NAŠE VOJSKO
Ústřední vojenské nakladatelství a vydavatelství Naše vojsko (NV) bylo založeno 6. prosince 1945 jako správní zařízení Ministerstva národní obrany (MNO). Název nakladatelství odkazoval ke stejnojmennému vojenskému časopisu, který vycházel v ČSR již od roku 1927. Během druhé světové války působily v československých vojenských jednotkách v Sovětském svazu redakční a ediční složky, jež začaly v roce 1942 vydávat strojopisné Denní zprávy a týdeník Naše vojsko v SSSR. Po založení 1. československého armádního sboru v SSSR v roce 1944 se Naše vojsko v SSSR stalo sborovým týdeníkem. V roce 1945 redakce časopisu obsadila objekty rotační tiskárny Tempo (původně podnik bratří Stříbrných, který NV převzalo i s původními zaměstnanci) v pražské Jungmannově ulici a týdeník Naše vojsko v SSSR se proměnil v armádní týdeník Naše vojsko. Druhým vydávaným periodikem byl deník Svobodné Československo, v roce 1947 přejmenovaný na Obranu lidu. Nově založené nakladatelství, jež vydávalo periodický i neperiodický tisk, získalo ještě v roce 1945 do svého majetku tiskárnu Unie v ulici Na Děkance, kam se přestěhovalo; sloučením tiskáren Unie a Tempo vznikla tiskárna Naše vojsko. Po vydání Zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací z roku 1949 muselo Naše vojsko znovu žádat Ministerstvo informací a osvěty (MIO) o vydavatelské oprávnění. Na základě tzv. typizace, vydané MIO v roce 1951, bylo stanoveno, že Naše vojsko má vydávat především neperiodické publikace z oboru vojenství a branné výchovy. V rámci vládní reorganizace nakladatelských podniků, k níž došlo s platností od počátku roku 1953, bylo rozhodnuto, že Naše vojsko může vydávat též beletrii bezprostředně zaměřenou k výchově vojska. Vzorem pro budoucí profil podniku se stalo sovětské nakladatelství Vojenizdat.
V lednu 1954 byly usnesením vlády zřízeny tři národní podniky: Naše vojsko – nakladatelství, Naše vojsko – distribuce a Naše vojsko – tiskárna. Všechny spadaly do působnosti Hlavní politické správy Československé lidové armády (HPS ČSLA). V roce 1957 se z podniku Naše vojsko – nakladatelství oddělilo vydavatelství časopisů, které nadále působilo samostatně, nejprve jako Vydavatelství časopisů MNO, v letech 1969–1978 pod názvem Magnet a poté jako Vydavatelství Naše vojsko. Nakladatelství, tiskárna a distribuce byly v roce 1963 sloučeny a až do roku 1989 pokračovaly pod oficiálním názvem Národní podnik Naše vojsko – nakladatelství a distribuce knih. Distribuční podnik Našeho vojska zásoboval nejen vlastní prodejny u vojenských útvarů, ale kromě ozbrojených složek rozšiřoval produkci nakladatelství rovněž do bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, Lidových milic, Civilní obrany, Svazarmu, Československého červeného kříže a dalších součástí tehdejšího Jednotného systému branné výchovy obyvatelstva.
V prvních letech existence bylo Naše vojsko řízeno správní radou, ve které zasedali zástupci tiskového oddělení Hlavní správy výchovy a osvěty při MNO (HSVO MNO) a členové Svazu brannosti, který před válkou řídil nakladatelství Svazu československého důstojnictva VOK (Vojenské odborné knihkupectví). Po roce 1948 převzala řízení podniku HPS ČSLA. Prvním ředitelem byl v lednu 1946 jmenován dosavadní ředitel nakladatelství Nová osvěta Gejza Pevný (1907–1981), technickým ředitelem se stal jednatel Svazu knihkupců a nakladatelů Jindřich F. Isoz (1916–2004). Po únoru 1948 byl na návrh ministra národní obrany Ludvíka Svobody ředitel Pevný odvolán a ve funkci nahrazen prvorepublikovým levicovým nakladatelem Janem Fromkem (1901–1966), který do Našeho vojska přešel z nakladatelství KSČ Svoboda. V roce 1952 Fromka ve funkci ředitele vystřídal literární kritik Miroslav Petříček, původně redaktor armádního listu Obrana lidu. Po jeho odchodu z armády byl roku 1958 do funkce jmenován Jan Brt a o dva roky později redaktor NV Václav Kliment. V roce 1966 se stal ředitelem dosavadní šéfredaktor Zdeněk Kašpar a Václav Kliment převzal funkci obchodního náměstka. Na začátku sedmdesátých let byl ředitelem jmenován dosavadní náčelník hromadných sdělovacích prostředků HPS ČSLA Lubomír Baroš, kterého koncem sedmdesátých let nahradil Stanislav Mistr, který ve funkci setrval až do zahájení privatizace NV v roce 1993.
Redakční struktura se vyvíjela postupně v souvislosti s rostoucí produkcí a šíří záběru nakladatelství. Na počátku padesátých let vznikly tři stabilní knižní redakce: vojensko-politická (historická), vojensko-odborná a redakce krásné literatury (beletrie). Vlastní realizaci vydávaných titulů zajišťovaly výtvarná a technická redakce. Tato struktura zůstala víceméně zachována až do roku 1996.
