LIDOVÉ NAKLADATELSTVÍ 

Pod hlavičkou Svazu přátel SSSR vycházely v letech 1945–1948 v několika edičních řadách (SSSR v boji za světový mír, Knihovna Svazu přátel SSSR, Písně SSSR, resp. Třicet vítězných let SSSR, na níž se podílely též nakladatelství Orbis a Společnost pro kulturní styky se SSSR) i mimo edice zpravidla brožované publikace naučné a populárně-naučné (Daně v SSSR), ale i propagandistické (Odpovědi J. V. Stalina na otázky dopisovatele "Sunday Times" A. Wertha; Gustav Bareš: Sovětský svaz a naše samostatnost), a také hudebniny a omalovánky. Ediční plán zahrnoval i beletrii, z níž vycházely především soudobé texty sovětských autorů (Valentin Katajev: Žena; A. Kononov: Povídky o Leninovi), objevila se však např. i sbírka veršů Tristana Tzary Slunná Silnice Samá Radost v překladu Adolfa Kroupy. V roce 1947 byl při časopise Svět sovětů zřízen Kruh čtenářů. Jeho členové si mohli objednávat publikace tří edičních řad: Magazíny Kruhu čtenářů Světa sovětů (1947, patrně jediný svazek), Knihovna dokumentů (1947, 2 sv.) a Knihovna sovětských románů (ohlášena jako Románová knihovna), jejíž vydávání posléze pokračovalo v nakladatelství Svět sovětů. Mimo tyto edice byly do programu Kruhu čtenářů zařazeny nákladnější obrazové publikace (Vladimír Vlček: Dnešní Moskva). Od roku 1947 časopis tiskl sovětské romány na pokračování, k nimž nabízel plátěné desky; následně knihy v levné úpravě vydalo i nakladatelství Svazu přátel SSSR (Knihovna Světa sovětů, 1947–1948, 4 sv.).
Prvním svazkem Knihovny sovětských románů (1947–1952, celkem cca 35 sv.), vydaným ještě pro Kruh čtenářů, byl román Maxima Gorkého Tři dni v překladu Josefa Kadlece, který stál u zrodu edice a po celou dobu ji řídil. Vycházela zde prozaická díla soudobých ruských autorů (Pavel Bažov, Jurij Laptev, Sergej Sartakov), početně však byli zastoupeni i autoři jiných národů tehdejšího Sovětského svazu (ukrajinští spisovatelé Oleksandr Kopylenko a Natan Rybak, z Gruzie Leo Kiačeli a Georgij Gulia, z Tádžikistánu Sadriddín Ajní, z Ázerbájdžánu Manaf Sulejmanov a Mir Džalal, z Kazachstánu Sabit Mukanov a Muchtar Auezov, z Uzbekistánu G. Mokšancev, či z Estonska Hans Leberecht). Až na výjimky se zařazovaná díla držela tematických okruhů zakládání kolchozů, stachanovského hnutí a reminiscencí druhé světové války a válečného hrdinství rudoarmějců, autoři jiných národů však čtenářům dávali nahlédnout málo známých, až exotických oblastí a do mentality jejich obyvatel (jako např. autobiografická próza Džansiho Kimonka, příslušníka dálnovýchodního kmene Udehe).
V prvních dvou letech existence nakladatelství Svět sovětů přibylo několik nových edic. Ve třech řadách (Malá řada, Velká řada a Osobnosti) vycházela osvětová edice Prameny poznání SSSR (1949–1952, v součtu více než 30 sv., chyby v číslování, red. Zbyněk Málek), jež měla za úkol seznamovat čtenáře se svazovými republikami (Estonská SSR, Kyrgyzská SSR), poukazovat na jednotlivé aspekty organizace sovětského státu (Soudnictví v SSSR, Organisace práce v SSSR, Manželství a rodina v SSSR, Goelro, první státní plán SSSR ad.) a představovat významné sovětské osobnosti (akademik Lysenko, úderník Stachanov); vedle toho přinášela sborníky přednášek a studií o sovětské zahraniční politice nebo o dějinách SSSR. O rok později se objevila prakticky shodně zaměřená edice Sovětské sešity (1950–1952, 19 sv., red. Zbyněk Málek) a v roce 1951 edice SSSR našima očima (1951–1952, 6 sv.), která na rozdíl od obou předchozích nebyla založena na překladech z ruštiny, nýbrž zprostředkovávala zkušenosti českých autorů, kteří navštívili SSSR (T. Svatopluk, Jiří Marek, reportáže Jaroslava Vojtěcha o poválečné renovaci). Alba fotografií sovětských státníků (Lenin, Stalin) a snímků ilustrujících život sovětské společnosti (Sovětská armáda, Sovětská žena, Sovětští pionýři, Sovětský sport a tělovýchova ad.) vycházela v edici SSSR v obrazech (1949–1950, 9 sv.).
Na pomezí publicistiky a krásné literatury stála Knihovnička Světa sovětů (1950–1952, cca 30 sv., chyby v číslování; red. František Soukup), jež přinášela beletrizované reportáže ze závodů, kolchozů a dolů, ale také autobiografická vyprávění sovětských pracovníků (sborník vyprávění stachanovců, zápisky učitelky) nebo povídky z učňovského či stavbařského prostředí (S. Aksanov, L. Andrejevská, Boris Polevoj). Edice Filmové příběhy (1949–1952, 27 sv.) zahrnovala literární scénáře a povídky napsané podle scénářů sovětských filmů. Ke Knihovně sovětských románů přibyla Knihovna sovětské poezie (1950–1952, 6 sv., red. Naděžda Slabihoudová). Dětem a mládeži byla určena edice sešitových vydání krátkých próz Pionýr (1949, 12 sv., red. Pravoslav Hykeš), v níž byla vedle angažované beletrie, výchovně zaměřené na aktuální hospodářské a politické problémy, příležitostně vydávána i drobná díla klasická (mj. Čechovova povídka Chlapci). V knižnici Pohádky sovětských národů (1949–1950, 3 sv., red. Pravoslav Hykeš) vyšly výbory z ruských, gruzínských a ukrajinských pohádek, přeložené z původních jazyků.
