JAZZOVÁ SEKCE
Od druhé poloviny sedmdesátých let překračovala JS hranice určené oficiální kulturní politikou normalizačního režimu, a vystavovala se tak sílícímu mocenskému nátlaku, jemuž však její vedení neustupovalo. Ze sdružení zájemců o jazzovou hudbu se tak JS postupně proměnila v nezávislou kulturní organizaci, která v důsledku administrativních i policejních postihů a oficiální propagandy brzy získala charakter politické opoziční skupiny. V letech 1977 a 1980 se Ministerstvo kultury ČSR (MK) pokusilo JS administrativně zrušit, avšak JS tato rozhodnutí nerespektovala. V roce 1983 vyzvalo MK Svaz hudebníků ČSR, aby JS jako její zřizovatel rozpustil, což však podle platných stanov nebylo možné; příkazu se JS pokusila vzdorovat mj. legálním přidružením k pražské pobočce Svazu hudebníků (od roku 1983 působila jako Jazzová sekce pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR). V roce 1984 byla proto jeho činnost nejprve pozastavena a vzápětí byl celý Svaz zrušen. JS pokračovala v činnosti, byla však vystavována perzekuci, pronásledování a nejrůznějším postihům (od finančních kontrol k domovním prohlídkám a výslechům), proti kterým se snažila vést právní boj s poukazy na rozpor postupu státních orgánů s československou legislativou i mezinárodními úmluvami o lidských a občanských právech. V září 1986 byli zatčeni a do vyšetřovací vazby vzati členové výboru JS Karel Srp, Vladimír Kouřil, Čestmír Huňát, Tomáš Křivánek a Joska Skalník, pokladník Miloš Drda a majitel redakčního sídla Vlastimil Drda. V březnu 1987 byli na základě obvinění z nedovoleného podnikání odsouzeni Karel Srp a Vladimír Kouřil k nepodmíněnému trestu 16, resp. 10 měsíců odnětí svobody a Čestmír Huňát, Tomáš Křivánek a Joska Skalník k podmíněným trestům. Po zatčení členů výboru vznikl nový Pracovní výbor aktivistů JS (Jiří Exner, Jana Pacholíková-Petrová, Martin Sýkora), k němuž se po propuštění z vazby přidali členové původního výboru Čestmír Huňát, Tomáš Křivánek a Joska Skalník. V původní podobě se však Jazzovou sekci nepodařilo obnovit ani po návratu Karla Srpa a Vladimíra Kouřila z vězení; místo ní vznikly samostatné nástupnické organizace Unijazz (od roku 1987 pod vedením Jiřího Exnera, od roku 1990 pod vedením Čestmíra Huňáta) a Pražské vzdělávací sdružení, později Artforum (pod vedením Karla Srpa od roku 1988).
Během patnácti let své existence uspořádala JS řadu koncertů a kulturních pořadů. V letech 1974–1979 se celkem devětkrát konal festival Pražské jazzové dny (plánované 10. PJD se již v roce 1980 neuskutečnily, z 11. PJD roku 1982 se podařilo uspořádat pouze dva nelegální koncerty), který postupně zahrnul i další hudební proudy (jazzrock – tzv. Jazzrockové dílny, později i rock) a jehož součástí byly též přednášky, výstavy či filmové projekce. Vedle toho JS organizovala či spoluorganizovala další festivaly (např. Slánské jazzové dny, Český amatérský jazzový festival v Přerově, Národní amatérský jazzový festival v Mladé Boleslavi), koncerty (včetně zřízení amatérské scény s názvem JAZZ a ROCK Metodické centrum, Jazzové večery v Divadle hudby), divadelní představení (v roce 1980 vystoupil v Praze Living Theatre), výstavy (Výstavní síň ve sklepě, výtvarný projekt Minisalon), zájezdy (např. na Jazz Jamboree v Polsku), happeningy (na jaře 1985 osázení stráně pod sídlem JS stromky na oslavu výročí konce druhé světové války a ke 40. výročí založení OSN za účasti Johna Updika a Kurta Vonneguta), přednáškové cykly či kursy pro začínající hudebníky Jazzové školy hrou.
