KVART
Zakládající a vůdčí osobností edice byl básník, esejista a překladatel Jan Vladislav, mezi jehož významné spolupracovníky patřili básník a výtvarník Jiří Kolář jako mecenáš a příležitostný redaktor, a zejména esejista a prozaik František Kautman
jako redaktor. Na chodu edice se kromě externích spolupracovníků, tedy redaktorů, překladatelů, písařů a distributorů (Jindřich Pokorný) podílela převážně jako písařka také Vladislavova manželka Marie Vladislavová (roz. Mrštíková).
Původně nepojmenovaná Vladislavova edice se brzy transformovala ve svébytnou samizdatovou edici Kvart, která se vyznačovala vytříbenou grafickou úpravu a důkladnou editorskou prací. Díky Vladislavově snaze o bezchybné a autorsky garantované spolehlivé opisy byly rukopisy vydané v Kvartu považovány za spolehlivou předlohu pro další kopie. V tomto ohledu našla Vladislavova edice partnera již od počátku své existence ve Vaculíkově
Edici Petlice, která také (stejně jako později HavlovaEdice Expedice) běžně přejímala tituly z Kvartu a naopak své tituly Kvartu poskytovala; některé knihy (práce Jana Patočky, Bedřicha Fučíka ad.) byly dokonce vydány v koedici.
Název edice měl evokovat stejnojmenný časopis Kvart. Sborník poezie a vědy, v němž ve 40. letech Jan Vladislav publikoval několik svých překladů a jehož součástí byla stejnojmenná bibliofilská edice. Označení edice záhy začalo poněkud nepřesně odkazovat i ke zvolenému knižnímu formátu. Původně nevyhraněný vzhled ještě bezejmenné edice, zprvu vizuálně napodobující produkci Edice Petlice (tj. formát A5), se totiž po několika publikovaných titulech ustálil na typickém čtvercovém formátu velikosti 210×210mm (v knihařské terminologii nicméně pojem kvart označuje odlišný formát 300×210mm). Volba tohoto formátu byla motivována estetickými a zejména praktickými důvody, protože lépe vyhovoval písařkám. V dodržování charakteristického čtvercového formátu však nebyla edice důsledná, z technických důvodů byl několikrát zvolen formát A4.
Knihy byly opatřeny kartonovými deskami potaženými barevnými tapetami. Použití konkrétních vzorů tapety na deskách pak ne zcela důsledně, spíše podle dostupnosti tapety signalizovalo různorodé ediční „řady“ (vzor dřeva pro literární historii a vzpomínky, vzor květů pro poezii, pepita pro politickou filozofii, pruhy pro Vladislavovu poezii a jeho svazky Tajného čtenáře a také pro kritické dílo a filozofické eseje dalších autorů). Na přední straně desek byl nalepen štítek s označením edice a případně další štítek se jménem autora a názvem díla, táž informace se objevovala i na hřbetní pásce. Předsádku tvořily barevné papíry či karton. Na frontispisu se podle možností nacházela ilustrace (fotografie, reprodukce apod.). Některé výtisky doprovázely také výtvarné originály (například originální koláže Jiřího Koláře v první publikaci Kvartu Odpovědi). Převážná část vydaných děl byla autory signována. Na zadní straně titulního listu bývalo připsáno upozornění, že jde o rukopis, jehož opisování není dovoleno. Poté, co přestaly knihvazačské provozovny přijímat k vazbě samizdatové strojopisy, obstarával i tuto práci sám Jan Vladislav. (Praktické knihvazačské dovednosti si osvojil již ve 40. letech v dílně knihovny Ústřední zemědělské akademie.) Náklady se obvykle pohybovaly od jednoho do tří opisů (tj. 11–33 exemplářů), v případě Patočky či Seiferta šlo i o 4–5 opisů (tj. 44–55 exemplářů). Vlastní tvorbu šířil Jan Vladislav většinou pouze v jednom opisu určeném nejbližším přátelům.