Značná část produkce vycházela mimo ediční řady, přestože zaměřením šlo o tituly příbuzné těm, které byly vydávány v rámci edic; tematickou výjimku v mimoediční produkci představují publikace vydané u příležitosti 150. výročí narození Alkexandra Sergejeviče Puškina (sborník puškinovských studií, který uspořádal Julius Dolanský, dále výbor z Puškinových veršů, na jejichž překladech se podíleli Emanuel Frynta, Josef Hora, Petr Křička, Bohumil Mathesius ad., a konečně Puškinovy pohádky v překladu Petra Křičky).
Všechny edice zahájené bezprostředně po zřízení nakladatelství byly uzavřeny do roku 1952 (v témže roce Svět sovětů také ukončil vydávání hudebnin). V letech 1953–1954 vycházela veškerá produkce mimoedičně, její struktura se však nezměnila. Tento stav víceméně trval až do roku 1956, ačkoli se redakce o uspořádání produkce do edičních řad ojediněle pokusila. Knihovna Stalinových cen (1954–1956, zjištěno 18 sv.) si vybírala z prozaických děl vyznamenaných v Sovětském svazu Stalinovou cenou. Zpravidla nešlo o první česká vydání: drtivá většina zařazených próz vyšla již dříve ve Světě sovětů či v jiných nakladatelstvích, a to často opakovaně (Fadějevova Mladá garda; Dni a noci Konstantina Simonova aj.). Nakrátko se objevila edice Povídky národů SSSR (1955–1956, 3 sv.), v níž vyšel třídílný výbor povídek soudobých ruských autorů a po jednom svazku povídek ukrajinských a litevských, opět v překladech z originálních jazyků. Jednotlivé svazky Vybraných spisů Petra Pavlenka (1955–1957, 3 sv.) nakladatelství přejalo z moskevského vydání.
Ke koncepční proměně ediční politiky došlo v roce 1956, kdy do funkce šéfredaktora nastoupil František Soukup. Do nakladatelství Svět sovětů bylo v téže době soustředěno vydávání veškeré krásné literatury sovětských spisovatelů, prózy i poezie (s výjimkou tvorby pro děti, kterou i nadále vydávalo SNDK a zde vycházela pouze okrajově). Svět sovětů tak získal mezi nakladatelskými domy výhodnější postavení při výběru titulů; do edičních plánů nyní mohla být zařazena např. klasická díla (romány F. M. Dostojevského, Tolstého Vojna a mír a Anna Kareninová, která vyšla ve Světě sovětů v novém překladu Taťjany Haškové, dále Turgeněvovy Lovcovy zápisky ad.).
Beletrie nyní vycházela v několika nově zavedených edičních řadách. Nová sovětská knihovna (1956–1967, 81 sv., red. Josef Kadlec) svou koncepcí volně navazovala na dřívější Knihovnu sovětských románů; vydávala tedy především soudobé sovětské autory. Od poloviny padesátých let (především v souvislosti se změnou politické situace po 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu) se ovšem měnil charakter publikovaných děl: mizely prvoplánové ideově-výchovné texty a zvolna sílila snaha čtenáře zaujmout. Vedle tradičních témat se pozornost obrátila také k napínavým příběhům s kriminální či špionážní zápletkou (Jurij German, Pavel Nilin) nebo k příběhům o životě v extrémních podmínkách polárních krajin (Juhan Smuul). Frekventované téma nedávné sovětské historie (VŘSR, Velká vlastenecká válka) zprostředkovávaly častěji texty akcentující autentické zkušenosti účastníků (Boris Jampolskij, Nikolaj Kočin, Jurij Bondarev, válečné deníky Konstantina Simonova ad.). Přibývala díla s životnější psychologií hrdinů a otevírala se nová témata, např. téma kolize soukromého a pracovního života nebo konfliktu rodičů s dětmi (Riči Dosťanová). Do edičního plánu začala pronikat díla s kritickým pohledem na současnou sovětskou společnost i na dříve výhradně heroizovanou válečnou a revoluční minulost (v šedesátých letech zde vyšly např. knihy Alexandra Solženicyna, Vasila Bykava, Jurije Trifonova nebo Sergeje Zalygina), ale také díla směřující mimo obvyklá společenská témata (Divadelní román Michaila Bulgakova nebo Román bez lhaní Anatolije Mariengofa).
Na prozaickou tvorbu byla zaměřena i Lidová knihovna Světa sovětů (1956–1957, 4 sv.), plánovaná jako řada levných, a tedy snadno dostupných knih, v níž ovšem vyšly pouhé čtyři tituly: vedle dvou svazků satirických črt Valentina Ovečkina to byla Gorkého Matka a první díl Šolochovovy Rozrušené země (první vydání druhého dílu bylo jako novinka zařazeno do Nové sovětské knihovny). Podstatnějším dokladem vstřícnosti nakladatelské politiky vůči běžnému čtenáři byla edice Dobrá dobrodružná díla (1958–1968, 38 sv.), specializovaná na populární literaturu: detektivky, špionážní příběhy a průkopnicky též vědecko-fantastické prózy (překladatel Jaroslav Piskáček st. pro edici sestavil postupně tři výbory Povídek z vesmíru, do nichž zařadil texty bratří Strugackých, Anatolije Dněprova, Georgije Gureviče, Ivana Jefremova, Vladimira Savčenka ad.). Samostatně vyšla v této edici i další díla týchž autorů; zařazeny byly též texty Sergeje Beljajeva, Alexandra Grina i několika autorů z nesovětských literatur (Rudolf Luskač, Edgar Knobloch, Janus Przymanowski, Stanisław Strumph-Wojtkiewicz). Výrobní problémy způsobené dlouhými termíny knižních vazeb nakladatelství vyřešilo zavedením obdobně zaměřené edice levnějších paperbacků Saturn (1964–1991, 166 sv.), jejichž distribuci zajišťovala Poštovní novinová služba (PNS). Obě edice dosáhly značné čtenářské obliby, přičemž Saturn, jehož knihy vycházely ve vysokých nákladech, příležitostně přejímal tituly Dobrých dobrodružných děl (Julian Semjonov: Petrovka 38).
Mimoedičně nadále vycházela především klasická literatura (A. P. Čechov, F. M. Dostojevskij, N. S. Leskov, A. S. Puškin, L. N. Tolstoj), ale i prózy současných autorů, vydávaných souběžně také v Nové sovětské knihovně (Čingiz Ajtmatov, Vasilij Aksjonov, Konstantin Paustovskij, Alexandr Solženicyn, Michail Šolochov). Koncem padesátých let vyšel mimo edice např. román Uličník Motl Šoloma Alejchema, na rozdíl od předchozího vydání přeložený přímo z jidiš (přel. Jakub Markovič), Rudá jízda Isaaka Babela v překladu Jana Zábrany, svazek Tyňanovových povídek Vosková figura (přel. Vladimír Neff a Vlasta Petrovičová), a dále humoristické prózy Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova nebo hororové příběhy Alexandra Grina.
