Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Eva KANTŮRKOVÁ

* 11. 5. 1930, Praha 
 
 
Prozaička, filmová scénáristka, publicistka
 

Rozená Sílová, poprvé provdaná Šternová. Otec Jiří Síla (1911–1960) byl komunistickým novinářem, matka Bohumila Sílová (1908–1957) spisovatelkou. První manžel Jan Štern (* 1924) byl básník a publicista, druhý manžel Jiří Kantůrek (1932-1998) byl novinář a televizní publicista (1989–92 ředitel Československé televize). Z prvního manželství má syny Ivana Šterna (* 1949, v letech 2001–06 ředitel stanice Český rozhlas 6) a Jana Šterna (* 1953, novinář, producent, televizní dramaturg a režisér).
V letech 1949–50 pracovala Kantůrková jako redaktorka Mladé fronty. Po maturitě na dělnické přípravce (1951) studovala filozofii a historii na FF UK (absolvovala 1956 prací Slovanská lípa v roce 1848). 1956–58 byla tajemnicí Československého svazu mládeže na Strojní fakultě ČVUT, poté v domácnosti. V roce 1966 nastoupila do Československého ústředí knižní kultury. Od 1967 spisovatelka z povolání. Byla signatářkou a v roce 1985 mluvčí Charty 77. Po zahraničním vydání knihy rozhovorů Sešly jsme se v této knize a po zadržení francouzského kamionu se zakázanou literaturou na českých hranicích byla v květnu 1981 obviněna z podvracení republiky a zatčena; v březnu 1982 byla propuštěna bez soudu, ale trestní stíhání proti ní bylo zastaveno až v prosinci 1989. Patřila k zakladatelům Občanského fóra, 1990–92 byla poslankyní ČNR a členkou jejího předsednictva. Poté spisovatelka z povolání, v letech 1994-96 a 2005-07 předsedkyní Obce spisovatelů. V letech 1998-2000 působila jako ředitelka Odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury České republiky. Od roku 2003 do současnosti je členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Od roku 2006 je prezidentkou nově založené Akademie literatury české.

 