Literární redakci tvořili v letech 1946–1949 pouze dva redaktoři: vedoucí Rudolf Beck (1913–??) a jeho zástupce, novinář a spisovatel Zdeněk Jerman (1910–1971), který nicméně záhy odešel do nakladatelství Orbis. Poté byla zřízena funkce šéfredaktora, kterou nejprve vykonával Jan Nesvorný, brzy jej však nahradil germanista a překladatel Břetislav Chrtek (1923–1973), jehož zástupcem se stal Zbyněk Kožnar (1925–1986). V roce 1955 byl Chrtek funkce zbaven a nahrazen Zdeňkem Kašparem. Roku 1958 se Chrtek do funkce vrátil, v roce 1962 však definitivně odešel do nakladatelství Artia. Šéfredaktorem se znovu stal Zdeněk Kašpar, který byl v roce 1966 jmenován ředitelem a jeho dosavadní funkci převzal Zbyněk Kožnar. Na počátku normalizace museli ředitel i šéfredaktor odejít; novým šéfredaktorem se stal v roce 1971 Vladimír Michna (*1927), autor několika detektivních a špionážních příběhů. Michnu pak ve druhé polovině sedmdesátých let vystřídal Josef Pelc. Redaktoři a zaměstanaci NV byli většinou zároveň příslušníky armády (tzv. vojáky z povolání).
V padesátých letech se v redakci beletrie pod vedením Miroslava Drápala sešli mj. překladatelé František Benhart či František Zvěřina, grafik a architekt Břetislav Štorm, za Svaz protifašistických bojovníků, jehož knihy Naše vojsko od roku 1954 vydávalo, v redakci pracoval Jaromír Hořec. Na konci padesátých let přešel do redakce beletrie Emil Charous, který začínal ve vojensko-odborné redakci. Základní vojenskou službu v Našem vojsku absolvovali na začátku padesátých let A. J. Liehm a Eduard Petiška, v šedesátých letech pak Jiří Gruša a Pavel Šrut. Dále zde v padesátých a šedesátých letech působili Libuše Burianová, René Ditmar, Michaela Ditmarová, Bohumila Grögerová, Antonín Hendrych, Milan Horák (1922–1993), Vladimír Konopka, Božena Koseková, Dana Kryštofová, Miroslav Samek, Vladimír Smrž, Václav Stejskal, Magda Stejskalová (provd. Hájková), Blanka Škutová, Alexander Trusov, Stanislav Vobořil ad. Po Drápalově odchodu do časopisu Plamen se vedení redakce beletrie ujal František Voráček. Vojensko-odbornou redakci vedl v té době Zdeněk Kašpar a pracovali v ní historik Karel Krbec, překladatelka Marie Veselá, filozof Miroslav Jodl či novinář Eduard Filip. V distribuci Našeho vojska dlouhodobě působil syn nakladatele Karla Voleského Karel Voleský mladší. V šedesátých letech byla součástí Našeho vojska i slovenská redakce (redaktor Pavol Kameník), jež se starala o překlady vybraných titulů do slovenštiny a o distribuci knih NV na Slovensku.
Na začátku sedmdesátých let musela řada zaměstnanců nakladatelství opustit. Jednou z nemnoha výjimek byl Antonín Hendrych, který stál v čele redakce beletrie až do devadesátých let. Pod jeho vedením zde pracovali Petr Balajka, Květuše Brabcová, Jaroslava Jiráčková, Jaromíra Nejedlá, Ivana Parkmanová či Zuzana Staňková. V čele vojensko-politické redakce stál v osmdesátých letech Evžen Orth,
redakci vojensko-odbornou vedl Miroslav Brožek. V osmdesátých a devadesátých letech pak v odborných redakcích působili mj. Jindřich Kejř, Milan Váňa či Marie Vitochová. Většina redaktorů v nakladatelství působila i po roce 1989; odcházet začali postupně až v souvislosti s privatizací podniku.
Z rozkazu ministra národní obrany bylo Naše vojsko k 1. červenci 1989 přeměněno na státní podnik (Naše vojsko, nakladatelství a knižní obchod, s. p.). Přestože již v roce 1993 byla usnesením vlády schválena privatizace podniku, zůstalo nakladatelství až do roku 1996 účelovým zařízením Ministerstva obrany. Novým majitelem se v roce 1996 stala společnost CBN GROUP, jež nakladatelství provozovala do roku 1999 pod názvem NV – nakladatelství a knižní obchod. Ve funkci ředitele podniku působil v letech 1993–1994 Jakub Císař (*1966) a po jeho odchodu byl v letech 1995–2000 řízením pověřen Zdeněk Taške (*1953). V roce 2000 firmu koupil podnikatel Emerich Drtina (*1968), který se vrátil k jejímu původnímu názvu. Od roku 2008 v nakladatelství jako kmenový redaktor působí překladatel a historik Martin Čížek (*1976), současné Naše vojsko však zaměstnává převážně externí redaktory.
Na grafické úpravě knih Našeho vojska se zejména v šedesátých letech podílela řada renomovaných výtvarníků a ilustrátorů, mj. František Gross, Otakar Karlas, Jiří Konůpek, Jan Kristofori, Gustav Krum, Václav Sivko, Zdeněk Sklenář, v sedmdesátých a osmdesátých letech např. Adolf Born, Karel Helmich, Milan Hegar, Jiří Mikula, Karel Teissig či Zdeněk Ziegler.