Poezie tvořila poměrně malou část beletristické produkce a od ukončení Knihovny sovětské poezie v roce 1952 vycházela volně. Nakladatelství se orientovalo na čtenářsky atraktivní tituly (Ščipačevovy Sloky lásky v překladu Ladislava Fikara, dále Jevgenij Jevtušenko, Boris Sluckij), přičemž dbalo o kvalitní překlady (Karel Šiktanc, Jiří Šotola; Eduarda Bagrického překládali Vojtěch Jestřáb a Ludvík Kundera). V roce 1956 vyšla dvoudílná antologie Poesie sovětské Rusi (ed. Olga Mašková a Josef Rumler), v níž jsou mezi desítkami autorů zastoupeni též Anna Achmatovová, Velemir Chlebnikov či Boris Pasternak.
Pouze v omezené míře se v edičních plánech objevovaly knihy věnované dětem (obvykle národní pohádky). Některé tituly ovšem vycházely v opakovaných vydáních: ze SNDK do Světa sovětů a posléze Lidového nakladatelství přešel výbor převyprávěných ruských lidových pohádek Krása nesmírná (pro Svět sovětů je nově přeložila Zdeňka Psůtková), čtenářsky oblíben byl i výbor baltských pohádek Diamantová sekera (ed. a přel. Jaroslav Tichý). Z autorských pohádek převzal Svět sovětů od SNDK např. populární Neználkovy příhody Nikolaje Nosova, jež pak včetně dalších dílů vycházely i v Lidovém nakladatelství. Dětem byla určena také Zábranova svébytná beletristická „učebnice“ ruštiny Táňa a dva pistolníci (spoluautor Josef Škvorecký nebyl v knize uveden).
Populárně naučné publikace sdružovala edice Poznáváme Sovětský svaz (1961–1966, cca 24 sv.). Spektrum dotčených oborů bylo poměrně široké, počínaje sovětským hospodářstvím přes organizaci školství nebo zemědělské výroby až po divadlo (Karel Martínek: Živý odkaz Stanislavského) a literární vědu (dva svazky orientační příručky, věnované současné sovětské próze a poezii, a Malý slovník sovětských spisovatelů). V edici vyšly např. i ruskojazyčné průvodce pro sovětské turisty (mj. Alexej Krajzinger: Karlovy Vary – Putevoditel dla sovětskich turistov po gorodu-kurortu).
Jedním z úkolů, které nakladatelství plnilo již od svého vzniku, bylo vydávání výukových a studijních materiálů pro Lidové kursy ruštiny, v šedesátých letech i pro televizní kursy, dětské letní jazykové tábory apod. Vycházely tu nejen jazykové příručky a slovníky, ale také beletristické výbory v ruštině. V edici Ruská odborná terminologie (1957–1965) opakovaně a často v upravených vydáních vycházely jazykové příručky, lexikálně i frazeologicky zaměřené na jednotlivá odvětví (zemědělství, zdravotnictví, pedagogika, obchod a pohostinství, strojírenství, spoje, elektrotechnika; celkem pro cca 25 oborů). Po jejím zániku nakladatelství vydávání jazykových příruček a materiálů určených k výuce ruského jazyka omezilo a veškeré jazykové texty nadále vydávalo mimoedičně.

Další podstatná změna ve struktuře produkce a v koncepci edic se uskutečnila po nástupu šéfredaktora Jiřího Plachetky v roce 1965. S výjimkou Saturnu byly postupně ukončeny veškeré dosavadní edice a zavedeny nové. V roce 1968 došlo ke změně názvu na Lidové nakladatelství. Současně bylo prolomeno původní teritoriální zaměření určené tzv. gestorským systémem a v LN začaly vycházet překlady z řady dalších jazykových oblastí a četněji i díla českých autorů. Přestože se s nastupující normalizací produkce nakladatelství ocitla pod ideovým dohledem, samotné vymezení edic se udrželo až do počátku osmdesátých let.
Základní beletristickou knižnicí se stala edice M knihy (1969–1982, cca 135 sv.), která zprvu navazovala na zaniklou populární edici Dobrá dobrodružná díla: některé z prvních svazků (např. Frankenstein Mary Shelleyové nebo Žena v bílém Wilkie Collinse) nesou v tiráži obojí označení. V prvních letech zde vycházely detektivní romány (Margery Allinghamová, Agatha Christie, Erle Stanley Gardner), špionážní příběhy (Václav Pavel Borovička), vědecko-fantastická próza (Michail Jemcev a Jeremej Parnov), ale také francouzská a anglická literární klasika (Honoré de Balzac, Voltaire, Oscar Wilde) nebo fantastický román Gustava Meyrinka Golem. V edičním programu byla zastoupena i ruská a sovětská literatura – vedle tematických výborů (Pejskové a hafani, Když umírají koně, Tyran) a Petrohradských povídek N. V. Gogola byly zařazeny knihy Vasila Bykava, Anatolije Rybakova a v roce 1970 zde na dlouhou dobu naposled vyšly prózy Borise Pilňaka a Jevgenije Zamjatina; Erenburgův Bouřlivý život Lazika Rojtšvance v překladu Jana Zábrany se již nedostal do distribuce. S nastupujícími sedmdesátými lety byla edice striktně zaměřena na tituly ruské a sovětské literatury a na texty autorů pocházejících ze zemí socialistického bloku. Až na výjimky (Anatolij Vinogradov, Isaak Goldberg, Alexandr Serafimovič, Ivan Šamjakin) tu publikovali soudobí autoři střední a mladší generace, někteří již v nakladatelství etablovaní (Čingiz Ajtmatov, Grigorij Baklanov, Daniil Granin, Valentin Rasputin, Jurij Trifonov), jiní vycházející poprvé (Fjodor Abramov, Viktor Astafjev, Ivan Bunin, Čingiz Husejnov, Oleg Kuvajev, Anatolij Makarov, Bulat Okudžava, Vasilij Šukšin ad.). Po jistém útlumu ve druhé polovině šedesátých let se znovu projevila snaha překládat přímo z původního jazyka (tedy nikoli přes ruštinu), a to zejména z estonštiny (Aimée Beekmanová, Enn Vetemaa), litevštiny (Juozas Baltušis, Vytautas Bubnys, Mykolas Sluckis) a lotyštiny (Zigmunds Skujiňš). Přímo se většinou překládalo také z ukrajinštiny, běloruštiny, příležitostně z arménštiny nebo z gruzínštiny; řada neruskojazyčných titulů byla nicméně do češtiny přeložena prostřednictvím ruského překladu. Kromě literatur zemí Sovětského svazu byla v edici opakovaně zastoupena soudobá literatura bulharská (Emil Manov, Georgi Mišev, Pavel Vežinov ad.), maďarská (Tibor Déry, István Örkény ad.), rumunská (Zaharia Stancu) nebo polská (Stanisław Ryszard Dobrowolski, Józef Hen, Julian Kawalec) a vyšly tu i deníkové prózy v Čechách narozeného německého spisovatele Hannse Cibulky v překladu Ludvíka Kundery.