Publikační činnost JS měla specifický polooficiální charakter. Příprava jednotlivých titulů probíhala v utajení, aby nevzbudila předčasnou pozornost státních orgánů a vydání nemohlo být znemožněno, o jejich tisk se však staraly oficiální tiskárny (právě komplikace při výběru tiskárny způsobily, že k vydání prvního svazku edice Jazzpetit došlo až v roce 1979, ačkoli vydání několika brožur ve specializované edici bylo plánováno již od roku 1976). Knihy byly určeny především členům JS a pouze eventuální „přebytky“ nákladu se posléze šířily i mezi nečleny, kteří byli označeni za kandidáty budoucího členství. Zpočátku byly publikace distribuovány též do veřejných knihoven, které se kvůli odběru staly kolektivními členy JS. Sílící zákroky režimu proti JS poznamenaly i její vydavatelské aktivity: podklady (včetně rukopisů) připravené do tisku byly zabavovány, některé tituly musely být i opakovaně vytištěny. Později dostaly tiskárny zákaz přijímat od JS jakékoli objednávky a od počátku roku 1984 byly na pokyn Ministerstva kultury ČSR z knihoven vyřazovány všechny její publikace. Vydavatelskou činnost JS se tak politickým i policejním orgánům podařilo utlumit, definitivně však byla ukončena až v září 1986 po zatčení hlavních představitelů JS. – Grafické zpracování tištěných materiálů JS dlouhodobě zajišťoval výtvarný redaktor Joska Skalník; dění kolem JS dokumentovali fotografové Jiří Kučera, Jiří Exner, později Jiří Volek, Pavel Hořejší a Ivan Prokop.
V edičních řadách i mimo ně vydala JS kolem 50 knižních a sešitových titulů. – Publikace byly tištěny jak ve velkých státních tiskárnách, ovšem ne vždy s oficiálním povolením (Středočeské tiskárny, provoz Příbram, Tiskařské závody Příbram, Obchodní tiskárny Kolín, tiskárna v pankrácké věznici), tak u podnikových tiskařů (např. u Jana Kaliby a Pavla Kohouta v pražské tiskárně Komunálních služeb v podzemí Lucerny a posléze tiskárně Obvodního podniku služeb v Modřanech). – Od roku 1976 až do svého zániku sídlila JS v pronajatém domě (přezdívaném „domeček“) v ulici Ke Krčské stráni 611 v Praze 4.
Tituly s hudebním zaměřením zahrnují mj. antologii překladů písňových textů Rocková poezie 1 (edd. Josef Vlček a Karel Srp ml.), která edici zahájila, či průhledy do dějin českého bigbeatu (včetně diskografie a fotodokumentace) v publikaci Vladimíra Kouřila Český rock’n’roll 1956–1969. K nejvýznamnějším počinům patřil slovník Rock 2000 (ed. Josef Vlček a kol.; první díl A–K vyšel v roce 1982, druhý díl ve verzi L–S byl zabaven, ve verzi L–R vyšel v roce 1983, třetí díl S–Z v roce 1984). Na smrt Johna Lennona edice zareagovala vydáním sborníku John Ono Lennon (edd. Tomáš Kraus a Lubor Šonka). Netradičním muzikologickým tématům byly věnovány publikace Zdeňka Justoně Hudba přírodních národů a Ludmily Vrkočové Hudba terezínského ghetta. Na pomezí hudební vědy a filozofie se pohyboval výběr textů Friedricha Nietzscheho o Richardu Wagnerovi Případ Wagner, sestavený ze starších překladů Otokara Fischera a Arnošta Procházky a novějšího překladu Pavla Kouby (ed. Petr Rezek). Několik titulů edice věnovala avantgardním výtvarným proudům. Vedle Chalupeckého publikace O dada, surrealismu a českém umění zde vyšla monografie Ludvíka Kundery Dada, původně určená pro knižnici -ismy nakladatelství Obelisk (v Jazzpetitu vydána roku 1983 bez plánovaných barevných reprodukcí). Publikace Anny Fárové Jindřich Štyrský, vydaná pod autorčiným dívčím jménem Annette Moussu, představila textem i obrazem Štyrského fotografické dílo. Konkrétní poezii a autory grafických partitur přiblížili Jiří Valoch a Mojmír