Do roku 2013 vydalo Naše vojsko více než 7000 titulů (v posledních letech vychází cca 40 titulů ročně). V prvních letech své existence nakladatelství sídlilo v Praze v Sokolské ul. č. 33, po zabrání tiskáren Unie se přestěhovalo do ulice Na Děkance č. 3. Od roku 2000 společnost působí v ulici Mašovická č. 202/8. Svou produkci tisklo NV ve vlastních tiskárnách ve Vladislavově ulici a v ulici Na Děkance v Praze. Od konce čtyřicátých let si podnik budoval rozsáhlou knihkupeckou síť na celém území republiky. Vlastní prodejny měl ve velkých (krajských) městech. Reprezentační knihkupectví bylo zřízeno v Praze v ulici 28. října, další prodejna v Jungmannově ulici č. 13, v sedmdesátých letech otevřelo nakladatelství novou prodejnu na dnešním Vítězném náměstí v Domě armády Praha (DAP). Brněnské knihkupectví zřídilo NV v listopadu 1961 na Náměstí Svobody č. 1 a provozovalo je zde až do poloviny devadesátých let. Nyní sídlí prodejna podniku ve Štefánikově ul. č. 235/11 na pražském Smíchově.
První svazky Našeho vojska (NV) bezprostředně reagovaly na konec druhé světové války a osvobození Československa: v roce 1945 vyšel projev prezidenta Edvarda Beneše k armádě, pronesený v předvečer státního svátku 28. října (Prezident k armádě), a také v následujících dvou letech vycházela především literatura reflektující odbojovou činnost armády, k níž přibývaly účelové publikace a metodické příručky pro vojáky. Širší čtenářské obci byly určeny edice Boj a odboj (1946–1947, 8 sv.), do níž byly zařazeny mj. vzpomínky letce RAF Františka Fajtla Sestřelen, a Ze vzdálených bojišť (1946–1947, 3 sv.). Mimo edice vyšly a velký ohlas vzbudily deníky Harry C. Butchera a jeho vzpomínky na generála Eisenhowera (Tři roky s Eisenhowerem), monografie australského novináře Alana Mooreheada o generálu Montgomerym či vzpomínky generála Bohuslava Ečera na pátrání po válečných zločincích (Jak jsem je stíhal).
Ve výpravné fotografické edici Bojová tvorba (1946) se objevil jediný svazek, dokumentující činnost československých vojenských jednotek za druhé světové války v Africe (Naši v poušti). Prací o Janu Žižkovi byla v roce 1946 zahájena historická edice Živá minulost (1946–1989, 101 sv.), v níž následovaly knihy o husitském válečnickém umění, revolučních událostech roku 1848 či životopisné publikace (mj. M. R. Štefánik). Ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem vydávalo NV od roku 1947 sborník Válka a revoluce (od roku 1952 pod názvem Historie a vojenství, jako periodikum posléze přešlo do Vydavatelství Naše vojsko, viz Magnet). V roce 1955 NV převzalo od zaniklého nakladatelství Mír knižnici Svazu protifašistických bojovníků Dokumenty (1955–1981, 64 sv., v padesátých a šedesátých letech red. Vladimír Konopka), jež byla zaměřena na literaturu faktu, edice pramenů k dějinám druhé světové války, deníky, reportáže a memoáry. V roce 1968 zde mj. vyšla válečná reportáž Jiřího Muchy Oheň proti ohni s obálkou Jiřího Koláře. Autorsky byli hojně zastoupeni historici a publicisté Toman Brod (Tobrucké krysy), Miroslav Ivanov, Vladimír Konopka (několik knih o zničení Lidic), Václav Král, Jan Křen (Do emigrace. Buržoazní zahraniční odboj 1938–1939), Robert Kvaček (Osudná mise) či Karel Pichlík (Čeští vojáci proti válce 1914–1915). V období normalizace zde publikoval především vojenský historik Karel Richter (Až na práh domova, Výsadek S-1 ad.).
