Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Sylvie RICHTEROVÁ

* 20. 8. 1945, Brno 
 
 
Literární teoretička a prozaička
 

Vyrůstala v rodině vědeckého pracovníka v oboru fytopatologie, do roku 1968 ředitele výzkumného ústavu, a středoškolské učitelky. V letech 1967–1974 byla manželkou italského bohemisty Sergia Corduase, v období 1988–2002 žila s editorem a nakladatelem Karlem Jadrným. – Po maturitě na dvanáctileté střední škole v Brně-Králově Poli (1963) vystudovala Richterová tlumočnictví (francouzština, ruština) na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Absolvovala roku 1967 prací o jazykových aspektech překladu díla Michela Foucaulta Les mots et les choses; PhDr. získala na FF UK prací Jacques Prévert – od poezie k poetice (1971, pod jménem Sylvie Corduasová). Od roku 1971 žije v Itálii. V roce 1973 obhájila na univerzitě La Sapienza v Římě diplomovou práci La narratrice boema Věra Linhartová. Na téže univerzitě působila od roku 1974 nejprve jako vědecká pracovnice Národní rady pro výzkum při katedře bohemistiky (vedené Angelem Maria Ripellinem), od roku 1977 jako lektorka českého jazyka. V letech 1980–1987 zde byla zaměstnána jako badatelka v Ústavu slovanské filologie. Roku 1987 se stala profesorkou českého jazyka a literatury a přednášela nejprve na univerzitě v Padově (do roku 1990), poté přestoupila do Viterba (Universita della Tuscia) a v období 1997–2009 pracovala znovu na římské univerzitě La Sapienza. Z univerzity předčasně odešla, aby se mohla plně věnovat psaní. –
Profesně vícekrát navštívila Francii, Německo a další země a sblížila se s Jiřím Kolářem, Milanem Kunderou, Věrou Linhartovou, Petrem Králem, Pavlem Tigridem, Janem Vladislavem aj. Poznala Německo, Anglii, Švédsko, Polsko, Řecko, Španělsko, Finsko, USA, Kanadu, Mexiko, Brazílii, Peru aj. V sedmdesátých a osmdesátých letech udržovala přátelské vztahy se spisovateli z domácího disentu, zejména se Sergejem Machoninem, Ludvíkem Vaculíkem, Jiřím Kratochvilem, Miroslavem Červenkou, v roce 1987 se jí podařilo zúčastnit setkání spisovatelů na Hrádečku u Václava Havla. – V současné době žije střídavě v italském Trevignanu Romanu a v Praze.