Dále nakladatelství zřídilo několik řad orientovaných na čtenářsky populární témata i žánry. Edice brožovaných, později vázaných knížek kapesního formátu Lidová knihovna (1967–1991, 95 sv.) byla primárně zaměřena na literaturu dobrodružnou a zábavnou. Přestože v ní vycházela také soudobá i starší sovětská tvorba (Čingiz Ajtmatov, Vsevolod Ivanov, Nikolaj Kočin), jádro knižnice tvořily populární žánry: detektivky či obecněji prózy s kriminální zápletkou, špionážní romány, napínavé a hororové příběhy (Uladzimir Karatkevič, výbor z Maupassantových psychologických povídek Strach), sci-fi (Alexandr Beljajev, Kir Bulyčov /zde jako Kirril Bulyčov/, Arkadij a Boris Strugačtí, Jurjev Zinovij ad., z českých autorů Josef Nesvadba) a později také fantasy (sborník povídek Hodina zázraků), dále vyprávění o polárních výpravách (Vladimír Sanin) nebo dobrodružné válečné příběhy (Vladimir Beekman, Viktor Fink) a romány s válečnou tematikou (Anatolij Kuzněcov, Natalia Rolleczková, Maša Rolnikaitová). Na počátku sedmdesátých let v edici vycházely i detektivní tituly západní provenience (Ed McBain, Wilkie Collins, Georges Simenon, Rex Stout či John Ball), později se pozornost přesunula k autorům sovětským (vyšla tu řada románů Juliana Semjonova, dále prózy Anatolije Romova, Viktora Smirnova, Arkadije Vajnera ad.) nebo k tvůrcům ze zemí sovětského bloku (Berndt Diksen, Jerzy Edigey, Bogomil Rajnov ad.). Zastoupeny byly i historické romány (Vasilij Jan, Dmitrij Merežkovskij; Vladimir Pozner, Romain Rolland ad.) a humoristická díla (Čechovovy humoresky, Kálmán Mikszáth: Poslední hradní pán; Enn Vetemaa: Klíč k určování rusalek; Jerzy Wittlin: Vádemécum pro…, soubor humoresek E. E. Kische Smějeme se s Kischem nebo zkrácená verze humorných cestopisných vzpomínek Z. M. Kuděje Ve dvou se to lépe táhne v edici Jana Lopatky ad.).
Z možnosti čerpat z různých literatur těžila též populární edice Knihy Srdce (1969–1990, cca 120 sv.), zaměřená především na čtenářky. Do jejího programu patřily romantické i dramatické milostné prózy, ale i každodenní příběhy silných ženských hrdinek a obecněji díla věnovaná problematice milostných a partnerských vztahů. Prvním svazkem byla novela Jana Kozáka Mariana, a ačkoli tu vyšla i díla jiných českých autorů (Helena Malířová, Marie Pujmanová, Karolina Světlá, Růžena Svobodová), jádro edice tvořily opět překlady, a to jak z klasické literatury, tak ze soudobé tvorby. Z anglosaské oblasti jsou zastoupeni Emily Brontëová, Nathaniel Hawthorne, Sinclair Lewis a Katherine Mansfieldová, z francouzské Honoré de Balzac, André Maurois, George Sandová a Émile Zola, ze severské Walentin Chorell či Sigrid Undsetová, z polské Władysław St. Reymont a Stefan Żeromski, z maďarské Margit Kaffka, Kálmán Mikszáth či Zsigmond Móricz a z německé např. Erich Maria Remarque, Fritz Meyer-Scharffenberg, Gerti Tetznerová aj. Základem však byla opět literatura ruská a sovětská: vyšla zde řada textů (často i prvotin) soudobých autorů a především autorek, stěžejní byla ovšem ruská klasika (Alexej Pisemskij, výbory z milostných povídek L. N. Tolstého nebo próz Alexandra Kuprina). Součástí edice byly též dobře vypravené tematické výbory (První lásky uspořádal Jan Zábrana, Starosvětské lásky a Lázeňské známosti Jarmila Fromková, výbor z ruské a světové klasiky Třicet podob lásky Aloys Skoumal). Sběratelsky oblíbená edice Anekdoty (1970–1981, 50 sv.) byla specifická jak svým zaměřením na verbální a kreslené vtipy, tak kapesním formátem.
V letech 1965–1972 nakladatelství přispělo do mezinakladatelské klubové knižnice Máj (dále se podílely Mladá fronta, Naše vojsko a bratislavská nakladatelství Smena a Šport). Mezi osmi svazky byla díla ruské klasiky (Puškinův Evžen Oněgin v překladu Olgy Maškové, výbor Turgeněvových milostných povídek), ale také Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy nebo soubor Gorkého povídek Tulák a svět v edici Miroslava Drozdy.
Poezie vycházela i ve druhé polovině šedesátých let mimo edice; ačkoli byla vydávána relativně zřídka, dařilo se zařazovat zajímavé autory (Andrej Bělyj, Marina Cvetajeva, Anatolij Mariengof, Robert Rožděstvenskij, Andrej Vozněsenskij, Nikolaj Zabolockij) i tituly (výbor ruské básnické moderny Kolo inspirace, který vypravili Hana Vrbová a Václav Daněk, nebo výbor z ruské milostné lyriky Vernisáž lásky připravený Dušanem Kubálkem).