Beletrie vycházela v NV již od roku 1946 (zpočátku šlo především o překlady válečných románů Alexandra Beka). První ediční řadu, Knižnici napětí (1946–1947, 4 sv.), zahájil dobrodružný román Eduarda Fikera Ilavský zločin. Mládeži byla určena edice Vojáci mladým (1947–1949, 5 sv.), v níž vycházely překlady ze sovětské literatury (Arkadij Gajdar, Lev Rubinštejn) a jako poslední svazek utopický román ze Sibiře Pád vládce Grigorije Borisoviče Adamova s ilustracemi Zdeňka Milera. Pro příslušníky armády byla založena Malá knihovna vojáka (1949–1950, 4 sv., red. Jan Fromek a Břetislav Štorm), zahrnující kanonická díla socialistické literatury, mj. Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce či Havířskou baladu Marie Majerové. V edici Štít (1949–1959, 186 sv., red. Břetislav Štorm)
vycházely především překlady ze světové válečné prózy s důrazem na sovětské autory. Z této produkce poněkud vybočila práce německého reportéra Güntera Halleho Cizinecká legie,
kterou pod pseudonymem Jitka Janáková přeložil šéfredaktor NV Břetislav Chrtek. Vojenská tematika dominovala Knižnici vojenských příběhů (1953–1958, 77 sv., red. Vladimír Smrž), kde vycházely kratší prózy, vzpomínky či reportáže z prostředí sovětských letců, námořníků, špionů a průzkumníků z let druhé světové války (mj. v roce 1956 vzpomínkový román Ludvíka Kellnera Jediná cesta,
literárně upravený A. C. Norem). Světové klasické literatuře byla věnována edice Svět (1957–1959, 28 sv.), jež však v souladu s usnesením o delimitaci po dvou letech zanikla (nevojenská nakladatelství argumentovala tím, že NV touto edicí způsobuje duplicitní vydávání některých klasických děl české a světové literatury a konkuruje tak podnikům, které jsou na tento typ beletrie prioritně zaměřeny). V edici byli rovnoměrně zastoupeni domácí i světoví autoři (Alois Jirásek, Jan Amos Komenský, Alois a Vilém Mrštíkové, Božena Němcová, Ivan Olbracht, Karolina Světlá; Nikolaj Vasiljevič Gogol, Michail Jurjevič Lermontov, Edgar Allan Poe, William Shakespeare, Gottfried Adam Bürger ad.). Soudobá česká tvorba se objevovala v edici Nové knihy (1958–1968, 24 sv., red. Emil Charous), ve které vyšly mj. povídky Otakara Brůny o výsadkářích Nebe plné hedvábí, reportáže Karla Tomáška (vl. jm. Tomáš Řezáč) Okresní oddělení a Cvičná jízda, příběhy Arnošta Lustiga Noc a naděje, Václava Erbena Bez civilu a Srdce nebylo zasaženo či prvotina Jana Beneše Do vrabců jako když střelí; převážně šlo o prózy z vojenského nebo policejního prostředí.
V roce 1957 se NV vrátilo k detektivní literatuře; na někdejší Knižnici napětí navázala nová edice Napětí (1957–1997, 194 sv.). Mezi její první svazky patřily reedice detektivních příběhů Eduarda Fikera a Emila Vachka, brzy se však začaly objevovat původní detektivní či špionážní příběhy Václava Pavla Borovičky, Václava Erbena (ze série o kapitánu Exnerovi), Karla Fabiána (Pozor, bomby, Psí komando, Vrah vychází za soumraku ad.) či Josefa Nesvadby. Vyšla zde též detektivní prvotina Karla Michala Krok stranou, jejíž publikovanou verzi ovšem silně poznamenaly četné cenzurní zásahy. Zhruba polovinu produkce této řady zaujímaly překlady autorů ze socialistických zemí (Andrzej Piwowarczyk, A. A. Lukin, G. M. Brjancev ad.), v roce 1966 se nicméně objevila antologie americké detektivky Smrt přichází oknem (ed. František Jungwirth)
a na konci desetiletí začaly ve statisícových nákladech vycházet příběhy Agathy Christie, Georgese Simenona či Eda McBaina.
Se zřetelným čtenářským zájmem se během šedesátých let setkávaly svazky Knihovny vojáka (1948–1973, 311 sv.). Knižnice byla zprvu určena k distribuci pouze v ozbrojených složkách, část nákladu však byla posléze poskytována i do volného prodeje. V roce 1963 se rozčlenila na základní, malou a ilustrovanou řadu (svazky malé řady byly číslovány jednak samostatně, jednak v rámci základní řady, ilustrovaná řada se od základní lišila pouze vloženými ilustracemi, číslování odpovídalo řadě základní). S uvolňováním politických poměrů edice postupně opouštěla jednostrannou orientaci na autory ze zemí socialistického bloku a práce tematicky zaměřené především na dějiny velké vlastenecké války v SSSR a redaktoři se snažili přiblížit i díla západní literatury, která se ve větší či menší míře rovněž vztahovala k vojenskému prostředí či válečným konfliktům. Charakter vojenského nakladatelství, jež se specializovalo na válečnou tematiku, umožňoval vydání několika moderních světových románů, jež by v jiných nakladatelstvích mohly vyjít jen stěží. Tak se v roce 1963 dostal ke čtenářům román Irwina Shawa Mladí lvi, o rok později vyšla v českém překladu poprvé Hlava XXII Josepha Hellera a román Pierra Boullea Most přes řeku Kwai. S Hellerem tematicky souzněl humoristický román Maca Hymana Hrůza padá na seržanty. Sérii čtenářsky populárních titulů završily v roce 1968 dokumentární román Alexandera Klugeho Zkáza šesté armády (Popis jedné bitvy) s doslovem Ludvíka Kundery a psychologický román Ennia Flaiana Čas zabíjet v překladu Josefa Kostohryze. V roce 1965 v edici vyšel výbor z nejlepších povídek irských spisovatelů Ni králi, ni císaři, který sestavil a přeložil Aloys Skoumal. Na začátku sedmdesátých let se však edice vrátila ke koncepci let padesátých; roční počet svazků byl omezen na 5–6 titulů, v nichž opět převažovali sovětští autoři (Josif Gerasimov, N. A. Gorbačev, V. A. Kuročkin ad.).