Horyna v komentovaném výboru Partitury. Grafická hudba, fónická poezie, akce, parafráze, interpretace, progresivní dobové trendy v americkém umění let 1965–1970 shrnula dvoudílná antologie Minimal & Earth & Concept Art (ed. Karel Srp ml.). Filozofický náhled na současné umění (pop art, body art atd.) vyjádřil v souboru přednášek a studií Tělo, věc a skutečnost v současném umění Petr Rezek; moderním výtvarným uměním se zabýval také Josef Kroutvor v posledním vydaném Jazzpetitu Hlava Medusy. Divadelní problematiky se dotýká monografie Jaroslava Kladivy E. F. Burian či sborník Living Theatre (edd. Petr Oslzlý a Jaroslav Kořán), zahrnující rozhovory s představiteli legendárního divadelního souboru a reportáž z jeho utajeného pražského představení Antigony. V oblasti beletrie se Jazzpetit postaral o první vydání Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále (1982), který byl již dříve odmítnut v Čs. spisovateli a jehož vydání v Jazzpetitu se stalo jedním z nejsilnějších impulsů represivních zásahů vůči JS. Knihami Poslední z transportu Jaroslava Kladivy a Kat beze stínu Františka R. Krause připomněl Jazzpetit téma holocaustu a nacistických koncentračních táborů. Patrik Ouředník v edici vydal výbor ze svých překladů Borise Viana a Stylistická cvičení Raymonda Queneaua.
V edici Jazzpetit vyšlo 23 titulů s pořadovými čísly 1–19, 21, 22, 23 a 24/29. (Převážná část nákladu 24. svazku – Kroutvorovy Hlavy Medusy – chybně označeného pořadovým číslem původního připravovaného námětu 29, byla zabavena v tiskárně a zachránit se podařilo jen několik desítek kusů.) Celý náklad titulů s pořadovými čísly 20 (Richard Brautigan: V melounovém cukru v překladu Olgy Špilarové) a 25 (Dítě na skleníku. Výbor současné americké poezie v překladu Jaroslava Kořána) byl zabaven v tiskárně; obě knihy však ještě před listopadem 1989 vyšly oficiálně v nakladatelství Odeon). Materiály pro knihu o Marcelu Duchampovi od Jindřicha Chalupeckého (svazek č. 26) zabavila policie.
Jazzpetity nejčastěji vycházely v brožované vazbě formátu 16 x 22 cm. Vizuální styl obálek navržených Joskou Skalníkem (též autor grafické značky edice) spojovala obdobná grafická úprava: v horní části přední strany obálky byl název publikace (jméno autora většinou uvedeno nebylo), pod ním reprodukce obrazu, fotografie, koláže a nad spodní hranou logo edice. Zpočátku se proměňovala barva desek (fialová, oranžová, bílá), přibližně od roku 1982 se stala typickým rysem Jazzpetitů černá obálka. Některé tituly provázela bohatá obrazová příloha – reprodukce uměleckých či dokumentárních fotografií, obrazů či kreseb. Joska Skalník se podílel také na sazbě, některé tituly však byly pouze přepsány na psacím stroji a poté vytištěny jako fotoreprodukce přepisů. Knihy edice vycházely obvykle v několika tisících kusech, úzce specializované tituly v nižším nákladu (1000–1500), náklad Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále se ve dvou vydáních blížil 8000 výtisků. Finanční náklady byly hrazeny z členských příspěvků a prodeje knih. Ceny publikací byly oproti běžné oficiální produkci vyšší, neboť částečně dotovaly i jinou činnost JS (mj. vydávání bulletinů Jazz, které členové dostávali zdarma a jejichž vydávání členské příspěvky nepokryly); pohybovaly se v rozmezí 30–80 Kč. Distribuci zpočátku zajišťovali dobrovolníci z řad členů JS, později ji převzala placená síla. V roce 1980 byla zavedena možnost osobního odběru v sídle JS nejprve pro pražské, později i pro mimopražské odběratele. Všechny tituly byly pro členy a čekatele na členství dostupné též v čítárně v sídle JS.