Činnost edice pod vedením Jana Vladislava skončila v únoru 1981, kdy její zakladatel kvůli vytrvalé šikaně komunistickou mocí (manželka byla dokonce křivě obviněna z krádeže kočárku) emigroval do Francie. Řízení edice převzal Tomáš Vrba (*1947) a v letech 1981–1984 v ní vydával především reprinty; objevilo se zde však i několik významných původních titulů. Celkem v edici Kvart vyšlo kolem stovky původních i přeložených titulů. – Ačkoli se spolupracovníci Kvartu scházeli na nejrůznějších místech v Praze (Malostranská kavárna, kavárna Slavia atd.), lze za sídlo edice považovat byt manželů Vladislavových, od roku 1981 byt Vrbových.
Svou samizdatovou edici Vladislav koncipoval jako doplněk dominující produkce Edice Petlice. Ve středu jeho vydavatelského zájmu stála poezie, drama, esejistická tvorba, kritické studie a zejména překlady, jakož i díla autorů mimo petliční okruh. Jedním z cílů edice byla také záchrana připravených rukopisů, jež nemohly být po roce 1968 knižně vydány, a včasné zveřejnění dalších děl (zejména dopisů a pamětí), která by mohla být zničena nebo ztracena. Primárně si Vladislav vybíral díla svých přátel a duchovních souputníků – prvním svazkem nové edice se stal imaginární rozhovor Jiřího Koláře o umění s názvem Odpovědi.
Původní česká beletristická tvorba byla zastoupena spíše v menší míře. Jan Vladislav se však zasloužil o první české vydání ještě předválečného románu Dřevěná lžíce prozaika Jiřího Weila, románu Evy Kantůrkové Pán věže, experimentální prózy Václava Bendy Černá dívka aneb O hříchu a naději, souboru povídek Ladislava Dvořáka Jak skákat panáka, novel Brány mrazu Karola Sidona, Upilované mříže Jiřího Pechara a Života posmrtného Miloslavy Holubové či filmové povídky Jana Procházky Ucho. Ve spolupráci s autorem vydal opakovaně redigované a upravené verze Seifertovy sbírky Deštník z Piccadilly a definitivní verzi Morového sloupu. K dalším dílům z oblasti soudobé české poezie patřil Mikuláškův Agogh či sbírka Pavla Janského Území tekutých písků. Z oblasti dramatu opsal Jan Vladislav hry Jiřího Koláře (Chléb náš vezdejší: Jáma – komedie prázdná omylů), Josefa Topola (Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje)
a původní tvorbu Dalibora Plichty (Dvě Caprichos, tj. Finále nadparády a Příkrasy k téže nadparádě).
Rozličná historická a osobní svědectví přineslo pět kapitol z pamětí předúnorového politika Prokopa Drtiny vydaných pod názvem Mnichov, vzpomínková próza o Jiřím Weilovi Mrazilo–tálo jeho družky
Slávky Vondráčkové (edičně připravila Marie Jirásková, jež měla jako editorka na starosti mj. také Seifertovu poezii) nebo soubor rukopisů terezínských dětí, který pod názvem Je mojí vlastí hradba ghett? edičně připravila Marie Rút Křížková. Přinejmenším dokumentární hodnotu měl též svazek dopisů Jana Zahradníčka a Františka Hrubína pardubickému tiskaři Vladimíru Vokolkovi (Adresát Vladimír Vokolek) či soubor rodinné korespondence bratří Mrštíků Vaši věrní Diváčtí (edičně oba svazky vypravil Jan Vladislav). V redakci Tomáše Vrby pak edice ve čtyřech svazcích publikovala opravené a přehlédnuté Seifertovy vzpomínky Všecky krásy světa.
Vlastní samizdatová edice poskytla Janu Vladislavovi příležitost i k vydávání autorského básnického a esejistického díla. Postupně zde publikoval své sbírky Věty (básně 1961–1977; z nich i samostatně Sicilské zlomky), Samomluvy (básně 1950–1960), Fragmenty (básně 1978–1980) a útlých Šest suchých jehel pro Jiřího Johna. Ve čtyřech svazcích pak v letech 1975–1980 pod titulem Tajný čtenář (Malé morality; Předmluvy, doslovy a další; Recenze, lektorské posudky a další; Portréty a autoportréty) vydal své rozsáhlé dílo kritické, jež doprovázel Průvodní dopis ke knize Tajný čtenář. Svazeček Dva texty zahrnul Vladislavovy Myšlenky z Leonarda a Osm vět.