Čtenářského ohlasu dosáhla rovněž edice Paměti (1959–1990, 90 sv.), kterou zahájily memoáry sovětského maršála S. M. Buďonného Rudá jízda. Ještě v témže roce Ludvík Kundera připravil k vydání vzpomínky Františka Halase staršího Máje a prosince. Následovaly paměti příslušníků partyzánských oddílů, účastníků Slovenského národního povstání, také však cenné vzpomínky armádního generála Karla Klapálka a především vzpomínky Viléma Sachera Pod rozstříleným praporem (1969). Právě tato kniha se stala v roce 1971 záminkou kritiky nakladatelské politiky NV v „krizových“ letech 1968 a 1969. Přes útoky vedené v denním tisku edice nezanikla a ještě v průběhu sedmdesátých let se zde objevilo několik pozoruhodných titulů (mj. paměti generála Ludvíka Svobody či vzpomínky Františka Fajtla). V edici Fakta a svědectví
(1958–1997, 131 sv., red. Květuše Brabcová a Jaroslava Jiráčková) vycházely reportáže, vzpomínky či analýzy historických a politických událostí (Američané v Koreji, reportáže z Kuby, historie tajných služeb ad.). V roce 1968 v edici vyšel soubor svědectví Eduarda Čejky Zlomená křídla o československých letcích v RAF za druhé světové války a o rok později práce Stanislava Budína o historii rodu Kennedyů. V roce 1976 byl do programu edice zařazen sborník Návrat rozvědčíka věnovaný špionážní činnosti Pavla Minaříka v mnichovské rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Po roce 1989 se čtenářský zájem snažily udržet především vědeckofantastické příběhy Ericha von Dänikena, v roce 2007 byla edice nakrátko obnovena, nicméně o dva roky později zanikla a její název převzal populárně-naučný měsíčník Fakta & svědectví.
V šedesátých letech se NV připojilo ke klubové knižnici Máj, jejíž založení iniciovalo nakladatelství Mladá fronta. Ke společnému projektu se připojily rovněž Svět sovětů, resp. Lidové nakladatelství, a bratislavská Smena. NV vydávalo v rámci knižnice především beletrii s válečnou či vojenskou tematikou (do roku 1990 přibližně 150 svazků). Vojákům základní služby byla určena kapesní edice 365 (1964–1965, 6 sv., red. Miroslav Samek a Dana Kryštofová), která měla humornou formou seznamovat čtenáře se základními vojenskými předpisy. Součástí jednotlivých svazků byly rovněž krátké poučné povídky, varující před nezodpovědným chováním a porušováním vojenských řádů.
Válečná tematika byla náplní reprezentativní edice Světový válečný román (1966–1989, 68 sv., do 1969 red. Zdeněk Kašpar), jež se soustředila na umělecké ztvárnění osudů lidí ve válečných konfliktech. Většinou šlo o reedice starších titulů (Tolstého Vojna a mír, Vančurova Pole orná a válečná, Šolochovův Tichý Don, Flaubertův Salambo ad.), ovšem objevilo se zde i několik pozoruhodných děl v prvním vydání (na konci šedesátých let román Jamese Jonese ...až na věky). Pro Svaz protifašistických bojovníků vydávalo NV edici Živé knihy (1957–1991, 152 sv., v padesátých a šedesátých letech red. Vladimír Konopka), rovněž zaměřenou především na reedice a překlady válečné literatury. K nejvydávanějším autorům knižnice patřil E. M. Remarque, vyšla zde i špionážní detektivka Agathy Christie N či M? a přepracované vydání románu Grahama Greena Tichý Američan. Z české a slovenské literatury edice v prvním vydání zařadila např. povídky Ludvíka Aškenazyho Psí život či Josefa Škvoreckého Sedmiramenný svícen, dále prózy K. J. Beneše, Adolfa Branalda, Otakara Černocha, Norberta Frýda, Ladislava Mňačka, Zdeňka Pluhaře ad. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak edici vévodily špionážní povídky z pohraničí Františka Frýdy (Zastávka mrtvých, Kořeny ve větru, Prameny hněvu). Rovněž ve spolupráci se Svazem protifašistických bojovníků zahájilo NV edici Stopa (1968–1979, 20 sv.), v níž vycházely původní i přeložené detektivní příběhy, často reagující na soudobé politické dění (např. František Bálek: Katedrála hrůzy; Vladimír Šustr: Pomsta v pralese; Milan Jariš: Případ Artur ad.).
V edici Eso (Edice statečnosti a odvahy, 1968–1993, 124 sv.), zaměřené na populární a oddechovou literaturu, zpočátku vycházely příběhy válečné a špionážní (Pierre Boulle: Řemeslo urozených;
Julian Semjonov: Sedmnáct zastavení jara), později se zájem edice rozšířil též o dobrodružnou a detektivní prózu. Charakter Esa byl v sedmdesátých a osmdesátých letech v mnoha ohledech shodný s populární sešitovou řadou Magnet z Vydavatelství Naše vojsko, a to jak z hlediska tematického (život emigrace na Západě, ekonomická diverze, rozhlasové vysílání Svobodné Evropy), tak z hlediska autorského zázemí obou edic (Vladimír Fiala, Josef Glückselig, Rudolf Kalčík, Jiří Procházka ad.). Po roce 1990 v této řadě vycházely především překlady čtenářsky atraktivních titulů (mj. John Le Carré: Tajný společník). Branná a bezpečnostní tematika a kriminální případy často vycházející ze skutečných událostí byly náplní edice Mars (1967–1990, 41 sv.), kde zpočátku publikovali Petr Pašek, Ludvík Souček, Jaroslav Šikl či Vladimír Škutina. Od konce osmdesátých let edice vycházela vstříc zájemcům o populárněvědnou a technickou literaturu (encyklopedie a příručky o jaderné energii, kosmonautice a počítačích).