Vedle nejrozšířenějšího Jazzpetitu vydávala JS několik dalších řad. Edice Situace (1979–1983, 15 sv.; vznikla z původní rubriky v bulletinu Jazz) přinášela portréty neoficiálních a zakázaných výtvarníků, mj. Václava Boštíka, Libora Fáry, Milana Grygara, Evy Kmentové, Stanislava Kolíbala, Karla Malicha, Emily Medkové či Adrieny Šimotové (zbývající dva připravené tituly o díle Čestmíra Kafky a sester Válových již nebyly vydány). V edici Dokumenty (1983–1986, 3 sv. č. 1, 2 a 4), zaměřené na aktuální témata soudobého kulturního života, vedle děkovné řeči Jaroslava Seiferta k udělení Nobelovy ceny O patetickém a lyrickém stavu ducha vyšla stať Josefa Vlčka Rock na levém křídle, reagující na ostrý výpad oficiálního stranického týdeníku Tribuna (č. 12/1983) vůči moderní rockové hudbě v článku „Nová“ vlna se starým obsahem; zamýšlený sv. č. 3 Situace Jazzové sekce již nevyšel. Již v průběhu soudního řízení s čelními představiteli JS vyšel sv. č. 4 Jací jsme, v němž Jiří Exner a Květa Jechová zpracovali anketu vyhlášenou pro členy JS v srpnu 1984 a souhrnný přehled patnáctileté činnosti JS. V edici Dveře (1985, 1 sv.), založené již v období ilegální činnosti JS, byla publikována pouze přednáška Vlastimila Marka Přežije sitár rok 2000? Ostatní plánované tituly vyšly později jako přílohy časopisu JAZZsTOP (č. 2: Labuť na jezeře. Několik poznámek o indické hudbě u č. 2/1987; č. 3: Sen. Cesta vůní u č. 3–4/1987). Drobné publikace s hudební tematikou z doby ilegálního působení JS měla zastřešovat edice Bokem (1987, 2 sv.), v níž však vyšly pouze Vlčkovy eseje Ambientní hudba a industrial a Hudba jinak (New Age Music) od Vlastimila Marka; další tituly této edice později připravil Unijazz. Seifertovu sbírku Morový sloup, která měla zahájit knižnici současné poezie Tangens, se již vydat nepodařilo.
Vydavatelskou produkci JS doplňuje řada rozličných materiálů a příležitostných publikací – mj. katalogy k výstavám (výtvarné monografie Adrieny Šimotové či Evy Kmentové, Kresby Václava Stratila, katalogy ze sympozia Terezín ’80 a akce Most 81/82, 78/1985 – tzv. Šedá cihla), fejetony Jana Skácela z Hosta do domu, vydané mimoedičně pod titulem Malé recenze, dále přednášky (Josef Vlček: Punk rock), manifesty (Vlčkovy Úkoly české alternativní scény), plakáty a programy (rozsáhlý program Pražských jazzových dnů, vydávaný počínaje čtvrtými PJD; zamýšlený programový a informační měsíčník Jazz & Rock – Metodické Centrum vyšel jedinkrát), Kalendář jazzových festivalů a hlavních akcí, nahrávky, odznaky a razítka (např. razítko „Existujeme“). Za poslední ediční počin JS lze považovat již samizdatový sborník Karlu Srpovi k narozeninám (1987).
Kromě vydavatelské činnosti se v menší míře JS věnovala také distribuci knih (mj. prvního dílu Francouzské literatury s překlady Patrika Ouředníka, který roku 1985 vydala Společnost pro rozvoj a šíření francouzské literatury ve spolupráci se Sdružením francouzských nakladatelů a Nadací pro evropskou intelektuální spolupráci) a časopisů (italský magazín Flash Art, 1980–1983).