Dětské edice byly rozvrženy podle věku čtenářů. Začínajícím čtenářům od šesti let byla určena Pírka ptáka Ohniváka (1967–1973, cca 60 sv.). Výtvarně rozmanité jednoarchové svazečky většinou ruských lidových pohádek, často však i pohádek autorských (Jana Moravcová, Zdeněk Karel Slabý, Jaroslav Tafel, Jan Vladislav, Hana Vrbová; Vitalij Bianki, Kornej Čukovskij), vycházely každý měsíc ve vysokých nákladech a podobně jako brožury edice Saturn je distribuovala PNS. Pro předškolní děti LN vydávalo a stejnou cestou distribuovalo bohatě ilustrované sešitky pohádek sovětských i českých autorů, interně označované jako edice „jak…“ (1969–1973, cca 10 sv.): Jak husa malovala, Jak kocourek rybařil ad. Knižní edice určená pro dospívající čtenářky LN dívkám (1971–1979, zjištěno 15 sv.) přinášela dívčí romány, tedy psychologizující prózy líčící citové problémy provázející dospívání hrdinek, ať už v poloze humorné nebo vážné. Četně byly zastoupeny především autorky polské (Stanisłava Platówna, Krystyna Siesicka, Halina Snopkiewiczová, Wanda Żółkiewska; často v překladech Heleny Stachové) a německé (Sieglinde Dicková, Vera Ferra-Mikurová, Käthe Recheisová), vyšly zde však i prózy holandské spisovatelky Miep Diekmannové. Produkce zaměřená na jiné věkové skupiny dětí vycházela mimo edice; nejčastěji šlo o lidové pohádky (výbor z kavkazských pohádek Veselé pohádky z kouzelných hor) i pohádky autorské (Josef Hais Týnecký, Jiří Plachetka, Z. K. Slabý ad.). V letech 1966–1980 LN spolupracovalo se SNDK, resp. s Albatrosem na edici Klub mladých čtenářů, do níž přispělo asi osmi svazky, mj. rozšířeným vydáním Lesních novin Vitalije Biankiho, souborem Neználek na cestách nebo povídkou A. S. Puškina Kapitánská dcerka.
Tematicky nová edice Disk (1966–1970; 7 sv., red. Dušan Kubálek) byla věnována především textům literárněteoretickým a literárněhistorickým, které dosud vycházely buď mimo edice, nebo byly zařazovány do edic obecně poznávacích (Prameny poznání SSSR ad.). V Disku vycházely jak překlady (vyšel tu Lotmanův sborník prací ruské formální školy Poetika, rytmus, verš, Tomaševského Teorie literatury nebo Mandelštamova Rozprava o Dantovi), tak původní práce českých autorů (Boje o Dostojevského Františka Kautmana a literárněhistorické pojednání o ruské poválečné poezii Zdeňka Mathausera). Zařazena byla i studie uměnovědná (Hledání tvaru Dušana Konečného) a teatrologická (Karel Martínek o ruské divadelní moderně dvacátých a třicátých let). Na počátku normalizace byla edice zrušena a záhy nahrazena knižnicí Kmen (1973–1988, 29 sv.), již založil a vedl Vladimír Dostál (po jeho smrti se na její podobě podíleli další rusisté – Jaroslav Sekera, Miroslav Zahrádka ad.). Oproti Disku se tato edice přísněji zaměřila na literární teorii a historii a rezignovala na přesah do dalších oborů; vedle převládajících prací s marxistickými východisky (Michail Lifšic) v ní však vyšel např. výbor z díla Viktora Šklovského nebo Bachtinova studie Formální metoda v literární vědě. Vedle toho LN vydalo dvě časově komplementární slovníkové příručky, postihující ruskou a sovětskou literaturu od počátků až do současnosti s mezníkem v roce 1917: nejprve Slovník spisovatelů národů SSSR (1966), zpracovaný kolektivem autorů pod vedením Jiřího Bečky, Miroslava Drozdy, Milana Hraly a Vladimíra Židlického a dovedený až do roku 1964, a krátce nato Slovník ruských spisovatelů (1972), na němž se podíleli Mojmír Botura, Jiří F. Franěk, Radegast Parolek, Vladimír Svatoň ad.
Nakladatelství také v letech 1965–1976 vypravilo několik svazků Edice Slovanské knihovny, již vydávala Státní knihovna ČSR ve spolupráci s dalšími subjekty; ve Světě sovětů a později v LN vyšly vědecké publikace zabývající se vývojem kulturních styků česko-ukrajinských, resp. česko-ruských, doplněných předmětovou bibliografií.

V roce 1971 se nové vedení podniku proklamativně přihlásilo k důslednějšímu dodržování původního programu, tedy k vydávání sovětské a ruské tvorby, a z programu nakladatelství skutečně prakticky zmizely tituly z anglické či francouzské literatury, které byly nahrazeny knihami autorů ze socialistických zemí. V samotném rozvržení edic však došlo k minimálním koncepčním změnám. Nově založená edice Trojka (1973–1990, 55 sv.) byla reprezentativní edicí ruské a sovětské klasiky, a to jak výtvarným a grafickým provedením, tak výběrem autorů. Zahájila Tolstého románem Anna Kareninová a Makarenkovou pedagogickou prózou Začínáme žít, dále zde vycházel A. P. Čechov, F. M. Dostojevskij, N. V. Gogol, M. J. Lermontov, A. S. Puškin nebo I. S. Turgeněv stejně jako Konstantin Fedin, Maxim Gorkij, Vladimir Korolenko nebo Michail Zoščenko. Podstatnou část edičních titulů představovaly výbory z díla jednotlivých autorů (Ivan Bunin, Lidija Sejfullina, Saltykov-Ščedrin), popř. výbory tematicky koncipované (Tuláci, Chorobopisy krutého věku, Dobrodružství prostopášnic aj.). Na počátku osmdesátých let se v rámci edice vyčlenila „malá řada“ s vlastním číslováním, zatímco původní linie edice pokračovala od roku 1983 s označením „velká řada“.