 Publikuje od roku 1974, kdy v římském literárněvědném časopise Strumenti critici otiskla přepracovanou verzi doktorské práce o díle Jacquese Préverta. Vědecké studie a recenze, tematicky čerpající především z problematiky české literatury, stejně jako prózy a básně, uveřejňovala také v zahraničních periodikách Ricerche slavistiche (Řím), Europa orientalis (Řím), Revue des Études Slaves, Lettre internationale, L’Infini (vše Paříž), Delo (Bělehrad), Revue K (Paříž), Malavoglia (Viterbo) aj. a rovněž v českých exilových časopisech Svědectví (Paříž), Proměny (New York), Listy, Čtení na léto (Řím). V polistopadovém období přispěla svými prózami a studiemi do České literatury, Hostu, Kritického sborníku, Literárních novin, Mostu atd., Romboidu (Bratislava), Slovenských pohľadů (Bratislava), Aspektu (Bratislava), The Prague Revue, Slova a smyslu, Souvislostí, Tvaru, Zpravodaje společnosti bratří Čapků aj. i do zahraničních periodik eSamizdat (internetový časopis), Le Magazine Littéraire (Paříž), Les cahiers de l’ILCEA (Grenoble), L'informazione bibliografica-Il Mulino (Bologna), Nuova Prosa. Quadrimestrale di prosa (Milán), Panorama (Paříž), Rinascita (Řím), Russica Romana (Pisa-Řím), Wiener Slavistisches Jahrbuch (Vídeň, periodický sborník) aj. Kromě vědecké a pedagogické činnosti Richterová také překládá do italštiny (časopisecké antologie české a slovenské literatury, Jan Skácel, Věra Linhartová, Jiří Kolář, Ludvík Vaculík). Je autorkou několika doslovů k italským knihám českých autorů (např. Jakuba Arbese, Petra KráleVěry Linhartové) i k českým vydáním francouzských textů Milana Kundery. Spolupracovala s italskou televizí a rozhlasem. – Značná část Richterové prací byla vydána v samizdatové edici Petlice (Návraty a jiné ztráty, 1978; Rozptýlené podoby, 1979; Místopis, 1981; Slabikář otcovského jazyka, 1986; Neviditelné jistoty, 1988). – V periodikách občas užila šifer S. R., B. N., od roku 1995 podepisuje publikace psané v neslovanských jazycích Sylvie Richter. – V roce 1991 získala prémii Českého literárního fondu (ČLF) za knihu Slova a ticho, v roce 1994 Výroční cenu Nadace ČLF za prózu Rozptýlené podoby.
 Richterové prozaický debut je návratem do dětství prožívaného v padesátých letech 20. století. Hrdinčiny téměř pohádkově jednoznačné vzpomínky jsou konfrontovány s postojem zralého člověka, kterého životní zkušenost, reflexe růstu lidského vědomí, jež autorka považuje za nejvlastnější poslání člověka, přivedla k vnímání osudové rozptýlenosti a nejistoty světa (Návraty a jiné ztráty). Cesta za tajemstvím člověka přivádí Richterovou k psaní próz, inspirovaných poetikou deníku a pro ni příznačnou zlomkovitostí (Místopis, Slabikář otcovského jazyka). Texty působí na první pohled fragmentárně, jsou však sklenuty přesnou významovou i rytmickou stavbou. Záznamy konkrétní každodennosti se v nich prostupují s úvahami a citáty; v koláži jednotlivých dějových situací je rozmývána hranice mezi komickým a tragickým, totožnost postav je zpochybňována a neutralizují se i opozice typu muž – žena, já – on – někdo třetí. Hrdinové Richterové próz posléze dospívají k tragické vizi paradoxní situace člověka vrženého do života, který uplývá k smrti, a do světa konstituovaného neutuchající proměnou. Jednou z mála forem, jak překročit neukotvenou podobu existence, jež se principiálně vymyká jakékoli jistotě, však zůstává psaní: text a příběh jako způsob niterného hledání sebe sama, jako výraz vědomí člověka o rozporuplnosti světa, ale také o přesahujících duchovních rozměrech (Rozptýlené podoby, Druhé loučení). Příznačné existenciální chápání paměti a vzpomínání se stalo klíčovým tématem prózy Každá věc ať dospěje na své místo, jež představuje rozsáhlou románovou variaci o dvě desetiletí staršího díla Druhé loučení. Zprůzračnění narativu se v ní pojí se zvýšeným důrazem na vědomí existence, která je sice určována jedinečným dějinným horizontem a individuálním osudem, avšak zároveň v sobě nese možnost univerzálního přesahu, poskytující jedinci svobodu vůle a schopnost odpuštění a smíření.
Podobným směrem jako prozaické dílo se ubírá Richterové tvorba básnická, která oslovuje zejména koncizním vyjádřením pocitu úzkosti, pramenícího z prožitků míjení, opuštěnosti a diskontinuity lidského života, ale také tušením „neviditelných“ hodnot (Neviditelné jistoty). Ve sbírce Čas věčnost se výpověď o paradoxní povaze žití, věčně unikající uchopení i pochopení, ještě prohlubuje. Básnické slovo, které stojí tvář v tvář smrtelnosti i věčnosti, je tu oproštěno a obnaženo, přibližuje se svým charakterem prazákladu jazyka, dětským říkadlům či rytmickému zaříkávání.