Hlavní osu produkce Kvartu tvořily esejistické, filozofické a literárněvědné práce. Mezi teoretické práce z oblasti literární vědy a věd o umění se postupně zařadily Chalupeckého studie o Kolářovi a Weinerovi, Fučíkovo Sedmero zastavení a studie o malíři Františku Tichém, Kautmanova pojednání o Dostojevském, Kafkovi či Egonu Hostovském, úvahy Václava Černého o překladatelské praxi, o povaze naší kultury či o moderním umění, Pecharova práce o vztahu literární vědy a psychoanalýzy, Konůpkův text o Marcelu Proustovi nebo studie Marie Rút Křížkové o Jiřím Ortenovi. V devíti knihách edice Kvart představila dílo filozofa Jana Patočky – mezi nimi studie o divadle, o kráse, o výtvarném umění a hudbě, o Masarykovi, literární studie Spisovatel a jeho věc či definitivní znění Kacířských esejů. Některé Patočkovy práce vydal Jan Vladislav opakovaně, reprinty jeho děl v Kvartu později vydával i Tomáš Vrba. K Patočkově poctě v Kvartu vyšly též sborníky První skica k podobizně; Janu Patočkovi in memoriam a Vzpomínky a pocty. Na paměť Jana Patočky. Filozofické práce v edici dále zastupoval např. sborník Cesty myšlení, do kterého přispěli Daniel Kroupa, Zdeněk Neubauer, Martin Palouš a Radim Palouš, samostatné studie Radima Palouše (mj. vydavatele samizdatových Spisů Jana Patočky). Jan Vladislav rovněž vydal dobovou úvahu Martina Šimečky o vývoji v Československu po roce 1968 Obnovení pořádku.
Překladovou část produkce reprezentovaly původní překlady cizojazyčné beletrie (především poezie) i esejistických prací. Ve vlastní edici Jan Vladislav mj. zpřístupnil i řadu svých překladů. Patřily mezi ně výbory z děl francouzských básníků Henriho Michauxe (Prostor uvnitř) a Pierra de Ronsarda (Tři lásky), italského básníka Eugenia Montala (Anglický roh) a čínského básníka Tu Fua (Šest set dvacet šest veršů). Vladislavovy překlady poezie Michela Leirise, René Daumala, Jeana Follaina, Michela Déguyho a Georgese Rouaulta vyšly souhrnně pod názvem Několik básníků a jeden malíř. K Vladislavovým „kvartovým“ překladům náleží též vybrané dopisy Charlese Baudelaira. Z románské literatury dále Kvart zprostředkoval překlady středověkého trubadúra ze 13. století, Villonova předchůdce Rutebeufa (přel. Lumír Čivrný). Antologie Vysoká hra přiblížila čtenářům manifesty a dokumenty francouzské skupiny Le Grand Jeu a v samostatném výboru Testament texty jednoho z jejích představitelů, Rogera Gilbert-Lecomta (obojí přeložila a edičně připravila Věra Linhartová; v knihách neuvedena). Antologii Pět polských básníků uspořádal ze svých překladů Luboš Dobrovský, Rilkovy Duinské elegie vyšly v překladu Jiřího Gruši. Překladovou beletrii doplnily próza Zářivé zítřky Alexandra Zinověva a ve dvou svazcích Paměti Naděždy Mandelštamové; autorkou překladů z ruštiny byla Jana Neumannová (1932–2002). Z překladových esejistických prací přinesl Kvart práce významných myslitelů 20. století Theodora W. Adorna (Úvod do sociologie hudby) a Hannah Arendtové (Co je svoboda), spirituálního básníka Pierra Emmanuela (Žít zde) a teologa Johna S. Dunna (Čas a mýtus). K nim Tomáš Vrba později připojil rozšířené vydání prací Hannah Arendtové s novým názvem Krize kultury a soubor přednášek
katolického myslitele Étienna Gilsona Bůh a filosofie.