Od 1964 publikovala v novinách a časopisech: Směna, Rudé právo, Literární noviny, Kulturní tvorba, Plamen, PráceFilm a doba. Fejetony a eseji přispívala v 70. a 80. letech do samizdatových (Kritický sborník, Obsah) a exilových periodik: Listy (Řím), Svědectví (Paříž), Obrys (Mnichov), Rozmluvy (Londýn). Po listopadu 1989 spolupracovala především s Tvarem, Literárními novinami, Novými knihami, časopisem Dokořán aj.
V samizdatových edicích publikovala knihy Muž v závěsu (D 1977, podle stejnojmenné povídky); Černá hvězda (R 1977); Sen o zlu (filmová povídka, 1977); Po potopě (televizní scénář, 1979); Pán věže (R 1979); Fejetony 1976–1980 (1980); Dvanáct rozhovorů (1980, později pod titulem Sešly jsme se v této knize); Povídky pro Bleka (1981); Dopisy z vězení (1982); Dialog o víře (1982); Eseje (1983); Novely (1983, později pod tituly Člověk v závěsuKrabička se šperky); Mé přítelkyně v domě smutku (R 1984, později pod titulem Přítelkyně z domu smutku); Které je to slovo? (FF, EE 1984); Jan Hus (R 1988, ke knize se pojí samizdatový sborník recenzí Je Hus ještě aktuální?, 1989); Valivý čas proměn (EE 1988). Uspořádala ineditní sborník recenzí a ohlasů Nad IV. dílem Pamětí Václava Černého (1984) a sborník k 50. výročí úmrtí Josefa Pekaře Pekařovské studie (1987). Účastnila se též samizdatových sborníků: Československý fejeton/fejtón 1976/77, 1977/78; 1978/79; Hodina naděje (1978); Chvála bláznovství (k 50. narozeninám Jana Trefulky, 1979); K 75. narozeninám Václava Černého (1980); Byl to statečný člověk (k nedožitým 72. narozeninám Františka Kriegla, 1980); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Kešot (1983); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); In memoriam B. F. (1984); Setkání. Panu profesorovi k 80. narozeninám (Václavu Černému, 1985); O odpovědnosti v politice a za politiku (1986); Františkovi k šedesátce kamarádi /ti lepší/ (Františku Kautmanovi, 1987); Jaroslav Durych 2 (1987); O československém vězeňství (1987); Politik a politika (k 60. narozeninám Jaroslava Šabaty, 1987); Sborník pro Jana LopatkuAndreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987); Světlá lhůta (Jiřímu Grušovi k 50. narozeninám, 1988); Československo 88 (1989) a sborníků a antologií vydávaných v cizině.
Podle vlastních próz napsala scénáře k filmům Smuteční slavnost (1968, r. Zdeněk Sirový) a Ceremoniář (1996, sc. + Jiří Věrčák, r. J. Věrčák), k televiznímu filmu Člověk v závěsu (1992, r. Viktor Polesný) a čtyřdílnému seriálu Přítelkyně z domu smutku (1992, r. Hynek Bočan, sc. + Václav Šašek, 1994). Je též autorkou scénáře k televiznímu dokumentárnímu filmu Svědectví o smrti Pavla Wonky (1991, r. Jan F. Mudra. Dramatizace jejího románu Přítelkyně z domu smutku byla mj. uvedena v angličtině na experimentální scéně v New Yorku (1994). Divadelní adaptaci Olbrachtovy prózy Bratr Žak (1972) a televizní hru Hospoda U tří nevěst (1972) podepsal Karel Pokorný. Dramatizace Bratra Žaka se stala východiskem stejnojmenné opery Miloše Vacka (1978). Kantůrkové scénář televizního seriálu Pohádky o Pavím očku (1970) podle knih Bohumily Sílové podepsán krycím jménem O. Grygarová.
Za prózu Mé přítelkyně v domě smutku získala Cenu Toma Stopparda (1984), za román Jan Hus Cenu Jana Palacha (1989), za román Zahrada dětství jménem Eden Cenu Egona Hostovského (1999) a za celoživotní dílo Cenu Ladislava Fukse (2008).

 