Hned na počátku své existence zahájila JS vydávání časopisu Jazz (1972–1980, 28 č., podtitul Bulletin Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR, od č. 20/1977 Bulletin současné hudby, připravené č. 29 již nevyšlo; u č. 18–26 speciální příloha Diskorama o nových nahrávkách a jiných materiálech s hudební tematikou), který se z útlého sešitu postupně proměnil v rozsáhlou kulturní revue. Od roku 1979 nepravidelně vycházel též aktuální členský zpravodaj 43/10/88 (1979–1986, 15 č. včetně čísla označeného jako PF 1985), jehož název odkazuje na telefonní číslo do redakčního „domečku“ JS v pražské Krči. Po zrušení JS na tento list bezprostředně navázal oběžník pro členy a příznivce JS nazvaný Informační zpravodaj (1986–1988, 4 č., poslední s názvem Únorové informace).
Pokus o návrat ke kořenům v době sílící politizace činnosti JS představoval časopis novinového formátu Dvanáctka. Neperiodický tisk pro blues, tradiční jazz a swing, který měl mapovat historii světového i československého jazzu, vyšlo však jediné číslo (1983). Později vznikl Interní zpravodaj čítárny Jazzové sekce Pražské pobočky SH (1985–1986, 5 č.), informující o časopiseckých a knižních přírůstcích knihovny, o výstavách, přednáškách či filmových projekcích v sídle sekce JS). Zprávy o aktuálním dění v JS dostávali členové také prostřednictvím cyklostylovaných informačních materiálů.
V době sílících represí, kdy byly vydavatelské aktivity centra JS utlumeny, se pokusili někteří členové sekce o vlastní publikační činnost. Tomáš Křivánek s Antonínem Raisem vydávali pod hlavičkou JS cyklostylovaný časopis Druhá strana (1985–1986, 3 č.). Kontinuitu vydavatelských aktivit zaniklé JS se snažil udržet též Jiří Gruntorád s Otou Veverkou vydáváním samizdatového časopisu Jazzstop (též jako JAZZsTOP; 1987–1989, 8 č., podtituly Nezávislý kulturní časopis, Nezávislý nepravidelně vycházející časopis, Nezávislý kulturně politický osvětový časopis, Nezávislý kulturně politický časopis vydávaný pamětníky Jazzové sekce).
Historii JS shrnuje dokument České televize Jazzová sekce (sc. a r. Aleš Kisil, 2008) a absolventský dokumentární film Kam se poděla Jazzová sekce (sc. a r. Barbora Machková, Vyšší odborná škola publicistiky Praha, 2006). O aktivitách JS pojednává též několik epizod pořadu České televize Bigbít (sc. Zdeněk Suchý, Václav Křístek, Vojtěch Lindaur, r. Zdeněk Suchý, Václav Křístek, 1998) a 33. díl dokumentárního cyklu Tajné akce StB s názvem Akce Jazz (sc. a r. Pavel Křemen, 2009).
Jazzpetit (1979–1986); Situace (1979–1983); Dokumenty (1983–1986); Dveře (1985); Bokem (1987).
LITERATURA
Bibliografie: Dokumenty č. 4 – Jací jsme. Shrnutí výsledků ankety o problémech současného kulturního života a o postavení Jazzové sekce v československé společnosti (1986); V. Kouřil: Jazzová sekce v čase a nečase 1971–1987 (1999).
Knižně:
V. Kouřil: Jazzová sekce v čase a nečase 1971–1987 (1999). – J. Gruntorád in O nezávislých iniciativách v Československu (1989); L. Dorůžka in Jedenáct jazzových osmiček (1990); L. Dorůžka in Panorama paměti (1997); L. Dorůžka in Český jazz mezi klíči a tanky 1968–1989 (2002); V. Kouřil in Divná hudba dob nekalých (2006); M. Vaněk in Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989 (2010); M. Chadima in Alternativa I. Od rekvalifikací k "Nové" vlně se starým obsahem (Svědectví o českém rocku sedmdesátých let) (2015).