Jan Vladislav vydával rovněž rozmanité soukromé publikace, které však nepovažoval za součást edice Kvart (např. pamětní sborník Tátovi pro zesnulého Jana Patočku či příběh politického vězně 50. let Radima Kuthana Vybledlá fotografie od Mileny Bubeníčkové). Do edičního soupisu Vladislav neřadil ani aktuální, příležitostné tisky omezené počtem i dosahem (jednotlivě vydávané rozhovory z knihy České rozhovory tehdy vězněného Jiřího Lederera, např. s Ludvíkem Vaculíkem). Vladislav dále úzce vydavatelsky spolupracoval na mimoedičních samizdatových aktivitách Jindřicha Pokorného a Ludmily Duškové. – Jedním z počinů samizdatové edice Kvart se měla stát čtvrtletní revue Kritický sborník. Její vydávání pod vedením Josefa Vohryzka bylo však zahájeno až po Vladislavově odchodu do exilu v roce 1981 (po roce 1989 časopis vycházel veřejně až do roku 2001). – Edici Kvart se věnuje 4. díl seriálu České televize Samizdat (2003, sc. a r. Andrej Krob). Osobnost jejího zakladatele včetně jeho vydavatelských aktivit zachycuje dokument Jan Vladislav – Diptych (FAMU 2005, r. Kateřina Krusová) a portrét Jan Vladislav ze série České televize Ještě jsem tady (2006, r. Zdeněk Tyc).
Celkem cca 100 titulů. První svazky ve formátu A5, později čtvercový formát 210×210mm, výjimečně A4. Knihy byly vázány do kartonových desek a potaženy barevnými tapetami, na nichž byl nalepen štítek s označením edice, na hřbetě byla navíc páska se jménem autora a názvem díla. Předsádku tvořily barevné papíry či karton. Na frontispisu se podle možností objevovala ilustrace (fotografie, reprodukce apod.). Některé výtisky byly doprovázeny výtvarnými originály. Veškerou úpravu knih včetně vazačských prací zastával zejména Jan Vladislav.
LITERATURA
Bibliografie: J. Vladislav: O edici Kvart po letech, Kritický sborník 1987, č. 1; též in V.Z.D.O.R. Výstava nezávislé literatury v samizdatu a exilu 1948–1989 (1992); též in Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý (1998).
Knižně: J. Vladislav: Nebylo těžké říci ne (2011); J. Vladislav: Otevřený deník (2012).
Studie a články: J. Vladislav: All you need is a typewriter, Index on Censorship 1983, č. 2; J. Vladislav: O edici Kvart po letech, Kritický sborník 1987, č. 1; též in V.Z.D.O.R. Výstava nezávislé literatury v samizdatu a exilu 1948–1989 (1992); též in Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý (1998); J. Holý: O českém literárním samizdatu, in Literární archiv 1991, sv. 25; F. Kautman: Samizdat v nové úloze, LD 7. 3. 1992; F. Kautman: Samizdatovské vzpomínání, Práce 19. 1. 1993; V. Prečan: Tajný čtenář, tajný kritik, tajný vydavatel Jan Vladislav, in Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý (1998); F. Kautman: Vladislavův tajný čtenář, in Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý (1998); V. Prečan: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Nezkažený život, Soudobé dějiny 1998, č. 1; J. Gruntorád: Samizdatová literatura v Československu sedmdesátých a osmdesátých let, in Alternativní kultura (2001); T. Vrba: Nezávislé písemnictví a svobodné myšlení, in Alternativní kultura (2001); J. Gruntorád: Stručná historie čs. samizdatu, LitN 2002, č. 29.
Rozhovory: J. Vladislav: Každý den alespoň dvě slova (připr. M. Nyklová), LitN 1998, č. 2; I třináct průklepáků. S Marií Jiráskovou o samizdatových edicích a Jaroslavu Seifertovi (připr. J. Machonin), A2 2006, č. 3; Nemůžu zkáze jen přihlížet. S Janem Vladislavem o domově, intelektuálech a jejich mánii měnit svět (připr. J. Formánek), Respekt
2007, č. 12.
Související odkazy
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Knihovna Libri prohibiti
J. Hanáková: Edice českého samizdatu 1972–1991 (1997)