Již první prózy Evy Kantůrkové dokládají její snahu vyrovnat se s politickým vývojem české společnosti posledních desetiletí a zachytit jeho konfliktní průměty v nezaměnitelných osudech lidí. Deziluze z důsledků kolektivizace prostupuje román Smuteční slavnost, vyprávějící o pohřbu a tragickém údělu sedláka, jenž byl v 50. letech z politických důvodů donucen opustit majetek i vesnici. Pokusem o modelovou analýzu lidského chování a o pojmenování motivace lidského vzdoru vůči společnosti je próza Pozůstalost pana Ábela s tragikomickou až groteskní postavou úředníka, udržujícího prostřednictvím sítě jemných intrik milostný poměr s několika ženami. Výjimečné situace, které odkrývají citovou, mravní a intelektuální osobitost každého jednotlivce, tvoří také osu psychologických povídek soustředěných v knize Krabička se šperky.
V 70. letech se pod tlakem normalizace Kantůrkové tvorba více politizovala. Román Černá hvězda v silně subjektivizovaném a lyrizovaném vyprávění retrospektivně líčí postupné vystřízlivění předválečného komunistického novináře. Složitě komponovaná próza pracuje s metodou proudu vědomí a prostupuje se v ní několik epických rovin, které uvádějí individuální příběh, inspirovaný patrně osudem autorčina otce, do širokých společenských souvislostí. Obdobné téma má i následující Pán věže. V prvním plánu klíčového románu je zobrazen příběh předního českého spisovatele, propagátora a symbolu umělecké tvorby sloužícího komunistické ideologii; jeho vývoj až po rok 1968 a rozchod s vlastní minulostí přitom Kantůrková konfrontuje s příběhem Ješui z Nazaretu, jenž má prostřednictvím nadčasově platných myšlenek poukazovat k podstatě lidského konání. Souvztažnost soukromého a společenského, alegorické sepětí minulosti a přítomnosti určily i prózu Jan Hus, která stojí na pomezí mezi románem a literaturou faktu. „Na největším lidském příběhu českých dějin“ Kantůrková hledala historickou analogii k normalizační současnosti. V duchu Charty 77 zdůraznila význam svobody člověka a zamýšlejíc se nad dějinnou úlohou mimořádné osobnosti pojala Husův život jako konflikt mravnosti, vnitřní pravdy jedince a pokleslé morálky doby.
Osobní zkušeností je bezprostředně inspirována próza Přítelkyně z domu smutku, lokalizovaná do věznice. Na rozdíl od ostatních autorů české vězeňské literatury (Jiří Mucha, Karel Pecka, Jan Beneš) zůstává Kantůrková věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení niterného rozměru života svých spoluvězeňkyň. Postižením jejich charakterových a povahových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti.
Souborem esejů rámcově věnovaných několika výrazným postavám české společnosti (Václav Černý, Milan Šimečka, Josef Zvěřina) podala nezakrytě subjektivizovaný obraz své osobní i občanské zkušenosti a názorového vývoje před listopadem 1989 a po něm (Památník Záznamy paměti). Další esejistický soubor publikovaný pod titulem Valivý čas proměn představuje návrat do období, kdy autorčina tvorba vycházela z prostředí disentu a kdy jejím klíčovým záměrem bylo reflektovat vzájemný vztah mezi tímto specifickým milieu a českou společností. Volně navazující soubor Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná dokládá proměny autorčiny esejistiky po roce 1990 a odhaluje jednak konstantní, nadčasová témata, jimž se Kantůrková ve své esejistice věnuje, jednak novou síť témat a myšlenkových poloh, vyplývajících z posunů v kulturní a politické situaci tohoto období. Most přes Dlouhou řeku je propagačně a idylicky laděný (a proto kontroverzní) cestopis vycházející z autorčiny účasti v české kulturní delegaci na návštěvě komunistické Číny počátku 21. století.