Teprve na počátku osmdesátých let vystřídala dosavadní hlavní prozaickou řadu, edici M knihy, nová beletristická edice Proudy (1983–1991, celkem 83 sv.; ve Velké řadě 64 sv., v Malé řadě 19 sv.). Byla zaměřena na soudobou sovětskou prózu, především na silnou generaci spisovatelů narozených ve třicátých letech (Vasilij Bělov, Sergej Jesin, Anatolij Kim, Viktor Koněckij, Vladimir Makanin, Anatolij Makarov, Vladimir Orlov, Anatolij Pristavkin, Alexandr Žitinskij), nikoli však výlučně: doplňují je spisovatelé o desetiletí starší (Viktor Astafjev, Jurij Bondarev, Daniil Granin, Bulat Okudžava) i autoři v LN již dlouho etablovaní (Čingiz Ajtmatov, Michail Bulgakov, Vasil Bykav, Jevgenij Jevtušenko, Valentin Rasputin, Jurij Rytcheu, Vasilij Šukšin). Od poloviny osmdesátých let je na výběru próz zařazených do edičního plánu patrné kulturní a společenské uvolnění, které přinesl konec brežněvovské éry a především nástup Gorbačovovy perestrojky – objevují se texty vysoce kritické k sovětské, potažmo socialistické společnosti, které se setkávaly se značným čtenářským zájmem (Popraviště Čingize Ajtmatova, Zubr Daniila Granina, Na hrudi obra obláček zlatý Anatolije Pristavkina, Děti Arbatu Anatolije Rybakova ad.). Z neruských literatur v edici dominovala literatura estonská (Mati Unt, Jaan Kross, Arvo Valton, výbor z estonských povídek Ďáblova milenka; zejména díky zaujetí Vladimíra Macury) a gruzínská (Arčil Sulakauri, Rezo Čeišvili, Džemal Kharčchadze ad., jež překládal Václav A. Černý), dále literatura lotyšská a litevská, ale překládána byla také literatura ázerbájdžánská nebo kyrgyzská. Jedním z posledních svazků edice byl román Borise Pasternaka Doktor Živago v překladu Jana Zábrany, chystaný už na počátku sedmdesátých let a vydaný v roce 1990 z překladatelovy pozůstalosti, a před zánikem nakladatelství stihl v edici vyjít i další díl Rybakovovy trilogie (Třicátý pátý a další roky). Současně s Proudy byla založena prozaická edice Předvoj (1983–1988, 5 sv.), která měla být pravděpodobně věnována realistickým románům, vracejícím se do nedávné historie Sovětského svazu, a románům z pracovního prostředí. Během dvou let však vyšly pouhé čtyři tituly (Viktor Astafjev, Alexandr Pletněv, Alexej Prochanov, Sergej Sartakov); ohlášený Sartakovův román Sviť, sviť, má hvězdo vyšel již bez označení příslušnosti k edici.
Od roku 1981 se LN začalo znovu četněji podílet na klubové knižnici Máj, na níž spolupracovalo již v letech 1965–1972. Nyní do ní vstoupilo více než dvaceti svazky (Čingiz Ajtmatov, Natan Ejdelman, Ilja Ilf a Jevgenij Petrov, Nikolaj Leskov, Michail Prišvin, Valentin Rasputin, Viktorija Tokareva, Michail Zoščenko ad.) a uplatnilo se i tematickými výbory (Hráči, Lovci a dravci, Souboje; všechny ed. Ladislav Zadražil). Na sklonku osmdesátých let zde vyšel výbor z textů sovětských písničkářů Atlanti drží nebe, Bulgakovova Bílá garda (v překladu Aleny Morávkové) a pro poslední ročník edice v roce 1990 LN připravilo soubor Pokání a jiné filmové povídky a Bulgakovův Život pana Molièra. Několika svazky LN přispělo také do beletristické Knižnice Vítězství (v LN 1976–1980, 7 sv.), na níž spolupracovala další nakladatelství z Československa a z jiných tzv. socialistických zemí a jež se zaměřovala na tituly spojené tématem druhé světové války; kromě prací sovětských autorů zde v LN vyšla také díla z bulharské, maďarské a polské literatury a nové vydání románu mongolského autora Čadrábalyna Lodojdamby Průzračný Tamir. Koncem osmdesátých let se LN připojilo k jiné mezinárodní edici socialistických zemí Nový svět (v LN 1986–1988, 4 tituly v 5 sv., edice značena též Nový svět 1987–1992). V letech 1984–1988 LN spolupracovalo několika žánrově i tematicky různorodými svazky na edici Kamarád, která kmenově vycházela v nakladatelství Práce (kromě sbírky textů Vladimira Vysockého Zaklínač hadů takto mj. vyšla kniha Jurije Paporova Hemingway na Kubě a Erenburgův Pád Paříže). S jistým odstupem LN v roce 1991 edici přispělo druhým vydáním souboru Solženicynových povídek Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy.
Poezie byla od sedmdesátých let sdružena do tzv. „bílé řady“ (autorem jednotné grafické úpravy byl Milan Hegar). Od roku 1972 do počátku devadesátých let tu vyšlo asi 35 svazků, v drtivé většině výborů z díla sovětských básníků. Řada zahrnovala jak opakovaná vydání osvědčených titulů (Ščipačevovy Sloky lásky), tak v menší míře tvorbu zástupců mladších básnických generací (Jevgenij Jevtušenko, Alexandr Tvardovskij). Vybírala také z literatur mimo ruskou jazykovou oblast, a to v překladech prostřednictvím ruštiny (Rasul Gamzatov, Gevorg Emin) i v překladech přímých (Vitalije Korotyče z ukrajinštiny a Maksima Tanka z běloruštiny přeložil Jaroslav Kabíček, tádžického básníka Mírzóa Tursunzódu převedl Jiří Bečka). V „bílé řadě“ vyšly výbory z textů Rimmy Kazakovové, Novelly Matvejevové, Junny Moricové, Borise Pasternaka, Michaila Světlova aj. Poezie nicméně vycházela i mimo tuto nevyhlášenou edici, resp. v odlišné grafické úpravě (Vladimir Vysockij v překladu Jany Moravcové) a ojediněle také v edicích M knihy (Anna Achmatovová: Vrcholení luny) a Trojka (výbor z Puškinovy lyriky a poem Trýzeň milosti, výbor z díla Sergeje Jesenina Slaměný měsíc).