Do celku Richterové tvorby se organicky včleňují také její literárněvědné studie, vycházející z teorie pražského strukturalismu i pozdějšího sémiologického náhledu (Michel Foucault, Umberto Eco aj.). V textech souboru Slova a ticho, pojednávajícího o dílech Věry Linhartové, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Vladimíra Holana, Františka Halase, Jana Skácela, Ludvíka Vaculíka a Jaroslava Haška, si autorka jako základní téma vytkla problematiku totožnosti člověka ve světě znaků. Detailní strukturální analýzou, kterou osobitě doplňuje zřetelem k duchovním souřadnicím člověka, smyslem pro citlivé básnické vidění a esejistickým zpracováním, zde usiluje o vystižení té linie české literatury, která reaguje na problematizaci identity promlouvajícího a vnímá zpochybněnou platnost slova, „vyhrocenou nespolehlivost a zároveň osudovost řeči“. Z téhož okruhu autorů a z obdobných metodologických principů vychází kniha studií Ticho a smích. Oproti recepčně-estetickému hledisku zde autorka preferuje fenomenologický zřetel. Z úhlu několika různorodých poetik se pokouší vymezit kontury smíchu: přirozeného, ale těžko uchopitelného fenoménu, který však pro svou bytostnou komplementaritu umožňuje hlouběji nahlédnout do tajemství lidského vědomí. Smích chápe jako polarizující dimenzi vstupující do prostoru mezi tichem a řečí. Těžiště třetího dílu této volné literárněvědné trilogie, nazvaného Místo domova se posunuje k tématům, jež propojují estetiku a literární vědu s kulturní antropologií a etikou. Ve svých úvahách vychází autorka většinou znovu z děl svých „stěžejních autorů“ a opět používá nástroje, jež k interpretaci díla nabízí pražský strukturalismus a sémiologie; důraz však velmi zaujatým způsobem klade na hledání, nalezení – nebo i konkrétní popření a poničení – oněch „míst domova“, jež jsou člověku (a člověkem) vytvářena v jazyce, v národní a evropské literatuře i současné kultuře obecně. (S tímto zřetelem se navrací například k pojmu antropologické konstanty v estetice a v literatuře, zaobírá se tématem otce jako významové a literární kategorie, analyzuje deníkovou tvorbu Ortenovu, KolářovuVaculíkovu či prozkoumává vztah poezie a emigrace v české literatuře.) Naznačená témata a určitý osobní tón jejich zpracování přitom znovu a hlouběji propojují autorčinu tvorbu literární a literárně-teoretickou.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Návraty a jiné ztráty (P, Toronto 1978); Místopis (P, Kolín n. R. 1983); Slova a ticho (soubor studií, Mnichov 1986; 1991); Slabikář otcovského jazyka (PP 1991, obsahuje: Návraty a jiné ztráty, Místopis, Slabikář otcovského jazyka); Rozptýlené podoby (P 1993); Druhé loučení (P 1994); Neviditelné jistoty (BB 1994, ed. P. Král); Ticho a smích (soubor studií, 1997); Čas věčnost (BB 2003); Místo domova (soubor studií, 2004); Každá věc ať dospěje na své místo (R 2014).
Překlady do italštiny: J. Skácel: Il difetto delle pesche (Roma 1981); J. Kolář: Opere postume dell signor A. (Alfortville 1990, s A. Murou).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: L´avanguardia „marginale“ (Napoli 1980); Generace 35–45 (Mnichov 1986); Benefice (Toronto 1990); Aus zwanzig Jahren Finsternis (Wien 1991); Kdo je člověk (1992); Tra Simbolismo e avanquardine (Roma 1992); Bílá žízeň (1993); Česká nezávislá literatura po pěti letech v referátech (1995); Si scrive. Rivista di letteratura (Cremona 1995); Světová literárněvědná bohemistika 2 (1996); Ich trage das Land (Wien 1996); This side of reality (London 1996); Littérature et émigration dans les pays de l´Europe centrale et orientale (Paris 1996); Prager Schule: Kontinuität und Wandel (Frankfurt am Main 1997); Asllskin (Seattle 1998); Letteratura e filosofia tra il Seicento e il Settecento (Roma 1999); Modernisme en Europe centrale (Paris 1999); Giardini (Viterbo 2000); Slovo – struktura(lismus) – příběh (2000); Česká literatura na konci tisíciletí sv. I (2001); Bohumil Hrabal. Palabres et existence (Paris 2002); Cinque letterature oggi. Russa, polaca, serba, ceca, ungherese (Udine 2002); Patrimoine littéraire. Auteurs européens du premier XXe siècle, vol. 1 (Bruxelles 2002); Ber, po čem toužíš (PP 2006); Spatmoderne. Lyrik des 20 Jahrhunderts in Ost-Mittel-Europa 1 (Berlin 2006); Homo bohemicus: Izgnanieto i čuždencite v literatura (Sofija 2009); Primavera di Praga (Firenze 2011); Tschechische Literatur 1945-2000: Tendenzen, Autoren, Materialen. Ein Handbuch(Wiesbaden 2011); Co zmůže literatura. Soubor statí o díle Milana Kundery (2012).