Na dříve úspěšnou a v roce 1973 zrušenou Knihovnu vojáka navázala edice Hvězda (1975–1990, 92 sv.), nabízející především novinky domácí i světové prózy o druhé světové válce a současném životě příslušníků armád zemí Varšavské smlouvy. Z českých autorů zde byli zastoupeni mj. Rudolf Hrbek, Rudolf Kalčík, Vladimír Landa, Václav Podzimek, Miroslav Šmoldas, Jiří Švejda ad. Ve spolupráci s dalšími sedmi nakladateli ze zemí socialistického bloku byla k oslavě třicátého výročí konce druhé světové války založena knižnice Vítězství (v NV 1977–1980, 4 sv.), do níž NV přispělo díly maďarské, bulharské, ruské a polské románové tvorby. Životopisným prózám o slavných revolucionářích a vojenských vůdcích byla vyhrazena edice VEGA – Velká galerie (1985–1990, 9 sv.); vyšly zde mj. romány o kartaginském vojevůdci Hannibalovi či tři svazky o životě sovětského generála Petrova. Do edice pro mládež Azimut (1970–1994, 60 sv.) redakce zařazovala příručky o táboření či modelářství, encyklopedie zbraní, letadel ad., postupně se však její záběr rozšiřoval (v roce 1974 zde vyšlo mj. vyprávění Františka Venclovského o přeplavání kanálu La Manche). Na historii vojenského letectví se specializovala edice Triáda (1985–1989, 8 sv.).
Po roce 1989 se záběr produkce NV uvolnil a rozšířil. Řada úspěšných titulů z minulých let vycházela v nových vydáních a tyto reedice doplňovala beletrie a tituly s vojensko-historickou tematikou, jež před rokem 1989 nemohly být z politických důvodů publikovány (mj. George Orwell: 1984,
Marjan Britovšek: Stalinův termidor ad.). Čtenářský zájem o kvalitní literaturu faktu uspokojily mnohatisícové náklady knih Ericha Kulky Židé v československé Svobodově armádě, práce kolektivu historiků Křižovatky 20. století či politický román Jana Moravce o roce 1968 Antipoučení. NV bylo v této době zbaveno povinnosti vydávat účelové publikace pro armádu. Většina původních edic v průběhu devadesátých let zanikla a nově vzniklé řady se orientovaly na populární či detektivní literaturu. Beletrie byla soustředěna do edice tradičního názvu Svět (1991–1996, 64 sv.), z jejíž produkce se nejúspěšnějším titulem stal Jih proti Severu Margaret Mitchellové
v novém překladu Zdeňka Hrona a s ilustracemi Adolfa Borna, doplněný dvoudílným pokračováním Scarlett od Alexandry Ripleyové. V roce 1993 bylo do edice zařazeno první domácí vydání Škvoreckého Nevěsty z Texasu (o rok později již mimo edici vyšel soubor Škvoreckého povídek Ze života české společnosti). V knižnici Memoáry (1991–1996, 11 sv.) znovu vyšly vzpomínky Viléma Sachera Pod rozstříleným praporem a poprvé paměti generála Matěje Němce Návraty ke svobodě či svědectví politického vězně Vladimíra Přikryla Za vlády tmy.
Po roce 2000 se NV vrátilo k literatuře faktu a k encyklopediím reflektujícím armádní techniku a vojenské dějiny 20. století. Také beletrie či memoáry převážně souvisely s vojenskou či válečnou tematikou. Na původní edici detektivních příběhů Napětí navázala sešitová edice Fikce & napětí (2009–2010, 7 sv.), která však po roce zanikla a její název převzal nově založený populárně-naučný časopis o záhadách a nevysvětlitelných jevech.
Většina svazků domácí či překladové beletrie vycházela v nákladu 20 000–50 000 výtisků, odborné a účelové publikace pro armádu v rozpětí 10 000–15 000 výtisků. Nejvyšších nákladů (kolem 80 000) dosahovaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let knihy populárních a detektivních žánrů. Publikace současného nakladatelství vycházejí v nákladu kolem 1000 výtisků.