Během sedmdesátých let postupně došlo ke změnám v členění produkce pro děti a mládež. Už v roce 1973 zanikly řady Pírka ptáka Ohniváka a „Jak…“ a v roce 1979 i edice LN dívkám; tituly určené dětem a mládeži byly poté rozčleněny do tří řad podle věku čtenářů – Zvony (1979–1989, 33 sv.) pro dospívající, Zvonky (1979–1991, 36 sv.) pro starší děti a Zvonečky (1979–1990, 21 sv.) pro nejmladší, předškolní děti. Řada Zvony v podstatě převzala roli edice LN dívkám, z menší části však do ní byly zařazovány i dobrodružné romány pro chlapce a přehledové antologie ruské a sovětské literatury určené středoškolské mládeži. Obě řady pro mladší děti se věkovým určením jednotlivých svazků částečně překrývaly, do řady pro školáky byla ovšem vedle ruských lidových i autorských pohádek zařazována také díla přeložená z němčiny, polštiny nebo rumunštiny a také práce ruských klasiků. V rámci Zvonků vyšly tři svazky řady Pohádkový zeměpis Sovětského svazu (1983–1989), představující národní pohádky vybraných etnických skupin.
Na prahu osmdesátých let vznikla populárně-vzdělávací edice Čtení o… (1980–1990, cca 36 sv.), která přinášela čtenářsky atraktivní práce z oblasti historie, etologie, futurologie, kosmonautiky, kriminalistiky, architektury, zoologie, ale i vědy o zdraví a léčitelství. Vyšly zde též dvě antologie sci-fi povídek (polské povídky v souboru Fantastika ´80, německé v souboru Fantastika ´81; další tři ročníky – Fantastika ´83, ´84 a ´85 – přešly do edice Saturn). Světem přírody se zabývala knižnice Planeta (1984–1990, 8 sv.), která vedle teoretického poučení o živé i neživé přírodě nabízela praktické rady k pěstování či kuchyňskému zpracování rostlin, léčivek, hub apod. Na rok 1990 edice plánovala pětisvazkovou řadu Rozkvetlá zahrada, z níž ovšem vyšel jen první titul (Trvalky). Starší mládeži byla určena populárně-naučná řada Žijeme na jedné planetě (1987–1991, 5 sv.). Bohatě ilustrované svazky, jejichž autorem byl biolog Jurij Dmitrijev, systematicky představovaly pět živočišných řádů.
Mimo edice v sedmdesátých a osmdesátých letech vycházely jednak jazykové publikace (jazykové kursy určené pro výuku v pionýrských táborech, cvičebnice ruštiny pro funkcionáře SČSP apod.), jednak ruské překlady českých literárních děl (Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, povídky Karla Čapka). Z ostatní produkce to byly především reportáže (sportovní, zahraničněpolitické, kulturní, historické), obrazové publikace a ojediněle také beletrie, především díla opakovaně vydávaná (Boris Polevoj: Příběh opravdového člověka, Michail Šolochov: Osud člověka) a historické romány (Georgij Markov: Sibiř, Vasilij Jan: Čingischán). Specifickou skupinu tvořila díla autorsky či tematicky svázaná s politickými představiteli, ať již sovětskými (vzpomínky Leonida Iljiče Brežněva, vzpomínky Leninových současníků) nebo českými (Bohuslav Chňoupek: Generál se lvem).
Lidové nakladatelství také poskytovalo vydavatelský servis Ústřednímu výboru SČSP. Tyto publikace sloužily k vnitřní potřebě zřizovatelské organizace (metodické materiály pro přednášky či besedy, informační brožury), případně k její propagaci, a podobně jako jazykové příručky byly textově připravovány mimo redakci nakladatelství. Ročně tak vycházelo cca 15–20 svazků, ať již ve speciálních edicích (Studijní materiály, Lektorské listy a teze, Usnesení a dokumenty, SSSR, Poznáváme SSSR, Knihovnička sovětských pokrokových metod a zkušeností, Čtenářské besedy SČSP ad.), či volně (dokumenty z každoročních sjezdů SČSP, tematické sborníky k politicko-společenským událostem v SSSR apod.).

Po roce 1989 se LN potýkalo nejen s rozpadem knižního trhu, ale zejména s odlivem čtenářského zájmu o ruskou a sovětskou literaturu. Redakce se snažila vyhledávat tituly, které rezonovaly s dobou, a to jak v rámci specifického zaměření podniku (Zvláštní zpráva č. 4 Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda; vzpomínky syna sovětského generálního tajemníka Nikity Chruščova na závěr otcovy politické kariéry; sborník úvah a rozhovorů disidenta Andreje Sacharova), tak v jiných oblastech (obrazová publikace Něžná revoluce v pražských ulicích). Součástí produkce se staly tematicky velmi různorodé práce, které měly podniku pomoci ekonomicky (takto vyšla např. encyklopedie Jindřicha Horáka a Jana Halady Fotbalové kluby světa, kniha Jiřího Janouška a Pavla Vitouše Ivan Lendl, filmovým zpracováním proslavená Angelika, markýza andělů Anne a Serge Golonových, na jejímž vydání LN spolupracovalo s Československým spisovatelem, ale také např. Snář obsahující výklad všech snů Anny Novákové ze Lhoty nebo sexuální příručka Jana Dietricha Dvorského). Vedle toho však LN vydalo také prózu Jiřího Stránského Zdivočelá země nebo reedici vzpomínek válečného letce Františka Fajtla Sestřelen. V roce 1990 vznikla naučná edice Dokořán (1990, 1 sv.), ve které však vyšla pouze kniha Bedřicha Utitze o politických procesech padesátých let. O rok později byla třemi reedicemi obnovena populární řada Anekdoty (1991) a zahájeny byly oddechová edice Klokan (1991, 2 sv.) a řada brožovaných zpěvníků Akord (1991, 2 sv.), publikující písňové texty folkových písničkářů s akordovými značkami. Poslední svazek, na jehož vydání se LN podílelo (Život a osud Vasilije Grossmana připravený ve spolupráci s nakladatelstvím Naše vojsko), vyšel v roce 1993.