Studie a články: M. Novak (= J. Škvorecký): Zpráva Jazzové sekce, Západ (Ottawa) 1983, č. 4; V. Burke (= J. Škvorecký): Aféra Jazzové sekce pokračuje, Západ (Ottawa) 1983, č. 5; V. Burke (= J. Škvorecký): Aféra vrcholí, Západ (Ottawa) 1983, č. 6; V. Burke (= J. Škvorecký): Aféra – myslí si oni – končí, Západ (Ottawa) 1984, č. 5; V. Burke (= J. Škvorecký): Fašismus s gorbačovskou tváří, Západ (Ottawa) 1986, č. 6 (vše též knižně in J. Š., Vladimíra v Territorio libre /1992/ a J. Š., Timeo Danaos a jiné eseje /2007/); V. Prečan: Na obranu Jazzové sekce, Infoch č. 24 (1986) též in Charta 77: 1977–1989 (1990); P. Sedlecký (= Patrik Ouředník): Případ Jazzová sekce, Svědectví (Paříž) 1986, č. 79; V. Doležal: Pod pláštíkem „milovníků jazzu“, RP 1. 11. 1986; V. Doležal: Zákony platí pro každého, RP 12. 3. 1987; J. Hanák: Tažení proti neexistující organizaci. Rozsudky nad vedením Jazzové sekce, Listy (Řím) 1987, č. 2; K. Vonnegut Jr.: Can’t Prague Leave Jazz Alone? in Cross Currents. A Yearbook of Central European Culture (Michigan Slavic Materials 1987, č. 28); J. Vlk: Případ Jazzové sekce, Signál 1987, č. 26; J. Skalník: Jazzová sekce – prostor uměleckých aktivit, Výtvarné umění 1995, č. 3–4; L. Martinek: Jazzovou sekci nedáme, in J. Wiendl (ed.): Normy normalizace (1996); B. Dayová: Jazzová sekce, in Sametoví filozofové (1999); J. Vlček: Hudební alternativní scény sedmdesátých až osmdesátých let, in J. Alan (ed.): Alternativní kultura (2001); M. Vaněk: Kytky v popelnici. Punk a nová vlna v Československu, in M. Vaněk (ed.): Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu (2002); O. Tomek: Akce Jazz, Securitas imperii 2003, sv. 10; A. Drda: To ani jazz nemůžou povolit? LidN 12. 11. 2008; V. Kouřil: Jazzová sekce: Co, kdo, proč a jak a co za to, in Transit 68/89, 2009; V. Kouřil: Uměny jazzem propojené, LitN 2011, č. 39; P. Bugge: Boj magické moci razítka s magickou mocí lidovou. Případ Jazzové sekce, Soudobé dějiny 2011, č. 3; P. Šámal: V zájmu pracujícího lidu. Literární cenzura v době centrálního plánování a paralelních oběhů, in: M. Wögerbauer, P. Píša, P. Šámal, P. Janáček (eds.): V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Svazek II/1938–2014 (2015); A. Drda: Úředník alternativy, RR 2015, č. 99.
Rozhovory: K. Srp: Byli jsme hromosvodem pro ty, kterým jinde bránili něco dělat (připr. P. Kováč), Právo 30. 10. 1996; V. Kouřil: Lidé kolem kultury jsou politicky vnímavější (připr. D. Demel), LidN 22. 2. 2000; Č. Huňát: Cos dělal za komančů, táto? (připr. Mardoša = M. Huňát), Nový prostor 2009, č. 334; J. Vlček in Zub času (připr. H. Dědek, 2012); J. Černý in Kritik bez konzervatoře (připr. J. Riedel, 2015); J. Bok in Život mimo kategorie (připr. J. Novák, 2015).
Vzpomínky: K. Srp: Výjimečné stavy. Povolání Jazzová sekce (1994).
Zjištěné diplomové práce: L. Duchoň: Jazzová sekce, Artforum a Unijazz (Brno, FF MU, 2008); J. Kybalová: Lekce Jazzové sekce. Motivace a hodnotový žebříček předních aktivistů Jazzové sekce (Praha, FHS UK, 2008); E. Králíková: Jazzová sekce a výtvarné umění (Brno, FF MU, 2009); M. Mejzr: Jazzová sekce – občanská společnost a totalitní moc v Československu 70. a 80. let 20. století (Praha, FF UK, 2013); V. Švoncová: Činnost Jazzové sekce 1969–1987 prizmatem bulletinu Jazz (Hradec Králové, PdF UHK, 2013); J. Kybalová: Ženy Jazzové sekce (Praha, FHS UK, 2013); J. Sládek: Jazzová sekce a její proměna v instituci kulturní opozice (Praha, FHS UK, 2016).