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a publicistika: Jen si tak maličko povyskočit (PP 1966); Smuteční slavnost (R 1967); Po potopě (R 1969); Nulový bod (P 1970, nedistribuováno); Pozůstalost pana Ábela (P 1971, nedistribuováno; Kolín n. R. 1977; 1990); Bratr Žak (D dle I. Olbrachta, rozmnož. i prem. 1972 pod jm. Karla Pokorného, rozmnož. 1991 pod jm. E. Kantůrkové); Vzpoura na Ovocném trhu (D podle F. Němce, rozmnož. 1973, prem. 1972, pod jm. Jaroslav Dvořáček); Sešly jsme se v této knize (rozhovory, Kolín n. R. 1980; 1991); Černá hvězda (R, Kolín n. R. 1982; 1992); Přítelkyně z domu smutku (R, Kolín n. R. 1984; 1990); Člověk v závěsu (PP, Kolín n. R. 1988; s tit. Krabička se šperky, 1992); Sen o zlu (P 1990, in Tři prózy z trezoru, + Ivan Binar, Karel Pecka); Jan Hus (R 1991); Pán věže (R 1992); Památník (vzpomínky, 1994); Valivý čas proměn (EE, FF 1995); Nad Pamětmi Václava Černého (E 1995); Záznamy paměti (vzpomínky, 1997); Zahrada dětství jménem Eden (R 1998); Nejsi (deníkové záznamy, 1999); Nečas (R 2000); Nečasův román (R 2002); Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná (EE, FF 2005); Most přes Dlouhou řeku (cestopis, 2006, s Janem Cimickým a Václavem Duškem), Démoni nečasu (R 2007).
Korespondence: Dialog o víře (vzájemná korespondence s Josefem Zvěřinou, Mnichov 1984; 1993).
Rozhovor: Pravda a báseň Evy Kantůrkové (rozhovor, otázky kladla M. Nyklová, 2006).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Hodina naděje (Toronto 1980, něm. s tit. Stunde namens Hoffnung, Luzern 1978); Verfemte Dichter (Kolín n. R. 1983); Sólo pro psací stroj (Kolín n. R. 1984); Prager Frühling – Prager Herbst (Kolín n. R. 1988); The Prague Spring, Freedom House (New York 1988); Aus zwanzig Jahren Finsternis (Vídeň 1991); The Boundaries of Twilight, Czechoslovak Writing from the New World (Mineapolis 1991); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991); Good-bye, Samizdat (Evanston 1992); Čeští spisovatelé o toleranci (1994); Česká nezávislá literatura po pěti letech v referátech (1995); Bloudění časem a prostorem – Jaroslav Durych známý i neznámý (1997); Generace 45 (1997); Charta 77 očima současníků: Po dvaceti letech (1997); Literatura, vězení, exil (1997); Pocta F. X. Šaldovi (Literární archiv, sv. 29, 1997); Žijeme spolu, nebo vedle sebe? (1998); Nové čtení světa: sv. 1. Feminismus devadesátých let českýma očima (1999); Jaroslav Durych (2000); Maminka, tatínek a já (2000); 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů (2000); Rozjímání vpřed i vzad: Karlu Kosíkovi k pětasedmdesátinám (2001); Tenkrát za totáče (2005); Povídky o ženách (2007).
Uspořádala a vydala: Bohumila Sílová: Paví očko ve lví říši (pohádky, 1970); Pekařovské studie (1995).