Bojová tvorba (1946); Boj a odboj (1946–1947); Knižnice napětí (1946–1947); Vojenská věda (1946–1947); Ze vzdálených bojišť (1946–1947); Rukověť pro aspiranty a důstojníky v záloze (1946–1950); Živá minulost (1946–1989); Válka a vojenství (1947–1949); Vojáci mladým (1947–1949); Vojensko-zdravotnická knihovna (1947–1964); Rukověť branné moci (1948); Knihovna vojáka (1948–1973); Malá knihovna vojáka (1949–1950); Vojensko-politická knihovna velitelského sboru (1949–1951); Štít (1949–1959); Knižnice letectví (1949–1960); Marxismus-leninismus o míru, válce a vojenství (1949–1989); Dokumenty (1949–1991); Vojenskopolitická knihovna (1950–1953); Universita vojáka (1950–1958); Knihovna sovětské vojenské vědy (1951); Knihovna agitátora československé armády (1951–1957); Hrdinové válek a revolucí (1951–1959); Malá vojenská knihovna (1951–1963); Velká vojenská knihovna (1951–1964); Knižnice AST (1952–1954); Politická knihovna vojáka (1952–1959); Knižnice Svazarmu (1952–1990); Knižnice vojenských příběhů (1953–1958); Za vlast! (1953–1966); Malá knihovna motorismu (1954); Prameny k československým dějinám vojenským (1954–1958); Knižnice radiotechniky (1954–1959); Knižnice letecké techniky (1955–1958); Svět (1957–1959); Živé knihy (1957–1991); Napětí (1957–1997); Knižnice moderní vojenské techniky (1958–1963); Nové knihy (1958–1968); Fakta a svědectví (1958–1997); Politické školení mužstva a poddůstojníků (1959–1989); Paměti (1959–1990); Knihovna vojenskopolitických aktualit (1960–1961); Stranická výchova v Československé lidové armádě (1962); Knihovna vojáka – malá řada (1963–1966); 365 (1964–1965); Edice vnitrostranické výchovy (1964–1967); Knihovna důstojníka (1966–1968); Světový válečný román (1966–1989); Svět motoristy (1967–1968); Diskuse, polemika, názory (1967–1972); Knižnice motoristy (1967–1972); Mars (1967–1990); Obzor – Knihovna důstojníka (1968–1969); Stopa (1968–1979); Eso (1968–1993); Edice politické přípravy vojáků základní služby (1970–1973); Azimut (1970–1994); Hvězda (1975–1990); Knižnice vítězství (1977–1980); Válečné lékařské obory (1978–1987); Knihovna vojáka z povolání (1981–1989); Triáda (1985–1989); VEGA (1985–1990); Knižnice vojenské prokuratury (1987–1989); Aktualita (1988); Knižnice vojenských a branných příruček (1988–1990); Soubor topografických map (1991–1993); Memoáry (1991–1996); Svět (1991–1996); Malé dějiny válek (1992–1995); Ikarové (1993–1997); Klub přátel ruské písemnosti (2001–2008); Historie a vojenství (2005–dosud); Fakta a svědectví (2007–2009); Fikce & napětí (2009–2010).
Ředitelé: Gejza Pevný (1946–1948); Jan Fromek (1948–1952); Miroslav Petříček (1952–1958); Jan Brt (1958–1960); Václav Kliment (1960–1966); Zdeněk Kašpar (1966–1971); Lubomír Baroš (1971–1979); Stanislav Mistr (1979–1990); Jakub Císař (1996–2000); Emerich Drtina (2000–dosud).
Šéfredaktoři a vedoucí redaktoři: Rudolf Beck (1946–1949);
Břetislav Chrtek (1953–1955); Zdeněk Kašpar (1955–1958); Břetislav Chrtek (1958–1962); Zdeněk Kašpar (1962–1966); Zbyněk Kožnar (1966–1971); Vladimír Michna (1971–1983); Josef Pelc (1983–1990).
Správní rada činná v období 1945–1948: gen. Jaroslav Procházka (předseda), Gejza Pevný (úřadující předseda do 1947, poté nahrazen úřadujícím předsedou gen. Františkem Holánem), Vladimír Pacák (zástupce úř. předsedy), gen. Václav Vlček, gen. František Papoušek, pplk. Anton Rašla, gen. Ladislav Rutar, gen. František Vejmelka, plk. Ján Snopko, pplk. Jaroslav Tomčík.
LITERATURA
Prameny:
Archiv bezpečnostních složek Praha, fond HSTD, sig. 318-100-10 – Naše vojsko; Národní archiv Praha, fond Ministerstvo kultury, Naše vojsko.