LITERATURA

Studie a články: M. Špirit: Hledání S. R., LitN 1994, č. 14; Z. Stolz-Hladká: Vzdálení od sebe sama aneb Lov na slepého narcise, in Světová literárněvědná bohemistika 2 (sb., 1996); N. Zanellová: Motiv návratu u S. R., ČL 1996, č. 1 (původní fr. verze in Le roman tchèque dans le contexte international /sb., Paris 1992/); A. Jedličková: Heterogenní kód současné prózy. Vícejazyčnost textů S. R., ČL 1996, č. 5; I. Wutsdorffová: Dialogičnost v prozaické trilogii S. R., ČL 1999, č. 4; J. Matonoha: "Ženské psaní" jako inscenace limit textu, ČL 2008, č. 2, též in Psaní vně logocentrismu (2009); M. Kalita: Dějiny v eseji Sylvie Richterové "Jeden československý rok", Zrkadlenie/Zrcadlení 2008, č. 2, též in V Macurových botách (sb., 2009); J. Czaplińska: Způsob evokování domova v prózách Sylvie Richterové a Josefa Škvoreckého, in Jazyky reprezentace (sb., 2012).
Recenze: Návraty a jiné ztráty: J. K. (= J. Kovtun), Svědectví (Paříž), 1980, č. 60; M. Kundera, Atelier du roman (Paris) 1993, č. 11 * Místopis: P. K. (= P. Král), Svědectví (Paříž) 1985, č. 76; M. Suchomel, List pro literaturu 1990, č. 4 * Slova a ticho: M. Zelinský, ČL 1990, č. 6; K. Chvatík in Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy (1991); ek (= J. Trávníček), Most atd. 1990, č. 2; M. Petříček jr., Filozofický časopis 1992, č. 3 * Slabikář otcovského jazyka: J. Trávníček, Tvar 1991, č. 44; J. Kratochvil, KS 1992, č. 2; M. Špirit, LitN 1992, č. 6 * Rozptýlené podoby: M. Petříček, NK 1993, č. 42; J. Trávníček, Tvar 1993, č. 51–52 * Druhé loučení: M. Jungmann, NK 1994, č. 48; J. Gabriel, LitN 1995, č. 3; J. Trávníček, Tvar 1995, č. 2 * Neviditelné jistoty: R. Matys, NK 1995, č. 48; J. Trávníček, Tvar 1996, č. 3 * Ticho a smích: P. A. Bílek, Tvar 1997, č. 18; J. Rulf, Reflex 1997, č. 44; J. Schneider, MFD 20. 1. 1998 * Čas věčnost: J. Zizler, LitN 2004, č. 24; V. Košnarová, Host 2005, č. 4 * Každá věc ať dospěje na své místo: J. Chuchma, LidN 23. 8. 2014; P. A. Bílek, Respekt 2014, č. 36; J. Bělíček, A2 2014, č. 21; J. Krejčí, Host 2014, č. 8.
Rozhovory: P. Král, LitN 1990, č. 20; K. Hvíždala, MFD 19. 9. 1991; P. Kotyk, LitN 1992, č. 6; V. Bělohradský, LitN 1992, č. 11; N. Macurová, Tvar 1995, č. 2; K. Hvížďala in Dialogy (1997); J. Nejedlý, NK 1998, č. 9; J. Trávníček, Host 2003, č. 4; K. Jirkalová, A2 2006, č. 35; E. Kriseová, P. Kotyk, Z. Urbánek, B. Grögerová, M. Červenka, V. Merta in Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty. Rozhovory a promluvy českých literátů z let 1990–1995 (2008); P. Smítalová, LidN 31. 10. 2014, příl. Pátek, č. 44; A. Borzič, K. Piorecký, Tvar 2015, č. 7.

Autor hesla: Jan Wiendl (1998); Klára Kudlová (2008); Veronika Košnarová (2015)
Aktualizace hesla: 16. 2. 2015 (vk)
 
zpět na hlavní stranu