LITERATURA

Studie a články: M. Mravcová: Přítelkyně z domu smutku, in Český Parnas (1993); A. Haman: Dědička tradice, LitN 1993, č. 27; J. Pechar: Dvojí generační zkušenost v prózách Evy Kantůrkové, in J. P., Nad knihami a rukopisy (1996); F. Kautmann, Eva Kantůrková a její Přítelkyně z domu smutku, in F. K., O literatuře a jejích tvůrcích (1999); J. Urbanec: Eva Kantůrková na cestě k postmoderně, in sb. Postmodernismus v české a slovenské próze (2003).
Recenze: Jen si tak maličko povyskočit: P. Pešta, Impuls 1966, č. 10; Z. Kožmín, LitN 1996, č. 39; Š. Vlašín, RP 14. 9. 1966; J. Sýkorová, Plamen 1966, č. 10 * Smuteční slavnost: M. Jungmann, Práce 13. 4. 1968; Z. Kožmín, HD 1968, č. 9; M. Petříček, Literární listy 1968, č. 3 * Po potopě: J. Navrátil, NK 1969, č. 43; J. Dvořák, Texty 1970, č. 2; Š. Vlašín, Tvorba 1970, č. 1; M. Jungmann, NK 1998, č. 44; I. Zítková, Tvar 1999, č. 4 * Pozůstalost pana Ábela: Z. Heřman, Tvar 1990, č. 38; V. Píša, Tvorba 1991, č. 12; J. Slomek, Iniciály 1991, č. 19-20 * Přítelkyně z domu smutku: M. Petříček, Tvar 1990, č. 42; K. Trinkewitz, LR 1990, č. 6; V. Karfík, LitN 1991, č. 4; V. Novotný: Causa E. K., Reflex 1991, č. 50 * Jan Hus: sb. Je Hus ještě aktuální? (smz. 1989); P. Kalina, LitN 1991, č. 44 + polemika J. Cejp, tamtéž, č. 49; M. Exner + M. Petříček, Tvar 1991, č. 40; L. Hájková, Tvorba 1991, č. 34–35; P. Kalina, LitN 1991, č. 44 * Krabička se šperky: V. Píša, NK 1992, č. 28; Z. Heřman, Tvar 1992, č. 25 * Sešly jsme se v této knize: (no) (= V. Novotný), NK 1992, č. 4; (pek) (= M. Petříček), LitN 1992, č. 25; J. Chuchma, MS 1992, č. 7 * Černá hvězda: Š. Vlašín, Brněnský večerník 30. 11. 1990, (no) (= V. Novotný) NK 1992, č. 26; V. Píša, Tvar 1992, č. 40; I. Zítková, Tvar 2000, č. 7 * Pán věže: M. Petříček, Tvar 1992, č. 20; M. Exner, Tvar 1992, č. 34 * Památník: P. Janáček, LidN 21. 4. 1994, příloha Národní 9, č. 16; J. Brož, Český deník 13. 5. 1994, příloha Report, + polemika P. Šustrová, tamtéž, 20. 5. 1994 + odpověď J. Brož, tamtéž, 27. 5. 1994; J. Slomek, LitN 1994, č. 26 + polemika K. Chvatík, tamtéž, č. 33; E. Lukeš, LitN 1994, č. 12; M. Nyklová, Tvar 1994, č. 12; M. Exner, ČD 9. 8. 1994, J. Chuchma MS, 1994, č. 19; J. Peňás, MFD 13. 4. 1994; M. Žilina KPRR 1995, č. 1 * Dialog o víře: M. Exner, Tvar 1994, č. 7 * Valivý čas proměn:V. Novotný, Tvar 1996, č. 5 + polemika A. Kameninová, Tvar 1996, č. 6; J. Chuchma, MFD 7. 5. 1996; P. Dudek, KPRR 1996, č. 5; J. Mlejnek, LidN 18. 5. 1996; A. Jelínek, NK 1996, č. 36 * Záznamy paměti: A. Haman, NK 1997, č. 45; V. Novotný, Tvar 1997, č. 21; J. Chuchma, MFD 25. 11. 1997; M. Jungmann, LitN 1998, č. 5 * Zahrada dětství jménem Eden: M. Jungmann, NK 1998, č. 48; A. Haman, LitN 1999, č. 2 * Nejsi: M. Jungmann, NK 2000, č. 1; V. Rosí, Tvar 2000, č. 6; A. Haman, LidN 11. 1. 2000 * Nečas: A. Haman, LidN 22. 12. 2000; M. Jugmann, NK 2001, č. 4; V. Píša, Tvar 2001, č. 15 * Nečasův román: A. Haman, LidN 27. 3. 2002; J. Zizler, LitN 2003, č. 16 * Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná: J. Chuchma, MFD 31. 3. 2006; V. Kremlička, A2 006, č. 16 * Most přes Dlouhou řeku: B. Správcová, Tvar 2006, č. 10.
Rozhovory: V. Měšťan, Práce 9. 8. 1969; V. Falada, MF 23. 9. 1969; J. Lederer in České rozhovory (Kolín n. R. 1979; 1991); J. Štern ml., Prostor 1989/1990, č. 12 (reprint samizdatu z ledna 1989); J. Tvrzník, MF 19. 12. 1989; V. Pistorius, LidN 24. 1. 1990; N. Klevisová – Z. Líkařová, Tvorba 1990, č. 52; N. Klevisová+Z. Líkařová, Tvorba 1990, č. 52; I. Sanchezová, Tvar 1993, č. 8; M. Černík in 33 životů (1994); P. Janáček, LidN 24. 5. 1994; P. Janáček, Tvar 1996, č. 6; M. Marková-Kotyková, in Olga Havlová a ty druhé (1996); J. Červenková, NK 1998, č. 46; J. Jařab in Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého 1991-1996 (1998); P. Himmel, LidN 16. 1. 1999; D. Anýž+J. Chuchma, MFD 3. 2. 2001; F. Cinger, Právo 7. 5. 2005.
Medailony: (jež) (= V. Ježek), LD 15. 5. 1990; B. Svadbová, Čtenář 1992, č. 11; Galerie nesmrtelných, sv. 3 (1999); F. Cinger, Právo 11. 5. 2000.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis H. Havlíková, 1996).

Autor hesla: Blanka Svadbová (1995); Klára Kudlová (2007)
Aktualizace hesla: 4. 11. 2007 (kk)
 
zpět na hlavní stranu