Během čtyř desetiletí své existence nakladatelství spolupracovalo s několika generacemi překladatelů, především rusistů. Patřili k nim mj. Vlastimila Abžoltovská-Klichová, Jiří Barbaš, Zora Beráková-Schillová, Zdenka Bergrová, Pavel Bojar, Olga Bojarová, Petr Denk, Jaroslav E. Dlouhý, Miroslav Drozda (za normalizace pod jmény Jaroslava Žáka, Jiřího Honzíka a Jiřiny Táborské), Ludmila Dušková, Jarmila Fromková, Emanuel Frynta, Taťjana Hašková, Ruda Havránková, Jaroslav Hulák, Jaroslav Kabíček, Josef Kadlec, Sergej Machonin, Olga Mašková, Bohumil Mathesius, Zdenka Mayerová, Jana Mertinová, Vladimír Michna, Jana Neumannová-Moravcová, Alena Morávková, Hana Müllerová, Vladimír Neff, Anna Nováková, Vlasta Petrovičová, Věra Picková, Jaroslav Piskáček st., Zdeňka Psůtková, Olga Ptáčková-Macháčková, Terezie Silbernáglová, Naděžda Slabihoudová, Jaroslava Sluková, Dagmar Šlampová-Stinglová, Jaroslav Tafel, Vlasta Tafelová, Milada Večeřová, Jan Vladislav, Prokop Voskovec, Hana Vrbová, Jan Zábrana, Ladislav Zadražil a Miluše Zadražilová; příležitostně Jitka Křesálková, Karel Milota a mnozí další. Nakladatelství se od počátku snažilo získat ke spolupráci také překladatele z ostatních původních jazyků literatur tehdejšího Sovětského svazu a vyhledávalo orientalisty, baltisty a další odborníky. Zejména v období, kdy redakci vedl František Soukup, s nakladatelstvím spolupracovala řada předních odborníků na jednotlivé etnické oblasti, např. orientalisté Jiří Bečka, Jiří Cejpek, Václav A. Černý, Jaromír Jedlička, Ludmila Motalová a Jan Rypka, baltisté Adolf Erhart a Pavel Trost a ukrajinisté Vlastimila Abžoltovská-Klichová, Rudolf Hůlka, A. A. Lebeda, Marie Marčanová ad. V pozdějších obdobích překládali z estonštiny Vladimír Macura, Květuše Nováková a Naděžda Slabihoudová, z litevštiny Alena Vlčková a z lotyštiny Vojtěch Gaja, ale přímo se překládalo také z běloruštiny (Milada Večeřová, Václav Židlický), ukrajinštiny (Jaroslav Kabíček, Zdenka Koutenská, Alena Morávková), gruzínštiny (Václav A. Černý) či arménštiny (vedle V. A. Černého a Ludmily Motalové také Ladislav Křehla).

Náklady prozaických edic Světa sovětů postupně stoupaly: zatímco knihy první zavedené edice Knihovna sovětských románů vycházely v průměrném nákladu 5000 výtisků, Nová sovětská knihovna dosahovala nákladů 10 000–20 000 výtisků, populární edice Dobrá dobrodružná díla 20 000–40 000 a průměrný náklad edice Saturn stoupal od 50 000 výtisků v šedesátých letech až k 80 000 na konci let osmdesátých. V relativně vysokém nákladu vycházela zprvu i poezie (tituly v Knihovně sovětské poezie 5000–10 000 ks). Dětská edice Pionýr měla stabilní náklad 20 000, další dětské publikace, které často vycházely v opakovaných vydáních, v součtu přesahovaly 100 000 výtisků (Krása nesmírná 65 000, v LN později dalších 265 000, Diamantová sekera ve Světě sovětů 160 000 a v LN 260 000). Náklad populárně-naučných publikací se zpravidla pohyboval mezi 5000 až 10 000 výtisky. Z produkce Lidového nakladatelství dosahovaly nejvyšších nákladů dětské edice (Zvonečky až 150 000, pravidelně 70 000; Zvony 15 000–45 000) a prozaické edice: řada M knihy se pohybovala mezi 5000 a 10 000 výtisky, jednotlivé tituly však dosahovaly i nákladu podstatně vyššího (Balzacovy romány 25 000, detektivní próza M. Allinghamové dokonce 60 000); edice Trojka mezi 6000 a 15 000 výtisky (u vybraných titulů ovšem až 50 000); edice Proudy vycházela obvykle v nákladu 3000–10 000 ks (Popraviště Čingize Ajtmatova vyšlo v nákladu 30 000 ks a Rybakovovy Děti Arbatu dosáhly 130 000 výtisků). Populární edice (Knihy Srdce, Lidová knihovna) se pohybovaly mezi 20 000 a 60 000, edice LN dívkám mezi 30 000 a 40 000 výtisků. Podobně vysoký náklad měla také populárně-naučná knihovna Čtení o… (40 000–50 000 ks). Poezie vycházela v nákladech kolem 1000 výtisků (výboru z veršů Vladimira Vysockého vyšlo 45 000 výtisků); nákladu 1000–2000 ks obvykle dosahovaly i knihy z teoretických edic Disk a Kmen.

V letech 1955–1958 vydával Svět sovětů vlastní nakladatelský čtvrtletník Svět sovětských knih, v němž informoval o vydávaných novinkách i obecněji o soudobé sovětské literatuře. V letech 1973–1990 vydávala Ministerstva kultury ČSR a SSR spolu s SČSP v Lidovém nakladatelství a v bratislavském nakladatelství Obzor československou mutaci měsíčníku Svazu sovětských spisovatelů Sovětská literatura (československou redakci řídil Vladimír Dostál, po jeho smrti v roce 1975 Vladimír Michna). Po celou dobu své existence však nakladatelství zajišťovalo též několik časopisů Svazu československo-sovětského přátelství (v některých obdobích bylo v souvislosti s platnými vydavatelskými podmínkami uváděno jako jediný vydavatel). V letech 1955–1960 a 1974–1989 takto vycházela měsíční, později dvouměsíční revue Praha – Moskva, dále týdeník Svět sovětů (1954–1959) a navazující Svět socialismu (1968–1990) a řada dalších titulů (Družba, Ruština v teorii a praxi, Čtení o Sovětském svazu, Mírová politika Sovětského svazu aj.). Sovětská Tisková agentura Novosti (APN) vydávala v LN českou verzi měsíčního výběru ze sovětského tisku Sputnik (1967–1990). Od ledna do října 1990 vydávalo LN vlastní politicko-společenský týdeník Evropa a my.
V letech 1979–1990 působil při Lidovém nakladatelství Klub přátel sovětské literatury. Jeho členové každoročně odebírali několik svazků z ediční i mimoediční produkce a získávali neprodejné knižní prémie, zpravidla ilustrovaný svazek kuchařských receptů s výběrem literárních ukázek (99 specialit ruské kuchyně, O koření, O houbách apod.) nebo sbírku postřehů, zajímavostí a humoru (Kniha – přítel člověka, Člověk – přítel knihy ad.).