Studie a články:
Rol.: Literární profil vojenského nakladatelství „Naše vojsko“, OL 1. 5. 1947; R. Beck: Proč nezlevnit knihy hned?, OL 24. 10. 1948; F. Janda: Přihlašuji se za odběratele, OL 24. 10. 1948; F. Langer: Už ne vojáček, který neumí číst a psát, OL 24. 10. 1948; V. Nosek: Vojákovi do torby patří knížka, OL 24. 10. 1948; J. Procházka: Pramen morální síly, OL 24. 10. 1948; V. Sacher: Armáda otevírá novou cestu k zlidovění knihy, OL 24. 10. 1948; L. Svoboda: Přiblížit knihu našemu vojákovi, OL 24. 10. 1948; J. Ševčík: Knižnica vojáka bude slúžiť, OL 24. 10. 1948; R. Beck: Nakladatelství "Naše vojsko" odpovídá vojákům. K anketě Obrany lidu k četbě vojáků, OL 23. 1. 1949; ÚNV Naše vojsko: K distribuci knih v naší armádě, OL 8. 4. 1951; Nepodepsáno, Co vydá Naše vojsko v roce 1955, LitN 1954, č. 50; J. Kučera: O jubilejní řadě knih Našeho vojska, OL 23. 4. 1955; Edice Svět, VP 8. 9. 1956; Ediční plány, VP 30. 9. 1956; Z. Heřman: Pátrání po detektivce, LitN 1959, č. 31 [edice Napětí]; J. Č.: Jubileum vojenského knižního nakladatelství, OL 8. 8. 1959; P. Sovák: Ilustrované publikace nakladatelství Naše vojsko, Výtvarná práce 1959, č. 9; Zánik edice Svět, Plamen 1960, č. 7; J. Procházka: O vydavatelské činnosti v čs. vojenských jednotkách v SSSR, Za novou četbou 1965, č. 3; A. Kantorová: Jaký bude Periskop? Za novou četbou 1966, č. 4; A. Kantorová: Periskop do druhého kola, Za novou četbou 1966, č. 5; -jr-: Detektivky edici SPB proč a pro koho, Za novou četbou 1968, č. 5; V. Vepřek: Pohled do praxe nakladatelství Naše vojsko, Marketing ve světě a v Československu 1970, č. 4; Z. Kožnar, Dvojí jubileum 1945–1970, Za novou četbou 1970, č. 3; vm (=V. Michna): 25. Důvod k ohlédnutí, Za novou četbou 1970, č. 5; V. Michna: Stanovit správnou diagnózu..., Lidová armáda 1971, č. 12 [k ediční praxi NV v šedesátých letech]; L. Baroš: Ohlédnutí za rokem 1972, Za novou četbou 1972, č. 6; Třicet let nakladatelství Naše vojsko, OL 30. 9. 1975; an, Nová díla literární soutěže (30. výročí založení nakladatelství Naše vojsko), Pochodeň 16. 10. 1975; -fp-: Naše vojsko vystavuje. Výstava „Knihy bojovného přátelství“, OL 7. 5. 1976; -ks- (=Karel Sýs): Knihy nejen pro vojáky (edice Nakladatelství Naše vojsko), Tvorba 1977, č. 12; frm (=František Mandát): Monumentální dílo připraveno (Edice Našeho vojska k výročím VŘSR), OL 26. 7. 1977; P. Dobrovský – O. Karlas: Profil nakladatelství Naše vojsko, Typografia 1979, č. 10; D. Dvořáková: Záslužná edice Vítězství, LD 18. 11. 1980; S. Mistr: Hrdinství minulosti žije v zápasech dneška, NK 1985, č. 9; -vb-: 40. výročí Naše vojsko, Československý voják 1985, č. 22; V. Melčová: Představujeme česká nakladatelství. Naše vojsko, Čtenář 1989, č. 11; vlk: Změny v nakladatelství Naše vojsko, Čtenář 1990, č. 5; O. Koudelka: Dostát dobrým tradicím, OL 10. 1. 1990; J. Činčura, Tiskárna Naše vojsko zkrachovala a propouští, HN 13. 3. 2003.
Rozhovory: B. Chrtek: Beseda se šéfredaktorem (tazatel neuveden), Květen 1958, č. 14; Rozhovor se Zdeňkem Kašparem (připr. E. Belák), OL 17. 4. 1965; Z. Kožnar: Rozhovor s šéfredaktorem pplk. Z. Kožnarem o literární soutěži Našeho vojska (tazatel neuveden), Za novou četbou 1966, č. 1; Z. Kašpar: Na programu Světový válečný román (tazatel neuveden), Za novou četbou 1966, č. 4; L. Čanda: Otazníky kolem knih. Rozhovor s ekonomickým náměstkem podnikového ředitele nakladatelství Naše vojsko Ladislavem Čandou (připr. F. Koubek), Za novou četbou 1967, č. 1; V. Konopka: Dnešek a zítřek edic SPB (připr. F. Koubek), Za novou četbou 1967, 3/4;V. Kliment: O plánech nakladatelství NV hovoří Václav Kliment, Za novou četbou 1968, č. 1; L. Baroš: Dobrou knihu včas (připr. V. Tikovský), Československý voják 1977, č. 3; S. Konopásek: Výročí vojenského nakladatelství a distribuce knih (připr. vp), Československý voják 1980, č. 22; J. Holoubek: Knihy vojenské a knihy o vojácích (připr. vst), Československý voják 1980, č. 26; S. Mistr: Kniha ve službách obrany a míru (připr. cg), OL 30. 5. 1981; S. Mistr: Než půjdou na vojnu (tazatel neuveden), Rodina a škola 1981, č. 9; Nad knihami NV–ČSPB (beseda o činnosti), přispěli V. Kroupa, J. Pelc, E. Orth, A. Henrych, K. Richter a V. Kožnar (připr. J. J), Hlas revoluce 1983, č. 31; S. Mistr: Cesta knihy (připr. J. Houser), Československý voják 1986, č. 2; S. Mistr: Perspektivy? Jsou výborné (připr. Z. Beranová), OL 15. 6. 1987; J. Císař: Privatizace je když... Přežije Naše vojsko padesát let své existence? (připr. V. Rogl), Dobrý večerník 27. 4. 1995; E. Charous: „Aby sme si boli kvit...“ Rozhovor s českým slovakistou a prekladateľom Emilom Charousom (pripr. V. Barborík), Romboid 2012, č. 7.
Zjištěné diplomové práce: M. Parthonová: Vznik, vývoj a význam nakladatelství Naše vojsko (FF UK, Praha 1981).
Související odkazy
J. Halada: Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR