vydání skript Česká poezie od 40. let do současnosti, s J. Trávníčkem); Obtisky (deníkové záznamy 1998); Smysl dekonstrukce (studie, 1998); Modely interpretace (2001); Existencionalita (2003), Zvětšeniny z Komenského (studie, 2007, s D. Kožmínovou).
Účast v týmových pracích: Kniha o Čapkovi (1988); Český Parnas (1993); Pět na jednoho (1995).
Příspěvky ve sbornících: O literatuře (1958); Sborník VŠP Brno (1959); Cesty k dnešku (1964); Cesty k dnešku 2 (1966); F. X. Šalda 1867–1937–1967 (1968); K minulosti i dnešku literatury (1968); Václavkova Olomouc 1967: K tradicím moderní české kritiky (1970); Próza a poezie ve škole (1984); František Halas (1987); J. A. Komenský v kontextu jazykového a literárního vývoje jeho doby (1989); Karel Čapek a český jazyk (1990); Proměny české prózy (1993); Bílá žízeň (1993); Václav Černý. 26. 3. 1905 / 2. 7. 1987 (1994); Oleg Sus redivivus (1994); Slovo v úzkosti a naději (1994); Václav Černý - Život a dílo (1996); Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Rok 1947 (1998); Josef Čapek 1887-1945 (1998); Jan Mukařovský and the Prague School (1999); Tschechisches Barock = České baroko (1999); Dvojí průhled do světa literatury (1999); Zlatá šedesátá (2000); Přednášky a besedy z XXXIII. běhu LŠSS (Brno 2000); Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Pátečníci a Karel Poláček (2001); Život je jinde? (2002).
Uspořádal a vydal: Čítanka (pro 7. ročník základních devítiletých škol, 1961, s H. Polákovou); Čítanka (pro střední školy, část 3, 1970, s M. Suchomelem).
Studie a články: J. Trávníček: Óda na radost, LidN 4. 3. 1995, příloha Národní 9; J. Rambousek. Radost z daru zahlédnutí. Host 2005, č. 3.
Recenze: Umění stylu: A. Stich, Naše řeč 1968, s. 90; D. Moldanová, ČL 1968, s. 480 *
Styl Vančurovy prózy: M. Pávek, ČL 1970, s. 95; A. Stich, Naše řeč 1970, s. 101 *
Interpretace básní: F. Matejov, Slovenská literatúra (Bratislava) 1989, s. 100 *
Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků: M. Mravcová, ČL 1992, s. 97 *
Umění básně: J. Holý, Kritický sborník 1991, č. 4; F. Všetička, Tvar 1992, č. 6; M. Zelinský, ČL 1992, s. 540 *
Česká poezie od 40. let do současnosti: F. Matejov, Slovenská literatúra (Bratislava) 1994, s. 502 *
Struktury: J. Blažejovský, Rovnost 28. 6, 1995; J. Trávníček, LidN 9. 9. 1995; J. Chuchma, MFD 16. 12. 1995 *
Tvořivý sloh: J. Nejedlý, NK 1996, č. 11 *
Studie a kritiky: J. Trávníček, LitN 1996, č. 10; J. Rambousek, Tvar 1996, č. 6; V. Papoušek, ČL 1999, č. 4 *
Na tvrdém loži z psího vína: P. A. Bílek, LitN 1998, č. 29; J. Holý, ČL 2000, č. 1 *
Obtisky: R. Burián, Rovnost 13. 8. 1998; J. Cieslar, KP RR 1998, č. 12, též in J. C., Hlas deníku (2002) *
Modely interpretace: J. Blažejovský, Rovnost 25. 9. 2001 *
Existencionalita: J. Tlustý, Host 2004, č. 6; V. Křivánek, ČL 2005, č. 2 *
Zvětšeniny z Komenského:
J. Rambousek, Universitas 2007, č. 4.
Rozhovory: J. Holý, ČL 1994, č. 3; J. Blažejovský, Rt 28. 2. 1995; J. Nejedlý, NK 1998, č. 31; Š. Nevidalová, Tvar 1999, č. 5.
K životním jubileím: D. Kaprálová, MFD 25. 2. 2005; V. Závodský, Duha 2005, č. 1.
Nekrology: D. Kaprálová, MFD 16. 11. 2007 a 23. 11. 2007; J. Trávníček, MFD 23. 11. 2007; O. Sládek, Tvar 2007, č. 20; P. Bubeníček, LidN 23. 11. 2007; J. Tlustý, LitN 2007, č. 47.
zpět na hlavní stranu